Savoy Place - 24. díl

Anotace: další část....moc děkuju za Vaše tipy nebo komentáře :-)

Polekaně jsem zvedla hlavu a tváří se ocitla v těsné blízkosti Nicolasova obličeje. Dělilo nás od sebe pouhých pár centimetrů. Upřeně se mi díval do očí a usmíval se. Nevydržela jsem žár jeho propalujícího pohledu a sklopila jsem oči.
Kousek odvrátil hlavu a stále s úsměvem promluvil.
„Ahoj, můžu si přisednout?“ políbil mě na tvář a bez mé odpovědi se posadil.
Samozřejmě bych mu řekla ano, ale prostě měl počkat.
Připadala jsem si vedle něj tak nepodstatně. Jeho přítomnost se mnou dělala divy a já se cítila strašně nejistě. Na takové pocity nejsem zvyklá. Mám ráda všechno pod kontrolou. Nebo minimálně sebe.
„Stalo se něco?“ zeptal se, když jsem stále mlčela. Nervózně jsem poposedla a snažila se urovnat myšlenky.
„Ne, já… já jsem jen pořád v šoku. Vyděsil jsi mě.“
„Tak to se omlouvám, nechtěl jsem.“ Věnoval mi další z jeho úsměvů.
„Zlobíš se na mě hodně?“ zeptala jsem se a snažila se o co nejprovinilejší pohled. Nic jsem neupřesňovala, protože mi je jasné, že ví, o čem mluvím.
Vážně mi je líto, jak jsem se chovala. Ale já jsem mu vlastně ani nelhala. Nechtěla jsem ho opravovat, když mě oslovil jako Šarlotu.
„Samozřejmě, že ne. Na tebe se totiž zlobit nedá. Jen mě trochu mrzí, žes mi to neřekla.“
„Já se strašně omlouvám. Vážně jsem ti to chtěla říct, ale nebyla vhodná chvíle a pak bylo pozdě. Teda… no, to jsou trochu výmluvy.“ Odmlčela jsem se, protože jsem potřebovala malou pauzu. Nervózně jsem si hrála s prstýnkem a uklidňovala se pohledem na smaragdově zelený kámen.
„Nech to být, vždyť…“ začal Nicolas, ale já jsem ho přerušila.
„Ne, prosím tě, počkej. Já jsem udělala chybu, tak mě nech se aspoň omluvit. A nepřerušuj mě, prosím,“ dodala jsem, když jsem viděla, jak se nadechuje a chce něco říct.
„Já… já jsem odešla od rodičů už před několika lety a snažila se o co nejnormálnější život. Nevím, jak moc se mi to dařilo. Párkrát jsem se spálila a asi nejvíc teď naposledy. Vždycky, když se lidé dozvěděli celou pravdu, začali se všichni chovat jinak a já si připadala zase jako malá holka v obrovském domě plném lidí a přesto sama, ta holka, která utekla před skutečností.
Díky tomu jsem se uzavřela do sebe a už jsem to nikomu neřekla.
Až teď.
A chvíli na to mě zradila moje nejlepší kamarádka a snoubenec.
Já…no, je možný, že to prostě jen přehnaně řeším, ale já nechci takové přátele. Nechci, aby znali jen mou polovinu. Ale na druhou stranu, se jim bojím říct vše.
U tebe je to něco jiného. Poznal jsi mou druhou stránku života a i přesto tu sedíš a chováš se ke mně úplně stejně. Možná ještě líp a já si to nezasloužím. Ne za to, co jsem ti provedla.“
Provinile jsem sklopila oči a studovala čaj ve své mističce. Čekala jsem na okamžik, kdy bez rozloučení a s pohrdavým pohledem odejde.
Nic takového se ale nedělo.
Pomalu jsem se na něj podívala.
„Megan, ty jsi ale trdlo.“ Řekl to s takovou něhou, že jsem na něj zůstala zírat, neschopna jediného slova.
Vzal mé složené ruce do svých a jemně je začal hladit. Dokázala jsem se na něj jen usmát.
„Dovol mi poznat tě.“
S úsměvem na tváři jsem přikývla.

