Říše Draka V. - Yurikův nový domov 2/2

Anotace: tak a je tu druhý díl. Snad se bude líbit :-); takhle dopředu jen mohu říci, že zásoba dopředu zhotovených epizod se tenčí, ale zatím nekončí, ty nejlepší - dosud napsané - teprve přijdou ;-)

Sbírka: Říše Draka

V sedm hodin následovala bohatá večeře, která Yurikovi po úmorném dni opět navrátila radost do života. Tentokrát se nesetkal ani s podivným chlapcem u přepážky, když šel odevzdávat tác s nádobím, a tak radostně vykročil z jídelny s vědomím, že pro dnešek má už od všeho pokoj.
Tedy skoro. Nejprve se musel vydat do skladiště nafasovat věci, jak to jemu a ostatním nováčkům sdělil ráno Kane Totori.
A tak se vydal pátrat po skladišti ve spletitém bludišti chodeb vytesaných do hory Ametas.
Dvakrát se dostal do míst, kde mu obojek jasně sdělil, že jestli bude pokračovat dál, jeho krk pocítí smrtící sevření. Ještě teď si živě pamatoval sílu obojku potom, co nakopl Vu Takera Morioku do rozkroku. Chvíli přemýšlel, proč se ho to vlastně Natsumi Akita pokusila zabít, když nic špatného neudělal, ale zřejmě nemohl znát odpověď na všechno.
Naštěstí během hledání narazil na Nikki Nikkiho, který ho k cíli nasměroval.
„Tak, teď jdi touhle chodbou doprava, na dalším rozcestí se vydej doleva a jakmile narazíš na železné dveře, tak budeš u cíle,“ řekl Nikki Nikki, zamával na rozloučenou a potom odešel levou chodbou.
Když Yurik udělal, co mu bylo řečeno, dostal se k bytelným železným dveřím. Zabouchal na ně a v okýnku na nich se objevila děsivě vyhlížející tvář muže ve středních letech. Nesměle se ho zeptal: „Je tohle skladiště?“ Okýnko se hned na to zavřelo a děsivá tvář zmizela. Po chvíli zazněl zvuk padajících řetězů a posunujících se západek na dveří. Na to se dveře otevřely a v nich stál onen muž, tedy spíše mužíček, protože byl o hlavu menší, než sám Yurik.
„Přišel sis vyfasovat věci, co?“ Otázal se onen trpaslík a při pohledu na Yurika si promnul šedivou kozí bradku.
„Ano.“ Nepřítomně odvětil Yurik a zíral na muže před sebou jako na nejbizardnější věc na světě. Nebo alespoň na tajné vojenské základně.
„Tak pojď dovnitř.“ Když vstoupil, zavřel mužíček železné dveře na několik závor.
Yurik se na dveře podíval z druhé strany a uviděl k nim přidělané schůdky. Potom se otočil a uzřel ohromnou jeskyni naplněnou regály s desítkami různých věcí. Oblečení, nástroje, zbraně, jídlo, pití a spousta dalšího zboží. Nalevo ode dveří si pak na stěně všiml vyvěšeného pergamenu s pečetí, na kterém stálo:
Každý si může nechat vše, co sebou přinese ze své mise. Tyto věci pak může ve skladišti prodat nebo za ně a zlato tu nakoupit vše, co si bude přát.
„Co je tohle?“ zeptal se Yurik, když si leták přečetl.
„Tohle? Jo ty myslíš schválené obchodování Aki Miyazukim.
No stručně řečeno to říká, že tu se mnou můžeš obchodovat. Co najdeš, ukradneš nebo vezmeš při své misi, tak mě je jedno, kde si k tomu a od koho přišel, já to případně od tebe koupím. A buď si vezmeš zlato nebo si tady u mě vybereš něco jiného v ceně té věci.
Zatím to tu je spíš takový sklad materiálu pro Shoa Kanawazu, ale věřím, že až odsud vyrazí první Magisti na mise, tak hned jak se vrátí, začne se mi tu pořádně rozjíždět obchod.
A pak budu boháč, boháč, BOHÁČ!“
Yurik si mužíčka chvíli prohlížel. Trochu ho vylekal konec jeho proslovu, kdy uzřel jiskru v jeho očí a nepřítomné zvolání slova Boháč. Chvíli nad tím tak přemýšlel, ale nakonec pokrčil rameny a pro sebe si řekl: „Proč ne. Alespoň někdo má z války prospěch.“
„Takže sis přišel pro věci. Hmm, tak se na to podíváme. Pojď se mnou.“
Když Yurik nahlásil mužíčkovi velikost bot a oblečení, dostal od něho prosté vlněné kalhoty, koženou vestu, vojenské boty s vyztuženou podrážkou a pár dalších doplňků do jeho pokoje. Potom se k němu mužík otočil a řekl: „Jelikož jsi tu u mě poprvé, myslím si, že máš nárok na dárek. Ber to jako výraz přátelství a symbol našich budoucích obchodních aktivit. Takže si tady vyber nějakou věc a podle její hodnoty ti ji buď dám nebo si vybereš něco jiného.“
Yurik se procházel mezi regály. Chvíli přemýšlel nad nějakým tím jídlem do zásoby, ale k objedu dostával natolik velké porce, že ho spolehlivě nasytily, takže se rozhodl využít příležitost a vzít si něco jiného. Když došel k místům, kde byli v policích vyrovnané květináče a v nich rostliny podobné zelí, otočil se k mužíčkovi a zeptal se: „Co je tohle?“
„Počkej, podívám se. No, už nevím jak se to jmenuje, ale když jsem byl naposledy v Sagae, tak na tržišti o to byl docela zájem. Ty lístky jsou jedlé. Strčíš si je do pusy a žvýkáš je … lepší, než vysvětlování bude, když to zkusíš.“ Potom utrhl mužíček z rostliny jeden list a podal ho Yurikovi. Ten jej nejprve rozkousal a nakonec začal žvýkat. Na jazyk se mu dostala příjemně sladká chuť. Vzal si tedy jeden květináč do ruky a když přivoněl k listům rostliny, ucítil příjemnou mátovou vůni.
Nakonec ze skladiště odcházel s oblečením, několika věcmi denní potřeby a jedním malým květináčem.

