Hlas odjinud 2. kapitola

Anotace: Druhá kapitola mého pokusu o knížku "Hlas odjinud". Chápu, že když se podíváte jak je to dlouhý nejspíš se vám to zprotivý, ale koneckonců by to měla být fantasy knížka. Kritika a komentáře jsou vřele vítány!

Slunce viselo vysoko na obloze a celé městečko pod sebou zalévalo příjemným zlatavým svitem. Sem tam přes něj líně přeplul nějaký ten našedivělý, či dokonce tmavší mrak, foukal lehký podzimní vítr, ale jinak bylo teplo.
Na náměstí se shlukovaly hloučky lidí, většinou studentů a tvořily tam malé skupinky.
Na celé městečko shůry shlížel starobylý kostel, jež byl postaven ve 12. století v gotické éře a od té doby nebyl nikdy přestaven, jen párkrát málo opraven, ale přesto do něj místní lidé chodili velmi rádi, což bylo všechno obdivuhodné.
O kostel se snad víc než o svůj dům staral skromný farář, a přestože měl nejlepší léta za sebou – nyní mu bylo přes padesát let – mezi lidmi byl velmi oblíbený, zvláště pro svou laskavou a chápavou povahu.
Velká hodinová rafička na kostelní věži se líně posunula dopředu a v tu chvíli se mosazné zvony rozezněly celým městečkem.
„Už jsou čtyři, měly by jsme vyjet,“ poznamenala směrem ke kamarádce hnědovlasá Michaela a ladným pohybem se vyhoupla do sedla jednoho ze svých koní Karneola, překrásného valacha anglického plnokrevníka s hebkou kaštanovou srstí.
Tavarillë ji napodobila. Sedíc na kamarádčině klisně ryzé Isabele si upravila otěže a nohy ve třmenech, potom kývla hlavou na Michaelu.
„Pravda. Podle Is má přijít vichřice. Prý to cítí ve vzduchu,“ oznámila.
Tavarillë byla neobyčejná dívka. Její postava byla štíhlá a na jejích šestnáct let až říkáš vysoká. Měla tmavě modré či jako nebe před bouří a milou tvář jí lemovaly dlouhé, tmavě hnědé vlasy, jež jí sahaly až skoro k pasu. Ale čím se nejvíc lišila od ostatních kromě svého originálního jména byla její komunikace se zvířaty. Dokázala číst zvířecí myšlenky a možná proto měla tyto tvory raději než lidi.

„Neměj strach, kamarádko, do setmění jsme zpátky,“ řekla Michaela a kotníky pobídla svého koně ke kroku. Tavarillë udělala totéž.

Vyjeli z pozemku a ocitli se na asfaltové cestě, ze které se ihned napojili na vyšlapávanou cestičku lemovanou stromy, které nyní v říjnu hýřily všemi podzimními barvami – všemi odstíny žluté, hnědé a občas červené.

„Můžu se tě na něco zeptat, Tví?“ zeptala se Michaela která jela první a koutkem oka pohlédla za sebe na Tavarillë.

„Jasně,“ souhlasila.

„Hej… nic mi do toho není, ale když jsem naposled viděla tvou pěstounku, zdála se mi taková jiná…“ odmlčela se jakoby si nemohla vzpomenout na hodné slovo, ale Tavarillë věděla, že to tak není. „Hm?“

„No to,“ pokračovala Michaela. „není možný, že by byla…těhotná?“

Tavarillë dlouhou uvili mlčela: „Já nevím, je to divný. Vzali si mě do péče, protože jim nešlo udělat vlastní dítě, ale předevčírem jsem v koupelně našla obal od těhotenského testu…“ pravila. Sklonila hlavu a zamyšleně pozorovala Isabeliny naslouchající uši. Nesnesla totiž pomyšlení, že by měla nevlastního sourozence. Věděla, co by to pro ni znamenalo.

„Týjo, takže budeš mít nevlastní ségru nebo bráchu jo?“ Michaela tou zprávou byla tak zaujatá a v jejím hlase byla slyšet špetka závisti. Sama byla jedináček.

„Hele sorry Mich, ale já se už o tom nechci bavit.“ odpověděla Tavarillë a odhrnula si plavé vlasy, jež jí vinou větru lítly do tvář,e za své špičaté ucho.

