Hlas odjinud 1. kapitola

Anotace: První kapitola/úvod z mého pokusu o fantasy knížku, jež vypráví příběh o dívce, která jednoho dne zjistí, že sem, do tohoto světa vůbec nepatří... Samozřejmě kritiky jsou vítány!

Bylo už dávno po půlnoci. Obloha byla pokryta černou prázdnotou a občas jí prořízl nějaký ten blesk a hrom v tu chvíli roztřásl zemí. Přes jasně zářící úplňkový měsíc každou chvíli přeplouvaly tmavé, vodou naduté mraky, které v stříbřité záři dostávaly šedý nádech. Všechno to působilo, jako by se mraky schválně snažily svým tělem měsíc schovat.
Blesk skoro pravidelně každou čtvrtou vteřinu osvítil město, jež v tu chvíli vypadalo jako vystřižené z nějakého hororového časopisu. Déšť byl stále hustější a vítr, který přibýval na síle kolem sebe vířil spadené podzimní listí, prach a smíšený vzduch. Odvodňovací kanály už byly zcela plné, neboť pršelo už pěkných pár hodin.Kromě zvuku větru a hromů bylo slyšet šumění lesíka, jež rostl na úplném kraji města a obyvatelům sloužil jako rekreační a odpočinkové místo.
Uprostřed lesa, na větvi jednoho vysokého listnatého stromu, jako by nevnímala škaredé počasí se krčila rezavá veverka a zdálo se, že z výšky v měsíčním svitu pozorovala kapky deště padající ze stromů, které pak na zemi pomalu tvořily louže.
Náhle však naproti ní, v místě, kde nerostly žádné stromy zaznamenala nějaký pohyb. Zpočátku si myslela, že je to nějaké další zvíře hledající úkryt před deštěm, ale když se podívala blíž, ve změti měsíčních paprsků spatřila dvě, lidem se podobající postavy. Lekla se a s obtížemi vylezla po kluzkém kmeni do koruny stromů. Pak ale usoudila, že je tam moc mokro, a protože to její už nyní promočený kožíšek nesnesl, slezla pár větví dolů a div že nesklouzla a nespadla, ukryla se ve své noře v dutině stromů.
Nebýt měsíce, byla by v lese naprostá tma. Jako Harry Potter, jež si právě sundal svůj neviditelný plášť, přesně tak se tu objevily ty osoby. Nepřišly sem, dokonce ani nespadli z nebe, prostě se tu ocitly jako oční klam.
Byl to muž a žena, která zpod černého lesklého pláště vytáhla malé děťátko, ještě miminko sotva týden staré zahalené v bavlněné, pečlivě ušité peřince Třebaže byla zima jako na Aljašce, jak se zdálo, dítěti zima nebyla. Spinkalo a nechalo si zdát sen, o kterém by normální člověk mohl hádat a stejně by neuhádl.
Žena přivinula miminko k sobě a hlavou se něžně opřela o čelíčko dítěte. Poté nešťastně vzdychla. Muž stojící vedle ní, jež v plášti s kápí vypadal jako mnich utěšovaně objal ženu kolem ramen a druhou rukou přitom láskyplně pohladil holčičku. Ta se jen zavrtěla, vzdychla a spala dál.
„Bude jí zima,“ odtušila žena a v jejím sametovém hlase byl slyšet strach.
„Nebude,“ odpověděl muž, jež měl zvláštní dar: viděl do budoucnosti, ovšem někdy jeho představy nebyly přesné.
Žena potlačovala slzy. „Co když bude mít špatný život? Co když se ani nedožije rána?“ strachovala se. Muž zavrtěl hlavou. „Nepřichází v úvahu. Neboj se, tohle vím určitě,“ Druhou ruku položil na její rameno a kráčeli k lavičce.
„Neboj se, Anaralis.Vrátí se k nám. Jednoho dne se k nám naše dcera určitě vrátí. Všechno se dozví v pravou chvíli.“ Pokusil se o úsměv. Jak šli, mokré listí jim pod nohama nepřirozeně šustilo.
