Kroniky Naeronu 1.

Anotace: Kroniky Naeronských bitev a hrdinských činů mužů pod vedením generála Iskala Folla zapsané rukou kronikáře, jehož život byl s tímto slavným mužem spjat. Za komentáře mnohokrát děkuji.

Jako hlavní kronikář Iskala Folla jsem měl tu čest zapisovat všechny jeho hrdinské činy a skutky, které se udály za dobu mé aktivní písařské činnosti v První říšské legii. Mou povinností bylo zapisovat vše, co se stalo a přihodilo a u čeho byl přítomen můj generál. Samozřejmě, že jsem měl vybírat jen ty činy, které stály za oslavu. Naneštěstí k jeho smůle jsem velmi objektivním kronikářem. Což znamená, že jsem nucen psát i věci, které by se generálovi líbit nemuseli a které nemají s hrdinskými činy nic společného.
Tuším, že o tom generál ví, ale naštěstí do toho nijak nezasahuje. Když by se mohlo stát něco, co ani zdaleka nepřipomíná hrdinský čin, většinou mě pošle někam daleko od místa činu.
Co oči nevidí, srdce nebolí. Avšak můj pán mě velice podceňuje. My kronikáři jsme velmi schopné a hlavně vynalézavé plémě, jak sami brzy poznáte.

-------------------------------------------
Kapitola první - Bitva u Turrily
Část první - Přípravy
-----------------------------------------
Rok 1231 Koloběhu Matky

Celý den pršelo a obloha byla zatažená. Mraky tvořily neprostupnou ocelově šedou zeď, skrz kterou nepronikly žádné sluneční paprsky. A nutno říci, že sluneční svit a teplo by se nyní opravdu hodily.
Ačkoliv byl dnes první jarní den, zima se nehodlala vzdát bez boje. Zemi stále pokrývala tenká vrstva sněhové nadílky a čas od času se spustil mrazivý déšť společně se sněhovými vločkami. Rozhodně nic příjemného. Jen hlupák by si vybral takový ponurý den k procházkám. Většina vesničanů v okolních dědinách byla zalezlá ve svých domovech a hřála se u krbu, ve kterém plápolající oheň stravoval dubová polínka.
Ale zima nebyla jediným důvodem. Na zasněžené louce poblíž vesničky Turilla se brzy rozezní cinkání kovu o kov, dunění koňských kopyt a především řev důstojníků, kteří budou povzbuzovat své statečné vojáky,. Následně to bude hlas paniky, která propukne v mysli prohrávajících. Ozve se:“Zachraň se, kdo můžeš. Bitva je prohraná!“ . A v tu chvíli nastane opravdový masakr. Vítěz si nebude brát servítky. Bez milosti začne zabíjet ustupující nepřátele. Voják vojáku chladnokrevně vrazí meč do zad. Proč? Protože v bitvě bratr nezná bratra. Je jen My a Oni. Nikdo jiný.
Ale ani tím samotná bitva nekončí. Hned poté se na pole vrhnou krkavci, kteří začnou ožírat mrtvoly. Divocí psi, vlci a další šelmy si také přijdou na své. Nakonec, než vítěz odtáhne, se někteří z vojáků rozhodnou přilepšit si. Vytáhnou dýky a profesionálními pohyby v rychlosti odřežou váčky ohryzaným mrtvolám. Vše v tichosti a rychlosti. Loupení mrtvých je prokletá činnost, ale ne každý na to věří. Někteří si z toho dokonce udělali živnost.
A když konečně celá armáda odtáhne, vylezlou vesničané ze svých příbytků a celí zesinalí se pustí do kopání hrobů ve zmrzlé půdě. Mrtvé vojáky pak oberou o to poslední, co jim zbylo a jejich mrtvoly nahází do hrobů.
Pohřbít mrtvého člověka je činnost pokládaná církvemi za posvátnou a prostý negramotný lid se těmito kodexy víry řídí až příliš striktně. Ale ani víra jim nezabrání v obírání mrtvých. Chudoba a bída způsobená válkou lidi dovede k hrozným činům.
Proto člověk, který poznal na vlastní duši pocit války, těžko pochopí její smysl. Vysvětlujte těm obyčejným prosťáčkům, že je to pro jejich dobro. Že válka musí být. Náš nepřítel je agresivní a bezohledný. Nezná strach a pocit viny. Bojujeme proti někomu, kdo nemá svědomí. Ale pochopí to vesničan? Kameník? Dřevorubec?

