Livseki - úvod + 1. kapitola

Anotace: Úvod a první kapitola jedné z mých rozepsaných povídek. Jde o fantasy, snad s trochou humoru. Není zasazená do žádného konkrétního světa. Pořádně mi to někdo zkritizujte ať už s tím psaním blbostí přestanu a věnuju se něčemu užitečnému :) Díky

Sbírka: Livseki

Úvod - Květy krve
=================

Vraťme se nejdříve daleko do minulosti, do období dobyvačných válek království Aspara o ostrovní provincie Kab a Viele, do starých časů, přejících chrabrým válečníkům, mocným mágům, ale třeba i vychytralým zlodějíčkům. Prostě do doby, kdy si každý správný dobrodruh mnul ruce radostí a večer co večer vyprazdňoval své kapsy plné zlaťáků v nejbližší hospodě. Během těchto válek, které sice netrvaly příliš dlouho, o to ale byly krvavější, si nejvíce pozornosti získala menší skupina elitních vojáků, mezi lidem obecně známá jako "Květy krve". Ne že by byli o něco krvelačnější než ostatní vojáci, za ten název mohly spíš jejich přezdívky z říše rostlin, jako třeba "Lilie", "Pampeliška" či "Sekvoj" a podobně. Někdo říká, že to byla jenom recese, jiný, že se takhle znali už od dětství, ale co z toho byla pravda, to už asi stejně nikdo nezjistí. Ale výkoní byli. Královští velitelé je posílali jako první do těch nejnebezpečnějších bitev a nikdy se nestalo, že by se jich vrátilo byť o jednoho míň. Snad by se jim začalo říkat "Nesmrtelné květy krve", nebýt jejich poslední mise. Poslední místo odporu na ostrově Kab, prokleté město, uctívané jako modla místními šamany a ikona, kolem které se točilo celé ostrovní náboženství. I když by bylo asi přesnější nazvat to satanismem a vyvoláváním ďábla než náboženstvím. Možná v tom byla i nějaká magie. Ale vyprávění o tom, co se tam občas dělo, není nic, co by se dalo poslouchat po soumraku. Město Jiad bylo dobyto přes noc, ale z několika vyslaných pluků se vrátila pouze hrstka dvanácti členů "Květů krve". Vypadali děsně zřízení, blábolili nesmysly a jejich oči si musely několik dní zvykat na světlo. Tvrdili, že bitva trvala roky a nikdo z nich nebyl sto žádnými slovy popsat, co se vlastně v Jiadu té noci, nebo za ty roky, stalo.

O rok později byl král zavražděn. Královstvím zavládl chaos a necelé dva roky trvalo, než nový král, který se na trůn dostal přes mrtvoly některých nejvýznamnějších šlechticů, dokázal zemi znovu sjednotit a hlavně přesvědčit okolní království, že nejsou slabou zemí bez krále a nebylo by tudíž moudré je napadat. Vše se povedlo a nová vláda vypadá jako idol míru. Zemí vládne klid, v jisté snesitelné míře se lidé dokonce řídí zákony a žádná válka se v dohlednu konat nehodlá. Ne vše je však tak idilické. S novým králem se změnila nejen vláda, ale musel se zákonitě změnit i pohled na vládu starou. Dobrá rozhodnutí se změnila na špatná, správná rozhodnutí byla chybná, z hrdinů se stali zločinci. Válka na Kabu byla z důvodů "udržení zahraniční politiky" označena za sprostý přepad, jako spiknutí několika rádců starého krále proti svrchovanému království a všichni, kdo s ní měli něco společného, měli být potrestáni za válečné zločiny. Z "Květů krve", na které do té doby už stihl každý zapomenout, se rázem stali hlavní viníci, všech zbylých dvanáct bylo postaveno před řádně vykonstruovaný soud a odsouzeno k trestům smrti rozličnými způsoby. Sedm jich zemřelo, jeden zmizel neznámo kam a čtyřem se podařilo v poslední chvíli vymanit smrtce z pod kosy, když utekli z vězení. Tehdy v okolí nepřežil nikdo, nejen ti, co se jim postavili do cesty. Byla to poslední akce bývalých Květů krve. Potom se po nich slehla zem. Dodatečně jim byl trest změněn na doživotní vyhnanství pod trestem smrti.

