Strom vypráví - III. Suzumy

Anotace: dalsi dil:)

Sbírka: Strom povídá, Strom vypráví

Toho dne bylo nesnesitelné horko. Michael byl unavený, přesněji řečeno polomrtvý horkem. Ležel po pás v tůňce, kousek od hrobu Eleny. Bylo to poprvé co jsem od něj slyšel nějakou zmínku o světě okolo našeho lesa.
„Dal bych si pivo .. zlaté, točené, chladné pivo.“ Povzdechl si a ponořil se o kousek hloub.
„Tak běž. Vrátit se můžeš vždycky.“
„Jen aby. Co když mě budou chtít zabít?“
„Musíš se chovat nenápadně.“
„Vždyť ani nemusí mé doklady platit. Kdo ví jak tu jsem dlouho?“
K večeru se rozhodl, že přeci jen vrazí. Do města je to kousek.

K večeru jsem vyrazil do míst, kde bylo město v němž jsem byl. Nevím jak dlouho jsem se skrýval v lese. Dva roky? Tři roky? Možná. Mám se stavit za bývalými kolegy? Přeci jen to jsou lovci. Ale nemuseli by poznat, že se něco změnilo.
Došel jsem ve svém starém oblečení s batohem, v němž byl notebook a mé doklady a peníze na kraj města. Zahlédl jsem pár lidí. Oděvem jsem se moc nelišil. Výborně. Nebyl jsem v lese příliš dlouho. Pohlédl jsem na slunce a snažil se určit kolik je asi tak hodin. Léto? Kolem šesté večer? Zastavil jsem jednu slečnu. Blondýnu, zjevně odbarvenou a příliš namalovanou. Zaslechl jsem její myšlenky: Fešák, odkud asi je?
„Promiňte, slečno, nevíte prosím kolik je hodin?"
„Jistě, půl sedmé.“
„A mohu se ještě zeptat co je za měsíc a rok?“
Zvláštně se na mě podívala. „20.června, 2020.“ Podivín.
„Děkuji moc.“
Snad sídlo bude stále na svém místě. Vyrazil jsem známou cestou a došel k němu. Vypadalo zchátrale, ale funkčně. Zazvonil jsem a z reproduktoru se nevrle ozvalo:
„Kdo tam?“
„Michael“
„Cože? Vážně jsi to ty? Pojď dál.“ Zvuk bzučáku mi dal najevo, že mohu otevřít bránu. Připadal jsem si jako vetřelec. Nepatřím sem. Přiběhla Suzumy, moje kolegyně, a objala mě.
„Už jsme si mysleli, že jsi mrtvý!“
„Ne, jen jsem se ztratil v lese.“
„Saraki říkal, že si se zbláznil a zamiloval se do nějaké čarodějnice.“
„Nepamatuji se. Ale dost toho. Mám děsnou chuť na pivo.“
„Řekneme i ostatním. Určitě půjdou. Tvůj návrat musíme oslavit.“ Odmlčela se. „Jsem šťastná, že ses vrátil. Bez tebe nic nezvládáme. Chyběl si nám. Moc.“
Políbila mě na tvář a za ruku táhla do kanceláře. Přivítali mě s radostí a zprvu i s nedůvěrou.
Strávili jsme spolu téměř celou noc. Ptal jsem se na svoji přítelkyni. Teď je šťastně vdaná a čeká dítě. S nějakým Evženem nebo jak. Prý jestli ji chci potkat. Ne nechci. Nebudu ji trápit. Má mě za mrtvého. Spát jsem měl u Suzumy.
Stlala mi postel a já neurvale poslouchal její myšlenky: …je krásný, víc než si ho pamatuji. Věřila jsem, že se vrátí Snad bych mu mohla už konečně říct co k němu cítím … ne to nemůžu … Přišel jsem k ní a objal ji. Zajel rukama pod její upnuté tílko, hladil ji. Cítil vůní vlasů, fialky, slyšel : Byl tak dlouho sám, nebo mě má taky rád? Můj sen se plní …
Má postel zůstala napůl rozestlaná. Ležím na podlaze přikrytý prostěradlem. K mému nahému tělu se tiskne žhavé, spící tělo Suzumy. Cítím jsem její hebkou kůži. Přejíždím dlaní po jejích křivkách. Vzrušuje mě to. Obrací se ke mně čelem, vdech, objetí a mé myšlenky. Bože, jak je krásná. Jak jsem ji mohl přehlédnout. Hladím ji po vlasech. Jdu si dát sprchu. Nějaké vychování ještě mám.
Ke snídani jsem jí uvařil černou kávu s cukrem. Tak jak ji má ráda. V duchu jsem se zasmál když jsem jí to nesl na tácku.
„Suzumy, sluníčko…“ dal jsem ji lehkou pusu na tvář. Probudila se a usmála. Jak má krásný úsměv.
„Udělal jsem ti snídani.“ Zaslechl jsem její myšlenku: Je tak hodný .. a jak sladce po ránu vypadá s mokrými vlasy. Mám chuť ...