Yurik se chvíli díval na výsledek své práce v pokoji. Nebylo toho sice mnoho, ale už jen těch pár věcí stačilo, aby to chladnou místnost ve skále zútulnilo. Zvláště pak zelená rostlinka na stole se tam báječně vyjímala.
„Čekáš na něco?“ ozvala se Aimi.
„Ne, jenom … nikdy jsem neměl tak útulný pokoj,“ odvětil nakonec Yurik a pak sám od sebe pokračoval ve vysvětlování: „Víš, spal jsem ve světnici, kde byla jenom má postel a nic víc. Nikdy jsem neměl žádnou hračku, ani věc, o které bych mohl říkat, že mi patří. Proto teď, když mám aspoň tu malou rostlinku, tak jsem šťastný. Tohle je první věc po dlouhé době, která mi udělala radost … je to hloupé, co?“
Poprvé Aimi uviděla Yurika z úplně jiné stránky. Ona sama nikdy netrpěla nouzí, ale teď pochopila, že člověk nepotřebuje ke štěstí drahé oblečení nebo šperky. Někdy stačí i pouhá maličkost. „Ne, není to hloupé. Vůbec ne.“

Nakonec, před večerkou, se svůj druhý den pobytu na základně Yurik rozhodl zakončit koupelí. Tentokrát se několikrát ujistil, že vchází do chlapecké lázně, jako se ujistil, že si ho žádná dívka nevšimne. Proto si na radu Aimi v pokoji zastřihl vlasy. To stačilo, aby ho jak chlapci, tak dívky nechali okolo sebe projít bez povšimnutí.
Ponořil se do lázně a po dlouhém a náročném tréninku po několika minutách ve vodě usnul. Když se probudil, ocitl se v lázni sám.
Prázdná jeskyně ponořená v páře byla tichá a děsivá. Kondenzující voda kapající ze stropu na podlahu pocit osamění jen zesilovala. Rychle proto opustil lázeň.
Když pak spokojeně zdolával schodiště při cestě do svého pokoje, lehce se usmíval. Na chvíli si vybavil včerejší nepříjemnou událost a srovnal jí s dnešním dnem. Musel rozhodně uznat, že to tu není zas až tak hrozné, jak se mu na první pohled zdálo.
Pak uslyšel dívčí výkřik.
Chtěl to zprvu ignorovat a jít si po svém, ale když zaslechl tlumené: „Pomóc!“ Udělal další krok, ale něco ho zadrželo. A nebyla to Aimi. Krev se mu bouřila a jediné, co v ten okamžik věděl je, že když půjde dál, navždy si to bude vyčítat. Upustil tedy ručník na schody a rozeběhl se za hlasem.
V patře nad lázněmi byla prádelna. Malá jeskyně, kam proudila horká voda z útrob země. Několik kádí, kde se pralo a věšáky, na kterých se prádlo posléze nechalo uschnout.
A právě tam, uprostřed jeskyně, ležela dívka v roztrhaném oblečení služebné a na ní nalepený Masahiru Eniwa, jeden z poskoků Vu Takeru Morioky, který z dívky strhával oblečení a rukama rejdil po jejím těle.
Yurik dorazil právě včas, než stačil Masahira nebohou dívku znásilnit. Ani nevěděl, co ho v tu chvíli vedlo, ale pořádně nahlas zařval: „Nech ji být!!“
