Anaefové II - 9. kapitola

Anotace: Poslední kapitola druhého dílu.

Sbírka: Anaefové - Ostrovy

O Pátém národě se traduje tolik mýtů. Jsou strašní, děsiví, ďábelští. Donutí vás zemřít strachem a temnou magií. Bylo o něm řečeno snad vše špatné. Falešný Vous bral všechny pověsti s rezervou. Proč se bát? Už párkrát nějakého tvora Pátého viděl a nikdy neměl nutkání počůrat se strachy, a tak by ho myšlenka na pobyt u Pátého nikdy nevyděsila. Jenže se ukázalo, že sedět doma v chýši a číst pověsti o Pátém národě je poněkud něco jiného, než stát uprostřed jejich území a nevědět kudy ven. A navíc měl dojem, že ho zpoza stromků někdo sleduje. Bohužel se nemýlil.

Ze stínů vystoupily postavy a obklopily kouzelníka. Vysoké, hubené a oblečené do černých kuten se zahalenými tvářemi vypadaly depresivně. Oproti tmavé magii, kterou disponovali, však vypadali jako veselí klauni. A právě ona magie srazila Vouse na kolena. Vrazila do jeho mysli se silou tsunami a změnila předchozí strach v čistý děs. Ten zaplavil kouzelníkovo vědomí a nedovolil mu více přemýšlet. Byl náhle malý a bezmocný, ale hlavně strachy bez sebe.

Tmavá magie nebyla jen obyčejným strachem. Znemožňovala myslet, nedovolovala žít. A nedovolovala utéci. Nic živého se jí nemohlo postavit do cesty, aniž by nezemřelo. Byla to magie děsu a smrti.

Postavy Falešného Vouse brzy opustily. Nebylo třeba dál zůstávat, neboť kouzelník už byl zachycen temnou mocí magie. Už neodejde.

***

Už už ji měla nadosah. Natáhla se, co nejvíce mohla, její prsty se téměř dotýkaly cíle, ale náhle jí podjela noha a Ean dosedla tvrdě na zem.
"Zatracená práce."
zamumlala si pro sebe. Pokoušela se vytáhnout z nejvyšší police nějakou starou knihu, kterou právě objevila, ale příliš krátký žebřík zmařil její plány. Bude to muset zkusit jinak. Mistr se ji pokoušel naučit využívat magii "plného využití", jak občas říkal, jenže jí se to nikdy nevedlo. I přes to se zkusila zadívat na knihu a plně se soustředila. Chtěla ji držet v ruce, a to v co nejkratším čase a pokud možno v neporušeném stavu.

Náhle cítila, že někde uvnitř její duše zmizela jakási překážka a jí naplnila mysl síla, kterou ještě v životě nepoznala. Netušila, odkud pramení, ale bylo jí sdostatek. Pod jejím pohledem se kniha zvedla a přistála jí v ruce. Ean se zvedla a nevyšla, ale odplula ven z knihovny. Magie prostupovala každou buňku jejího těla, stala se její součástí. Zdálo se, že může udělat cokoliv, co chce, bez nutnosti vydat sebemenší množství energie, bez nutnosti se vůbec pohnout. Zvedla paže k nebi a radostně se zatočila. Zvedl se prudký vítr a zatočil se nad loukou. Na obloze se objevily tmavé mraky a postupně stále více černaly. Vítr se změnil ve vichřici. Ean stála uprostřed toho běsnění a užívala si atmosféru přicházející bouře, která existovala jen díky ní. Zdálo se, že běsnění živlů nic nezastaví.Ale…
"Není tak velké umění naučit se to, Ean." Mistrův hlas se nesl jasně i skrz vítr. "Zničit něco, když to dokážeš, není příliš těžké. Umění je ale naučit se, jak to nedělat."*

***

Měnivec myslel, že se zblázní. Cítil magii Pátého národa všemi póry svého těla a instinkt ho vybízel, aby utekl tak rychle, jak jen to zvládne. V bezhlavém úprku mu zabránil jen ten fakt, že někde v tom hrozivém lese je Falešný Vous. A bude mít určitě problémy, jinak by se vrátil, tím si byl měnivec jist. Opatrně vylezl z lodi a vydal se po kouzelníkových stopách. Ty ho vedly sem a tam, nelogicky všemi směry, byly to kroky někoho, kdo nevěděl, kam jít. A mezi nimi cítil šlépěje temna, místa, kudy prošli tvorové Pátého. Ale měnivec překonal všechen strach a najednou Vouse našel. Ačkoli nebyl sám příliš dlouho, tmavá a děsivá magie si vybrala svou daň. Kouzelník vypadal starší o celá léta a také byl hubený jako lunt, lícní kosti mu vystupovaly z propadlých tváří. Umíral velmi rychle.

