Cesta ke Zlu - Kapitola 1.

Anotace: David Bottle vypráví svůj příběh, mnoho věcí vám není ihned jasných, ale když budete číst dál, zjistíte, že všechno do sebe zapadá. Někdy i v té největší temnotě najdeme světlo, které celý život hledáme. P.S. Určotě tam jsou chyby pravopisné a textové..

Být hrdinou, tím začíná můj příběh. Už od malička jsem chtěl být někým vyjímečným, někým, kdo by mohl pomáhat lidem a zachraňovat jejich životy. Často jsem se díval na různé filmy o superhrdinech jako byl Batman, Spiderman nebo Superman, vždy jsem chtěl být jako jeden z nich. Chtěl jsem být jiný než ostatní, nechtěl jsem být nudný a stereotypní. Ale co bych teď za to dal, být obyčejný, nudný, nebýt nijak vyjímečný, ale to už asi nedokážu změnit. Můj příběh není pohádka na dobrou noc, jde jen o část mého života, která se zřejmě musela stát, ale kdybych mohl vrátit čas zpátky, udělal bych všechno proto, aby se to nestalo, abych byl normální.
Všechno začlo jednoho normálního slunečného dne. Byl začítek dubna, počasí se pomalu oteplovalo a já jsem se měl učit na maturitu a na přijímací zkoušky. Ten den jsem měl školu až na desátou hodinu, takže jsem si trochu přispal. Ve škole se nic moc mimořádného nedělo, s kámošema jsem se normálně bavili a učitelé nám stále připomínali blížící se maturitu. Myslím, že jsem na ni byl připravený., ale pravdu už asi nikdy nezjistím. Po škole jsem nešel domů, domov nebl místem, kam jsem se rád varel. Máma odešla, když mi bylo dvanáct, myslel jsem, že jsem udělal chybu, ale před rokem jsem zjistil, že je v léčebně. Bylo toho na ni moc a psychicky to nezvládla. Žiju s otcem, který je téměř celý den v práci, pak jde do hospody a když jde domů bud spí nebo se hádáme. Takhle už to mezi námi trvá pět let. Bylo mi devatenáct a čekal jsem až udělal maturitu, a pak jsem chtěl odejít. Měl jsem ho rád, ale bylo pro mě těžké s ním žít pod jednou střechou. Domů jsem nešel, šel jsem k mému nejlepšímu kamarádovi. Jmenoval se Mirek, byl o rok mladší než já a chodil na jinou školu. Byl pro mě oporou a věděl jsem, že dkykolik se něco stane, můžu jít za ním a on mi pomůže. Když jsem k němu přišel, vyrušil jsem ho ze psaní jeho práce, která mu měla pomoc k tomu, aby se dostal na žurnalitiku. Psal o tajných službách v naší republice. „Nevěřil bys, co všehcno nám tají“, řekl, ale já se mu to zrovna nevěřil. Moje pozornost patřila jedné fotce, kterou měl Mirek na zdi. Byl jsem na ní já, Mirek a jedna krásná blondýnka. Jmenovala se Kristin. Chodila s námi na zakládku. „Pořád ji miluješ?“ , přestal psát svou práci a postavil se vedle mě. „Každý ji miloval, byla dokonalá.“ Moc jsem ho nevnímal, vzpomínal jsem na ni a toužil jsem po tom, abych mohl být s ní. „Možná, že kdyby se neodstěhovala, tak by bylo všechno jinak“, řekl jsem mu, ale on se opět vrátil ke své práci. „Jak jinak? Myslíš, že by byla s tebou, bydleli byste spolu v nějakém domě a milovali by jste se až do smrti“, podíval se na mě svým pohledem a bylo mi jasné, že to je pouhá ironie. Kristin jsem miloval už od první třídy, byl oto, jako by mě něčím učarovala a já tomu se nemohl bránit. Ale všehcno skončilo, když se její rodiče rozvedli a ona zůstala s otcem, který později dostal nabídku z New Yorku, kterou přijal. „Víš co, zajdeme do Sbčka a třeba tam potkáme nějakou holku, která tě očaruje jako Kristin“, nabídl Mirek a já souhlasil. Sbčko byl takový bar pro studenty, vždycky tam bylo narváno, ale díky Mirkovému bratrankovi, který tam dělá máme vždy jedno místo jisté. Ten den tam bylo opět plno. Bylo tam dost lidí od nás ze školy, ale u mnoho dalíšch, které jsem neznal. „Ale, podívejme se, koho sem vítr přivál. Není to David Bottle, smolař, který nemá žádnou holku a který si myslí, že ji tady najde“, zakřičel jeden dlohán ze školy, když mě uviděl. Já už jsem byl na to zvyklý, tak jsem ho jen ignoroval a šel dál. Když jsem si sedli na naše místo, všiml jsem si, že je Irek trochu naštvaný. „Co se děje?