Tajuplný příběh Fredericka Taylora - Dárky a vyznamenání

Anotace: co víc dodat, pěkné počtení ;-)

Sbírka: Tajuplný Příběh Fredericka Taylora

KAPITOLA DVANÁCTÁ:

Dárky a vyznamenání

Když Frederick sestupoval po točitém schodišti, pociťoval zároveň vzrušení a zároveň trochu nervozity, jelikož ještě nikdy až na pár školních akcí, nebyl nucen předstoupit před tak velkou skupinu lidí, jako se mělo stát dnes. V tenkých chodbách školy nebylo skoro ke hnutí a ze všech stran do Fredericka někdo strkal a narážel. Nebylo možno nějak měnit směr chůze, jelikož valící se dav byl jako proud vody a nesl Fredericka přesně tam, kam měli všichni namířeno – do jídelny. Několikrát Frederick i zakopl o schod a málem by upadnul, kdyby bylo kam. Místy bylo kromě vzrušeného diskutování slyšet i různé pokřiky a nadávky, které ze svých úst vypouštěli nejčastěji studenti z posledních ročníků. Atmosféra, která Fredericka uchvátila ihned po vstupu do obrovské jídelny, by se dala přirovnat k vyhlašování výsledků tomboly a nadměrnou částku peněz. Všude kam oko dohlédlo, se studenti tlačili na ta nejlepší místa u svých stolů. Frederick měl kolem sebe pouze nepropustnou zeď tvořenou cizími studenty a jediný koho v tom zmatku zahlédl a to ještě přes škvíru tvořenou něčí rukou a břichem, byl příliš nevýrazný Leonard Nicket, který se hbitě prosmýkl kolem skupiny studentů třetího ročníku a zmizel. Netrvalo dlouho a Frederick, který teď vypadal, jako by zažil větrnou bouři, našel své místo u stolu prvního ročníku, u kterého chybělo přinejmenším ještě deset lidí. Usedl na své obvyklé místo vedle Richarda a čekal na ostatní. Poslední kdo zhruba za deset minut dorazil ke stolu, byl rozcuchaný Morfl, jenž se vymotal ze zbytku studentů, kteří se ještě neusadili. Jakmile dosedl, začal si rukou ulízávat vlasy a rovnat košili, i když mu to ani přinejmenším nepomáhalo. Nikdo u stolu prvního ročníku nepromluvil, dokonce ani skupina dívek po pravici Susan a to už je co říct, skoro to vypadalo, jako by měli všichni knedlík v krku. Frederick neustále přemýšlel, kdo mu mohl napsat ten příjemně záhadný dopis, který ho teď hřál v jeho boční kapse u kalhot. Rozhodl se využít ještě tu poslední volnou chvíli času, než začne večerní zasedání a sáhl pro něj do své kapsy. Užuž chtěl roztrhnout obálku, když se u řečnického pultu na pódiu ve předu jídelny objevil ředitel Rupert Portenwille ve svém všedním fraku a lakýrkách. Prohrábl si svými tlustými prsty vlasy a mírně zakašlal. Jídelnou se pronesl šepot, který za chvíli ustal. Všichni až na první ročník měli u sebe svého třídního učitele, ale jak už se Frederick ještě toho dne doslechl, profesorka Turmanová si měla na ošetřovně pobýt ještě další dva dny.
