Až za hrob (34.)

Anotace: tahle kapitolka je zatím nejdelší, tak doufám, že to přetrpíte celý, protože se mi to nechtělo dělit. Prostě to patří všechno dohromady. :D Na seznamu máme propuštění z nemocnice, bezmeznou romantiku, následovanou ještě bezmeznější panikou.:)

Sbírka: Až za hrob

Druhej den odpoledne mě konečně pustili ty nemocniční poskokové ze spárů, což mi vcelku slušně zvedlo náladu. Mnohem víc mi jí ale zvedlo i oznámení rodičů, že vzhledem k tomu, že máma musí odjet kamsi na služebku a táta stěží uvaří čaj, natož aby se o mě, svou naprosto nemohoucí dceru, postaral, mám na dalších čtrnáct dní zajištěnej hotel u ségry v Budějovicích. Nertvalo mi ani půl vteřinky spočítat si, že ségra i její manžel Marek mají momentálně plno starostí s novým přírůstkem, kterej se má každým dnem znenadání objevit, takže jim vůbec nebude vadit, když se v rámci nepřekážení odpravim ke Gertovi.
Když mě ctění rodičové vyklopili před bytovkou, ve který se momentálně odehrával celkem lítej boj o složení postýlky, měla jsem neodolatelný nutkání usmívat se na celej svět. Čtrnáct dní s Gertem. Čtrnáct dní absolutního soužití s Gertem. Ještě před měsícem to byl kámoš Gert, teď to byl Gert, kterej mi říkal vílo a líbal mě do vlasů, kdykoli se naskytla příležitost. Chození s panem Gertoslavem mi už nepřipadalo tak nepatřičný jako zezačátku. Ono asi takový společní rasení mrtvýho týpka dokáže dát lidi dohromady.
S širokým úsměvem jsem zazvonila, a když mi ségra, širší než delší, konečně dopajdala otevřít, vlítla jsem jí kolem krku.
„Nemusim tu vážně bejt, že ne?“ ujistila jsem se, abych jí náhodou neobjímala jen tak pro nic za nic. Jen se chápavě zaculila.
„Jasně že ne, ukecala jsem rodiče s tim, že mi budeš pomáhat s výběrem hadříků a vybavení pro toho prcka. V kolik tě Gert vyzvedne?“
„Já jsem mu vlastně ještě nevolala.“ Chytla jsem se za hlavu. V mým nenadálým štěstí jsem se ho úplně zapomněla zeptat, jestli náhodou nebude mít v bytě nějakou jinou slečnu, nebo dvě, nebo třeba nebude potřebovat klid na skládání modelů ze sirek s barevnýma hlavičkama. Vytáhla jsem z kapsy mobil, kterej mi Marek v nemocnici půjčil a vytočila jsem Gertovo číslo.
„Áno?“ ozvalo se na druhým konci děsivě úchylně a mě to rozesmálo.
„Hm, čau neřáde,“ broukla jsem a na chvilku jsem odtáhla mobil od ucha, když se Gert začal řehtat. „Máš dneska volno, nebo jdeš zase do gaybaru?“ optala jsem se věcně a křivácky jsem se uculila, když na mě ségra vytřeštila oči.
„Dneska asi žádný hošani nebudou.“ Postesknul si naoko. „Kluci hlasovali a rozhodli, že mě mezi sebou nechtěj, protože do Verlaina potom za mnou chodí hezký holky, a těch se oni bojej. Zkazila jsi mi hledání mého citlivého já.“
„No, snad to nějak přežiju. Možná že budu i radši, když se mi přítel nebude tahat s bukvicema.“
Gert se na druhý straně znova rozesmál. „Cos vlastně potřebovala?“ optal se, když konečně přestal vydávat podivný, a určitě v mnoha zemích zakázaný zvuky.