Po nějaké době se před nimi rozprostřela zelená pláň, která se pomalu barvila do slámově žlutého odstínu a z trávy se ozýval uklidňující cvrkot hmyzu a bzučení včel. Dívky zrychlily do klusu a vzápětí do cvalu. Procválaly celou pláň a vlasy za nimi nezkrotně vlály. Tavarillë se snažila nemyslet na to, o čem se před chvilkou s Michaelou bavily. V hlavě slyšela Isabelin hlas: „Neboj se,,“ říkala klisna. „Všechno se vyřeší úplně jinak, než jak si myslíš.“ Tavarillë se na radu koně usmála. Byla za Isabelina slova tak trochu vděčná. Je pravda, že koně jsou nejupřímnější tvorové na zemi. V duchu klisně poděkovala.
Docválaly k protějšímu lesu a zvolnily do klusu. Nebe se v dáli nenápadně ale určitě začalo zatahovat. Koně si toho všimli a Isabela upozornila na předvídanou blížící se vichřici Tavarillë.
Dívka se pokusila dojet blíž k Michaele. „Měly by jsme to pomalu otočit,“ poznamenala.
„Klídek,“ řekla lehkomyslně Michaela a odhrnula větvičku, která jí lezla do tváře. Chvíli bylo ticho.
„Hele, já to nechci rozvádět, ale nepřipadá ti to hloupí?“ zeptala se neurčitě Michaela.
„Co jako?“
„No, nepřipadá ti to sobecký? To bys jí měla přát, jestli je fakt v tom…“ radila se špetkou škodolibostí kamarádka.

„Já bych se těšila, kdybych měla mít sourozence.“
„jenže ty nejseš já,“ zašeptala tiše Tavarillë.

„Ne, to nejsem, jen ti chci říct že jsi nehorázně sobecká. Můžeš být vlastně ráda, že si tě vzali do péče, vychovávají tě a starají se o tebe jako o vlastní…“ Tavarillë si v duchu povzdechla. Nesnášela, když ze sebe její kamarádka dělala takovou potvoru. Tavarillë měla svůj důvod, proč nechtěla sourozence, to ale neznamenalo, že by to Anně nepřála.
„Mich, nech už toho! A víš co? Nepleť se do toho…“

Stromy hrozivě zašuměly a v dáli uslyšely zadunění. Něco těžkého dopadlo na zem. Koně už začínaly být neklidní a nastražili uši. Tavarillë to ještě jednou zkusila: „Mich, opravdu by jsme to měly otočit…“
„Hej víš, že mě tím čtením myšlenek fakt čteš? Copak nemáš nic jiného na práci?“ neoprávněně zuřila kamarádka. „Fajn,“ odsekla Tavarillë a pomocí myšlenek a dotykama se snažila uklidnit Isabelu, která se čím dál víc hůř ovládala. Ovšem horší to bylo s Míšiným Karneolem. Stříhal ušima a pořád sebou trhal. „No tak, napomenula ho Michaela. Kůň to však ignoroval a ještě si přidal, až měla jeho jezdkyně co dělat, aby se v sedle udržela. „To je tak pitomý kůň!“ nadávala a zuřivě trhala otěžemi.
Les strašidelně zašuměl a strom před nimi se zakymácel, až hrozilo, že opravdu spadne. Bylo slyšet, jak se i ostatní kmeny pod vládou větru prohýbaly.
Nakonec Michaela ztratila všechno své sebevědomí a rozhodla to obrátit.
Celou zpáteční cestu spolu dívky vůbec nepromluvily. Právě, když už byly ve stáji a odstrojovaly koně se setmělo.
„Chceš jít pak ještě dovnitř?“ zeptala se Tavarillë Michaela a protože měla Karneola už hotového, otevírala dveře.
Tavarillë zavrtěla hlavou. „Ne, už půjdu domů, jen co vyčistím Isabele kopyta.