Generál Iska Foll seděl ve svém medvědí kožešinou vystlaném křesle a jeho tvář vyzařovala nervozitu a znepokojení.
Ve svém požehnaném věku padesáti osmi let byl stále nabitý energií a schopný obdivuhodných výkonů, což také rád dokazoval všem, kteří mu to nevěřili. Postavu měl urostlou a ramena široká. Jeho životní kariéra vojáka se na něm projevila více, než na kom jiném. Jeho svaly připomínaly spíše pletence ocelových provazů a díky jizvám, kterých měl po těle rozesetých nad míru, vypadal jako sešitý z deseti různých lidí. Někteří jeho vojáci trefně poznamenali, že by klidně mohl být synem Aratana, hrozivého boha války.
Jeho tvář byla zakryta hustým černým plnovousem a dlouhé vlnité vlasy mu spadaly do půli zad. Když se ocitl v bitvě obklopen hordou nepřátel, prý svým vzhledem připomínal divokou bestii Kortaga, půlobra, který se proslavil svou bitevní zběsilostí. A pohled jeho ledově bílých očí zabíjel i ty nejotrlejší soupeře, kteří se mu ve své nadutosti rozhodli postavit.
Nyní se tento muž, který se stal legendou, poprvé za celý svůj život něčeho obával. Obával se zkázy a utrpení, které způsobil. Avšak jeho životem byla válka, jeho potravou byl boj. A on si až doposud nikdy nepřipouštěl, že by tím někomu mohl ublížit. A teď to na něj vše spadlo.
Ve svém mládí byl bezohledný a ctižádostivý a nevadilo mu kráčet přes mrtvoly. Prioritou pro něj byl cíl a dosáhnout ho chtěl za jakoukoliv cenu. Jenže tak se nedalo žít na věky. A nyní začínal chápat a to ho děsilo.

Cíp stanového plátna se odhrnul a do osvětleného předpokoje vstoupil Gurus, velitel třetí legie, ostřílený válečník a Iskalův přítel. Na první pohled bylo znát jeho odhodlání a touha bojovat. Stejně jako Iskal i on se narodil pro válku a boj. Jeho život je zastřen šedým oparem a jen jeho nejbližší známí znají pravdu o tom, co dělal, než se stal velitelem legie a Iskalovým zástupce.
Je tomu už dvacet let, kdy se Gurus objevil z ničeho nic v táboře Iskala Folla, tenkrát nebyl nikým, jen chudým tulákem, který měl sotva na to, aby se uživil.
Pamatuji si, jak stejně jako dnes, vstoupil do tohoto stanu, suverénně a bez jakýchkoliv pochybností o tom, co bude následovat. Jako kdyby tušil, co se stane. Ale jak? Jak mohl vědět, že ho z ničeho nic generál povýší na velitele legie? Jeho, tuláka? Nevím.
Tenkrát mě generál poslal na druhý konec tábora pro soudek vína a když jsem se s ním vrátil, Gurus už tu nebyl. Netrvalo dlouho a došlo mi, že rozhovor, který mezi nimi probíhal, neměli slyšet žádné cizí uši. A rozhodně ne ty moje.
Tentokrát jsem nikam poslán nebyl. Zůstal jsem v rohu stanu zahalen pláštěm a můj psací brk mrštně poskakoval po papíře. Bylo toho mnoho k zaznamenání.