“ , zeptal jsem se, ale odpověď sjem tušil. „Jak si to můžeš nechat líbit, Davide. Vždyť už toho musíš mít dost.“ „Hele, jen pár tydnů a jdu pryč, nechci mít zbytečné problémy. Vím, že ti to vadí, ale vážně, nech to plavat“, snažil jsem se ho uklidnit, ale začal mi zvonit telefon. „Ano?“ „Davide, okamžitě mazej domů, dělej!“, byl to otec, nechtěl jsem, ale musel jsem jít a ingnorovat jeho nadávky. Venku už byla tma, šel jsem sám, Mirek tam zůstal se svým bratránkem, nevadilo mi to, ba naopak, aspoň jsem si mohl provětrat hlavu. Jenže se stalo něco neobvyklého, něco, co se nědělo každá den. Slyšel jsem něčí křik o pomoc. „Pomóc!“, uslyšel jsem znovu. Jindy bych šel dál, ignoroval bych to, není to přeci můj problém, ale ten den, sám nevím proč, jsem se rozhodl, že tomu někomu pomůžu. Běžel jsem za tím křikem a poté jsem skončil v tmavé uličce, kde nefungovalo pouliční světlo, vytáhl jsem tedy mobil, abych si postívil. Uviděl jsem někoho ležet u popelnice, rychle jsem se za ním rozběhl. „Dobrý den, co se stalo?“, zeptal jsem se okamžitě. Zjistil jsem, že tam leží muž, který krvácel z břicha. „Děkuju ti, děkuju ti“, opakoval a snažil se natáhnout ruku. „Ne, nehýbejte se“, chtěl jsem mu pomoc, ale on mě neposlechl a dal mi tuku na rameno. V tu chvíli jsem odmlel a problaj sem v nemocnici. Vedle mě stál můj rozčilený otec a doktor. „Konečně ses probral, tak a jdeš domů mladej!“ začal křičet můj otec, ale doktor ho zklidnil. „Cítíš se dobře? Žádná nevolnost?“, prohlížel si mě doktor. „Ne, všechno v pořádku, jen mě torchu bolí hlava“, řekl jsem a v tu chvíli jsem si vzpomněl na toho muže co tam ležel zraněný. „Co se stalo?“, zeptal jsem se a otec začal opět křičet. „Chceš vědět co se stalo? Ožral ses jako hovado, ale to bylo naposledy!“ , křičel otec, ale doktor ho opět zklidnil. „Copak si na nic nepamatuješ? Našli jsme tě ležet na chodníku, byl jsi v bezvědomí“, řekl doktor, ale nehctěl jsem tomu věřit. „A co ten muž, co byl zraněný?“ „Jaký muž? Žadný můž tam nebyl, jen ty.“ Nemohl jsem tomu uvěřit, přece jsem v sobě neměl ani kapku alkoholu. Ale doktor mi říkal pořád to samé. Když mě další den pustili domů, otec celou dobu, dokud jsme nebyli doma, semnou nepromluvil. Všechno začlo, když jsem zavřel dvěře našeho domu. „Já tě varuju, ještě jednou se tohle stane, tak opustíš tento dům. Já nejsem zvědavý na to, aby nějakej ožralec ničil dobrou pověst této rodiny“, začal křičet a já to v sobě nevydržel. „Já nejsem ožralec! Kdybys ses o mně aspoň trochu staral, tak víš, že nepiju. A jakou dobrou pověst chceš chránit? My už žádnou nemáme, když máma kvůli tobě odešla, odešla s ní i dobrá pověst, jdi raději spát a nesnaž se o mně starat teď. Když jsi to nebyl schopný udělat před šesti lety, tak se teď je to zbytečné!“ , křičel jsem na něj. Bylo to poprvé, co jsem mu odporoval, poprvé co jsem s ním takhle hádal, poprvé, co jsem mu všechno řekl. Stál tam přede mnou, nevydal ze sebe ani hlásku a potom odešel do obývaku. Na nic jsem nečekal a odešel jsem do svého pokoje. Lehl jsem si na postel a začal jsem přemýšlet, fantazírovat. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, kdyby máma zůstala, všehcno by bylo lepší. Přežíval jsem a čekal jsem, až příjde ten den, dky odejdu z toho domova a konečně budu žít. Při tom snění jsem po únavné hádce usnul. Když jsem se porbudil slunce zapadalo, otec nebyl doma a před barákem čekal Mirek. „Kámo, kde jsi? Jsem ti psal sms asi před hodinou“, křičel, když jsem se podíval z okna. Podíval jsem se na jeho smsku JDEME DO SBČKA a oblékl jsem se. „Tak co, co ti bylo?“ „Nevím, moc si z toho napamatuju, vím jen, že tam ležel nějaký muž a pak nic“, řekl jsem mu a on se začal smát. „To je jako z nějakého hororu, musel jsi být hodně opilý, co?“, usmál se a já měl chuˇmu říct, že jsem opilý nebyl, ale nechtěl jsem ho přesvědčovat. Cestou jsme potkali jeden pár, který se zrovna líbal. Snažil jsem se na ně nedívat, protože jsem lehce žarlil, protože já jsem nikoho neměl. Ale pak jsem slyšel jak ta dívka křičela, ať ji ten kluk nechá, ale on ji neposlouchal. Tak jsem se za nimi rozběhl. „Davide ne, počkej!“, křičel Mirek, ale já ho ignoroval, chtěl jsem ji zachránit. „Pomoc mi!“, zakřičela na mě ta dívka a já jsem toho kluka chytil a hodil ho na zem. Tohle jsem v životě neudělal, vždycky jsem měl strach, ale ten dne jsem se cítil silnější. Ten kluk se postavl a vytáhl nůž. „Měl jsi jít dál, teď budeš litovat, nikdo mě nebude rušit z mé chvilky“, řekl mi a vrhl se na mě. V tom jsem dostal strach, tep se mi zrychlil a jediné na co jsem myslel bylo to, aby mě nězabil. V tom na něj skočil Mirek a já jsem mu šel pomoc, ale on stihl Mirka bodnou do nohy a chtěl bodnout i mě. Opět jsem měl strach, opět jsem nevěděl co dělat, myslel jsem jen na záchranu a dal jsem ruku před sebe a v tom okamžiku ten kluk odletěl. Nevěděl jsem jak je to možné. Šel jsem rychle k Mirkovi. „Bude to dobrý“, řekl jsem mu. „Já vím“, řekl a přidala se knám i ta dívka, kvůli které jsem tak riskoval. „Děkuju to Davide, za to, že jsi mi pomohl, pomůžu já tobě“, řekla a já byl lehce v šoku, že zná mé jméno. „Odkud mě znáš?“ „Jsem tvoje sousedka, vrátila jsem se do našeho starého domu, tak vím, kdo je můj soused“,usmála se. „Jste moji hrdinové“, usmála se. „Co jsi zač? Jak jsi to udělal?“, řekl ten kluk, když vstal ze země. „Být tebou, tak jdu pryč!“, řekla ta dívka a on vážně odešel, byl oto tak snadné, řekl jsem si. Vytáhl jsem mobil a zavolal jsem sanitku. Rána nebyla hluboká, takže to nebylo nijak vážné. „Promiń mi to Mirku, byla to moje vina“, omlouval jse se mu, než přijela sanitka. „Jsme kámoši, to je v pohodě“, chtěl se usmát, ale bolest nohy mu to nedovolila. Když ho sanitka odvezla na pohotovost, zůstali jsem s tou dívkou ještě na místě. „Jsem Elena, nestihla jsem se ti představit.“ „No, já jsem David, ale to už víš“, usmál jsem se. No nic, půjdem domů ne? Jsem ještě unavený a v šoku a nevím co se stalo“, namítl jsem a ona kývla. „Víš, jak jsem říkala, že ti pomůžu, tak ti vážně pomůžu. Myslím, že dneska na toho na tebe bylo trochu moc, přijď zítra ráno ke mně, tvůj otec nebude mít nic proti. Když jsi byl v nemocnici, tak jsem si sním povídala a řekla bych, že bude jen rád, když budeš čas trávit semnou“, byl jsem jí ohromen. „A s čím mi pomůžeš?“ , vážně jsem to nevděl, v tu chvíli jsem na nic nemyslel, jen na to, že jsem měl velké štěstí. „Necháme to na zítra“, usmála se, rozloučila se a odešla.