Cesta ke Zlu - Kapitola 2.

Anotace: Někdy nechceme přijmout skutečnost. David zjisťuje část pravdy. ZA KOMENTÁŘE BYCH BYL RÁD, ASPON BYCH SE POUČIL, TAKŽE DÍKY MOC:-) P.S. Opět zde najdete chyby.

Kapitola 2.
„Chtěl bych umět vrátit čas“, řekl jsem si když jsem se další den ráno probudil. Cítil jsem se špatně za to, jak se jsem zachoval k otci. I přes to, že jsme se moc nemuseli, je to můj otec. Avšak tohle trápení okamžitě vystřídala starost o Mirka. Když jsem se mu snažil zavolat, nezvedal to, měl vyoplý telefon. Tak jsem mu aspon poslal sms „Jsi v pohodě?“, vím, že je to slabé, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. I přesto, že jsme byli nejlepší kámoši jsem v tu chvíli cítil, jako by nás něco od sebe rozdělovalo. Jako kdybychom si byli den co den cizí. Myslím, že kdyby mi Elena nezavolala, tak bych ani z té postele nevstal. Každou sobotu jsem dokázal zůstat v posteli do odpoledních hodin a pak jít ven. „Ahoj, jsi už vzhůru?“ „Jo , jasně“, řekl jsem, ale nejraději bych opět spal. „A máš čas? Myslíš, že by ses mohl stavit?“, zeptala se a já moc nechtěl. Cítil jsem od ní, že by možná chtěla navázat nějaký vztah a já v tu chvíli žadný nehledal, ale nedokázal jsem odmítnout. Když jsem stál před jejími dveřmi, váhal jsem, jestli zazvonit, nebo odejít a vymluvit se na to, že mi do toho něco nečekaně přišlo, ale když jsem se chěl otočit a jít pryč, otevřela dveře. Stála tam v dlouhém červeném tričku. Při tom pohledu jsem toužil vidět i to, co má pod tím tričkem, byla tak sexy a já v tu chvíli nedokázal říct ani slovo. „Jsi tady rychleji, než jsem si myslela, nestihla jsem se ani převlíct. Ale pojď dál.“ Celý dezorientovaný jsem vešel dovnitř. Z venku vypadal její dům staře a neupraveně, ale vevnitř to bylo jako v nějaké luxusní vile. Všechny místnosti byly velké a všechno vypadalo dokonale. Zůstal jsem v předsíni a čekal až se Elena vrátí. Když se vrátila, měla už na sobě tričko a rifle. „Nestůj tam a pojď za mnou“, usmála se. Zavedla mě do svého pokoje, posadil jsem se do křesla a ona si dala naproti mně židli a sedla si na ni. Dívala se mi do očí a já do těc jejich. „Máš krásné oči“, řekl jsem a ona se jen usmála. „Včera jsem ti řekla, že ti pomůžu. Věř mi, nikdy na to tak nespěchám, ale tady není jiná možnost“, řekla a mě napadlo spoustu věcí o co by mohlo jít. Poté jsem se nechal unést její krásou a začal jsem si představovat jak ji líbám. Nevěděl jsem co to do mě vjelo, ale něco mě na ní přitahovalo, něco, co jsem nedokázal ovládnout. „Davide?“, přerušila mě ze svých představ. „Jo? Promin, jen jsem se trochu zamyslel. Tak o co jde?“ Elena byla nervozní. „Víš, možná to ze začátku nebudeš chápat, ale musíš mi věřit. Pokud mi budeš věřit, dopadne všehcno dobře, ale musíš mi věřit.“ „Já to věřím, o co jde?“, po tom co řekla, mě to začlo napínat. „Víš, nejsem tu jen tak náhodou, přišla jsem sem, abych tě zachránila“, řekla a chytla mě za ruce. Byl jsem z toho trochu mimo. „Ale já jsem v pořádku, nepotřebuju žádnou pomoc“, řekl jsem a začínal jsem se upřímně bát. „Víš, ten den, kdy jsi šel z baru, kdy jsi šel pomoc tomu muži..“ „Jak o tom víš?“, divil jsem se. „Vždyť jsemo tom nikomu neříkal. „Protože já vím co se té oci stalo a taky vím, co se stalo včera, když jsi mi zachránil život“, řekla a já začal jsem se jí trochu bát, „Pracovala jsem pro jednu tajnou organizaci, která se starala o lidi, kteří měli vyvinutou část mozku, která je dělala vyjímečnými.“ „Jak výjímečné?“ „No, dokáží věci, které jiní neumí.“ „A co to má společného semnou?“, zeptal jsem se a Elena se zhluboka nadechla. „Našli jsme jednoho muže, který byl asi ze všech nejzvláštnější. Podle záznamu mu bylo přes třista let a jeho vyjímečnost se nedala zjistil, jen jsme věděli, že nějakou má. Chtěli jsme ho zkoumat, ale on nám utekl. Jsou tomu už dva roky a my jsme ho nenašli. Naši lidé se domnívali, že je nebezpečný, měl být okamžitě zabitý. Nikdo nevěděl kde je, až do teď. Ten muž, kterého jsi viděl, kterého jsi chtěl zachránit, to byl on.