Samotný pochod sem, na Turrilské pastviny, se zdál zázrakem. Armáda musel sama bez jakékoliv pomoci překonat řeku Ortu, která se při jarním tání vylila z břehů. Ženisté pokáceli několik stovek smrků, které zima načala, a svázali z nich vory, po kterých se armáda přeplavila na druhou stranu řeky.
Vše bylo doprovázeno praskáním ledových ker, které proud řeky nesl z pohoří Harg, a také praskáním dřevěných klád a křikem vojáků, kteří se při nárazu kry do voru sesypali jako domečky z karet. Při nejlepším skončili ležet na kládách, v horších případech pak spadli do ledového koryta řeky. Byla to krutá smrt a mrtví si z ní neodnesli ani kapku cti. Smutné je, že ani kapku soucitu ze strany svých spolubojovníků. Ti byli tak zničeni, že se už zajímali jen o svůj ubohý život. Člověk může jen kroutit hlavou nad tou krutostí, která se v lidech probouzí ve chvílích, jako je tato.
V Ortě jsme ztratili celkem tisíc mužů, to je pětina jedné legie. Naštěstí zbylých devatenáct tisíc se přeplavilo v pořádku. Horší to však bylo se zásobami, ztratili jsme více jak polovinu zásobovacích vozů a tak musely být příděly zkráceny na polovinu. I tak se ale obávám nejhoršího. Pokud k bitvě nedojde v nejbližších dnech, mohly by zásoby dojít úplně a pak teprve začne zábava. Není nic horšího než hladový voják.

Gurus se postavil před generálovo křeslo a zasalutoval úderem pravé pěsti nad srdce.
„Generále, třetí legie je připravena,“ oznámil mu stručně.
„Výborně, legáte, vezmi místo.“
Gurus se posadil na stoličku a zahalil se do svého pláště z tygří kůže. Prý toho tygra, který kůži vlastnil předním, vlastnoručně propíchl. Severští tygři jsou skutečně velké šelmy a mnoho válečníků se chlubí jejich kožešinami. Avšak málokdo z nich vůbec kdy tygra viděl, natož se s ním utkal v boji. V případě Guruse tomu však věřím. Pokud by někdo dokázal zabít tygra, byl by to on. Ne proto, že je silný, ale pro svou mazanost, kterou Gurus vyniká.
Jeho třetí legie je mu plně oddaná a každý voják v něm vidí svůj vzor. Nebyli bychom daleko od pravdy, kdybychom je považovali za jednu velkou rodinu. Za Guruse jsou ochotní i padnout, nebo se plahočit přes celou poušť, což už párkrát udělat museli.

Neuběhla ani minuta a znovu se zavlnilo stanové plátno. Nyní vstoupili tři muži zároveň.
První z nich byl děsivě vysoký a mohutný, dokonce snad mohutnější než samotný Iskall. Jeho rudé huňaté vousy mu trčeli z věčně zachmuřené tváře a umocňovali tak jeho zvířecí zjev. Z temena hlavy mu visel dlouhý temně rudý ohon, který si pěstoval už více než deset let a nyní ho měl téměř k pasu. Nejpodivuhodnější na něm však byla jeho otužilost. I v tyto mrazivé a chladné dny nenosil na sobě nic víc než koženou halenu. My všichni ostatní jsme byli zabaleni do plášťů a zahřívali jsme se, jak to jen šlo, a on se tu procházel jako v létě. Jeho vojáci mu říkají Mráz, což je skutečně vhodné pojmenování, když zvážíme okolnosti.
Ve své druhé legii byl Mráz, stejně jako Gurus ve třetí, velmi oblíbený. On sám si své muže vybral a to velmi pečlivě. Každý voják druhé legie musel být mohutným seveřanem jako Mráz samotný. Možná proto byla druhá legie používána na ty nejtěžší a nejnamáhavější úkoly. Také většinou stála uprostřed bitevního pole a svými štíty držela celý tlak nepřátelské armády.
„Grr,“ pozdravil Mráz a posadil se na kožešiny poblíž soudku vína, které miloval.

Druhý z mužů, kteří vstoupili do stanu velitele, byl menšího vzrůstu, avšak co ztrácel na výšce, to nabíral na šířce. Tím mužem byl legát Dionis, velitel čtvrté legie. Jeho nenažranost se stala legendární. Prý dokázal na posezení spořádat půlku prasete, což byl skutečně obdivuhodný výkon.
Jeho prasečí obličej s hnědým plnovousem a malýma očkama, která nejsou pod těžkými víčky téměř vidět, velký bambulový nos a holá hlava jsou skutečně nezaměnitelné a těžko byste našli v armádě někoho, kdo by byl Dionisovi podobný.
Ale nesmíme legáta jen kritizovat. Na jeho obranu je nutno říci, že je skvělým taktikem a jeho lstivé úskoky vyhrály už mnoho nerozhodných bitev. Je také hlavou špionážní sítě, kterou si na žádost generála Folla vydržuje. Jak každý dobrý velitel ví, informace jsou základ vítězství.

