Říše Draka II. - Nalezenec 1/2

Anotace: tak týden utekl a já vkládám první díl příběhu (přeci jen ten předchozí nebyl až tak prvním dílem, protože tam nebyl ani hlavní aktér..); nicméně tentokrát dávám polovinu a ve čtvrtek dám druhou (myslím, že to tak bude lepší); příjemné čtení ;-)

Sbírka: Říše Draka

12. května roku 997 p. z. d.
Rekapitulace:
Císař Vu Mei byl zavražděn jedním ze svých Dvanácti ochránců a říši Draka v tu samou chvíli napadlo všech pět sousedních zemí společně. Těm se následně na odpor postavili vojáci z pěti provincií. S vypětím všech sil a za cenu obrovských ztrát se jim podařilo zatlačit útočníky zpátky za hranice, ale ukončit válku hned v zárodku nedokázali. Říše Draka tak bez vládce upadla do chaosu.
Aimi a Murim spolu bojovali proti zbylým členům z jednotky Dvanácti ochránců, do které sami patřili. V nastalém boji proti bývalým přátelům pak dva zabili, ale předem věděli, že nedokáží zvítězit. Na pokraji smrti, aby se pomstili, použili techniku reinkarnace, kterou Aimi vymyslela, ale ani ona neměla tušení, co se potom stane…


Chuchvalec slin dopadl na zakrvácenou cestu protínající ještě před týdnem vzkvétající pohraniční vesnici. Potom si muž urovnal popruh samurajského meče na zádech, který s dýkou na opasku, několika vrhacími noži a světle zelenou koženou zbrojí tvořil základní výzbroj všech členů lehké kavalerie provincie Sun.
„Tohle je třetí vesnice za dva dny.“ zamumlal si pro sebe muž a opět si odplivl na cestu mezi mrtvá těla vesničanů. Několik vran přestalo hodovat a vylétlo na větve ohořelého stromu, odkud pozorovaly muže, kteří je vyrušili od bohaté hostiny.
„A co má být, Yusuke?“
„Sčítáme škody a hledáme přeživší. Opravdu zábava, Koenmo. Místo toho, abychom se připravovali na boj, tak tu děláme blbosti.“
„Blbosti? Hledání přeživších je důležité!“
„Ale prosím tě. Moc dobře víš, že ti, co neutekli jsou mrtví. Dorgaři z Ledové země neušetří nikoho. To už ti z hlavy snad zmizel včerejší nález?“
Koenma se otřásl při pouhé zmínce na včerejší den. Strom posetý oběšenci. Muži, ženy, děti i starci. Nikoho neušetřili a s nikým neměla komanda stínových vrahů z Ledové země soucit.
„Podíváme se ještě támhle do těch trosek a pak se vrátíme ke kapitánovi. Vsadím se, že tuhle misi už chce mít taky z krku.“ Navrhl po chvíli Yusuke a ukázal na bývalý dům starosty vesnice. Koenma mu jen přikývl na souhlas.
Oba muži vstoupili rozbořenou zdí do vyhořelých trosek domu, rozdělili se a místnost po místnosti ho prohledávali v marné naději, že snad někoho naleznou.
„Co?“ vydralo se Yusukemu z úst, když mezi ohořelými trámy spatřil blonďaté vlasy. Promnul si oči, ale jeho nález se nezměnil. Útlé tělo se zářivými vlasy až do půli zad dlouhými. Na první pohled dívka ležící na břiše mezi tou zkázou jako přístav naděje. „Jak dlouho už jsem to neměl holku?“ zaznělo Yusukemu v hlavě samo od sebe. Pomalu se přiblížil a když si všiml, že dýchá, úplně zkoprněl. „Takové štěstí, taková náhoda,“ mumlal si pro sebe aniž by si toho byl vědom.
„Našel si něco?“ ozval se Koenma z jiné části trosek domu a Yusuke se vzpamatoval. Věděl, že Koenma by do toho s ním nešel. Měl narozdíl od něho něco, čemu říkal morálka. „Blbec. Morálka ve válce neexistuje,“ řekl si pro sebe v duchu a pak zavolal v odpověď: „Ne. Nic tu není. Běž to ohlásit kapitánovi. Já si tu zatím odskočím.“
„Dobrá, ale nebuď tu dlouho. Kapitán ráno říkal, že chce být zpátky v táboře ještě před setměním.“
Yusuke počkal dokud nenastalo naprosté ticho. Potom se vydal k rozbořené zdi, kterou s Koenmou vstoupil do trosek domu a jakmile spatřil záda čestného muže, kterak míří podat hlášení, vrátil se zpátky ke svému nálezu.
Sliny touhy a chtíče Yusukemu div netekly po bradě. Kalhoty ho škrtily na těch nejchoulostivějších místech a hned si je začal sundávat. V takovém rozpoložení vůbec nepostřehl stín mihnuvší se v rozbořeném patře nad ním.
„Neboj se maličká. Bude se ti to líbit.“ Šeptal Yusuke a už sundával dívce ohořelé a potrhané lněné kalhoty. Nemohlo ji být víc, než šestnáct let. „To je nádherná prdelka. A ty stehna. Takové štěstí. Takové štěstí,“ říkal si Yusuke v duchu. Potom nevydržel a obrátil svůj nález na záda. Hrudník byl však úplně plochý.
„Sakra,“ zaklel, když zjistil, že nemůže ukojit svou touhu naplno a sevřít v rukou krásná mladá pevná ňadra. Ale šok pokračoval. Chtěl se pokochat pohledem na rozkošný klín nevinné dívky, než jej pro sebe uchvátí, ale při pohledu vykřikl.
„Hej! Yusuke!“ Ozvalo se hned na to volání seběhlých členů z lehké kavalérie okolo trosek.
Koenma vběhl s taseným mečem do rozbořené budovy. Neměl sice Yusukeho tolik rád. Přeci jen z věcí, které dělal se mu mnohdy obracel žaludek, ale byl ve stejné jednotce. A to znamenalo, že všichni táhnou za jeden provaz. Zvláště pokud chtějí válku přežít. Ale to, co nalezl nečekal. Svlečený mladík od dívky k nerozeznání a šokovaný Yusuke s kalhotami dole. Těžko říci, co v něm převládlo za emoce, když levačkou udeřil Yusukeho do čelisti. Jestli to bylo opovržení nad tím, že by znásilnil bezbrannou dívku nebo možná už i chlapce? Každopádně na vysvětlení nečekal. Viděl hocha v podivném stavu. Zavřené oči, mělce dýchající a zcela duchem nepřítomného. Oblékl ho do těch cárů oblečení, které měl před tím na sobě a pak jej v náručí vynesl z trosek. O Yusukeho se nestaral. Když byl schopen znásilnění, je schopen i přežít.
„Hele, holka. A jak pěkná.“ Pronesl jeden z kavaleristů, když se shromáždili okolo nalezence.
„Houby holka. Kluk to je,“ řekl Yusuke a Koenma na něho upřel vražedný pohled. Sice nebyl udavač, ale rozhodně měl v úmyslu požádat kapitána, aby jej s ním už nikdy nedával do dvojice.
„To si děláš snad srandu ne. Dyť má…“ další voják, který promluvil už nedopověděl, protože Koenma stáhl chlapci kalhoty, aby to bylo všem jasné. Potom ze svého batohu vyndal vlastní náhradní oblečení, do kterého chlapce oblékl. Bylo mu to sice velké, ale bylo to lepší, než nic.
Kapitán se shýbl k chlapci a učinil zběžnou zdravotní prohlídku, kterou se každý z jeho jednotky musel před touto misí naučit. A když pak zkoumal nalezenci zorničky, on i zbytek jednotky vyvalilo oči. Zelená barva očí nalezence se s prodlevou tři vteřin neustále střídala s modrou…