„Hezký večer milý studenti,“ pronesl do kulatého mikrofonu ředitel a pohledem přejel přes celý sál. „Jsem velice rád, že jsme se dnes sešli všichni. Vím, co si celý dnešní den asi šuškáte. Jelikož se to co se stalo v lesíku bojových kouzel v praxi, mělo přísně utajit, je přirozené že o tom ví už celá škola a tak máte právo dozvědět se, co se ve skutečnosti stalo,“ odmlčel se a znovu si prohrábl vlasy a nasadil velmi hluboký a vážný tón. „lesy ukrývají různé tajemství… tvoří se tam legendy, příběhy i pověsti. Podle jedné pověsti se tam kdysi vyskytoval živočišný druh jménem Lasafel. Lasafel je tvor podobající se v mnohém člověku s tím rozdílem, že byla jeho duše natrvalo znetvořena nějakým odporným činem. Jeho životním cílem je škodit těm, jenž ho uvrhli v zatracení. Není moc silný, ale je velice podlý. Potkat Lasafela je veliká vzácnost, ale když ho potkáte, nedávejte mu záminku ublížit vám. Jediná věc co dokáže Lasafela odehnat je mrkev,“ sálem se pronesl posměšný šepot, který utišila ředitelova zvednutá ruka. „Není na tom nic k smíchu, já zeleninu taky nesnáším,“ opět se sálem rozezněl smích. „Paní profesorka Turmanová to věděla,“ smích rázem utichl. „A i když je to velice schopná čarodějka, Lasafel na ni vyzrál. Lasafel žijící v našem lesíku se jmenuje Dolbin a podle našich záznamů se proměnil v Lasafela za 40 let, kdy žil ve vyhnanství, po té co se ukázalo, že za podezřelým požárem v jedné roztomilé vesničce Rowhand na kraji říše Stromova, stojí on.“ Frederick si všiml jak sebou Elfias poplašeně škubl. „…a to mi v těchto krušných chvílích připomíná, že ať už jsme různého původu a různé národnosti, naše duše jsou vždy stejné…“ znovu se odmlčel. V řadách studentů to zašumělo. Frederick sám pohlédl první na Elfiase, který si teď bradu podepíral loktem a pohledem mířil kamsi hluboko pod své nohy a potom na dívku s upířím původem, která se teď snažila vypadat co nejméně nápadně a většinu svého obličeje se pokoušela zakrýt svou rukou.
„Tohle bylo jen něco na okraj,“ vytrhl Fredericka z přemýšlení ředitelův hlas. „Doufám, že vás potěší, že profesorka Turmanová se už cítí lépe a vzkazuje vám, ať se vám v nadcházejících školních dnech daří a ať jsou vaše známky stejně dobré, jako její zlepšující se zdravotní stav. Což mě přivádí k další věci. Ráno v tom lesíku totiž nebyla sama a je nutno poznamenat že nebýt pětice studentů prvního ročníku, kteří se v tu chvíli zachovali přinejmenším velice hrdinsky, už by zde asi nebyla. A tak mi nedělá nic větší radost, než abych tu dnes večer tyto studenty přivítal a udělil jim čestné školní vyznamenání za rytířskou odvahu a statečnost. Milí studenti a studentky, přivítejte zde Fredericka Taylora, Morfla Gurnta, Richarda Hevita, Elfiase z lesního království a Susan Moonovou!“ pronesl rozradostněně ředitel a zatleskal. Celou halou se pronesl ohlušující tleskot. Frederick s Elfiasem, Richardem, Susan a Morflem pomalu vstali a odkráčeli jednou z uliček mezi stoly k pódiu. Frederickovi tlouklo srdce, jako kdyby někdo uvnitř jeho hrudi hrál na bicí a to všechno jen z toho, jak na něj každý v tu chvíli zíral. Neuvěřitelně mu to připomínalo příhodu ve škole před pěti lety, kdy u příležitosti 60. výročí od založení školy šokoval diváky tím, že nechal zmizet psa jeho třídní učitelky madame Sinisterové, ale o tom už jste jistě slyšeli. Jeho nohy jakoby zdřevěněli, když vystupoval po malých dřevěných schůdkách na kraj pódia. K ředitelovi mezitím doplachtil nadýchaný sametový polštář, na němž se lesklo pět stříbrných medailí. Jakmile si ředitel se všemi pěti, kteří se postavili do řady tak aby na ně každý viděl, potřásl rukou, nastalo opět hrobové ticho. Ředitel v těsném závěsu za levitujícím polštářkem předstoupil před Fredericka.
„Takže! Uděluji ti Fredericku Taylore ocenění školy za neobyčejnou odvahu při záchraně profesorky Turmanové!“ pronesl ředitel a připíchl Frederickovi medaili vedle znaku školy na uniformě. Znovu se ozval ohlušující tleskot a pískot. Na to jak oslavně zněl ředitelův hlas, se on sám tvářil dost nakvašeně. Frederick nemusel být génius, aby mu došlo, že k tomu co právě dělal, přistupoval s trochu větším odstupem, i když mu samotnému nebylo dost jasné proč. Ředitel poodstoupil dál k Morflovi, který stál v pozoru a tvářil se nanejvýš hrdě a povýšeně.
„Morflovi Gruntovi za úctyhodnou svévolnost k plnění této nebezpečné míse!“ pronesl znovu a stejně jako Frederickovi připíchl medaili na hruď. A tak dál pokračoval až se dostal ke Susan.
„… a Susan Moonové za odhodlanost pomoct svým přátelům v těch nejtěžších chvílích,“ zahalasil nakonec ředitel a připíchl Susan stejně jako ostatním na uniformu medaili. Frederick si medaili se zalíbením prohlížel. Byla ze stříbra a byl na ni vyražen lev se znakem školy. K pódiu přichvátal mezi uličkami kouzelník v hnědém cestovním plášti s umouněným skrčeným kloboukem na hlavě, svírající v ruce veliký starodávný fotoaparát, ze kterého ihned vyšlehlo na všech pět s ředitelem po boku několik oslepujících záblesků. Ředitel se pak kolem Fredericka a ostatních vrátil zpátky k řečnickému pultu a na závěr do mikrofonu znovu zopakoval jména všech pěti oceněných. Celá skupinka se pak, jako na povel, otočila vlevo a zamířila zpátky po dřevěných schůdkách ke svému stolu. Jakmile všichni dosedli na svá místa, vrhla se ke každému z pětice skupinka zvědavců, kteří chtěli ihned vidět, jak vypadá pravá medaile za speciální zásluhy škole. (ne že by na ni nebylo co obdivovat.) Ředitel Portenwille mezitím pokračoval v projevu.
„Lesík bojových kouzel v praxi byl pro následující týden uzavřen pro vyšetřování nepochopitelné zběsilosti zvěře. Náš školník Ignacius Vrasinka je jeden z hlavních podezřelých, na kterého upadá trest v maximální výši, pokud se prokáže, že nedostatečně krmil hmyzáky a tudíž zavinil jejich nadměrnou agresivitu. Každý kdo poruší výslovný zákaz vstupu do lesa bude sám zodpovídat za své chování. Nadále profesorka Harweywoodová mě upozornila, abych vám zdůraznil, že skleníky nejsou místem, kde by bylo povoleno pokuřovat dýmky a popíjet mangový Gin, takže každý kdo bude přistižen při porušování zmíněného zákazu, se přemístí na pět dní na samotku ve sklepení. A v poslední zprávě bych vám rád zopakoval, že školní spolky a kluby pořád přijímají nové členy a čekají především na vás studenti prvního ročníku!“ zahučel na zmatek, který vládl především u Morfla a Susan, jelikož u nich pořád stepoval nemalý hlouček zvědavců. „Tak to by bylo pro dnešní večer všechno. Do desáté hodiny máte povoleno používat poslední zaklínadla, pokud bude někdo přistižen, že porušuje jedno z nejvíce trestaných osmi pravidel řádu školy, bude na několik dní suspendován z vyučování. A abych se s vámi nerozloučil jako ten co v podvečer prvního školního dne pořád jen vyhrožuje různými tresty, rozhodl jsem se udělat zítřejší den dnem ‚tiché strasti‘ což znamená méně teorie a více praxe (což je náhodou veliká zábava.) Děkuji vám za účast a teď hupky zpátky do věží.“ Dořekl na závěr ředitel a pobídl všechny, aby vstali a začali ve spořádaných řadách opouštět jídelnu. Frederick vstal a s úlevou vydechnul, jelikož byl nevýslovně rád, že přežil prví školní hromadné zasedání. Ještě než odešel však zamířil k obrovské nástěnce, která byla vytkaná na rudém gobelínu zlatým písmem. Ale i když se sebevíc snažil, nemohl si v dlouhém seznamu školních spolků vybrat ani jeden, který by mu vyhovoval. A tak se, se zklamáním s rukama v kapsách vydal vylidněnými uličkami do věže. Cestou si strašně rád prohlížel svou medaili, kterou se rozhodl ihned, jak přijde na pokoj, přidělat na vnitřní stranu dveří ve skříni. Venku se pomalu stmívalo a obloha se zbarvila do překrásné tmavě modré barvy na niž vysvitlo prvních pár jasných hvězd. Na školních pozemcích už skoro nikdo nebyl. Jezero u vstupní brány se chvělo pod náporem větru. Za ty dva dny co byl Frederick na škole se počasí úplně změnilo. Chladné a zamlžené rána vystřídalo příjemně teplé a slunečné počasí.
Frederick měl před sebou poslední tři schody, když zahlédl, že se u fontány pořád mísí skupina studentů, zařadil se do řady a čekal, než se bude moc prosmýknout obloukem do odpočinkové místnosti. Netrvalo dlouho a už byl tam. Zamířil kolem vyhasínajícího krbu do chodby, na níž byli dveře do jeho pokoje, kde už byl jak Elfias a Richard tak i James a Morfl, kteří mu ihned začali zpívat narozeninovou píseň. Frederick ohromený a dojatý zároveň stál ve dveřích a až pak vyslovil: „Jé vy jste si vzpomněli?“
„No ani ne tak přímo,“ podotknul s úšklebkem Morfl.
„Že máš narozeniny nám prozradila jedna klika pod schody,“ usmál se James.
„Jo a nezlob se… nic jiného jsme v tom spěchu sehnat nedokázali,“ dodal Richard a očima zamířil na pár zabalených dárků na Frederickově posteli.
„Tak díky,“ zaradoval se Frederick a užuž se sápal po nejbližším balíčku zabaleném v modrém obalu, na kterém bylo napsáno: Od Morfa. Frederick obal roztrhnul a vytáhl z něj tři čtvrtě lahvičky dračí desinfekce, jenž byla pravým výtažkem z Micrantotvora.
„Budeš ji potřebovat víc než já,“ mrkl na něj Morfl. Další dárek byl od Elfiase. Byl zabalený v hnědém poštovním papíru svázaný obyčejným provázkem. Z něj naopak vypadl elfský plátěný plášť ze zeleného hedvábí, který byl lehčí než samotný obal, ve kterém byl zabalen.
„Tenhle plášť jsem kdysi dostal od strýce Messiaha. Mám jich ještě plno. Vždycky mi pomohli, když sem se chtěl schovat před deštěm,“ přisvědčil Elfias a pobídl Fredericka, ať si ho vyzkouší. Plášť seděl Frederickovi perfektně, končil mu přesně u kotníku, takže ho nesmýkal po zemi. Další dárek byl od Richarda, byla to středně velká krabice s dortem z Marlenkárny u pryskyřicového Joea. Frederick byl tak rád, že se s každým ihned rozdělil a poslední dárek byl od personálu u Létající ryby. Byl to zelený balíček s rudou stuhou, v kterém bylo podle hmatu nějaké oblečení. Frederick obal roztrhnul a vytáhl z něj krásné kouzelnické roucho pro slavnostní příležitosti. Byl u něj také dopis od pana McGregora.:

Milý Fredericku…
Všechno nejlepší k tvým 11. narozeninám ti přeje John McGregor, Isabela Lowbranktusová, Messiah a Dolores Tolkmanová. Působí nám velikou radost, že se ti tvé přání do jednoho zatím vyplnili (mám tím samozřejmě namysli, že ses dostal na to Gymnázium). U nás se toho moc neděje, akorát k nám přišla kontrola z hygieny a poté co shlédly naši koupelnu, vypsali nám šek na 2500 maginů! Jen doufejme, že je Isabela využije moudře a nezasune je hluboko do šuplíku a nezapomene na ně, tak jak to dělá s našimi výplatami. A jak se máš ty? Všichni tady doufáme, že dobře. Četl jsi noviny? Pochopil bych, kdyby tě zprávy v nich nějak zarmoutili. Jinak bychom ti také chtěli popřát mnoho štěstí v následujících školních dnech. S pozdravem:

John McGregor.

P.S.: Messiah by byl rád, kdyby mu Elfias občas napsal.

Frederick byl velice potěšen, že si na něj někdo vůbec vzpomněl, protože jediný od koho kdy dostával dárky byl George jeho děda a jeho matka a otec Emily a Jack, kteří mu dávali jeden veliký dárek dohromady. Všechny věci si opatrně uložil do skříně, kde si také připevnil, jak už předtím zamýšlel svou medaili za zásluhy škole. Pomalu ze sebe sundal školní uniformu a navlékl na sebe šedý svetr a plandavé tepláky.
Když všichni dojedli dort, bylo už osm večer a tma za okny se sveřepě tlačila dovnitř. Jediné co v pokoji produkovalo alespoň špetku světla, byla malá kamna, v nichž jako obvykle popraskávalo dříví. Každý ležel na své posteli a díval se s úbytkem posledních sil do stropu.
„Viděli jste zítřejší rozvrh?“ prolomil ticho James. Všichni odpověděli znuděně „Jo…“
„Já se tak nudím, že bych snědl i botu,“ prohlásil nanejvýš ospale Elfias.
„Tak napiš Messiahovi, v dopise od pana McGregora mi vzkázal, ať se mu sem tam ozveš,“ poradil mu Frederick. Elfias si povzdechl a otočil se na bok. „Co je?“ chtěl vědět Frederick.
„To je jedno,“ ohradil se Elfias. Frederick se zatvářil zaraženě, ale odtušil, že by se do toho radši neměl plést. Richard si mezitím hrál se svým jednorožčím rohem a ani trochu mu nepřišlo nutné se s ním nějak vychloubat, což byl jeden z faktorů, kterými se od své rodiny tak odlišoval.
„Já tu asi umřu,“ povzdech si James, posadil se a nadhodil výraz totálního znudění přičemž si dvěma prsty povolil kravatu, kterou měl doteď obmotanou kolem krku.
„Tak si běž za těmi svými kamarádkami ne?“ osopil se na něho Morfl.
„Počkat ty žárlíš?“ uchechtl se James. Morfl jen něco zahučel a mávnutím prstu kolem sebe zatáhl závěsy. „Ale asi má pravdu. Nechce se mi tu jen tak sedět. Mám něco vzkázat Susan, až tam budu Fredericku?“ zeptal se zdvořile James.
„Ehm moh… vlastně nic,“ hlesl sklíčeně Frederick. Za pár chvil zbyl v pokoji jen Richard a Frederick, což Frederickovi přišlo jako dobrá příležitost na výzvědy ohledně Knihy Dvou Světů.
„Co říkáš na ty nevysvětlitelné destrukce portálu?“ zeptal se jen tak naoko nezaujatě Frederick. Richard vypadal jakoby si rozmýšlel odpověď, až nakonec vyhrknul: „Co bych na to měl říkat? Je to prostě záhada…“
„Hmmm… Ale stejně, nezajímá tě, co za tím stojí?“ vyptával se dál Frederick.
„Podle mě je to jak píšou noviny úkaz zjevující se jednou za několik set let,“ vypadlo z něj po chvíli. „Proč se tak ptáš?“ opáčil.