Nejzajímavějším příchozím však byl doposud nejmenovaný, legát Theodor um St. Amaun. Muž statný, pohledný, na vojáka až příliš, a především čestný a ctnostný. V celé říši se jen pár mužů mohlo kdy honosit titulem rytíř, ale sir Theodor tohoto titulu dosáhl. Byl vskutku rytířem na slovo vzatým. Mnoho bardů o jeho činech psalo, či doposud píše a nejspíš i bude psát, písně a balady. O tom jak skolil draka, či o tom jak zachránil princeznu Emmu ze spárů nemrtvého mága a poté ji pojal za svou choť.
My, kteří dokážeme vycítit astrální změny a umíme nahlížet do jiných dimenzí, vidíme okolo tohoto muže velmi silnou auru. Jako kdyby přímo zářil dobrem a dobrosrdečností.
On sám se také téměř vždy usmívá a nikdy neodmítl pomoc chudákovi, který to potřeboval. Na druhou stranu je přísným velitelem, ale jeho vojáci z první legie si na to nikdy nestěžovali. Když se přísnost skloubí z dobrotou a spravedlností, dokáže každý voják překousnout i tvrdý trest, jen proto, aby ukázal že je stejně tvrdý jako velitel samotný.
V říši je velmi málo mladých mužů, kteří by si nepřáli stát se rytíři, jakým je sir Theodor. Takto se tvoří dějiny, takto vznikají hrdinové a vzory mladíků, kteří jednoho dne vstoupí do armády a třeba se z nich samotných stanou další rytíři, kteří budou šířit dobro a slávu po celé zemi. Jak každý správný rytíř ví, válka se zlem nekončí a mír mezi řádem a chaosem je velmi křehký. Je nutno být vždy připraven pozvednout meč k obraně řádu před chaosem, jehož síly jsou mocnější, než by se mohlo na první pohled zdát. V tom je síla chaosu, nikdy nikdo neví, kde se skrývá a jakým dobrem se zastírá.

Všichni přítomní byli pohodlně usazeni na svých oblíbených místech okolo jednacího stolu a sami se obsloužili vínem a sušenými plátky masa, které se podávaly při každé schůzi. S tímto zvykem jsme začali na poušti, kdy hrozilo, že se nám zkazí veškeré zásoby masa. Padlo rozhodnutí jej vyudit a následně nakrájet. Plátky jsme poté naložily do solných roztoků, aby vydržely. Od té doby se každou schůzi na počet památného přechodu přes poušť Karkar podává slané sušené maso. Když každý z velitelů ochutná, považuje se to za formální zahájení jednání.
Jako první promluvil generál, což bylo pro jeho nejvyšší hodnost samozřejmé: „Pánové, brzy musí dojít k bitvě. To víte stejně dobře jako já. Nemůžeme se zde dlouho zdržet.“
„Souhlasím, pane, docházejí nám zásoby, proklatě, většina vozů skončila v té proklaté řece, zatraceně,“ souhlasil Dionis.
„Neklej přede mnou Dionisi, varoval jsem tě už mnohokrát,“ upozorňoval legáta rytíř, kterému při každém Dionisově zaklení cukal levý koutek. Na kletby, nadávky a sprostá slova byl velmi háklivý a ostatní to věděli. Bohužel těžká doba a nervozita nemá žádné ohledy. A když už jsou skleslí i takoví muži, jako jsou tito velitelé, je doba opravdu hodně zlá.
„No jo, proklatě, ale nemůžeš se mi divit. Vždyť je to pravda. Brzy nebude co jíst!“ vztekal se Dionis, kterého hlad hodně trápil. Příděly byli zavedeny pro všechny, bez rozdílu na hodnosti. Tak zněl rozkaz generála a nikdo si nedovolil proti rozkazu samotnému nijak reptat, jelikož by to znamenalo, že nesouhlasí s generálem a to si nikdo nedovolil. Taková byla autorita Iskala Folla, generála první říšské armády.
Generál zjednal klid lehkým pozvednutím ruky a ukončil tak případnou hádku dřív, než by začala. Levou rukou si stále mnul bradu a sledoval mapu, která před ním ležela na stole. Červené vlaječky a kameny znázorňovaly rozložení jeho legií. Několik mil odtud se formovalo vojsko nepřítele, který hodlal udeřit na nepřipravené a doposud dezorganizované vojáky říšské armády. Očividně doufal v naši slabost po těžkém a vyčerpávajícím přechodu řeky a pravděpodobně ho velice žralo, že nás nedokázal dostihnou dřív, než všechny naše síly přešly řeku a utábořily se na výhodných pozicích. Stále nás podceňovali. Hlupáci.