Měnivec si zazoufal. To přeci není možné, není to možné! Nemůže těm kouzlům přeci podlehnout! A tak se snažil kouzelníka probrat. Skákal mu po hrudi, poplácával po tvářích, volal na něj a vyváděl vše možné, aby Vouse probral. Náhle se zdálo, že se zraky ubohého kouzelníka přeci jen rozsvítily.
"Vousi!" vykřikl měnivec, "Tady nemůžeš zůstat! Vstávej!"
Chvilku to vypadalo, že se Falešný Vous přeci jen probere. Jako by se jeho vnitřní "já" probudilo k životu. Jenže tenhle dojem brzy vymizel a měnivec poznal, že kouzelník svůj boj o život prohrál. A brzy se z jeho očí vytratily i ty poslední jiskřičky značící život.

***

Elora spokojeně zamručela a obrátila se na druhou stranu. V posteli bylo příjemně a ona ignorovala jakýsi vnitřní hlas, který ji upozorňoval, že na ní čeká kupa problémů. Jenže teď se s nimi nebude zabývat, ještě ne. Zatím si může užívat klidný spánek. Kde vlastně je a co na ní čeká, to může řešit potom. Náhle se ale těsně vedle ní někdo zavrtěl a hluboký oddych jí odfoukl pramínek vlasu. Elora vyskočila jako střelený jelen a zahleděla se na postavu vedle sebe. Měla dojem, že sní a má tu nejhorší noční můru, jakou si jen může představit. Vedle ní totiž ležel Verien. Fakt, že ležel ve stejné posteli jako ona a byl přikrytý stejnou dekou, Eloru dostal.
"No co je?" zafuněl Verien ospale a nezapomněl při tom na svůj šibalský úsměv. "Postel je tu jenom jedna. To mám kvůli tobě spát na zemi?"
Elora na něj zůstala jen tupě zírat. Nevěděla, jestli má plakat, zuřit nebo se smát.
"Klidně bych si lehla na zem sama!"
"Nemůžu přeci nechat něco tak hezkého spát na zemi, ne?"
Elora si pomyslela, že jestli ji chce okouzlit, jde na to špatným směrem. Jemu to ale zjevně nevadilo.

Po vydatné snídani - chleba s máslem - se Sabio s Verienem i Elorou rozloučil. Ti totiž vyrazili velmi pomalým krokem na cestu do Verienova domova. Ten se nacházel v Patrialis, hlavním městě Lidu v Dolinách. Odtud řídil chod své vlasti a zde také trávil většinu svého života. A tam bylo Eloře dáno strávit část toho svého.

***

Ean se zarazila. Mistrova poznámka byla případná a také velmi moudrá, tudíž nebylo radno ji jen tak ignorovat. Svěsila ruce a začínající bouře kolem ní pomalu utichala. Stejně ale nevěděla, co dělat. Energie, která ji ponavštívila, byla tak obrovská, že ji málem porazila.
"Objevila jsi opravdovou magii, Ean, takovou, jakou ovládá i Paní." řekl Mistr potichu, "Jenže i přesto jí stále nesaháš ani po kotníky. Musíš napřed poznat všechny brány, které se ti otevřely, a musíš se stále učit a učit, a to nejen z knih, abys mohla svou sílu využívat v plném rozsahu a bezpečně."
"Ach, Mistře." Ean nebyla téměř schopna slova. Nebyla si jistá, co má říct, a nevěděla, co se svou silou dělat.
"Pojď, budu ti vyprávět věci, které jsem ti zatím nemohl říct, ale kterým už budeš určitě rozumět. To abys zjistila, co jsi vlastně dostala."


*Tuto myšlenku jsem převzala z Terryho Pratchetta. Je první a zároveň asi poslední. Ale musela jsem jí sem dát, protože mi připadá velice moudrá a navíc se sem hodí.