„Jsem v Budějkách a mám tu zůstat u ségry dalších čtrnáct dní.“
„Sbal si! Vyzvednu tě za dvacet minut.“ vyhrknul Gert a mobil mi típnul. Otočila jsem se na ségru. „Máme dvacet minut, dáme kafe?“
Když Gert zaparkoval pod oknem, mávla jsem Markovi, kterej posledních deset minut vyřvával různý obměny jména Táňa, čímž se snažil přinutit ségru k tomu, aby mu pomohla vymotat prsty z nějakýho závěsu, kterej se pokoušel pověsit v dětským pokoji. Nechala jsem ty dva, ať se vzájemně pobijou plyšákama a s nacpanou krosnou, kterou mi máma doma sbalila, jsem vyklopýtala na ulici.
„Á, tu je má odvážná vražedkyně zombíků.“ Přivítal mě Gert a vzal mi těžkej bágl z ruky, jako by to bylo pírko.
„Á, tu je můj odvážný hysterický přítel, který chlastá a opájí se přítomností mladých mužů v podnicích nevalné pověsti.“ Oplatila jsem mu stejnou mincí a s úsměvem plným zadostiučinění jsem nasedla do auta.
Gert už nic neříkal. Se záhadným úsměvem se máčknul za volant a vyjel na rušnou silnici, která se táhla napříč městem. Oba jsme tupě zírali z auta a počítali billboardy s reklamou „Nemyslíš, zaplatíš.“ Vztáhla jsem ruku k rádiu a zapnula jsem ho. Když se ozvala nějaká nechutně diskofilní odrhovačka, rádio jsem znova znechuceně vypnula.
„Zkus druhej pokus.“ Poradil mi Gert a otevřel kastlík, ve kterým bylo jediný CDčko. Přetočila jsem ho v dlaních, ale bylo nepopsaný, takže jeho puštění byl slušnej krok do neznáma. Když se rozezněly první tóny songu Stairway to heaven, s úsměvem jsem zavřela oči.
„Teda, ty seš samý překvapení.“ Zkonstatovala jsem a poslepu jsem pohladila Gerta po rameni.
„Víš vílo, říkal jsem si, že po tom všem nám trocha romantiky uškodit nemůže. Navíc ti přece něco dlužim, jako revanš za trpělivost, záchranu, a tak různě.“ pousmál se.
„A to si myslíš, že rockový balady od týpků jako jsou Zeppelini, to smažou?“ zeptala jsem se obezřetně a otevřela jsem oči.
„Ne,“ pousmál se, „a to je právě ten důvod, proč jedem ven z města.
„My jedem…“ poposedla jsem si na sedadle a zadívala se z okýnka. „Fakt že jo. Kam mě to teda vezeš?“ zeptala jsem se s neskrývanou nejistotou.
„Jen klid, vílo,“ ozval se pobaveně a jeho dlaň mi přistála dost nemravným stylem na stehně. „mám v plánu odvézt tě do lesa, znásilnit tě, pak to trochu štípne, ale ničeho se neboj, a pak tě tam někde zakopu a pojedu si užít s nějakým mladým mužem, ale to už tobě bude nejspíš jedno.“
„Tak to jo, začínala jsem se bát.“ Zasmála jsem se.
Konečně jsme se dostali na okraj města. Provoz nebyl nic moc, podle mých výpočtů jsem v nemocnici pobyla čtyři dny, takže byla nejspíš sobota, což se takhle kolem pátý odpoledne podepsalo i na silnicích. Gert řídil o hodně opatrněji, než dřív a každou chvíli mě po očku pozoroval, což mě nutilo usmívat se jeho strachu. Vypadalo to, že mu jedna bouračka se mnou na palubě bohatě stačila. Prakticky nespustil oči ze silnice, i když si zpíval hity z CDčka, který se nakonec ukázalo jako náboj rockový romantiky na tři dny dopředu.
Po dvaceti minutách jsem se začala pomalu nudit, a tak jsem mlela jeden mravnej i nemravnej vtip za druhým, čehož se nakonec Gert chytil a převzal štafetu, takže jsem potom jen seděla, řehtala se a žasla, jak vůbec stíhá tu svojí maniakální práci na počítači, když určitě polovinu dne tráví na stránkách naditých vtipama.
