Savoy Place - 26. díl

Anotace: pokračování...

Už jsem dál nedokázala poslouchat a s pláčem jsem se rozeběhla pryč. Nezajímalo mě, o čem se s ním táta ještě hádá. Jediná věc, kterou jsem dokázala vnímat, byla skutečnost, že Samuel je můj bratr. Nemohla jsem tomu uvěřit. V jednu chvíli jsem byla neskonale šťastná, že konečně vím pravdu. Ale okamžitě jsem v hlavě uslyšela Stonovu větu: „Od teď můžeš považovat Samuela za mrtvého.“
Přes oči zalité slzami a vlastní myšlenky jsem nedávala pozor na cestu a srazila se s Biancou.
„Stalo se něco? Slečno, mohu vám nějak pomoci?“ ptala se celkem vyděšeně.
„Auto a… kabelku, prosím.“ Nebyla jsem schopná zformulovat celé věty.
„Hned to bude, počkejte před domem.“ Rychle odběhla a už za několik málo vteřin jsem slyšela hrčení motoru.
Opřela jsem se o rám dveří a čekala. Sotva uběhlo pár minut, ale mně to připadalo jako věčnost. Popadla jsem tašku a rychle nastoupila do vozu.
„Do Londýna. Prosím, co nejrychleji.“
„Kam přesně chcete zavést, slečno?“ zeptal se řidič.
„Prostě jeďte.“ Vyštěkla jsem na něj možná až příliš ostře. Ale já sama jsem to nevěděla. Jen jsem chtěla pryč. Daleko od tohoto místa, daleko od pravdy.
Napadl mě jen jeden člověk, ke kterému bych mohla jet. Rychle jsem vytočila Nicolasovo číslo a s nelibostí poslouchala pouze vyzváněcí tón. Zkusila jsem to ještě několikrát, než Nicolas přijal hovor.
„Ahoj, stalo se něco? Byl jsem ve sprše a slyším, že telefon se zbláznil.“
„Jsi doma?“ zeptala jsem se téměř zbytečně.
„Mohla bych se stavit? Máš chvíli čas?“ snažila jsem se ovládnout všechny emoce, ale očividně se mi to nedařilo.
„Jistě, ale co se stalo? Zníš zničeně.“
„Já… já nemůžu,“ zasáhla mě další vlna slz a já ji nemohla zastavit. Stěží jsem ho poprosila o přesnou adresu, kterou jsem zopakovala řidiči. Rozloučila jsem se dalšími vzlyky a tichým děkuju.
Několik dalších desítek minut jsem hleděla prázdně z okýnka auta. Neměla jsem už žádné síly a jediné, co zaplňovalo moje myšlenky, byly stále ty samé věty. Vryly se mi do paměti a pořád se mi přehrávaly v hlavě. Za žádnou cenu jsem si nechtěla připustit, že by to mohla být pravda. Snažila jsem se spojit se Samuelem, ale nepovedlo se mi to ani jednou z cest naší komunikace.
„Promiňte, slečno,“ ozval se řidič, a když jsem se na něj podívala, pokračoval. „Moc rychle se asi nepohneme. Vedlejší ulice jsou zavřené kvůli nějakému koncertu a na hlavním tahu byla obrovská nehoda. Co jsem zjistil, tak minimálně dvě tři hodiny to bude neprůjezdný.“
Potřebovala jsem chvíli, abych začala alespoň trochu normálně myslet. Zeptala jsem se, jestli by se dokázal nějak dostat zpět. Když mě ujistil kladnou odpovědí, byla jsem už rozhodnutá. Nasadila jsem si černé sluneční brýle, aby nebyly mé zarudlé oči vidět hned na první pohled a chystala se vystoupit.
„Nikdo se nemusí o našem výletě dozvědět, díky.“ Dodala jsem už mezi dveřmi.
Už s prvními kroky na mě začaly dopadat studené kapky deště. Věděla jsem, že nejsem daleko, proto jsem se snažila dostat do sucha ještě dokud nejsem úplně promoklá. Tentokrát jsem si neužívala vody, neměla jsem sílu se radovat, nebo dát najevo jiné pocity kromě otupění a nezájmu.
Déšť omýval slzy z mé tváře a sílící vítr mi šlehal vlasy do obličeje. Přestože jsem znala cestu na hlavní třídu dokonale, podařilo se mi i tak zabloudit. Po několikaminutovém bezcílném bloudění mě roztřásla zima. Začala jsem se soustředit na názvy ulic a snažila se zorientovat. Když jsme konečně dorazila k cíli, nezbyla na mně nitka suchá.
Nezdržovala jsem se žádným upravováním ani rozhlížením a rovnou jsem zamířila k recepci. Dalo mi spoustu práce zformulovat jedinou větu, ale i tak jsem dokázala téměř neslyšným hlasem požádat o ohlášení návštěvy u Nicolase.
„Je mi líto slečno, ale pan hrabě mě požádal o naprosté soukromí.“ Mluvil na mě tónem, který použijete, když chcete něco rozmluvit malému dítěti.
„My jsme ale domluveni,“ namítla jsem chabě.
„To bude asi nějaký omyl, slečno.“
„Ne, nebude. Mohl byste mu zavolat?“ snažila jsem se o rozhodnější hlas, ale nepovedlo se mi to. Otráveně zvedl sluchátko a chvíli čekal.
„Koho mám tedy ohlásit?“
„Megan.“ Podíval se na mě a zřejmě očekával, že budu pokračovat. „Prostě jen Megan, on už bude vědět.“ Pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval a začal se bavit s Nicolasem.
„Hraběnka ze Savoy Place?“ zeptal se mně se značnou nedůvěrou. Jen jsem přikývla. „Jste očekávána.“ Vyslechla jsem si informace, v jakém patře se nachází Nicolasův byt a odešla jsem k výtahům.
Zmínka o tom, kdo jsem, zapříčinila další špatné vzpomínky a myšlenky. Už jsem nedokázala dál brečet. Svezla jsem se po stěně výtahu na zem a skrčila nohy k sobě. Snažila jsem vyhnat všechny myšlenky z hlavy, ale moc úspěšná jsem nebyla.