Masahira zvedl hlavu a stejně jako vyděšená dívka se podíval na Yurika. V tu chvíli ji Yurik poznal. Byla to dívka z rána. Ta, která před ním ve strachu utekla. V tu chvíli pochopil, proč se ho bála. Jestli s ní takhle zacházel každý budoucí Magista, muselo to být pro ní strašné. Jen při té představě, jak je každý den podrobována takovým zvěrstvům mu krev v žilách začala vřít.
„Cože? To jsi ty? Běž si po svém,“ řekl Masahira a jako kdyby tam Yurik nestál se znovu vrhl na nebohou dívku.
„Ne!“
„Cože? Cos to řekl? Asi jsem tě špatně slyšel.“
„Ne!“
Masahira nechal dívku napokoji a vstal. „Nechtěl jsem ti nic udělat, dokud by mi to Takeru nepřikázal, ale teď mi nedáváš moc navybranou. Jedna věc je napadnout toho blbečka, ale druhá je v něčem mi bránit.“ Zatnul ruce v pěst a zvolna se vydal k Yurikovi.
Yurik zůstal stát na místě jako socha. Krev mu v žilách doslova vřela. Cítil sílu uvnitř sebe. Věděl, že po ní stačí jen sáhnout a ve vteřině by se vypořádal s tím červem, ale něco mu v tom bránilo. Nebylo to jako tenkrát, když se ocitl v hořícím domě a potřeboval se zachránit. Nevěděl však proč? Pak znenadání přišlo pochopení. Aimi. Jistě, tenkrát v jeho hlavě nebyla Aimi. Ale, co teď? Jen pár metrů od něho byl kluk pomalu o hlavu větší, než on a rozhodně ne s přátelskými úmysly. Pak ho to napadlo. Jistě, Mugri by mohla to celé vyřešit za něho.
V tu chvíli, jen, co ho to napadlo Aimi zděšeně zvolala: „Co to děláš? Dělej, rychle uteč. Proti němu nemáš šanci!“
Ale to už Yurik nevnímal. Plně se soustředil na každý řádek, na každé slovo jako to dělala Aimi. Slovo od slova, písmeno od písmene, na chlup stejně jako Aimi odříkal v duchu zaklínadlo, potom ve vzduchu načrtl prstem pěticípou hvězdu a nakonec vykřikl: „Povstaň Mugri!“
„Cože?! Jak jsi?“ Zvolala udivená Aimi a hleděla skrze Yurikovi oči na jeho výtvor. Pravda, do podoby Mugri, kterou předtím společně vyvolali to mělo hodně daleko. Bylo to spíše něco jako půl metru vysoká panenka. Jenže panenka z vroucí lávy, jejíž žár těla spotřeboval během chvíle většinu kyslíku v úzkém prostoru a i teplotu stěn svým žárem ohřála na několik desítek stupňů, takže se Yurik a ostatní ocitli v jakési obrovské peci. Možná právě i to způsobilo, že Yurik neudržel kouzlo a jako předtím, tak i teď vyvolaná bytost explodovala jen s podstatně menší silou.
Masahira to odhodilo na zeď, kde se uhodil do hlavy, pak se skácel na podlahu a upadl do bezvědomí. Yurik letěl směrem ke schodišti a přistál na podlaze, takže si ze svého letu odnesl jen pár modřin. Vyděšené dívce se jako jediné naštěstí nic nestalo...