Nehybně jsem stála uprostřed parku a vystavovala tvář padajícím kapkám. Nechávala jsem je stékat po pokožce a konečně po dlouhé době si připadala šťastná.
Nevadil mi ani fakt, že moje opakovaná snaha zamaskovat tmavé kruhy pod očima přišla vniveč. Teď mi nevadilo naprosto nic. Snažila jsem se na nic nemyslet a užít si tu dokonalou chvilku.
Všechny události minulých dvou nebo tří týdnů dostávaly jinou hodnotu a smysl.
Celé týdny jsem chodila jen do školy a hned po návratu domů jsem se zase učila. Musela jsem dohnat všechny ty roky, kdy jsem se měla na tuto stránku života připravit. Tu trošku volného času jsem většinou strávila jako host v čajovně nebo s Nicolasem.
Táta mi naložil desítky knížek, a i když jsem četla do noci, pořád jsem je neměla přečtené. Poslední dobou se to sice zlepšilo, protože už mi ten cizí jazyk nedělal téměř žádné problémy.
Stále jsem čekala na svého Mistra a táta chtěl, abych byla co nejdříve připravená.
Přečtené stránky jsem už dávno přestala počítat, ale i tak mi přišlo, že čtu stále o tom samém. Byla to jen suchá teorie.
Začala jsem pociťovat příznaky proměny.
Strašná bolest hlavy a občasné omdlívání by mi zas tak nevadilo. Nejhorší byly probdělé noci. Jen jsem položila hlavu na polštář a uvolnila se, moje smysly se naprosto zbláznily. Vadilo mi, že i v téměř neproniknutelné tmě jsem viděla, že jsem slyšela naprosto vše, každý závan větru mezi stromy, každé vrzání podlahy nebo okna.
Při těchto myšlenkách jsem se zaposlouchala do svého okolí.
Slyšela jsem pouze vodu. Každá kapka doslova zpívala.
Užívala jsem si jejich chladného pohlazení a ony pomalu stékaly po mé kůži a neochotně odkapávaly z prstů a vlasů.
Cítila jsem, jako by mě voda objímala a stávala se mou součástí.
„Pochopil jsem, že vodu máš asi hodně ráda, ale nechceš už jít někam do sucha a tepla? Přece jen už je říjen a není zrovna nejtepleji.“ Promluvil na mě Nicolas. Jeho hlas zněl tak tichounce.
Podívala jsem se na něj, jak stál pod stříškou a v ruce držel můj kabát, který jsem si sundala hned, co začalo pršet. S další vrstvou oblečení bych si nedokázala vychutnat dotek vody.
„Ani ne, vždyť je tady nádherně,“ odpověděla jsem se smíchem.
Stále s úsměvem jsem se začala točit a užívala si každou vteřinu strávenou pod tisíci slz nebe.
Jelikož jsem měla zavřené oči a přede mnou nebyla žádná překážka nečekala jsem, že do něčeho i tak narazím.
Otevřela jsem oči a koukala se do Nicolasova obličeje. Kapky vody mu stékaly po nose, až jsem se musela usmát.
Jednou rukou mě stále držel a druhou mi odhrnul pramínky slepených vlasů z obličeje a jemně je zastrčil za ucho.
S lehkým úsměvem na rtech jsem si prohlížela jeho oči, připomínající azurově modrý oceán.
Téměř neznatelným pohybem hlavy se přiblížil a naše rty dělilo pouze několik milimetrů. Okamžik vyčkával na moji reakci.
Byla jsem zmatená a nevyznala se ani sama v sobě.
Než jsem se vzpamatovala, políbil mě. Nejprve lehce a něžně ochutnal mé rty.
Podíval se mi do očí a zřejmě tam uviděl něco, co jsem ani já nevěděla, protože okamžitě přestal.
„Já…promiň. Ještě je na tebe moc brzy,“ zašeptal a jeho dech mě zahřál na tváři.
Jedna má část s ním souhlasila, ale ta druhá tvrdila úplný opak.
Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale zarazil mě a položil mi prst na rty.
„Nic neříkej a zapomeň na to.“ Sice se u toho usmál, ale jeho oči se nesmály a ztratila se i ta známá jiskra..
Otočil se stranou a díval se všude možně, jen ne na mě.
Zlehka jsem mu přejela prsty po tváři a s úsměvem jsem čekala, dokud se na mě nepodíval a až pak jsem ho políbila.
Se smíchem jsem zase „odtančila“ a radovala se jak z toho pocitu, tak z chladných kapek na mé rozpálené tváři.
Přistoupil pomalu ke mně a objal mě zezadu, tisknouc se k mým zádům.
Spojila jsem jeho ruce se svými a opřela se o jeho mokré tělo a užívala si doteků jeho těla na mých holých pažích.
Políbil mě do vlasů a já jsem šťastně zavřela oči a přitáhla si jeho ruce ještě blíže ke svému tělu.