Zdárně jsme projeli přes Třeboň, následně i Jindřichův Hradec a já začínala mít nehezký podezření, že v nejbližších hodinách nedobrovolně emigruju na Slovensko.
Když moje obavy začínaly dostávat nepěkně jasný barvy, přerušil Gert eskapádu vtipů a konejšivě se na mě usmál. „Za chvilku už tam budeme, fakt.“
„Gerte, já jsem do tebe sice trochu sentimentálně zabouchnutá, ty to moc dobře víš, ale nejsem si zase až tak jistá, jestli chci s tebou taky někde uprostřed polí umřít.“ řekla jsem tiše do podivně nostalgický melodie, která ze všeho nejvíc podezřele připomínala Scarborough fair.
„Jestli mě neklame paměť, tak věci jako vyhladovění v lese už tu jednou byly.“
„Jo, to máš pravdu.“ Kejvnul a ukázal před sebe prstem. Na začátku mrňavý vesničky stála cedule, hrdě hlásající do světa jedno jediný slovo, který znamenalo zkázu i lásku dohromady.
„Doprdele, Brandlín!“ vyhrkla jsem sprosťácky dřív, než jsem se stihla zarazit. Neušlo mi, jak ublíženě se po mně Gert podíval. Tenhle výlet asi ještě nekončil, a já to začala mrvit dost záhy, takže jsem se jen kousla do jazyka a veškerý nezamilovaný kecy jsem si nechávala pro sebe. V jednu dost nepatřičnou chvilku mě napadlo, že jestli se mi Pank opět hrabe v hlavě, musí se docela slušně bavit.
Gert projel až na druhej okraj vsi, kde stál obchod jeho kámoše Vítka a se slovy: „Ani se nehni!“ napochodoval do krámu.
Když se vrátil, nacpal do kufru krabici, která dost podezřele cinkala, a nastoupil zpátky do auta.
„Jak se má Vítek?“ optala jsem se.
„Nebyl tam, dneska je tam nějaká holka.“ Odbyl mě a nastartoval. Když jsme vyjeli z Brandlína a vydali se po lesní cestě do útrob zeleně, radši jsem mlčela. Gert vypadal, že má nějakou bručounkou náladu, takže jsem ho nechtěla nijak extrémně dráždit otázkama, i když mi hlavou kolovaly různě psychopatický možnosti, který by nás v dalších hodinách mohly potkat.
„Vystup si.“ Přikázal mi Gert, když zajel kamsi mezi stromy a vypnul motor. Najednou mi jeho plány ohledně znásilnění a zakopání v lese nepřipadaly zas až tak absurdní.
„Nemám se zabít rovnou, abych ti ušetřila práci?“ zeptala jsem se, a když se pousmál, oddechla jsem si.
„Promiň vílo, že jsem takovej nemluvnej, ale znáš mě, když začnu mluvit, prozradim všechno, jenže dneska jsem nic předčasně vykecat nechtěl, takže jsem radši zticha.“ omluvně se usmál a já začala přemejšlet, jestli z něj mám strhat šaty rovnou, nebo si ještě počkám na nějaký to romantický gesto, ke kterýmu se očividně dost nevyhnutelně schylovalo. Nakonec jsem usoudila, že si ještě těch pár minut počkám a roztěkaně jsem začala přešlapovat u auta, když se Gert ponořil do kufru.
„Ááá, vílo?“ ozvalo se přidušeně. „Na zadním sedadle je šátek, mohla by sis zavázat oči?“ zeptal se a odněkud ze zadku auta se vyloupla jeho hlava. „Ničeho se neboj, moje úmysly jsou čistý jako okvětí bílé lilie.“ napodobil hlas stoletýho prznitele mladých nevinných děvčat a rozesmál se.
„Zavázat oči,“ brumlala jsem si, když jsem z auta vytáhla šátek. „Víš ty padouchu, všechny rady ohledně romantiky, který si přečteš v Bravíčku obvykle nemívaj v reálným životě to pravý kouzlo. Znáš mě, vyvrklej kotník, zlomená noha, nebo jiná sranda, vykloubený rameno…to pro mě není zas až takovej problém. Myslíš, že je to zavázání očí fakt nutný?“
„Nezbytně.“
„Dobře, tak že seš to ty, udělám to.“ kejvla jsem. „ale nemysli si, že si zavazuju oči na potkání, jsem slušná holka.“
Gert se jen přidušeně uchechtnul svým slečinkovským stylem a znova se sklonil ke kufru.
