Říše Draka III. - Zrekrutování 1/2

Anotace: tak tu je další půl díl; všechny výtky vítám a klidně bych prosil i nějaké vaše odhady, kam si myslíte, že se příběh bude ubírat (jde mi o nepředvídatelnost a napětí v ději, takže proto by mě zajímali vaše domněnky..)

Sbírka: Říše Draka

20. května roku 997 p. z. d.
Rekapitulace:
Válka sebou přináší vždy utrpení a smrt. Země se ponoří do úpadku a vyčerpání až na hranici samotné únosnosti. A pokud do války vstoupí celý svět, dá se mluvit téměř o armagedonu.
První počátky války byly krvavější, než si kterákoliv země dokázala představit. Miliony mrtvých, nespočet raněných. Města, vesnice, pole a lesy v plamenech. Na mnoha místech začínající hladomor.
Pláč a nářek dětí a žen nad ztrátou svých blízkých na bitevním poli nesoucí se od rozbřesku do západu slunce a poté ještě dlouho do noci je jen teskným uctěním padlých…
Nastává doba nedobrovolného příměří, během kterého si všechny země budou lízat své rány, plánovat nová krveprolití a zosnovat podlé intriky.


Jednatřicet mužů. To byl počet jednotky lehké kavalerie pod velením kapitána Gennosukeho Madarme. Z nich, po střetu s Dorgary ve vypálené vesnici, zůstalo naživu už pouze dvanáct. Těla mrtvých pak nesla na svém hřbetě jejich vlastní zvířata.
Zbytí, zranění a z posledních sil jeli v řadě za sebou do Sagae. Hlavního města provincie Sun. Po cestě přitom míjeli spáleniště, která byla před nedávnem obilnými poli a louky pokryté mrtvými, jenž ještě nikdo nepohřbil a možná ještě dlouho nepohřbí. Vrány a další mrchožrouti měli hostinu, která jen tak brzy neskončí.
Doslova se brodili zástupy uprchlíků ucpávající silnice, prchající od hranic hlouběji do vnitrozemí s nadějí na přežití. Na svých zádech si pak utečenci v rancích odnášeli zbytky svého jmění, které se jim podařilo zachránit. Někteří však ani to málo neměli a nesly sebou pouze holé životy.
Nebe bylo potemnělé a zdálo se, že i sama obloha soucítí s uprchlíky. Začalo pršet a lidem, kteří už nedokázaly plakat tekly po tvářích alespoň dešťové slzy.
Kapitán Madarme přežil zázrakem. Obvazy měl po celém těle a některá zranění se mu nikdy úplně nezahojí, ale to jeho vůli žít nijak nesnížilo. Stále byl velitelem, a tak jel v čele své jednotky do mírného kopce, rozhánějíc přitom lidi na silnici.
Když dorazil na vrchol, konečně spatřil cíl jejich cesty. Nejúrodnější nížinu v celé provincii Sun, v jejímž středu se nacházela oáza krásy a života obehnaná majestátními zdmi. Sagae. Byla to taková změna po těch ruinách a spáleništích, které musel poslední týdny spatřit, že si ani neuvědomil, když uronil slzu. Avšak radost mu nevydržela dlouho. Jeho pohled sklouzl napravo od města, kde na louce spatřil stany. Stovky možná tisíce bělostných stanů namačkaných vedle sebe.
Kdyby říše Draka útok očekávala, byly by v těch stanech ubytováni vojáci a kapitán Gennosuke by se dmul pýchou. Ale to se nestalo. Místo toho se v provizorních příbytcích tísnili utečenci, kteří se domáhaly té trošky jídla, které jim bylo poskytnuto. A přesně tam teď měl kapitán namířeno.

Yurika vysadili na kraji tábora. Předali ho do rukou záložní jednotce, která měla tábor na starosti. Koenma popřál Yurikovi hodně štěstí, ale sám věděl, že štěstí je věc, kterou utečenecký tábor nejvíc postrádá. Potom se třetí lehká kavalerie provincie Sun vydala do kasáren podat hlášení a pro nové rozkazy.
„Tak, kdy že to budu mít služebnictvo?“ promluvil Yurik k Aimi ve své hlavě, zatímco jej dva vojáci vedly neznámo kam. Aimi však mlčela. „Kam mě to vedete?“ pokusil se alespoň navázat hovor s dvěma postaršími muži.
„Tam, kam vedeme všechny nově přijaté,“ odpověděl stručně jeden z nich a už na jeho otázky dál nereagoval.
Nakonec Yurika doprovodili před jeden z ohromných stanů uprostřed tábora. Měl několik vchodů a z každého vedla dlouhá fronta. Yurika zařadili do té nejmenší, ale i tak měl před sebou nejméně dvacet lidí, takže ani neviděl, co je vůbec uvnitř toho stanu.
Oba vojáci se pak vydali zpátky na své stanoviště u hlavní brány.
„Hej! Slyšíš mě?“ Pokoušel se ještě několikrát dovolat Aimi, ale ta stále mlčela.
Yurik se rozhlédl okolo sebe. I když si po cestě táborem všiml mnoha zbědovaných žen a dětí, překvapilo jej, že se ve frontě nachází jen mladiství, od patnácti do dvaceti dvou let. Nikdo starší nebo mladší tu nebyl. Zamrazilo ho v zádech, ale bylo pozdě něco udělat. Vojáci před stanem nedovolili nikomu opustit řadu. Byl v pasti, Aimi mlčela a neměl tušení, co se s ním stane. Vypadalo to na další báječný den ve válce…