„Jasně, tak se měj zítra,“ Michaela za sebou zavřela dveře a zmizela v domě.
Tavarillë zamyšleně přejížděla svou rukou po Isabelině zadní noze a v druhé ruce držela kopyťák.
„Nemáš se čeho bát, Tavarillë,“ ozval se v Tavarillëině hlavě Isabelin hlas. „Nech to času, stane se to, co se má stát. Čeká tě příjemná změna,“ Tavarillë přestala čistit klisně kopyta a zarazila se: „O čem to mluvíš?“zeptala se s upřímnou zvědavostí. Odpovědi se však nedočkala. Klisna si odfrkla a zatřepala hlavou.
Dívka dočistila kopyta a objala koněm kolem krku. Isabela si položila hlavu na Tavarilleiino rameno a zalechtala svými hmatovými chloupky na dívčině tváři.
„Mám strach, Is,“ pronesla šeptem Tavarillë a druhou ruku schovala v ryzé hebké koňské hřívě. „Mám strach, že poletím zpátky do děcáku. Nechci tam…“ věděla, že klisně může všechno říct.
„Neboj se, má milá Tavarillë. Všechno bude dobrý. Věř mi, všechno bude dobrý…“
To už Tavarillë zadržovala slzy. Ještě víc se přitiskla ke klisně a vdechovala příjemnou koňskou vůni mísící se s vůní čerstvého sena, které měly koně přichystané pod žlabem. Tu z malého okénka zahlédla stmívající se oblohu.
„Měla bych už jít,“ sdělila dívka klisně a naposled pročísla její hřívu. Potom se odtáhla.
„Ahoj Isabelo. A díky,“ vyšla z boxu a zavřela za sebou dřevěné vrata.
„Ahoj Tví, snad tě nevidím naposled…“ Tavarillë se usmála a odešla ze stáje.



Venku už panovala menší vichřice. Vítr každou chvíli přibýval na síle a jeho hlas byl slyšet všude. Tavarillë se oběma rukama držela na hlavě kapuci, která jí ale stejně pořád padala poryvy větru ji bezútěšně šlehaly do očí.
Vše kolem mělo díky nepřestupné mlze mléčný nádech, pouliční lampy blikaly a na městečko z bez hvězdového černého nebe shlížel úplňkový měsíc, jenž měl pro tentokrát bílý nádech , a jakoby od sebe tmavé mraky, které ve tmě šly těžko rozeznat, odháněl.
Když zase Tavarillë sklouzla kapuce, další boj s větrem o pokrývku hlavy vzdala. Oči měla od prachu, který jí tam navýřil vítr celé červené a štípaly ji, i když vší silou k sobě tiskla víčka.
Ve větru se jí rozpadl účes, který měla spletený do copu, a tak jí dlouhé vlasy neposedně lítaly všude kolem hlavy, až je měla celé zacuchané. Kráčela rychle a na cestu viděla jen stěží, proto pořád zakopávala.
„Uf,“ vydechla, když se po nekonečné cestě dostala domů a vítr s hlasitým řachnutím zabouchl domovní dveře, až se celý dům, jež byl postaven ve viktoriánském stylu otřásl a ze zdi spadl kousek omítky.
„Jdeš právě včas!“ ozvalo se z kuchyně. Tavarillë v nose zaštípala vůně pečeně. Našklebila obličej. Vyzula se a s nakrčeným nosem vešla do kuchyně.

Anna, její pěstounka ve volném tričku a s červenou kostkovanou zástěrou, která trochu připomínala látkový ubrus, klečela u plotny a z trouby vytahovala pečené vepřové.

„Těpic, mám hlad jako vlk, kde je?“ usmála se a očima hledala nějaké jídlo. Pěstounka položila pekáč na sporák a tázavě nadzvedla elegantně klenuté obočí a její pleť se ve světle zářivky matně leskla. Pak se oběma rukama chytila za pusu. „Můj bože!“ zděsila se. „Já zapomněla, že jsi ve-ge-ta-ri-ánka…“ omlouvala se žena utrápenýma očima sledovala reakci nevlastní dcery. Tavarillë poznala, že ji něco trápí. Poslední týdny se chovala jako vyměněná: hodně zapomínala, všechno si pletla, nedbala o svůj vzhled a pořád se schovával v koupelně a z ložnice vylezla jen při nejnutnějších případech. Její obličej měl i nyní nazelenalý nádech.
Dívku už před nějakou dobu napadlo, že je asi nemocná nebo v možná jiném stavu. Hrozně ráda by jí pomohla, ale vždycky, když se ji na tohle téma zeptala, teta odvedla řeč nenápadně jinam. V tu chvíli Tavarillë litovala, že umí číst myšlenky jen zvířatům a ne lidem.
Utěšovaně pohladila ženu po jejím širokém kostnatém rameni a řekla: „To nevadí, já si udělám těstoviny. Nemusíš přece kvůli mně pořád extra vařit,“ pokusila se o úsměv. Žena jí úsměv nervózně oplatila. A odkryla tak světlé zuby, jež ještě před třemi týdny bíle zářily jako perličky.
Za chvíli seděli všichni u stolu. Teta Anna napravo, její manžel vedle ní a Tavarillë naproti. Seděli tiše a tak i jedli. Šlo slyšet jen slabé řinčení příborů o talíř a burácení větru z venku. Panovala zde nějaká zvláštní napjatá atmosféra. Tavarillë si nemohla nevšimnout, jak Anna jí hrozně pomalu a příbory jí pořád padaly z ruky a s hlasitým břinknutím dopadaly na talíř, až se leknutím dívka na židli téměř vznesla.

