Strom vypráví - VI. Učedníkem

Anotace: Dalsi dil

Sbírka: Strom vypráví

Když jsem se probudil, slunce už bylo vysoko a ležel jsem někde v posteli. Hlava mě bolela moc na to, abych o tom přemýšlel. Zavrtěl jsem se. To bude průšvih!
„Tak už jsi vzhůru? Dáš si čaj?“ Saraki!
Opatrně jsem se zvedl z postele, ale zatočila se mi hlava a já upadl zpět.
„Ano prosím.“ Zkusil jsem to podruhé, ale byl jsem opatrnější. V nohách postele jsem zahlédl věci od otce. Na krk jsem si zavěsil přívěsek.
„Ten vyráběla tvoje matka.“
„Saraki?“
„Hm?“
„Kuchařka mě zabije. Měl bych jít.“
„Nemusíš, mluvil jsem a ní. Teď pracuješ u mě. Pokud ti to nevadí…“
Usmál jsem se: „Ne, děkuji! Budu rád!“
„Výborně. Na stole máš čaj.“
Doplouhal jsem se ke stolu.
„Saraki… děsně mě bolí hlava.“ Načež Saraki propadl v hurónský smích a prohlásil: „ To to víno, chlapče.“
„Co bude teď?“
„Teď tě budu učit teorii magie, lektvarům, pokání a hlavně čtení a psaní. Počkáme, jakou silou budeš vládnout.“

A tak plynul den za dnem. Po roce jsem zvládal čtení a psaní, domluvil se starým jazykem, ovládal střelbu i boj mečem a jízda na se pro mě stala zábavou. Poslouchal jsem nadšeně o dnech minulých. O autech, letadlech, pistolích, …

Nedávno jsem potkal jednu služebnou z hradu. Byla docela hezká. Jmenovala se Cecílie, vlasy měla téměř bílé, modré oči a byla drobné postavy. Leželi jsme spolu v zahradě.
„Změnil ses. Už nejsi ten Tineth, kterého jsem znala. Slabý ustrašený Tineth. Vypadáš o dost rozumněji… a jsi… jsi krásný. I přes to, jak jsi jiný.“
Mlčel jsem. Hrála si s mými vlasy. Nebylo mi to nepříjemné. Najednou na mně obkročmo seděla a skláněla se tak nízko, že jsme se téměř dotýkali nosy. Strčila mi ruku pod tuniku a hladila mě po hrudi. Sklonila se ještě níž a políbila mě na čelo. Zvonivě se zasmála. Objal jsem ji kolem ramen a začali jsme se líbat.
„Ty děvko! Ty proklatá zkurvená děvko!“
Zmateně jsem se rozhlédl. Z křoví vyskočil jiný pomocník z kuchyně. Kdysi se mi smával.
„Ty se taky musíš tahat s každým, koho potkáš, co?! Já tě zabiju. Ty si týden nesedneš, ty kurvo!“ vyběhl k nám.
„Nech ji být!“ uvědomil jsem si, že jsem to řekl já stojíc ve střehu s mečem v ruce.
„A co mi uděláš, ty exote?!“
„Já?“ zeptal jsem se pohrdavě, „Co myslíš?“
„Ty tady budeš jen stát a vyhrožovat. Nic nesvedeš! Jsi nula!“
„Když myslíš…“ zlobně jsem se na něj podíval.
Pak už si jen vzpomínám na jekot Cecílie, oheň a bolestný řev. Pak byla tma.

„Tine! Tine!“
„Eeh..“
„Proboha Tine.. vyděsil jsi mě!“
„Kde to jsem? Co se stalo?“
„Tvé schopnosti se probudily, našel jsem popel a Cecílii, naprosto histerickou. Teď spí, zdrogovaná.“
„Jaké schopnosti? Co se stalo?“ Vzdychl jsem. „Nic si nepamatuji.“
„Upálil jsi Vlastu, toho z kuchyně. Co jsem pochopil z toho, co říkala Cecílie… prý jí nadával… asi afekt.“
Odmlčel se a párkrát přešel po místnosti.
„Alespoň víme, jaké máš schopnosti… oheň… jen ta síla je překvapující.“
Roztržitě kroužil. Pak odněkud vytáhl šest svíček a rozmístil je po podlaze.
„Zapal je!“
„Jak?“
„Prostě to udělej. Přej si to.“
Svíčky začaly hořet. Byl jsem v šoku.
„Já… já zabil?“
„Ano.“
„Najednou mi bylo do pláče.
„Já nechtěl…“ a pak zase ta krásná všeobjímající nicota a tma.

Takže je to pravda. Jsem čaroděj. Upálímě a bude. A jestli to neudělají… cože? Proč? Prokletí? Dar? Kdo se mě ptal? Jsem tak zmatený. Jak se teď někomu můžu podívat do očí? Jsem vrah! A jak to? Proč?

