Forsaken - 247. díl

Forsaken - 247. díl

Anotace: Po ještě delší době další kousek...

Sbírka: Forsaken

„Najednou jsi ochotný mi pomoct?! Jak milé od tebe!“ zareagoval táta sarkasticky. „A obtěžoval by ses mi také sdělit, proč jsi tak náhle změnil názor?!“
„Záleží snad na tom?! Stejně nemáš jinou možnost! A nebo snad věříš, že se Izabel dokáže přes všechny ty anděly probojovat sama?!“
Musím říct, že ta představa nebyla nikterak lákavá, ale to, že tu o mně podobným způsobem debatovali, aniž by se mě – byť jedinkrát! – zeptali na můj názor, mě přimělo skočit jim nevybíravě do řeči.
„Nemyslím si, že tím, že se rozdělíme, budeme mít větší šanci! Měli bychom zůstat pohromadě... a pokusit se je zlikvidovat! Dva snad dáme, ne? Kdybych zas pomohla s těma hvězdicema...“ Zadívala jsem se na Riela a očima ho prosila, aby můj návrh podpořil. Váhal.
„Možná na tom něco je... Koneckonců Petra jsme dali...“ pronesl zdráhavě, ale nezdálo se, že by tenhle argument na tátu zabral.
„Petra?!“ zopakoval znechuceně. „Ten byl andělem příliš krátce, byl slabý a neschopný, protože se dosud úplně neodpoutal od svého pozemského bytí! Byl ještě svázaný zákony, které tu pro obyčejné smrtelníky platí! Ale s tím *tihle* dva potíže nemají!“ ubezpečil nás a jemným kývnutím hlavy směrem k andělům upřesnil – i když zcela zbytečně, koho má na mysli.
„Svázaný?! To bych ani neřekla! Vždyť lámal zemi jako... jako kdyby to byl bochník chleba!“ namítla jsem. Znělo to hodně pitomě, ale lepší přirovnání mě v tu chvíli fakt nenapadlo.
„A to je celé?!“ opáčil táta posměšně. „Asi jsi ještě nepochopila, co jsou andělé zkázy vlastně zač! Já je viděl už několikrát v akci! A věř mi, že u nějakého lámání země to rozhodně neskončilo! Obyvatelé toho místa by mohli vyprávět... kdyby je ovšem nepohřbila silná vrstva lávy, která se v mocných gejzírech vyvalila z puklin ven!“
„Tak je prostě musíme zastavit, než se k něčemu takovýmu dostanou!“ prohlásila jsem s předstíranou rozhodností a obrátila do sebe poslední lahvičku krve. Trochu energie mi to dodalo, ale stejně jsem se cejtila děsně vyčerpaná a rozechvělá. Kdybych si mohla na chvíli odpočinout... jenže podobnej luxus nám andělé určitě nedopřejou... už takhle byl div, že se na nás dávno nevrhli. Zřejmě si byli dostatečně jistí svou převahou, a tak si mohli dovolit si s náma trochu pohrát. A nebo jenom čekali, že táta pochopí bezvýchodnost naší situace a vydá mě bez odporu? Hádám, že to by Nikolu potěšilo nejvíc, hlavně proto, že by pak měla Riela jenom sama pro sebe. Stačilo se podívat, jak ho dychtivě hltá očima, aby mi bylo jasný, že na svýho drahýho Petra už dávno zapomněla a našla si jinej objekt zájmu. A vsadím se, že by se jejímu nadbíhání nebránil tak zarputile jako v mým případě! Život je fakt nespravedlivej!
„To je hezká myšlenka, Izabelo, ale pověz mi, jak bys to chtěla udělat?“ přerušil mý neveselý úvahy táta. „Munice za chvíli dojde a mám vážné pochybnosti o tom, že by ty tvé blesky mohly něco změnit. Jsou příliš slabé, než aby jim vážně ublížily...“
„Já vím...“ zamumlala jsem zahanbeně, protože mě v tu chvíli sžíral dost silnej pocit viny. Možná kdybych víc trénovala, všechno mohlo bejt teďka jinak, jenže na nějakou lítost bylo už poněkud pozdě. „Zkusím se víc soustředit... třeba to pomůže...“ přislíbila jsem nejistě, obavy z toho, zda se vůbec dokážu udržet na nohou, příliš velký, než abych mohla působit dostatečně přesvědčivě. Pokud jsem vůbec měla kdy na to, abych tátu o něčem přesvědčila... zdálo se mi, že jsem ho během svýho zatím nepříliš dlouhýho života zklamala, kde se jen dalo. Už jeho zkoumavej pohled mi stačil k tomu, abych se zas cejtila jako malá hloupá holka, která je akorát tak na obtíž. Ostatně... do týhle podělaný situace jsme se dostali jenom kvůli mně... a mý blbosti... Tak proč si nalhávat něco jinýho?
„Ty dávky krve normálně vystačí na několik dní... ale tys je spotřebovala všechny najednou...“ prohodil táta neutrálním tónem.
„Když dělám ty blesky, vždycky jí potřebuju hodně. Bez ní mi to nejde,“ vysvětlovala jsem automaticky. Proč jsem při hovorech s ním měla vždycky pocit, že se musím hájit?
„Zajímavé... a myslím, že vím, proč tomu tak je...“
„Jo?“ Tázavě jsem se na něj zadívala a koutkem oka jsem zaznamenala, že to Riela taky zaujalo. „Proč teda?“
Ale táta odmítavě potřásl hlavou. „To tu teď nebudeme probírat... Musíme tě nejdřív dostat do bezpečí... Rieli... myslíš, že to dokážeš?“
„Jestli nám v cestě bude stát jenom jeden anděl, tak máme velkou šanci...“ odvětil Riel věcně. „S Izabelinou pomocí to snad vyjde.“
„Dobrá, spoléhám na tebe...“ přikývnul táta, kterýho ta neurčitá odpověď kupodivu uspokojila. „Vyrazíte jako první. Já vezmu auto a dám se jiným směrem než vy, doufám, že to aspoň část z nich odláká. Sejdeme se později v domě.“
Riel mlčky přikývnul a já, jelikož jsem pochopila, že nemá smysl se s nima dál dohadovat, jsem ho trochu nejistým krokem následovala k motorce. Ostatně vzhledem k tomu, že dost nevybíravě svíral mou paži, mi ani nic jinýho nezbejvalo. Se znechucením jsem si ještě stihla povšimnout, že se Nikola nový situaci přizpůsobila celkem elegantně, když se bez sebemenšího zaváhání přilepila na mýho tátu, s neochvějným přesvědčením, že ji bude chránit. Bezděčně jsem se ušklíbla. Mrcha jedna! prolítlo mi krátce hlavou, než jsem se k nim úplně otočila zády.
A tím jsem zřejmě zpečetila její osud...
Autor Nienna, 08.09.2009
Přečteno 390x
Tipy 20
Poslední tipující: jjaannee, Kes, smokie, Anýz, Saia, Koskenkorva, Alasea, Ulri, hermiona_black, E.deN
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Konečně jsem dočkala dalšího dílu... a napnutě budu zase očekávat pokračování... :o)

08.09.2009 18:33:00 | Saia

Ani se mi nechtělo věřit, cože to tu vidím :), už sem podezírala kvalitu čoček :), ale jak vidno Fata Morgána to nebyla a tomu jsem ráda :)

08.09.2009 18:13:00 | Koskenkorva

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter