Viditel

Anotace: VII. - Nový svět (Musím poděkovat za komentáře, tipy a čas strávený nad čtením. :) Můj dík patří obvzlášť jammes, neboť komentáře od ní vždy zahřejí. :)

Sbírka: Viditel atd.

Kapitola VII.

Vstoupit do toho světa mě stálo větší námahu než jsem si přiznával. Nevěděl jsem co mě vůbec čeká a možná to ani vědět nechtěl. Přišlo mi, že to co je Astunk nebude to nejdivnější v životě co jsem poznal...

Chladivý vzduch podzimnního počasí se opíral do tiše vypadajících stromů. Jejich větve v korunách se splétely o sebe a tvořili zvláštní podívanou. Astunk tiše kráčela blátivou cestou někam do neznáma. Vypadala, že cestu moc dobře zná. Cizinec kráčel za mnou a uzavíral tak naši malou skupinku. Dost mě znervózňoval.
"Ještě dnes dojdeme k molům, ale loď pro nás přijede až zítra. Ubytujeme se v hostinci Víla. Trefíš tam?" zamručel na Astunk studivý a věcný hlas za mnou. Astunk tiše dál pokračovala a odpověděla až po chvíli.
"Vím jaká je cesta k soudu, mistře." zašeptala.
Na to ten chlápek už neodpověděl. Nechtělo se mi jít za Astunk, protože mi to přišlo jaksi divné. Co když něco vyskočí a zaútočí? Bude první na ráně. A i když nejsem moc gentleman, přece nenecháte holku zabít pro své bezpečí!
Přidružil jsem se jí po boku a ona na mě jen letmo pohlédla. Navlhlé copánky se jí pohupovaly na ramenou.

Ať už jsme šli jak dlouho, cesta se furt neměnila. Už mi to začínalo pomalu vadit.
"Kde ta zatracená zteska končí?!" zavrčel sem na muže za mnou. Zastavil kousek ode mě.
"Už jen půl hodiny a budeme v přístavu." oplatil mi zhnuseně. Užuž jsem chtěl něco odseknout, ale Ast mě chytila za paži. Dost pevně na to jaká je to maličká holka. Skoro bych zapomněl jak mi při našel prvním setkání dala nakládačku. Moje ego se zraněně stáhlo dovnitř.
"Pojď." zakroutila hlavou a pobídla mne nekompromisně.
Díval jsem se jen vteřinku do těch jejích modrých tůněk a pak s povzdechem pokračoval v cestě. Na zádech jsem cítil úšklebek. Ignoroval jsem ho. Dál jsme se brodili blátem, šaty už pěkných pár palců zaneřáděných.
Po slibované půl hodině se hustý porost lesa rozevřel a před námi se objevila bílá brána z kamene. No, spíš takový oblouk, brána by měla dveře. Ale stejně mi "OBLOUK" přišlo jako slabé přirovnání. Brána byla příhodnější. Vypadala jako nějaká mramorová krajka otvírající nové poznání. Vykuleně jsem na ni hleděl, ale ostatní jí jen zběžně prošli. Pro ně absolutně nic neznamenala. Možná jen obyčejné umění. Něco jako umělec co nakreslí podle fotky váš portrét, ale nikdy se nedostane do galerie vedle Rembranta.
"Gardemia. Město lodí." pohodila Astunk k prostoru za bránou. Až teprve po tomto gestu jsem mohl vnímat vše ostatní Ztuhl jsem v průchodu. Město mě ohromilo. Po pravé straně se kus od cesty tála průzračná řekla, dost široká a hluboká, aby jí projela větší turistická loď. Po celé její délce, vinoucí se až kamsi do neznáma se tu a tam objevil výstupek mola. Kameného a stejně bělostného jako brána u vchodu. U mol kotvily dřevěné lodě. Takový ten typ co můžete vidět jen na obrázcích z pirátských knížek. A přesto sem pasovala. Nebila se tu dohromady krutá elegance s hrubým, špatně vypadajícím dřevem. Lodě vypadaly jako nové a přesto nemohlo být v přístavu více než pět nových lodí aspoň z padesáti viditelných.
"Fííííííííííha." zapískl jsem. Astunk se na mě pobaveně podívala a z očí jí na okamžik zmizel strach a starost.
"Tos ještě neviděl, že? Ach, ano. Dimenze Duší má daleko více k poskytnutí než lidský svět." přikývla Astunk a se schovívavým, pomalým krokem mířila k obytné části města. Na levé straně, naproti řeky bylo pár přístavků asi pro lodě, když nemohly na řeku. Teprve až o větší kus dál se přístav rozšiřoval a podél vody se tvořily ulice. Domy byly vysoké a nádherné. Bělostně čisté, průzračně modré a zvláštně šedivoucí a dokonce černé. Všechny kamenné. Ta zvláštnost sotva mohla uniknout lidskému oku. Vypadaly prostě, avšak když se člověk zahleděl na terasy s krásným zábradlím různých motivů a dlouhá, přivřená, francouzká okna z nichž vykukovaly svěží záclony z síťovinové látky ohromilo ho to. Vypadalo to tak magicky!
Děsivé na tom všem byl klid. Hrozivý klid a ticho. Ani jeden jediný člověk nebo cokoliv pohybující se venku! Nikdo!
"Co se to tu probůh děje?" vykoktal jsem, když jsme vcházeli do první uličky.
"Gardemia je typické přístavní město. Jenže ve světě duší to funguje jinak. Tady se žije až v noci. Ve dne jsou všichni doma a užívají si klidu a pohostinnosti. V noci lodě vyjíždějí pryč. No, však všechno zítra uvidíš. Dnes se ubytujeme a dočkáme se naší lodi. Ukážu ti město. Mám ho ráda." vyprávěla Astunk zatímco se rozhlížela po hostinci. Prováděla nás uličkama, dvakrát požádala o pomoc "mistra" až jsme nakonec dorazili před černý, blýskající se dům. V nejvyšším patře byl výhled na ulici a z druhé strany na řeku. Nevěděl jsem proč, ale z podivných důvodů mě z toho domu zamrazilo na zádech. Vypadal děsivě i přitažlivě zároveň. A já věděl, že dnešní noc bude slibovat něco zvláštního.