Bolest. „Ha?“
„Tine! Vstávej!“
„Ne, nechci být vrah…“
„Tak jím nebuď. Jen jsi ji chránil.“
„Co je s Cecílií?“
„Nevím. Teď spí… Vypij tohle… budeš spát…“
Podal mi zelenou tekutinu. Chutnala odporně. Vstal jsem, abych šel za Sarakim a pak už nic.
Vzbudily mě rány do něčeho dřevěného. Dveře? Asi. Nevím proč jsem vyskočil, sfoukl svíci, oblékl se do pláště a vzal si luk.
„Tine, otevři,“ ozvalo se z vedlejší místnosti. Šel jsem tedy a otevřel. Venku čekala kuchařka a nějaký muž.
„Ano?“
„Tinethe, toto je princ Veyrane. Chce mluvit se Sarakim. A co to máš na sobě?“
„Pane? Pojďte dál,“ s úklonou, ignorujíc kuchařku.
„Ááá… tak ty jsi Tineth. Sarakiho učedník, že?“
„Ano, můj pane.“
„Výborně.“
Dovedl jsem prince za Sarakim.
„Zdravím tě, Veyrane. Čemu vděčím za tvou návštěvu?“ řekl Saraki, aniž by zvedl hlavu od svitků.
„Potřebuji s tebou mluvit o ‚nich‘.“
„Ano?“ a ukázal na židli.
„Mimochodem, jak se daří? Máš nějaké zprávy o Michaelovi? A co jeho syn a žena? Již 18 let jsem o nich neslyšel.“
„O Michaelovi ne, Suzumy zemřela a jejich syn ti otevřel dveře.“
„Cože?“
„Slyšel jsi.“
„Už se projevil?“
„Ne.“ To bylo poprvé, kdy jsem slyšel Sarakiho lhát.
„Takže nevíš, kde jsou…“
„Ne, nevím.“
„A když tady Tinetha budu mučit, řekneš mi to?“
„Řekl bych, ale nevím to… Kdo ví, zda vůbec ještě žijí.“
Princ se na mě otočil, ušklíbl se a obrátil se zpět k Sarakimu: „Hm… hm… Jak dlouho myslíš, že budu pod svou střechou trpět čarodějného synka? O takový obludy, jako je on a jeho prašivej rod, nemám zájem…“
„Tak dost!“ rozezlil se Saraki. „To‘s přišel jen proto, abys urážel Tinetha a jeho rodinu? Drahý Veyrane, toto není tvůj dům. A ani tvé panství. To patří králi Aivanovi. Ne tobě!“
Princovi proběhl po tváři výraz hněvu.
„Ne na dlouho, Saraki. Pak vás nechám pověsit.“
„Jistě. Pak na to budete mít právo,“ lhostejně pokrčil Saraki rameny. Princ se zprudka zvedl, shodil při tom židli a odkráčel pryč. Tázavě jsem se podíval na strýce, ten jen pokrčil rameny.
Den na to se hradem rozezněly zvony. Král byl zavražděn.
„Tine, nastávají zlé časy. Sbal si na cestu a vyveď dva koně z hradu k jezeru Inehet. Tam je předáš s tímto dopisem paní Ely. Bydlí tam. Pak se vrať.“
Dal mi dopis a já vyjel.
Vzal jsem si jen to nejnutnější. Oděv, jídlo na dva dny, vak s vodou, luk, meč a plášť. Pršelo. Saraki řekl, že to je dobrá zpráva, nejlepší v poslední době. Vzal jsem svého koně Haru a Sarakiho Alvina. Haru byl černý hřebec, věrný cestovatel a přítel. Alvin byl hnědý kůň s inteligentním pohledem. Vyrazili jsme tryskem. Minul jsem Hvozd smutku a Močál mnoha mrtvých. U Lesa drozda jsem se rozhodl přenocovat. Rozložil jsem svůj provizorní tábor. Posbíral pár kousků dřeva, mocí ho zapálil a složil si pod hlavu tlumok. Zahoukala sova a já usnul spánkem spravedlivých.
Vzbudil mě zvuk křídel. Již svítalo. Oheň zhasl a mlha se líně povalovala mezi stromy. Rozhlédl jsem se. Na Haruho sedle seděl orel a zvědavě si mě prohlížel. Na noze měl uvázaný vzkaz.
„Neboj se, jen si ho přečtu.“ Orel se ani nehnul. Trpělivě čekal, když jsem válčil s řeminky.