“ „Takže on mi něco udělal? Chytili jste ho?“, začal jsem se ptát, avšak ona mě zastavila. „On udělal to co musel. Celé dva roky hledal někoho vyjímečného, komu by předal svou schopnost a on si vybral tebe. Tu noc, kdy jsi za ním šel, kdy jsi mu chtěl pomoc, když se tě dotknul, dostal jsi jeho schopnost.“ „Ne! Ne, to není pravda! Teď si ze mě utahuješ, to prostě nemůže být pravda“, nechtěl jsem to přijmout. Myslel jsem, že je Elena blázen, nechtěl jsem být nějakou zrůdou. „Davide, už se tak stalo, nejde to vrátit, už to máš. Musíš to příjmout.“ „A máš nějaký důkaz?“, doufal jsem, že žádný nemá. „Včera jsi toho muže odhodil, aniž by ses ho dotknul. Myslím, že to mluví za vše.“ Byl jsem v šoku, uvědomil jsem si, že má pravdu. Měl jsem strach sám ze sebe, z toho, co si pomyslí okolí, ale pak jsem se zamyslel. „Takže jsi tady, abys mě zavrřela do nějaké cely?“ Serena vstala a udělala tři kroky ode mě. „Ne, jsem tu proto, abych tě zachránila. Jak jsem říkala, už v té organizaci nejsem, odešla jsem, měla jsem důvod a ten důvod mi říká, že ti musím pomoc.“ Byl jsem nesvůj , začal jsem se bát sám sebe a nevěděl jsem, jestli můžu eleně věřit. Vždyť se jen tak objevila. „Promiň Eleno, musím na vzduch“, řekl jsem a odešel jsem z jejího domu a začal jsem utíkal pryč. Bylo ráno a lidé se na mě nechápavě dívali. Utíkal jsem dál až jsem se zastavil u náměstí. Vzpomněl jsem si na Mirka a vydal jsem se k němu domů. Když u něj zazvonil, otevřel mi jeho otec. „Dobrý den, je už Mirek v pořádku?“, zeptal jsem se slušně, avšak on se na mě díval s nechutí. „Tyuž v tomto domě nejsi víán. Náš syn mohl umřít a to jen kvůli tobě. Tak ti radím, aby ses mému synovi vyhýbal“, řekl a zavřel mi před nosem dveře. Stál jsem tam jako kůl v plotě, ale nezbývalo mi nic jiného než jít pryč, ale nevěděl jsem kam. Do baru jsem sám nechtěl, domů jsem nemohl, tam by mohla čeka t Elena. Rozhodl jsem se, že půjdu na místo, kde je klid, na hřbitov. Sedl jsem si na lavičku, která stála u brány hřbitova. Seděl jsem a přemýšlel nad tím, co vlastně sjem a co budu dělat. „Vždyť jsem chtěl být vždycky vyjímečný, pomáhat lidem“, řekl jsem si a rozhodl jsem se, že svou schopnost použiju , abych zachraňoval životy. Jenže problém byl v tom, že jsem tu schopnost nedokázal ovládout a jediný, kdo mi mohl pomoc byla Elena, nezbývalo mi nic jiného, než jí věřit.
Rozhodl jsem se, že se k ní opět vrátím. Zase jsem stál před jejíma dveřma a znova jsem se rozhodoval, jestli zazvonit či ne, ale nakonec jsem se rozhodl zazvonit. Elena otebřela a nebyla nijak překvapená. „Čekala jsem, že se vrátíš“, řekl a řekla, ať jdu za ní. Teď jsme zlstali v kuchyni. „Dáš si něco na pití?“, zeptala se. Já sice neměl žízeň, ale řekl jsem si o vodu. „Takže, proč jsi se vrátil, jaký máš důvod?“, zeptala se a byla v klidu, což jsem nečekal. „Chci se naučit tu schopnost ovládat“, řekl jsem bez přemýšlení. „Na tuhle odpověď jsem čekala, ale bude to na dlouho.“ Nepřemýšlel jsem nad tím, jak dlouho to bude trvat nebo jak to bude náročné. V tu chvíli jsem byl rád, že se našel někdo, kdo mě chápe a kdo mi pomůže.
Vědět, že mám možnost stát se tím, čím jsem vždycky chtěl mě, mě naplňovalo dobrou náladou. Přemýšlel jsem io dvojí identitě, o nějakém oblečku, ve kterém bych zachrańoval svět. Byl bych hlavním hrdinou všech zpráv, město by mě milovalo. Asi jsem byl dost ovlivněný Supermanem, ale dodalo mi to odhodlání, které by mi jinak chybělo. Avšak vědět to, že pro dost lidí se odcizím, že o příjdu o nejlepšího kámoše, kvůli chybám, které jsem už udělal, mě zase vrácela dolů. Přemýšlel jsem nad tím, že být hrdinou není vůbec jednoduché, ale věřil jsem si, věřil jsem, že to zvládnu a to bylo hlavní. Možná, že kdybych znal budoucnost, tak bych tak nesnil, ba naopak. Snažil bych se na tu vyjímečnost co nejdříve zapomenout a vrátit se do starých kolejí.