To byla hlavní síla říše, překvapivě udeřit a dokázat věci, o kterých se nepříteli ani nesnilo. My historici víme, jak vypadala Naeronská říše na počátku. Jedno menší město bez větších šancí uspět na poli politickém či ekonomickém. Naeron měl příliš mnoho mocných sousedů, jejichž potenciál byl jednoznačně větší. To nejspíš způsobilo panovačnost a energičnost Naeronských, kteří se pak snažili dokázat, že i jejich malé město dokáže konkurovat těm velkým.
Velkou měrou k tomu přispěl císař Dirthanon, který povznesl národní hrdost na něco nadlidského. Byl to vynikající stratég a politik, který dokázal využít plného potenciálu svého města tak, jako nikdo před ním. Byl tak úspěšný, že Naeron brzy zastínil několik bližších měst. A co nedokázala diplomacie a intriky, to zvládla armáda.
O tu se postaral první říšský Hrdina, Rivenholen, který zcela reformoval říšskou armádu a vystavěl ji na úplně nových základech, které zůstaly dodnes. Založil první legie a pevně stanovil vojenskou doktrínu hrdinů a profesionálů, což brzy slavilo své úspěchy. Říše vyhrávala bitvu za bitvou a šířila se do všech světových stran. Těžko jí mohl někdo konkurovat. Svobodná města padala jedno za druhým a říše nakonec spolkla i několik menších království. Postup se ale nakonec zastavil.
Říšská expanze brzy dorazila k hranicím zemí, které už byli dosti mocné, aby dokázaly do boje postavit silnou armádu, která té říšské mohla, minimálně co do počtu, konkurovat.
Nyní se mělo ukázat, jak dobře na tom ve skutečnosti říše opravdu je. Dokáží naše vyčerpané a demoralizované legie porazit početnějšího, povzbuzenějšího a čerstvějšího nepřítele? Uvidíme. Takovou bitvu si rozhodně nehodlám nechat ujít. Toto bude památná bitva a já budu mít tu čest ji zaznamenat. Nyní ale zpět do velitelského stanu, kde už jsou přípravy na bitvu v plném proudu.
„Veliteli Dionisi, co vaši zvědové zjistili o nepříteli? ,“ tázal se generál a oči nespouštěl z mapy, jako kdyby se z ní snažil vyčíst něco, co na ní ve skutečnosti vidět není. Alespoň ne pro obyčejného člověka.
„No, pane, musíte pochopit, že jsme neměli doposud mnoho času sesbírat informace, ale něco málo jsme zjistili,“ začal velitel. Pak začal ukazovat prsty na mapě a posouval modré kameny, které znázorňovaly síly nepřítele, „ zde a zde je jejich jezdectvo. Asi čtyři tisíce koní. Jak vidíte, zaujali postavení na křídlech. Jak průhledné. Chovají se přesně tak, jak jsme očekávali.“
„A pěchota? Těžká, nebo lehká? Kolik a kde?,“ zasypal ho otázkami Gurus, který se postavil a neklidně přecházel po stanu. Byl plně zabrán do přemýšlení a kalkulování všech možných situací, které mohly nastat.
„Asi patnáct tisíc těžkých pěšáků, ne tak dobrých jako jsou naši legionáři, ale problém určitě budou. Ti zaujali postavení ve středu. Pak máme informace o několika plucích lehkých pěšáků, nejspíš na rychlo povolaných domobranců, nebo městských gardistů. Z nich sestavili záložní oddíly a nyní táboří za hlavními silami. Proklatě, divím se, že neozbrojili i děti a starce“
„A oni se nejspíš diví, že v naší armádě slouží ženy,“ usmál se rytíř, „ stále nepochopili jaký potenciál v nich je.“
„Nordky bojují. S mužů. Na severu,“ připomněl trhaně Mráz, kterému mluvení vždy připadalo jako ztráta času.
„Nordky jsou barbarky, stejně jako celé jejich plémě. Upsaly se chaosu. Jsou skvrnou na štítu lidské rasy,“ konstatoval rytíř a tón, kterým slova pronášel říkal jasně, že se o tom dál nehodlá bavit. Pro něj to bylo dogma.
„A luky? Kuše? Praky, balisty? Copak to z tebe musím páčit?,“ pokračoval Gurus a tentokrát jeho hlas přiostřil. Opožděnost odpovědí zpomalovala jeho myšlení a to neměl rád.
„Lučištníky mají zde na těchto pozicích,“ ukázal na mapě na několik kopců, které byly za oddíly těžké pěchoty nepřítele, „mají jen obyčejné krátké luky, ale je jich více jak zatracených šest tisíc. Navíc na těch samých kopcích mají i rozestavěné praky, proklatě. Je jich asi dvacítka a nejsou zrovna nejlepší, ale díky vyšší poloze se dostřelem vyrovnají našim.“
„Po stránkách výbavy i výcviku jsme lepší, ale oni nás početně převyšují nejméně dva na jednoho. To, že jsou ve výhodné pozici, mají zásoby a vojáky nadšené pro boj, zatímco my máme hlad a muži reptají, je více než jasné,“ přemýšlel nahlas Gurus, „ale to nic nemění na to, že tuhle bitvu hodláme vyhrát.“