Včerejšího dne:
„Sakra,“ zaklela Aimi, když vklouzla do v pořadí už páté vesnice. Její stav, coby ducha se začal měnit. Pomalu slábla. Nikdy by jí nenapadlo, že v technice reinkarnace bude nějaké časové omezení, ale vypadalo to tak. Nebo spíše čím déle byla duchem, tím více se její magické síly vytrácely. Došlo jí, že si nemůže vybírat.
Její plán vloudit se do dělohy těhotné matky a převzít život nenarozené holčičky selhal. Teď musela dát zavděk jakékoliv ženě. Ať už dítěti, dospělé nebo staré babičky, pokud chtěla uskutečnit svou pomstu.
Najednou vycítila život v jedné z rozbořených budov kolem ní. Neváhala ani vteřinu a zdí proletěla do rozpadajících se trosek.
„Taková náhoda,“ řekla si Aimi, když spatřila v rohu místnosti bez stropu krčící se osobu. Viděla jí ze zadu, ale podle zářivých dlouhých vlasů nebyl pochyb, že to byla dívka. Štíhlá, zřejmě patnáctiletá, ne šestnáctiletá s celým životem před sebou.
Na chvíli se Aimi zastyděla. To, co se chystala udělat nebylo správné. Ne k té dívce. Ale na druhou stranu, jaký život měla před sebou? Znásilní jí první voják, který projde kolem. Pokud to nebude přímo celá jednotka. Válka se rozhořela a nebylo pochyb, že oběťmi budou především nevinní lidé.
Nakonec si Aimi sama sobě nalhala, že tuto dívku zachrání před utrpením a smrtí, když převezme její život. Jako duch k ní zezadu přistoupila a objala ji nehmotnýma rukama. Potom do ní vstoupila. Nejprve začala přebírat kontrolu nad tělem. Zjistila, že dívka není zraněná, ale najednou si přišla nějak nesvá.
„Aha, ona ještě nemá prsa,“ řekla a kdyby mohla tak se plácla do čela. Přeci jen její vlastní tělo mělo krásná ňadra, trojky. A když teď necítila jejich váhu, přišlo jí to trochu divné. Na druhou stranu cítila něco jiného. V klíně. Něco, co se jí třelo o stehna. Pravou rukou si vjela do kalhot, aby její první výraz v novém těle bylo zděšení: „Ona je kluk!“ Po výkřiku Aimi upadla do mdlob a přestala cítit své nové tělo. Pak se probrala na podivném místě. Kolem ní jen bílé světlo a naproti ní sedící onen chlapec. Dlouhé blond vlasy, líbezná tvář s pronikavýma zelenýma očima a neodolatelnými rty. S milým úsměvem položil prostou otázku: „Kdo jsi?“