„Musíme jít do práce Suzumy. Už tak přijdeme pozdě.“
Do sídla jsme přišli a tvářili se jako přátelé. Nikdo nic nesmí poznat. Nemohu si pomoct. V tom kostýmku vypadá úžasně. Zahlédl jsem pár tázavých pohledů, ale nereagoval jsem na ně.
Cizí myšlenka, čí je ten hlas? Určitě spolu spali.
„Volá tě šéf.“ Byl to můj bratr. Jak jsem mohl nepoznat jeho hlas?
„Vracíš se do práce?“ Šéf byl menší, postarší muž s nadváhou a knírkem.
„Ano.“
„Kde jsi byl?“ „Nevím, probudil jsem se v lese.“
„Dobrá. Kde je tvé místo víš.“ A v myšlenkách: Jsem moc měkkej. Nikdo jiný by ho nevzal zpět. Vyrazil by s ním dveře. Kde vlastně byl? Vypadá jinak .. a ta pokora .. nezvyklé …
„Děkuji šéfe. Jsem vděčný.“
Došel jsem ke svému stolu. Byl zavalen papíry. Jako vždy. Našel jsem tam i svůj oblíbený hrnek s netopýrem. Je nutností, jelikož obvykle pracuji dlouho do noci. Začal jsem si na stole dělat pořádek a číst informace o dalších případech. Jako by to bylo včera co jsem odsud odešel.
V noci se chytal další lov. Byla to malá čarodějka, spíš dítě. Mstila se za vraždu své matky. Zabili ji nelegální operace, ke kterým ani nedala svolení. Hatura Jerena měla kromě toho poúrazové mnohonásobné roztříštění osobnosti. Kdo ví, co od ní můžeme čekat. Najednou mi hlavou projel Elenin hlas: Proč lovíš vlastní druh? Padl na mě smutek a mého vědomí se začala zmocňovat tma. Ještě jsem zaslechl volání Suzumy :
„Michaeli? Michaeli! Co se děje? Proč neodpovídáš?“ Poté tma. Hlas. Hrubý mužský. Můj bratr Saraki? A zase tma.
Probudil jsem se na gauči. Stále byla noc. Byl jsem přikrytý dekou. Voněla lesem. Nebo ne? Jsem zpátky v lese? Slyším Suzumyin hlas. Nebo myšlenky? Co se mu stalo? Snad bude v pořádku. Co se s ním dělo ty tři roky co byl pryč? Kde vlastně byl?
„Suzumy?“
„Michaeli!“
„Musím se vrátit do lesa. Tohle již není můj svět.“
„Jak to myslíš?"
„Musím ti toho tolik říct. Vysvětlit ti to.. Nemohu ti lhát. Nic neříkej. Snad mě nezatratíš …“
„Ale …“
„Pst.“
Co je to s ním? Co se děje? Jsem tak zmatená …
„Ty povídačky, že jsem v lese s čarodějkou jsou pravda. Pravda je i to, že byla nesmírně krásná.“
Ne, to nemůže být pravda.
„Neboj se mě prosím. Nejsem pod žádným kouzlem. Nebyla zlá. Učila mě žít v souladu s přírodou. Pak přišli ONI,“ to slovo jsem skoro vyplivl. S bolestí a nechutí. „A zabili ji!“
Co mi to naznačuje?
„Dala mi svoji sílu. Umím čarovat. Vím vše co se dělo. Vím o lovcích a jak to začalo. Vím a umím vše, co uměla ona. Nemůžu prostě lovit vlastní druh. Už tak je na pokraji vyhynutí. Tebe miluji. Pojď se mnou do lesa...“
Proč bych měla jít? … Proč bych měla zůstat? … Zase ho ztratit?
„Dej mi čas Michaeli.“
„Nemám ho. Přijdou na mě a zabijí mě .. ale pro tebe bych klidně zemřel.“
„Co si mám s sebou vzít?“
„V lese nic nepotřebuješ. Ale vezmi si co chceš. Jen se modlím abys mi věřila a nezavolala je do našeho lesa. Kdykoliv budeš chtít, můžeme se vrátit.“
Věřím mu. Nechce mi ublížit. Jistě měl důvod skrývat se tam tak dlouho před světem. Měla bych mu říct o mě? Měla bych mu říct, že také skrývám své umění? Že také lovím vlastní druh? …
„Nic mi říkat nemusíš.“
Ráno jsme vyrazili do lesa. Cestou jsem jí vyprávěl o životě v něm. O dějinách. O tom co nám lovcům skrývaly. Rvalo mi srdce sledovat její zkroušený výraz. Uklidnil jsem ji slovy, že v lese je mír a bezpečí.

I já si Suzumy oblíbil. Oni občas přišli k lesu. Volali je. Mysleli si, že je les pohltil. Suzumy se rozhodla, že se s nimi sejde. Ale to až jindy. Jsem unavený. Starý. Jako bych umíral… Jak je to možné? Něco se v našem lese mění. Naše kouzlo.. mizí? Kdo ví. To musím zjistit. Nechci aby náš les, poslední les pradávných časů zemřel.