„Ještě musíme ochránit Lastona,“ pokračoval muž. „I když není v takovém nebezpečí, v jakým by byla Tavarillë, kdyby zůstala v našem světě. Pokud by si ji vyhledali, těžko by přežila.
Zastavili se u dřevěné lavičky pod vysokou lípou. Žena, která věděla co teď bude následovat ještě pevněji přitiskla svou dcerku k hrudi, až malá zamlaskala. Vinou větru Anaralis sklouzla kápě z hlavy a odhalila tak její něžný milý obličej s nepřirozeně bílou pletí. Oči měla modré jako hladina toho nejčistšího jezera a nejzvláštnější na ní byly její uši: dlouhé a špičaté.
Vítr zafoukal ještě jednou a rozcuchal tak mladé ženě dlouhé, hedvábné hnědé vlasy, tak krásné a přitom tak husté. Lípa se nad nimi otřepala a na Anaralis spadlo několik kapek, a tak se žena pokoušela znovu si kápi nasadit.
„Tohle si nikdy neodpustím“ zalitovala a v koutku oka si zamáčkla slzu a popotáhla nosem.
„Jednou, za pár let se opět setkáme. Pak navždy budeme spolu.“ Snažil se muž uklidnit ženu a dech se mu přitom srážel do obláčků.
„Ach Turtone, co já bych si bez tebe počala!“ vzdychla žena a to co řekla myslela upřímně. Turton byl velmi silný muž. Jeho tvář byla drsná, ale uvnitř byl hodný a spravedlivý. Dokázal vycítit něčí trápení a snažil se dotyčnému pomoct, ale sám své pocity najevo nedával.
Muž se podíval do dálky. Bouřka i déšť už pomalu ustávaly a ze stromů se začínalo ozývat kosí zpívání, přestože bylo teprve brzo ráno.
Turton se podíval zpátky na svou ženu a dceru. Na tváři se mu objevil něžný úsměv. Od Anaralis si vzal děťátko do náruče.
A hladil ho po drobném čelíčku. Přestože otec věděl, že ji určitě nevidí naposled, neměl daleko k pláči.
„Musíme jít,“ obrátil se na ženu a ta už nedokázala slzy, které se jí z očí draly ven, potlačit.
Nastával rozbřesk. Chladné podzimní paprsky prosvítaly mezi napůl uschlými stromy a několik nenápadných ptáků přelétalo ze stromu na strom a něco si prozpěvovalo. Veverky začaly vylézat z dutin stromů a pomalu se rozhlížely, zda je tu necínového k snědku.
Rozlomené kmeny některých stromů – pozůstatek bouřky – působily smutným a bezútěšným dojmem. Ze stromů odkapávaly poslední kapky deště a na obloze se začaly objevovat růžové obláčky.
„Musíme jít,“ zašeptal znovu muž a nepřestával přitom pozorovat nebe. Anaralis stiskla dítě ještě víc, div ho neudusila. Muž jí opatrně vytáhl dítě z náručí a snažil se tvářit, jako by bylo vše v pořádku. Druhou rukou setřel z lavičky dešťovou vodu a na nejsušší místo položil dívenku. Ta spokojeně zamlaskala.
Ženin vzlyk se začínal rozléhat celým lesem. Dívala se na dceru a bylo na ní vidět, že by si ji nejraději přivinula k sobě a nikdy ji neopouštěla. Turton ji soucitně objal. Potom zpod pláště vytáhl obálku s dřevěnou truhličkou a položil ho na dívčinu hruď. Pár kroků ustoupili a oba pocítili ostré bodnutí u srdce. Rozhlédli se, pak se naposled podívali na dceru a tak jak se zjevili, zmizeli.
Dívenka otevřela oči. Pamatovala si ty lidi. Podívala se nahoru do koruny stromu nad sebou a spatřila veverku, jež jí už delší dobu pozorovala.Holčička něco zamumlala a rezavá veverka ladným pohybem seskočila ze stromu na lavičku a začala očichávat dívenku. Maličká zívla a propadla se do spánku plného zvláštních snů.