„Ale jen tak mě to zajímá…“ odpověděl nacvičeným nezaujatým tónem Frederick, ačkoliv jeho pravé úmysly byly naprosto odlišné. „Nedávno jsem byl v knihovně a dočetl jsem se tam o něčem jako Kniha Dvou Světů, už jsi o tom něco slyšel?“
„Ne proč? Já nemusím všechno vědět a co to vlastně je?!“ znervózněl Richard. Frederick neušlo, že sebou Richard už nějakou dobu škubal ze strany na stranu, jako kdyby měl zimnici a měl oči úplně dokořán, takže to skoro vypadalo, že mu chybí oční víčka.
„Četl jsem o tom, že je to kniha, která ovládá portály, napadlo mě jestli-?“
„Ne to s tím určitě nemá nic společného a teď mě omluv, už se mi chce trochu spát,“ zalhal Richard, přinutil se k zívnutí a zatáhl kolem sebe závěsy se stejnou razancí, jako to před chvílí udělal Morfl. Frederickovi bylo jasné, že mu Richard něco tají, ale nevěděl co. Chvíli jen tak ležel a přemýšlel, přičemž nehnul ani brvou. A pak si náhle vzpomněl na dopis, který mu přišel od trpasličí pošty. Byl dosud založený v kapse jeho školních kalhot. Na nic nečekal, vystartoval z postele ke skříni a už se přehraboval ve svých věcech, až nakonec vítězoslavně z pravé kapsy svých kalhot vytáhl zmuchlanou obálku s rudou pečetí, kterou ihned razantně roztrhnul. Vypadl z ní malý čtvercový lísteček, na kterém bylo napsáno:

Vševědoucí oko najdeš tam, kde bys to nejméně čekal.
G.T.
„Vševědoucí oko najdeš tam, kde bys to nejméně čekal? Co je to za nesmysl?“ nechápal Frederick a vzkaz si ještě jednou pořádně přečetl. A ty iniciály G.T. kdo to byl? Ale ať Frederick vzkaz luštil, jak chtěl, nepodařilo se mu z něj vyčíst nic jiného, než to co tam z počátku stálo. Rozhodl se uložit jej na bezpečné místo do cestovní tašky, kterou měl pohozenou na dně své skříně. Pomalu se k tašce sklonil a jakmile ji otevřel zlekl se tak, že se převrátil na záda. Elfias se lekl a hbitě se otočil.
„Co se děje?“ zeptal se s pohledem na zvedajícího se Fredericka, který mu teď svým zjevem připomínal převráceného brouka.
„Ehm… Nic… Nic se neděje,“ zalhal Frederick vyplašeně. Elfias si ho ještě pár vteřin prohlížel, než se otočil zpátky na bok a taky kolem sebe zatáhl závěsy. Frederick ještě několik vteřin počkal, aby se ujistil, že Elfias už šel doopravdy spát a pak se opět naklonil nad tašku, která teď ležela převrácená na zemi. Vevnitř zářilo oslnivé modré světlo, jenž vycházelo z jeho těžítka, které dostal už tak dávno od svého dědečka George. Vzkaz odložil stranou a jemně si promnul ruce, jakoby čekal, že ho těžítko kousne. Pomalu k němu natáhl ruce a jemně se ho ukazováčkem jen na malý moment dotkl, aby se ujistil, že nijak nepálí. Za malou chvíli, kdy se přemáhal, jestli těžítko má nebo nemá uchopit, se odhodlal a oběma rukama ho opatrně vysunul z tašky. Byla to nádhera. Frederick si připadal, jakoby ve svých rukou držel spadnutou hvězdu. Nohou zasunul tašku i se vzkazem do skříně a bokem zabouchl dveře. Aniž by z těžítka spustil oči a přesunul se na postel, kde jej položil na polštář a jako ostatní kolem sebe zatáhl závěsy. Těžítko několikrát zapraskalo jako dříví v kamnech a pak se rozzářilo z modré barvy do bílé. Frederick tu nádheru pozoroval se zaujatým výrazem ve tváři a ani jedinkrát nemrkl. Uprostřed toho bílého světla se zničehonic objevilo staré oko, které si ho se zalíbením prohlíželo. Frederick si vzpomněl na vzkaz: Vševědoucí oko najdeš tam, kde bys to nejméně čekal. A na podpis: G.T. a ihned ho napadla jediná nesmyslná myšlenka. Chvíli vypadal, jako by polykal nějaké těžké sousto, až ze sebe nakonec vydal: „Dědo?“
Oko se rozzářilo.
