Viditel

Anotace: Po dlouhé době... tentokrát zase kratičké, protože se jaksi nestíhám uvést. A jen polovina kapitoly. Pardon, pardon. :D VIII. - Část první: Ve spárech noční ubytovny

Sbírka: Viditel atd.

VIII.

Jak jsem očekával. Ta noc v sobě měla chuť něčeho podivného. Jen co jsem vešel do hlavní haly té zvláštní budovy, okamžitě mě zaujal vnitřní život. Nebylo to o moc jiné než v jakémkoli putyku v lidském světě, až na to, že to vypadalo, jakoby se v té chvíli zastavil čas. Staré dubové stoly, sudy plné divných tekutin, hostinský a servírky v prostých, venkovských šatech. Ale připadal jsem si jako na Ostrově pokladů. Něco z toho jak Tom Hawkins popisuje tu svou hospodu na začátku knihy.
Astunk se protáhla k pultu a podívala se na hostinského.
"Přejeme si tři pokoje." oznámila silným a vyrovnaným hlasem.
Hostinský se začal řehtat a v jeho chování bylo vidět pivo.
"Máme plno, duše. Možná vám najdu malej kumbálek, ale to je tak všecičko." vykouzlil úsměv zažloutlých zubů.
"Dobrá. Ale potřebujeme tři lůžka." kývla s povzdechem dívka přede mnou a líně natáhla ruku k našemu průvodci. "Mistr" jak to oslovovala jí do ruk podal tři divné mince. Bez zeptání jsem vzal jednu do ruky. Byla stříbrno-černá a měla na sobě zvláštní vzor. Astunk mi ji s protočením očí ke stropu nad mou zvídavostí vzala z ruky a všechny tři je posunula k majitely. Ten je s kývnutím vzal a vydal se kamsik do neznáma tmavou chodbou s mručením: "Tak tu někde lapněte, já to du najít. Už je po večeři, ale klidně požádejte kuchaře o něco studenýho, je placenej."
Mistr nás prodral k jednomu zadnímu, prázdnému stolu. Byl slušně schovaný za moderní krycí přepážku. To byla jediná moderní věc co jsem tam viděl. Ale nepřekvapovalo mě, když jsem později zjistil, že Gardemia není zas až tak zastaralá...
"Budeme se muset spokojit s jedním pokojem. Později na palubě lodi budeme mít každý samozřejmě svou kajutu, to už je zařízeno. A u soudu vás myslím, ale nečeká tolik pohodlí, tak si to možná posledy společně užijte." poznamenal tajemně "Mistr" a já měl zase tu divnou, ale příjemně silnou chuť ho praštit. No, prostě mi lez krkem.
"Samozřejmě." kývla Astunk a sklopila oči na dubový stolek.
"Tak mi už konečně řekněte o co jde!" zavrčel jsem na průvodce.
"To se máte dozvědět až u soudu. Nejsem zde pro to, abych vám to vysvětloval. A chovej se slušně, má trpělivost má meze."
"Tak ji vyzkoušíme." přimhouřil jsem oči, ale Astunk se na mě najednou skoro vražedně koukla.
"Omlouvám se, mistře. Nemá dobré vychování. Lidský svět je, ale takový..." usmála se mírně. Mistr jí to vrátil skoro něžným (!) pohledem a slovy: "Já měl taky svého svěřence. Na to nezapomínej. Jsem taky z rodu Dryád."
Pak mi najednou začínalo být všecko jasný...