Utáhla jsem si šátek, co to šlo, a svěsila jsem ruce podél těla. Gert vzal něco, co prapodivně cinkalo, potom zabouchnul kufr a zamknul celý auto, který třikrát píplo.
„Tvýho stavu by se teď dalo docela slušně využít,“ zašeptal mi do ucha a lípnul mi pusu na krk, „ale na perverznosti bude čas, až si dneska večer uvědomíš, že jsem úžasnej,“ další otření jeho rtů, „roztomilej “ třetí políbení, tentokrát níž, „ a bezhlavě zamilovanej do dívky s páskou na očích.“
„Nebejt toho, žes právě citoval Kryla, donutila bych tě všechno zahodit a provádět dost obscénní věci.“ Konstatovala jsem a snažila jsem se zlikvidovat husí kůži, kterou mi ten úchylák svojí větičkou a doprovodnými prvky způsobil.
„Ještě že jsem ho citoval, jinak bych dost nevybíravým způsobem přišel o věneček.“ Zasmál se a já v hlavě viděla, jak se asi tváří. Opatrně mě vzal za ruku a trochu zatahal.
„Uvolni se proboha, nebo z toho napětí praskneš.“ Zasmál se a vedl mě po měkký zemi pomalým krokem.
„Kam mě to vedeš?“ zeptala jsem se a měla jsem co dělat, abych větu neobohatila slůvkem sakra, nebo do háje.
„Dočkej času. Slibuju, že se ti to bude líbit.“
„Myslíš v případě, že to přežiju.“
„Jo,“ uznal, „tak nějak. Je to tak pět minut cesty, pak se zase povezeš.“ Ujistil mě a já se začala naprosto neskrývaně děsit.
Šli jsme pořád dál, zezačátku jsem počítala kroky, ale takhle tendence se u šestistýho šedesátýho osmýho našlápnutí propadla do neznáma a zanechala za sebou akorát tak nejistotu.
„Jsme tu,“ špitnul Gert a pustil mojí ruku, „chviličku počkej.“
„Už si to můžu sundat?“ zeptala jsem se netrpělivě a začala jsem rozmotávat uzel, ale Gert mě plácnul přes ruku, což bylo jasný znamení, že mám čekat v umělý tmě, a uzel znova utáhnul.
„Tak jo, teď tu bude něco jako schod, tak se neděs a počítej s tím.“ Zasmál se Gert a navigoval mě vpřed. Došlápla jsem na kejvající se něco, co leželo asi půl metru pod úrovní okolní země.
„Proč se to sakra houpe?!“ zeptala jsem se vyděšeně, když mě Gert posadil na nějakou vystouplou věc.
„Na nic se mě už neptej, nebo tě dvakrát zatočim a prásknu do bot!“ pohrozil mi a zase se svýmu geniálnímu smyslu pro humor zasmál, za což bych ho kopla, kdybych měla jistotu, že se v týhle situaci trefim do kterýhokoli místa, který je u chlapů postradatelný.
Slyšela jsem Gertovo namáhavý oddechování, pravidelný šplouchání a najednou mi začalo svítat: Ten blbec mě někam veze na lodi!
„Neobjevil jsi podvodní svět, že ne?“ ujistila jsem se trochu váhavě.
„Ne, ale mám kamaráda kosatku a chci vás seznámit.“ Zaznělo se zafuněním asi metr a půl přede mnou.
„Ohraný.“ Řekla jsem otráveně.
„Tak jsem si prostě řek, že největší romantika bude na Orlíku, na lodičce, potmě a se sudem plným žíraviny na palubě.“
„Brzdi ty sametovej vrahu.“ Zasmála jsem se.