Debata velitelů se pomalu chýlila ke konci. Sluneční kotouč pomalu mířil za obzor a mraky, kterého zakrývaly způsobovaly tmu dřív, než skutečně byla. Někdo odbyl šestou hodinu a většina vojáků byla zalezlá ve stanech a odpočívala. Každý veterán podvědomě tušil, kdy má přijít bitva, a tak se všichni snažili nahnat hodiny spánku, dokud to jen šlo.
Venku na mrazu zůstaly jen hlídky, které byly skryty na stanovištích okolo tábora. Velitelé nehodlali riskovat možnost nočního přepadení v noci před bitvou. To by bylo skutečně nemilé. Hlídky byly proto pro jistotu ztrojnásobeny a navíc byly vyslány zvědi do okolí, aby byla obrana skutečně neproniknutelná.
Naeronští zvědové byly elita. Proklouzli kamkoliv a byli schopní se schovat za stéblem trávy. Jejich výcvik probíhal na tajných základnách a prý byl extrémně krutý a nebezpečný. Říšským zvědem se stal jen každý tisící z přijatých. Samotný trénink probíhal podobu deseti let ve všech možných biotopech. Od pouští, hor, lesů až po městské zástavby. Iskal měl takovýchto zvědů rovnou deset. Nejlepší z ročníku.