Jak byly všechny země z počátků války vyčerpané, začali postrádat tu nejdůležitější věc. Vojáky. Měli mnoho zraněných, ale ještě více mrtvých. Proto započalo verbování nových rekrutů z řad prostých lidí. Každý, kdo byl schopen udržet zbraň byl povolán a nezáleželo na tom, jestli chtěl nebo nechtěl. Vladaři nehodlali v této válce prohrát a zatím, co oni byli v neustálém pohodlí a přepychu, mnoho lidí pocítilo další rány způsobené válkou.
A provincie Sun nebyla výjimkou. Její utečenecký tábor fungoval hned na několik způsobů:
Prvním bylo shromáždit přeživší. Z nich se vybrali nejprve rodiny řemeslníků, které byly nepostradatelné pro běh války. Kováři, zbrojaři a tesaři byli odvedeni stranou a ihned zaměstnáni prací pro válečnou mašinérii.
Druhý zahrnoval rekrutování samotných vojáků. Avšak představení provincie Sun měli několik plánů, s kterými doufali, že jim pomohou ve válce zvítězit. Mezi uprchlíky nalezli výjimečné jedince a zbytek pak nahnali do kasáren k výcviku řadových vojáků.
Zbylé ženy, děti a starce potom rozvezli po farmářských usedlostech a řemeslnických dílnách, aby nahradili odvedené muže a dál udržovali dostatečný přísun jídla a nepostradatelných výrobků. Takový byl stručný plán k udržení země nad vodou a vítězstvím nad ostatními zeměmi.


Fronta se pohnula a Yurik se konečně dostal dovnitř stanu. V něm bylo ještě víc lidí, než venku, namačkaných na sobě a uprostřed pak tři stolky a u nich několik vojáků. Tam potom každý dostal do ruky skleněnou kouli.
Yurik se díval, jak jeden za druhým tu podivnou kouli po chvíli vrací do rukou desátníka, který ji potom předával dalším. Vypadalo to nevině, ale pak najednou spatřil, jak jedné dívce se v ruce ta koule rozzářila a pak rozbila na několik kusů. Vyděšená dívka padla na kolena a začala se omlouvat. Do toho brečela se zřejmým strachem z výprasku.
Místo výprasku jí jeden z vojáků stojících za desátníkem popadl a odvlekl k jednomu z východů, kde ji předal do rukou dvěma zahaleným osobám v černých nepromokavých pláštích s kápí na hlavě.
Celým stanem projela vlna zděšení a ochota všech vzít do ruky skleněnou kouli klesla na nulu. Avšak vojáci byli neúprosní a když se někdo vzpouzel, neváhali toho nešťastníka zbít a poté mu kouli do ruky vložit, i když byl dotyčný v bezvědomí.
Yurik bedlivě sledoval ty tři stolky a dění kolem nich. Byl nejen zvědavý, ale také nervózní. Aimi s ním nekomunikovala a on se děsil toho, co se stane až tu kouli bude mít v ruce.
Fronta se opět pohnula a od stolku jej dělilo už jen deset lidí. Když potom spatřil, jak jednomu z vychrtlých kluků v ruce koule opět zazářila a potom za oslnivé záře explodovala.
Nešťastníka omráčeného na zemi pak stráž odtáhla opačným východem ze stanu, než nebohou dívku před tím. Tam si jej převzali dva postarší muži odění do zlatem vyšívaných rób…

„Hele, není to on?“
„Prosím tě, jak by mohl? Vždyť uhořel. Sám sem viděl, jak ho Takuya …“
„Co je?“
„Huh. Takuyo. Zrovna jsme se dohadovali, jestli to támhle není Yurik. Já tvrdím, že ...“
„Cože?! Kde, ukaž!“
„Támhle.“