„Dobřé, možnost číslo tři, chci tě vzít někam, kam se moc lidí nedostalo a navíc, než tě dost nemravně svedu, ti hodlám dostatečně jasně připomenout, že máš narozky.“
„Nemám.“ Bránila jsem se.
„Kolikátýho dneska je?“
„Já nevim, devátýho září?“
„Bingo,“ ozval se Gert s nadšením a navedl loďku na břeh, což jsem poznala podle dost nehezkých zvuků. „A ty máš narozky kdy?“
„Podle mě dvanáctýho, tak co tu děláme dneska?“ podrobovala jsem jeho plány neúprosný logice, ale Gert se jen smál.
„Protože jsem původně nevěděl, že budeš celých čtrnáct dní u mě, takže jsem všechno připravil na dnešek. A teď už zmlkni, tvař se překvapeně a každou další minutu mi připomínej, jakej jsem skvělej.“
„Ano můj pane.“ Zašakovala jsem si taky trochu, aby Gert neměl pocit, že musí veškerou nemístnou srandu obstarávat sám. Ozvalo se nějaký zašramocení, tichý dohadování s někým, kdo se nejspíš na břehu vyloupnul a Gertův dotek na mých dlaních.
„Tak pojď.“ Špitnul a pomohl mi na nohy.
„S kým jsi mluvil?“ zeptala jsem se nejistě.
„To nic, to byl jen sluha pro dnešní večer, říkej mu Alfréde, Wilbure, nebo jak je libo, zvládne to.“ Někde před náma se ozval něčí smích a já měla vcelku jasno.
„Ahoj Vítku,“ mávla jsem neurčitým směrem, „jak je?“
Ozvalo se další vyprsknutí a Gertovo hudrování, načež mě zastavil a opatrně mi stáhnul šátek z očí.
Než jsme se sem dokýblovali, začalo se očividně docela slušně stmívat. Teď jsme stáli na mrňavým ostrůvku, všude kolem byly do země zapíchaný pochodně, který ozařovaly celou zem i kousek vody s naší kocábkou. Neušlo mi, jak vypadá vratce. Vidět jí předem, tak do ní dobrovolně v životě nesednu.
Na několika větvích byly pověšený barevný lampiony a vrhaly rozkomíhaný stíny na siluety stromů, který vypadaly, jako by byly živý. Trochu jsem se při tý představě otřásla, ale když mě Gert zezadu objal, strach zmizel.
Přímo proti nám stála nějaká dřevěná bouda, v jejíchž dveřích postával Vítek ve smokingu, což mě, kdoví proč rozesmálo, a na dlani držel podnos s něčím, co nejvíc odpovídalo tomu, že Gert vykrad cukrárnu. Kousek stranou byla pohovka, kterou jsem si pamatovala z oněch dávných časů, kdy jsme s Gertem pobývali v nedaleký chatičce. Vypadala stejně zaprášeně jako předtím. Tři kroky ode mě stál stůl s bílým ubrusem a nekonečným množstvím dobrot, který očividně čekaly jen a jen na nás.
„No téda.“ Vydechla jsem a ohlídla jsem se na Gerta, kterej měl pořád ještě ruce složený na mým břiše. „Ještě řekni, žes dokonce vařil.“
„Vařil jsem.“ Usmál se a chytil mě za bradu. Zvednul mi hlavu trošku výš a opatrně, jako by měl strach, že se rozplynu, mě políbil. „Všechno nejlepší, vílo.“ Špitnul a já měla co děla, aby se mi totálně nepodlomily kolena. Tohle vůbec nepřipomínalo toho starýho známýho Gerta. Ten byl předvídatelně neoriginální, co se týkalo projevů náklonnosti. Teď jsem s ním v zádech stála na dokonale romantickým místě a čučela na všechnu tu nádheru, kterou pro mě připravil.
„Miluju tě,“ špitla jsem a otočila jsem se k němu celým tělem.