„Fredericku? Jsi to ty chlapče?“ promluvil starý roztřesený hlas z těžítka. Frederickovi se zauzloval jazyk. Bylo mu, jako kdyby mu jeho srdce vyletělo ústy až někam do oblak. „Nemusíš se bát,“ dodal hlas.
„To jsi ty dědo?“ zeptal se znovu Frederick nevěřícím hlasem.
„Ach Fredericku…“ odmlčel se hlas a ozvalo se pár vzlyků. „To víš, že jsem to já,“ Frederickovi se zachvěly víčka, nemohl uvěřit co se to děje. Měl dokonce pocit, že se zbláznil.
„Dědo,“ vydechnul Frederick. „Jak-? jak-?“
„Vševědoucí oko…“ vypravil ze sebe hlas George Taylora. „Jsou to velice vzácné hračky, prostřednictvím kterých se dá komunikovat na jakoukoliv vzdálenost a nám se to povedlo,“ nemohl uvěřit George a na chvíli se zase odmlčel, aby párkrát zavzlykal. „Tys tak vyrostl,“ dodal. Frederick se usmál.
„Ty… ty nejsi…“
„Mrtví? Ne, ale kdepak, jistěže ne, jsem sice ve zbědovaném stavu, ale ne, nejsem mrtví. Tohle je na delší povídání. Chtěl jsem pouze vědět, tvůj strýc William, je někde poblíž?“ dožadoval se George nedočkavě. Frederickovi spadl do žaludku veliký kámen. Věděl, co musí odpovědět a nijak zvlášť se mu do toho nechtělo, když přitom, kvůli toho že strýce Williama tak dobře neznal, nemohl cítit ani zdaleka stejnou soustrast nad jeho ztrátou, jako například sám George.
„Dědo víš… Strýc William… je to už dlouhá doba… ty jsi zmizel… všichni ti byli na pohřbu…“ Frederick ze sebe nemohl dostat ta správná slova, která by nějak odpovídala na otázku tak pouze dodal. „Zmizel několik dní po tobě,“ opět se ozvalo pár vzlyků, tentokrát však šlo poznat, že nebyly od radosti.
„A co ostatní? Jak se má tvůj otec, matka a bratr?“ zeptal se George, aby tak alespoň z části zkrotil svůj zármutek.
„Když jsem je naposledy viděl, měli se báječně,“ přitakal Frederick tónem, kterým chtěl George co nejvíc utěšit.
„Jak naposledy?!“ vyjel na něj hystericky George.
„Neboj se, neutekl jsem z domova… žiju teď v kouzelnické říši na škole Ignácia Stašinožky… ostatně, to by jsi měl vědět ne? Když jsi mi posílal ten vzkaz…“ odtušil Frederick a trochu ztišil hlas, protože se už poněkolikáté přistihl, že moc křičí a mohlo by se stát, že by jeho rozhovor náhodou někdo slyšel.
„Posílal jsem ho přes jednu přítelkyni,“ vysvětlil mu George, z vševědoucího oka se ozval zvuk potáhnutí rýmy.
„Přes Dolores Tolkmanovou?“ napadlo ihned Fredericka.