První dojedl Martin. Odnesl si talíř spolu s příborem do myčky a odešel do obýváku Tavarillë viděla, jak se jeho svalnatá postava rozvaluje na umělé kožené pohovce před moderní plazmovou televizí a podle povzbuzujících výkřiků a nadšeného komentování komentátora, jež se z televize ozývalo by se dalo soudit, že se muž nejspíš dívá na nějaké sportovní utkání.
„Ehm…“ ozvala se Anna, hned jak osaměly. Zdálo se, že chce něco říct, ale dál řezala nožem do masa tak dlouho, div neprořezala talíř. Žena se zdála být nesvá. Těkala pohledem na dívku, a když si toho Tavarillë všimla, rychle pohledem uhnula. A Tavarillë začínala tušit…
Náhle teta odložila příbor a dlouze se nadechla. „Tavarillë,“ oslovila dceru. Její hlas zněl hrozně vážně. Dívka se soustem v ústech přestala kousat. Tak, a je to tady, pomyslela si. Teď mi všechno řekne a mě pošlou zpátky jako nějaký balík. Věděla to. Byla si tím naprosto jistá. Z tváře se jí začala vytvářet všechna barva. Potřebovala se jen ujistit…
„Jsem těhotná,“ vychrlila ze sebe žena, že jí pomalu nešlo rozumět. Tavarillë však rozuměla dobře. Potom si budoucí maminka hlasitě oddechla. „Tak, a je to venku,“ dodala tiše.
Tavarillë upadl příbor z ruky. Seděla nehnutě a začínala cítit, jak se z ní vytrácí život. Pomalu cítila, jak se jí do očí derou slzy a štípalo ji v nose.
„Víš co to znamená, promiň.“ Řekla už pomaleji vědoma, jak svou nevlastní dceru, kterou vychovávala už šestnáct let raní. Znovu se nadechla. „Je mi to strašně líto, neplánovali jsme to. Dvě děti bychom už nezvládli…“ Tavarillë by ráda řekla, že by jim ráda pomohla, že se tu bude chovat jako kdyby nebyla, najde si brigádu a všechno si bude platit, ale věděla, že je to všechno marný. Musí pryč.

„Půjdeš zpátky do dětského domova,“ řekla ještě žena. To už Tví nevydržela. Slzy se jí z očí začaly valit proudem a cítila, jak ji něco, asi nějaký abstraktní šíp bodá do srdce. Žena nic neříkala, jen se na ní dívala jak brečí. Potom vstala od stolu a přistoupila k ní.
„Tví,“ pohladila ji po vlasech. „Není to tak hrozné, jak to vypadá… Bude to velká změna, ale příjemná. Začne ti nový život, najdeš si nové přátelé… „
„Ne,“ zavzlykala Tavarillë a setřásla ženinu ruku z její hlavy. „Ne!“ zakřičela víc a vstala od stolu. „Tohle byl můj život. Tady mám své kamarády, tady mám Isabelu. Já nic nechci…Nic!“ zvedla hlas a, jež měl spolu s pláčem divný tón. Z očí jí vytryskla další válka slz a utekla do pokoje.

„Snad sis nemyslela, že to tak bude napořád,“ zakřičela za ní ještě Anna a s hlasitým žuchnutím dopadla na židli. Poté schovala hlavu v dlaních.
Představte si malou jednoletou holčičku se zvláštně tmavými oči, hnědými vlásky a divně zašpičatělýma ušima. Asi takhle vypadala Tavarillë v dětském domově, když tam v té době přišel jeden mladý pár. „Tavarillë, tohle budou tvoji noví rodiče, „ oznámila laskavá paní ředitelka a usmála se. „Ahoj Tavarillë,“ pozdravil jednohlasně pár, malá žena v hnědé halence a se zapletenými kaštanovými vlasy a černovlasý vysoký svalnatý muž. Anna a Martin. Manželé, kteří nemohli mít z nějakého zvláštního důvodu dítě, a tak se rozhodli vzít do pěstounské péče nějaké malé dítě. A vybrali si právě Tavarillë, neobyčejné děvčátko, které se tolik lišilo od ostatních svých vrstevníků.