A potom už čas plynul klidně, rozvážně a mírumilovně, stejně jako nový král vládl Aspaře. Několik desetiletí mohli poddaní oslavovat moudrost svého krále a užívat si časů míru a blahobytu, několik staletí mohli velebit a chlubit sve svým stále slavnějším panovnickým rodem. Až před pár lety se to mělo změnit. Ale jak už to tak u velkých změn bývá, připlíží se pomalu a nenápadně a i když jsem byla u samého jejího počátku tak jsem si tehdy ničeho zvláštního nevšimla. Byl to jen další den někdy před pár lety. Ale osud si pro mě připravil komplikovanou a těžkou roli ve své oblíbené hře a vůbec nehleděl na to, že nemám zájem. Toho dne mě bez okolků postavil na jeviště dějin a nekompromisně zabouchl dveře do šatny. Pokud chcete, budu vám teď vyprávět celý příběh od začátku tak, jak si jej pamatuji. Je to příběh dlouhý a sama bych mu asi neuvěřila, kdyby mi jej někdo vypravoval ještě před pár lety, ale jen já vám jej mohu povědět celý, protože jen já ho znám od samého začátku až po konec. Těžko říct, kdy a kde přesně to všechno začalo, neboť žádný následek není bez příčiny a celá historie je jeden velký spletenec, ve kterém sotva někdo najde volný konec. Pro mě to začalo jedním mým špatným rozhodnutím.

Pouštní země Hima - písek a východ slunce
=========================================

Jmenuji se Aki a pocházím ze zapadlého, písečného království Hima na jihu. Vlastně to snad ani není království, o žádném králi jsem alespoň nikdy neslyšela, ale "království" se už tak nějak vžilo jako součást jména. Ve skutečnosti je to jenom obrovský kus pouště, zcela mimo všechny bohaté království na severu. Má to občas i své výhody. Například se tu vlastně nikdy nic neděje. Kdyby jedno město chtělo zaútočit na jiné, musela by nejdřív jeho armáda pochodovat nejméně týden vyprahlou pustinou pouště a to se nikomu nechce. O útoku jiného království ani nemluvím. Místní lidé zřejmě nepovažují pohraniční oblasti za vhodná místa k osídlení. A to se ani nebudu zmiňovat o tom, jak široký může být pro někoho pojem "pohraničí". Tahle země je zkrátka kus ničeho, kde se nic neděje a skoro nikdo nežije. Ale mám ten místní pomalý a klidný život celkem ráda, nehledě na to, že jsem tu vyrostla. Narodila jsem se svému otci, který byl svého času nejznámější otrokář v kraji. Matku si nepamatuju, ale nejspíš to byla nějaká otcova konkubína. Protože můj otec nikdy neměl vytouženého syna, který by zdědil jeho podnik, tak si jednoduše vychoval jako syna mě. Nebudu zapírat, že jsem moc neprotestovala. Popravdě mě otcův kočovný život plný stanování v poušti, velbloudů a žoldáků docela přitahoval. Tak jsem se alespoň naučila jak tady přežít, jak jezdit na koni a na velbloudu, bojovat, jak dobře koupit a prodat, kde hledat dobré žoldáky, kterým místům se radši vyhnout a kam naopak občas zajet, nakoupit otroky a kde je prodat. A když otec zemřel tak jsem bez větších problémů v jeho práci pokračovala. Dnes je mi už asi 30. Nevím to přesně, protože otec nikdy neměl hlavu na tyhle věci a tak když jsem se ho jednoho dne zeptala tak mi prostě řekl "No teď ti je 10. Asi. A už si to počítej sama, já nemám na blbosti čas." Ale myslím, že vypadám na míň.

Nejen výchovou, ale i vzhledem se prý spíše podobám mužům než ženám. To mi říká kdekdo a já musím nevrle přikývnout. Soutěž krásy bych nevyhrála i kdyby tam moji chlapi vyhrožovali meči porotě. Písek, drsný život a žhavé pouštní slunce jemné pleti nesvědčí, takže jsem spíš takový malý, asi 160-ti coulový hrošík s krátšími, tmavýmy vlasy co mi trčí na všechny strany. Váhu mám možná trochu nad normu, ale to je ve svalech, které se nebojím použít když je někomu tvrdohlavému potřeba něco vysvětlit. To je už zvyk ze života mezi žoldáky, z nichž polovina je jednou nohou v kriminále a ten zbytek by tam měl být už dávno oběma. Občas se i porvu nebo dostanu do menší šarvátky, ale zatím jsem ze všeho vyvázla jenom s pár jizvami. Jedna taková se mi usídlila i na obličeji. Leží si tam přes ten můj placatý nos a vede od pravého hnědého oka až skoro k levému koutku vyschlých, popraskaných rtů. A chybí mi jeden zub, ale toho si málokdo všimne.