„Ty znáš Dolores? Ona je na živu? Koho ještě znáš?“ začal ze sebe chrlit George.
„Ano znám Dolores, dělala kuchařku v hostinci u Létající ryby, kde jsem nedávno bydlel, pak znám ještě… tedy pokud tím myslíš členy spolku nekouzlících…?“
„Ano… promiň, že jsem to nezmínil dřív,“
„To nic. Takže kromě Dolores, jsem se dozvěděl ještě o jednom jménu, Wiltord Hevit je děda jednoho kluka ode mě z pokoje,“
„Wiltord Hevit? Mít bílou rukavici, mrsknul bych mu ji do tváře! Ten zmetek vytvořil portál, pak se na dlouhou dobu vypařil a za pár let, jsme začali jeden po druhém umírat…“ zanadával George. Frederickovi se z náhlého přisunu informací zatočilo v hlavě.
„Umírat?“ vydechl tak potichu, že málem neslyšel ani sám sebe.
„Ano. Něco ti povím. Ty destrukce portálů, to není náhoda. Podle mě, se ten šupák snaží sesbírat všechny zbývající listy Knihy dvou světů, aby mohl zničit všechny portály do Nedlandova a jejích majitele prostě zabít, teda ne přímo, vždycky to vypadá jako nehoda…“ syčel zlostí George.
„Ale proč by to dělal?“ nechápal Frederick.
„To kdybych věděl. Jasné je pouze to, že pokud ho nikdo nezastaví, oddělí se naše dva světy od sebe a v Nedlandově by si pak každý mohl dělat co chtěl,“ zahučel.
„A není právě tohle ten pravý důvod, proč by někdo chtěl ty portály zničit?“ napadlo Fredericka.
„Ale to těžko! Jak by mohl sám ovládnout celý Nedlandov?“ vyhnal mu tu myšlenku z hlavy George. Na chodbě za dveřmi uslyšel Frederick zničehonic kroky.
„Mám takový pocit, že někdo jde,“ hlesl Frederick a ještě víc ztišil hlas.
„Fredericku, měj oko stále u sebe, abych tě mohl kdykoliv kontaktovat!“ nařídil mu George.
„Jo a prosím tě, jak se jmenovala ta osoba, přes kterou jsi mi poslal ten vzkaz?“ zeptal se na závěr Frederick, avšak přesně v tu chvíli se oko v křišťálu zavřelo a svit ustal. Frederickovi v očích zůstalo bílé světlo ještě dobrých pět minut a to už ve dveřích stál James, který se vrátil ze své cesty přes celý hrad. Frederick ho neviděl, pouze slyšel jeho funění a kroky za závěsem. Opět měl o čem přemýšlet. Jak je možné, že to co měl celou dobu v hlavě, mu dokázal vysvětlit až jeho znovuzrozený děda? Opatrně uchopil vševědoucí oko a zasunul jej do kapsy. Pak náhle rozevřel závěsy své postele s nebesy a vylekal napůl svlečeného Jamese, tak až uskočil a dopadl přitom na kamna. James vyjekl bolestí a vzbudil všechny ostatní.
Frederick měl co vysvětlovat a jakmile se všem zřetelně omluvil, že nechtěl, odcupital ke své skříni, kde si oko pečlivě schoval ke svým nejcennějším pokladům jako byla stříbrná svítilna, falešný jednorožčí roh a nefungující mobilní telefon (sice to zní dost žalostně, ale ty věci byli jediné co Frederick doopravdy vlastnil). Ještě než Frederick usnul však přemýšlel nad tím, co říkal George a taky nad tím, jak podezřele se choval Richard, když si povídali o portálech. Je možné, že by o celé té záležitosti něco věděl? Kladl si těsně předtím, než usnul. Poslední na co myslel, než zamhouřil oční víčka byla strast nad tím, že ho nenapadlo zeptat se na jméno osoby, přes kterou George posílal vzkaz, jenž ho navedl k vševědoucímu oku, už dříve.