Jiná historie 5

Anotace: Po hooooodně dlouhý době. No, mam dneska v hlavě duto, tak se uvidí, co z toho vzešlo a jestli je to ke čtení. :D Nestíhám - proto až teď, s chybama a s dýlkou jsem to taky dvakrát nepřehnala... Jednou se snad polepším.

„Tak trochu mi to připomíná rodinná setkání,“ zasmála se ta žena a její výraz byl tak spokojený, že se mi ani trochu nelíbil. Ať tu šlo o cokoliv, chtěla nás dva mít pohromadě, takže jí teď nic nebránilo v jejích plánech. Myšlenky mi bloudily po různých zákoutích mého vědomí a já je nemohla utišit.
„Jdi pryč,“ otočila jsem se k Danielovi – Zerovi čelem a s rozostřeným pohledem jsem se odhodlala podívat do jeho tváře. Ignoroval mě.
Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsem proti němu vystřelila… Nebude mě poslouchat.
„Jsou věci, co nemůžu splnit,“ odpověděl klidně a přešel až ke mně. Měla jsem chuť ho odstrčit a říct mu, ať odejde, co nejdál může, že tohle ona chce, ale místo toho jsem bezděčně sáhla po jeho dlani a pevně ji stiskla. Možná jsem jenom chtěla mít jistotu, že vedle mě vážně stojí a nejsem tam sama.
„Z vás dvou je mi vážně blbě,“ ušklíbla se na nás spolu s hnuseným výrazem a opřela se o nejbližší zeď, jako by nečekala, že tohle proběhne zrovna rychle „ z tebe je mi blbě,“ upřela na mě svoje oči. „Nikdy jsem nepochopila, co pro něj červ jako ty znamená, aby kvůli němu riskovat svůj život… Aby kvůli němu riskoval život nás všech.“ Daniel na to nic neřekl, díval se jí přímo do očí a nepohnul jediným svalem.
„Je mi jedno o čem to mluvíš. Co chceš výměnou za Iku?“ zeptala jsem se s bušícími spánky. Zvedl se ve mně vztek, na který jsem tak dlouho čekala. Doteď jsem byla neschopná cokoliv udělat, jenom ubrečená, slabá… Ale to jsem chtěla změnit.
„Už to mám, víc nepotřebuju… Tvoje sladká Iku, už dávno nežije, ale tebe by to nemělo trápit. Ani to nebyla tvoje pravá sestra, tak co. Ta trocha krve…“ prohodila nezúčastněně a znuděně si prohlížela svojí dlaň. Překvapeně jsem se po ní podívala a chtěla říct, že lže, ale dřív než jsem to udělala, pokračovala ve své řeči a já se nezmohla na nic, ani to vyslovit. Jen jsem svým stiskem začala drtit Zerovu ruku. „Myslela jsem, že Yinino zapečetění bude k ničemu, ale zdá se, že nám bude ještě hodně k užitku. Obětovala se pro tebe… Zemřela kvůli tobě… A její starší bratr, její krev!, tě ještě neochvějně brání, i když ví, že sotva by se z tebe stalo to, čím kvůli němu ve skutečnosti jsi…“ pohled jí tkvěl na Zerovi a rychlým pohybem vytáhla zpoza opasku tenkou dýku. „Až chcípnete, můžu si konečně oddechnout,“ ladně se protáhla za chůze a mířila přímo k nám.
Aniž jsem to postřehla, Daniel si roztrhl svými zuby spodní ret a přitáhl mě prudce k sobě. Zaklonil lehce hlavu, abych mohla k jeho krku a já ho nemohla pochopit, až do okamžiku, kdy jsem ucítila ten železitý pach. Přerývaně jsem se nadechla, mysl se mi zbrázdila jako velká černá díra a poslední co jsem zaslechla, byl výkřik té ženy. Zuby se mi zaryli do jeho krku a ústy mi proudila ta jedinečná chuť… Nikdy mi nebylo líp. Ruka mi sama vyletěla do vzduchu.
„Asay, dlouho jsme se neviděli,“ usmála jsem se, když ji můj pohyb odhodil dozadu a dýka, kterou se mi chystala zarýt do těla, mě jen neškodně škrábla. Rána se během pár vteřin znovu zacelila.
„Copak ti nesejde na tom, že tě taky zabije?“ otočila se zmateně k Zerovi a zvedla se zpátky na nohy. „Má na to právo,“ poznamenal tiše. Jen jsem se ušklíbla. „Tebe,“ chytila jsem ho za čelist „si nechám až jako posledního, to se nemusíš bát.“
„Si idiot! Ty i Yiny! Nejednáš ani jako upír a kvůli tomu necháš všechny klidně pozabíjet!“ zakřičela na něj, obličej jí brázdil hněv.
„Máš pravdu… vlastně bych mu měla poděkovat. Nebýt jeho, nikdy bych se nemohla pomstít.“