„Jo, slyšel jsem o tom už nějaký zvěsti, ale jestli si nesedneš a nezdlábneš všechno, s čím jsem se celej den pachtil, bude to studený a hnusný, takže se na tulení a zaláskovaný věty vykašli, dokud nebudem sedět u stolu.“ Zasmál se a já jsem se tak utvrdila v přesvědčení, že tohle je opravdu Gert a ne nějakej mutant z planety Romantik, kterej se navlíknul do Gertovy kůže. Nechala jsem se teda tím svůdníkem odvést ke stolu a usadit před skleničku, do který mi Vítek nalil cosi, co vypadalo jako bezová limča, přestože mi bylo jasný, že tohle limča nebude.
„Na Maiu!“ Zavolal Gert slavnostním tónem, kterej jsem od něj v životě neslyšela a šeptem, tak aby to Vítek neslyšel, dodal, „Za to, že máš narozky, že ses nenechala zabít, žes mě nenechala zabít, a hlavně za to, že mě kupodivu pořád baštíš, i když na tebe ječim.“
„Nezvykej si,“ zašeptala jsem s úsměvem, „ještě jednou zařveš a per se s taťkou sám.“ Gert se jen uculil a konečně se napil, což svědčilo o konci debaty.
Čím víc se naše véča schylovala ke konci, tím jasněji jsem si uvědomovala nádheru onoho faktu, že jsem si našla nejen bezva chlapa, ale i skvělou kuchařinku. Gert mě vytrvale bavil spoustou historek o čemkoli, co kdy zažil, i když jsem měla dojem, že přinejmenším polovině zážitků dodal trochu pozlátka. Vítek se objevoval pravidelně po deseti minutách, aby nám dolil, nebo aby se do mě pokusil narvat další kousek dortu.
Když se mi konečně povedlo přesvědčit Gerta, že jestli ještě něco sním, puknu ve švech, zvednul se od stolu a s tajemným výrazem mě za ruku táhnul kamsi za dřevěnou boudu.
„Zavři oči.“ Přikázal mi s natěšeným úsměvem, a když jsem to udělala, opatrně mě odvedl někam stranou a posadil mě na cosi měkkýho.
„Můžeš otevřít.“ Špitnul mi do ucha. Rozlepila jsem teda víčka a zrak mi spočinul na promítacím plátně a malým stolečku, na kterej Vítek právě pokládal promítačku.
„Do pytle,“ vyhrkla jsem, „kdes to všechno dneska sebral?“
„No, jídlo jsem doma uvařil a sem přivez, gauč jsem vzal z chatky, Vítka z Brandlína a tyhle technický srandy jsem si půjčil v práci.“
„A jak jsi to dostal sem?“
„Lodičkou, jel jsem asi šestkrát.“ Přiznal a zazubil se, když jsem ho objala.
„Račte zvoliti film, krásná slečno.“ Zatrylkoval Vítek a podal mi papír, na kterým byly vypsaný snad všechny moje oblíbený filmy, včetně těch, který Gert bytostně nenáviděl, za což si připsal další bod.
„Na co máš chuť?“ zeptala jsem se Gerta, protože jsem si nemohla vybrat.
„Dneska je to na tobě, ale ocenil bych, kdybys vynechala Spalovače mrtvol, Choking hazard a Auto zabiják.“ Pokrčil rameny.
Chvilku jsem ještě okouněla po papíře, než jsem vyjmenovala pět vybraných, ze kterých měl Gert jeden určit. Pět minut na to už jsme se choulili na pohovce pod jednou dekou a čučeli jsme na začátek Čokolády, která nejspíš přišla Gertovi jako nejmenší zlo z mýho výběru.

„Jakej je další plán?“ zeptala jsem se zachumlaná v dece a válející se po Gertovi.
„Teď to tu všechno uhasíme, Vítek už začal nějaký věci nejspíš lifrovat do auta, takže vezmem pryč ještě něco, co by mohlo třeba zmoknout, hodíme Vítka domu, a pak se spolu prokoušem do starý známý letní chatky, kde zneužiji veškerého šampáňa, který jsi dneska vypila.“
„Souhlas.“ usmála jsem se a začala jsem se hrabat z deky. Nakonec se ukázalo, že Vítek odpravil všechno, krom věcí na promítání, takže to zbylo na nás. Pohovku jsme prozatím zašouply do dřevěný boudy s tím, že se tu stavíme zejtra a odklidíme z ostrůvku i všechno ostatní.