Tine, pospěš si k Ely, pošle tě ke mně jinou cestou. Je to tu zlé. Orel je Eneth, bude tě hlídat.
Mám tě rád, spěchej.
Saraki


„Ahoj, já jsem Tineth. Ty Eneth?“ Na to mi orel odpověděl výkřikem. Pohladil jsem ho.
„Musíme si pospíšit.“ Sebral jsem své věci, rozkopl ohniště a rychle pokračoval v cestě. Nad hlavou mi kroužil Eneth, občas slétl níž, nebo si odpočinul u mě na sedle.
Spěšně jsme dorazili k jezeru Inehet. Rozhlížel jsem se po nějakém stavení. Nikde nic.
„Enethe!“ Orel se snesl a sedl si ke mně.
„Víš, kudy dál?“ Vznesl se, zakroužil a ukazoval mi cestu. Našli jsme domek vypadající jako ruina a skrytý v rákosí. K němu vedl dřevěný mostek. Uvázal jsme koně u stromu a vydal se s Enethem na ruce ke dveřím. Zaklepal jsem. Po chvíli se otevřely dveře a v nich stála mladá krásná žena, havraní, trochu vlnité, vlasy. Podívala se na mne. Oči se jí rozšířily údivem.
„Pane…“ uklonila se.
„Dobrý den, jsem Tineth a posílá mě Saraki. Vy jste paní Ely?“
„Tineth? Vznešený pán Tineth? Je mi ctí pane. Pojďte dál. Co pro Vás mohu udělat?“
„Ehh… Vznešený pán?“ byl jsem překvapen.
„Saraki, ten starý blázen, Vám nic neřekl? To je mu podobné…“
„Co máte na mysli?“
„Jste přece syn Michaela, ne?“
„Ano.“
„Takže vznešený pán.“
„No… když myslíte… ale Tineth postačí…“
„Vaše přání. Jsem Vaše poddaná vzne-Tinethe.“
„Saraki mě posílá s dopisem,“ podal jsem jí ho. Převzala ho, rychle přečetla a tvářila se smutně.
„To je zlé…“
„Hm?“
„Saraki Vás teď bude potřebovat, pane. Ale měl byste si odpočinout.“
„Paní Ely, říkal, že mi pomůžete zpátky jinak.“
„Ano. Přemístím Vás. Kde jsou ti koně?“
„Venku.“
„Dobrá.“
„Šlo by to teď?“
„Vznešený pane, chce to chvilku přípravy. Zatím můžete poslat Vašeho ptáka zpátky.“
„Ano… jistě,“ naškrábal jsem vzkaz a vyslal Enetha za Sarakim.


Saraki, paní Ely se připraví a přemístí mě.
Brzy se uvidíme,Tineth


Paní Ely mi dala čaj, zatímco chystala přemístění, já seděl u krbu a začal mě zmáhat spánek.
„Vznešený pane? Tinethe?“
„Hm?“
„Kouzlo je připraveno. Podejte mi prosím ruku a zavřete oči.“ Učinil jsem tak.
„Brzy nashledanou pane.“
Pocítil jsem šimrání, pak zaslechl hvizd, ucítil chladný závan a pak náraz o zem. Otevřel jsem oči a spatřil jsem důvěrně známou tvář Sarakiho, jak se nade mnou sklání.
„Jsi v pořádku?“
„Asi jo…“ postavil jsem se.
„Dobře… poslouchej. Jsme prozrazeni. Král je mrtev, Veyrane nás chce pověsit, Meris, druhý králův syn se nás snaží chránit a Cecílie tě miluje,“ vydechl Saraki.
„A teď ještě jednou a pomalu. A taky mám pár otázek. Například, proč mi Ely říká vznešený pane.“
„Vždyť jsi synem Michaela! Och, milostivá Eleno… prostě je to tu na draka, jde nám o život a Cecílie tě miluje a chce si tě vzít. Vzhledem k tomu, že nechci být věšen a kdyby tě pověsili, Michael by mě zabil, navrhuji útěk.“
„Vzhledem k tomu, že se nechci oženit s Cecílií, souhlasím,“ usmál jsem se na Sarakiho.
„Fajn, jdu balit.“
„Ale koně, jsou u paní Ely.“
„Jo. A já si tu musím ještě něco zařídit, a pak by už asi nebyl čas letět do stáje. Půjdeme jinudy.“
Ty dny byly otřesné. Kam jsem se hnul, pronásledovala mě Cecílie. I v noci se pokoušela být se mnou. Sláva bohu za Sarakiho.
Měli jsme tlumoky připravené, ale Saraki pořád někde něco dělal. Připravil jsem na cestu ještě lektvary a oblečení do zimy. Přeci jen již bývá chladno a zima je za dveřmi.
Uprostřed noci se ozvalo bušení na dveře. Okamžitě jsem byl na nohou, oblékl plášť a obul cestovní boty. Saraki byl také připraven.
„ Nastal čas.“
„Zdá se,“ odpověděl jsem mu. Saraki šel ke dveřím.
„Kdo tam?“
„Královská garda.“
„Ano, vydržte. Obleču se a hned jsem u vás.“
Odstrčil stůl, odhrnul koberec a odhalil tak poklop do podzemí.
„Půjdem tudy,“ šeptl, odklopil poklop a ukázal na schody. Podal jsem mu tlumoky a vzal zbraně.
„UŽ JDU!“ houkl a začal spěšně scházet dolů.
„Zapal to tu!“ Udělal jsem, jak řekl a zmizel za ním v podzemí.