Onoho dne jsme byli zrovna někde na půli cesty mezi osadami Lava a Mery na jihozápadě. Vraceli jsme se se spoustou "zboží", za které jsem děkovala všem pouštním bohům, protože moje zásoba zlaťáků se posledních několik měsíců povážlivě ztenčovala a už jsem byla skoro na dně. Být v poušti bez peněz není dobrý nápad. V lepším případě pak člověk skončí jako některý z těch chudáků, co jsme je teď vedli do Mery prodat. V tom horším jako hromádka vybělených kostí, které jsme občas potkali v poušti. Na jihozápad se můj otec nerad vydával a i mě kdysi radil, ať se tomuto kraji radši vyhnu, pokud to bude možné. Nebyl jediný. Většina karavan raději jezdila jinudy nebo jinam, pokud mohly. Jihozápad byl a stále je proslulý notoricky špatným počasím. Poušť v těch místech je zlá, jak říkaval můj otec. A skutečně něco z té její zákeřnosti asi bylo opravdové. Když jsme vycházeli z Lavy bylo výborné počasí, ale už po dvou dnech jsme museli začít zápasit s rychle sílící písečnou bouří. A teď už každý krok na sever, směrem do Mary, jakoby bouři dráždil víc a víc.

"Pojďme na východ, schováme se pod kopce a počkáme až to přejde" navrhl mi večer ve stanu Dabe, starší žoldák, který občas pracoval ještě pro mého otce. Musel dost křičet aby ho bylo slyšet. Byl to jeden z těch solidnějších chlapů, na které byl aspoň trochu spoleh. Tím myslím, že vám nevrazil kudlu do zad při první lepší příležitosti, ale stejně bych nedoporučila nikomu aby mu ty záda moc provokativně nastavoval. Byl tady něco jako moje pravá ruka, protože už věděl jak to chodí a docela se vyznal, takže mi byl většinou užitečný ať už jsme zrovna byli v kdejakém svrabu. Má na to i vhodný vzhled. Traduje se o něm historka že prý dokázal zabít malé dítě když se na něj v noci škaredě zašklebil. Tomu nevěřím, ale když jsem to slyšela poprvé tak jsem chvíli váhala. Počasí se nezlepšovalo, spíš naopak a začínalo to být vážné. Kopce, které zmiňoval, byly nevysoké skály nebo hromady kamení necelého půl dne cesty na východ. Nikdy jsem tam nebyla, ale kdysi jsem tudy jela za dobrého počasí a měla jsem proto představu, jak asi vypadají. "Dobře, ale jestli tam dojdem" zařvala jsem na něj zpátky, ale bylo mi jasné, že budeme muset, protože o jiném vhodném místě tady v okolí nevím.

Počasí se ještě zhoršilo. Nevysoké kopce jsme spíš tušili než viděli. Začínala jsem mít pocit, že to možná nebyl až tak dobrý nápad a čím blíže jsme byli k těm nevlídně vypadajícím tmavým stínům tím hlouběji ve mě hlodaly pochybnosti. Jako kdyby toho nebylo dost někteří otroci začínali z posledních sil divočit ze strachu, že tu umřou. Vykřikovali kdejaké nesmysly, ale naštěstí jim nebylo přes ten randál rozumět takže se to moc nešířilo mezi ostatní. Pokračovali jsme dál a hlasy postupně utichly úplně. V kvílení větru jakoby šlo občas zaslechnout nelidský křik a úpění. Na černé obloze někteří přísahali, že viděli podivné postavy. Písek vířil vzduchem všude kolem nás a pomalu houstl a svíral se jako pouštní rakev. Na družinu dopadala únava, strach a úzkost.