Loďkou, která se dostatečně povážlivě pohupovala jsme se vydali na druhej břeh, a pak, po chvilce dohadování si sednul Vítek za volant, a Gert se semnou máčknul na zadní sedadlo. V Brandlíně jsme byli za pár minut. Vítek zastavil asi dvacet metrů od svýho miniaturního domečku a vypnul motor.
„Tak se mějte děti,“ zahlaholil, „vážně jsem si to sluhování užil, ale jsem utahanej jako kotě, takže to jdu zalomit. Jo, ještě ti přeju všechno nejlepší, to víš, v osmnácti už seš regulérní velká holka.“ Zazubil se a nahnul se dozadu, aby mi lípnul pusu na tvář, což Gert ocenil smrtícím stisknutím mých prstů.
„Klídek, jo,“ schladila jsem ho a Vítek se rozesmál.
„Seš fakt skvělá.“ Ukázal na mě jedním prstem a vystoupil. Já i Gert jsme následovali jeho příkladu. Poděkovala jsem mu za to, že Gertovi pomohl a znova jsem se nalodila, tentokrát na sedadlo spolujezdce. Gert ještě chvilku s Vítkem něco řešil, než si stiskli dlaně a Vítek zmizel ve dveřích svýho hippie domku.
Když se Gert otočil a něco na mě přes sklo začal šaškovat, vyloupla se ze zdi temná silueta a neuvěřitelnou rychlostí uháněla k nám.
„Gerte, pozor!“ zařvala jsem, ale Gert mi nejspíš nerozuměl. Vyděšeně jsem hmatala po kličce dveří, ale nemohla jsem jí v panice najít.
„Otoč se!“ zaječela jsem, až mi hlas přeskočil, ale Gert jen nechápavě civěl na moje hysterický chování. Vzdálenost se zkracovala každou vteřinou. Konečně se mi podařilo aspoň o kousek stáhnout okýnko.
„Otoč se!“ zařvala jsem znovu a Gert obrátil hlavu k ženoucímu se stínu. Bylo moc pozdě. Silueta se prohnala pod pouliční lampou a vodopád světla odhalil Filipovu soustředěnou tvář. Během okamžiku chytil Gerta zezadu oběma rukama, čímž mu přimáčknul paže k tělu. Gert se začal zmítat, ale proti neočekávanýmu spoutání mnohem větší silou, než byla jeho vlastní, nedokázal nic dělat.
„Maio!“ zařval a hrůza v jeho očích mě vyburcovala k rychlýmu jednání. Okýnko, který se mi povedlo stáhnout asi na půlku by se za normálních okolností zdálo jako naprosto nedostačující únikovej východ, ale mně to pro dnešek bohatě stačilo. Procedila jsem se otvorem, ale to už Filip pozadu táhnul Gerta k Vítkovu domu, aby s ním mohl zmizet kdovíkam.
Rozběhla jsem se za Gertovým křikem, kterej zněl víc a víc vyděšeně.
„Pusť mě, ty sráči!“ ječel Gert a snažil se Filipa kopnout, ale ten nevnímal. Ke zdi jim zbývalo už jen pár kroků. Hnala jsem se ulicí a najednou mi připadalo těch dvacet metrů, jako strašná dálka.
„Gerte! Gerte!“ ječela jsem bez ustání, až mě v krku řezalo, ale nechtěla jsem se vzdát. Filip s Gertem v náručí zatím dokončil svůj extrémně rychlej běh a opřel se zády o zeď.
„Jen se neboj,“ houknul na mě Filip hlasem, kterej by v žádným případě neměl říkat věci jako: neboj se, „jednou se přece potkáte, ne?“ usmál se.
„Maio!“ zařval Gert „Maio, zastav ho!“ ale to bylo poslední, co jsem ještě slyšela. V tu chvíli se Filipův úsměv a Gertova panika slily v jednu jedinou vyděšeně usměvavou tvář, která zmizela v omítce.