Noc proběhla bez jakýchkoliv akcí nepřítele. Spánek veteránů byl tvrdý a ničím nerušený, avšak nováčci celou noc probděli očekáváním. Ještě si nedokázali vypěstovat ten cit pro spánek ve stresových situacích. Nováčků však bylo v legiích málo, většinu tvořili veteráni z bojů o Fagar, Thior'Gan, M'Dahar a z Jižních tažení. Tito vojáci neznali strach a slabost a především byli připraveni pochodovat na smrt tam, kam je povedou jejich velitelé. To samo mluví za vše.
Tím, čím museli projít v minulých bitvách je změnilo. Už to nebyli obyčejní vojáci, nyní už ne. Toto byla elita říše. Ten, kdo prošel Fagarským peklem, při kterém se vznítilo celé město a tisíce lidí a vojáků zemřelo v plamenech, či Thior'Ganem, ve kterém nepřítel protrhl přehradu nad městem a stovky vojáků se utopily a další stovky jsou stále pohřešovány. Nejhorší však dozajista bylo dobývání města M'Dahar ve kterém nepřátelští mágové seslali na vojáky kletbu mučení v takovém rozsahu a takovou silou, že nebyl nikdo, kdo by nepocítil chuť zemřít a ukončit tak tu hroznou bolest. Mnoho vojáků tak také učinilo. Byl to černý den v dějinách Naeronu. Zde také padl Rivenholen. Byl zavražděn arcimágem nepřítele těsně poté, co mu Hrdina proklál hruď mečem a přerušil tak kletbu mučení.
Tito vojáci se nyní probouzeli do nového dne, který byl stejně sychravý jako ten včerejší. Nad loukami se válela těžká mlha a z lesa na západě se ozývalo vytí vlků, které přilákala brzká hojnost mršin.
Legionáři se oblékali do svých zbrojí a připínali si opasky s meči. Standardní výbavou každého legionáře byla speciální legionářská zbroj na hruď a stehna, chrániče lýtek, loktů a samozřejmě přilbice. Každý byl též vyzbrojen několika vrhacími oštěpy, kopí, mečem a velkým štítem ve tvaru obdélníku. Každý třetí pak měl ještě kuši s průbojnými šipkami.
Legionáři jsou jádrem říšské armády. Zaujímají střed celé formace a pomocí hradby štítů a svých kopí musejí zabránit hlavnímu náporu nepřítele. Případně při útoku tasí své meče a pak se ukáže, kdo je lepším šermířem.
Mezi další oddíly říše patří lučištníci s dlouhými luky, profesionální střelci, kteří na vzdálenost sto padesáti metrů zasáhnou přesně cíl. Každý lučištník má také polní lopatku, kterou před bitvou vykope před svými pozicemi několik děr. Takový díra je pak smrtelnou pastí pro nepřátelskou kavalérii. Koně si v nich zlámou nohy a lučištníci pak mají snadné terče. Rytíř bez koně je mrtvý rytíř.
Na krajích formace pak stojí říšská kavalérie. Do šupinových zbrojí oblečení rytíři s kopími a palcáty. Všichni mimo jiné vyzbrojeni skládacími luky. Tito Halmaři, ďáblové, jak se jim v říši říká, jsou postrachem všech nepřátel. Nejdřív soupeře zasypou šípy a tím mu poruší formaci. Nepřipraveného a rozrušeného nepřítele pak převálcují drtivým útokem svých koní.
Posledním typem jednotky jsou Mrázovi Berserkři, seveřané, Nordi, kteří se nechali zverbovat říší. Ta jim nechala zhotovit speciálně velké kroužkové košile a lehké pláty a do rukou jim vložila obou-ruční sekery a obří válečná kladiva. Z těchto Berserkrů se pak staly průbojné útočné oddíly, proti kterým se dokázal postavit málokdo. Severská brutalita a říšská výzbroj a výcvik jsou děsivou kombinací.
Legie se formovaly na planině a velitelé oddílů vykřikovaly rozkazy. Disciplína s jakou byli vojáci říše trénováni se zase ukázala jako špičková. Bez jakýchkoliv řečí a odmítavých postojů vojáci plnili rozkazy do detailu. Brzy byly všechny čtyři legie nastoupeny a připraveny k boji.
V prvních liniích legionáři, za nimi lučištníci a pak oddíly berserkrů. Po krajích formace stály připraveny kohorty kavalérie, kterou vedl Sir Theodor.
Armáda vyrazila v před. Nepřítel zaujal postavení na kopcích vzdálených téměř míli. To ale nebyl pro říšské veterány žádný problém. Brzy dorazily na dohled kopců, kde už vlály zástavy nepřítele. Bílá velryba na modrém pozadí byl symbol království Qartun, nynějšího nepřítele říše, a tento symbol byl na všech zástavách, které se na kopcích vlnily ve větru.
Qartunské katapulty čekaly, až se nepřítel přiblíží na dostřel. Už teď byla znát nedočkavost vojáků tohoto přímořského království. Porazit říši by bylo úžasné, ale porazit Iskala Folla by bylo legendární. Každý z mužů Qartunu, který by tuto bitvu ve vítězství přežil by se stal slavným hrdinou a nejen Qartun by ho chválil a žehnal mu. Naeron měl příliš mnoho nepřátel, ač si to nikdo ve vyšších kruzích nepřipouštěl.
Vše bylo připraveno a masakr mohl začít. Nyní se jen čekalo na toho, kdo udělá první krok.