Trvalo to, ale podařilo se nám dojít ke skalám dost blízko aby už šlo cítit jak vítr slábne a pomalu vzdává svůj souboj s kamenými monumenty, které tu stály od nepaměti a asi ještě nějakou tu dobu stát budou. Místo očekávané úlevy ve mě napětí ještě stouplo a začala jsem se bát, kam že jsme to vlastně došli. Mohutné kusy skalisek se nad námi tyčily jako obři, připraveni nás každou chvíli zadupad do země i s velbloudy. Kroužil kolem nich písek, zvířený bouří venku a ten jako by měl na moje lidi ještě horší vliv. Někteří se mu bojácně vyhýbali, jiní přísahali, že se po nich něco z toho písku sápalo a mávali zmateně meči dokud je někdo rozumnější nezastavil. Ale i ti, kteří nefantazírovali mi nepřipadali vůbec v pořádku. Sice jsme právě vyšli z písečné bouře, ale to ještě není důvod aby někteří chlapi vypadali, jako by se zrovna chystali nadělat si do kalhot. Ne že já bych na tom byla o něco líp. Ani pořádně nevím proč, ale tohle místo na mě dělalo moc špatný dojem.

Ale mám teď jiné starosti. Tato skaliska se tváří jako docela nepřehledný labyrint chodeb a chodbiček mezi skalami. Kam tady schovat karavanu tak, aby byla co nejvíc krytá před větrem, ale zároveň jsme pak byli schopni najít cestu ven? Navíc nechci jít moc hluboko do skal. Nejraději vůbec, ale luxus téhle možnosti si dovolit nemůžu, protože vítr asi ještě zesílí. Ve chvíli, kdy jsem nad tím přemýšlela jsem se rozhlížela kolem po vhodné cestě a stavu karavany. Když jsem se otočila zpět něco mě vyděsilo víc, než bych kdykoliv za dobrého počasí a daleko od toho místa byla ochotna připustit. Sotva tři couly od nosu stál černý, lesklý kus skály. Předtím tam nebyl, tím jsem si byla jistá, ale přemýšlet jsem nad tím nemohla, přotože jsem na místě ztuhla snad ještě víc, než kterýkoliv šutr široko daleko kdy tuhý bude. Nohy mi přimrzly k zemi a v hlavě se mi udělalo prázdno. Okamžik jsem tam takhle stála, přibitá k zemi tak, že by se mnou stádo velbloudu nehnulo. Teprve potom mi po zádech přeběhl mráz a já se chystala vykřiknout překvapením když jsem mrkla a došlo mi, že nikde žádná skála není. Srdce mi pořád ještě bušilo jako by snad chtělo prasknout a neoddychovala jsem o moc pomaleji. Nikdo kolem se netvářil, jako by si něčeho všiml. Radši jsem se rychle uklidnila, dala do hromady a o ničem zatím ani nezmiňovala abych ještě nepřispěla k už tak špatné náladě. Únava si musela začít vybírat svoji daň.

"Otroci už dál nepudou" hulákal mi do ucha Dabe. Dvakrát to ještě zopakoval když jsem se na chvíli zamyslela. Nervozita a strach asi začala cloumat i s ním, jakkoliv to zní nepravděpodobně. Ale otroci na tom byli o dost hůř. Doufala jsem, že se to spraví když dojdeme trochu do závětří, ale většina z nich se právě teď válela na zemi, drželi se za hlavu a mrskali sebou jako by se chtěli probudit z nějaké noční můry. Nepřekvapovalo mě to až tak moc. Samotné mi nebylo do zpěvu a někteří chlapi taky docela skřípali zuby a nadšení z těhle skalisek nebyli. Něco divného tady viselo ve vzduchu. Přesto musíme dál, jinak to nejde. Zapřáhli jsme velbloudy do otroků a táhli je za sebou cestou, která se mi zdála jako nejschůdnější. Skály kolem nás se rychle měnily. Rostly do výšky a byly strmé jako kamenná hradba. Úzké cestičky mezi nimi kličkovaly od křižovatky ke křižovatce, unavovaly nás slepými konci a mátly svojí podobností. Brzo jsem si připadala jako v přírodním bludišti. Ve stále se zužujících uličkách už sotva prošel kůň a já stále hnala karavanu dál v naději najít nějaké vhodné místo k přespání. Přitom olověný příkrov strachu na nás dolehal stále tíživěji, rozléval se celou družinou mnou počínaje a otroky konče a pomalu nás stahoval do propasti paniky.

O několik hodin později, na pokraji zoufalství, se před námi rozevřela prostorná, rovná planinka, ohraničená skalní stěnou. Našli jsme výborné, chráněné místo, kde v klidu a pohodlí přečkat bouři, ale stanování mi ani nepřišlo na mysl. Jediné, co jsem chtěla, bylo dostat se pryč z těch skalisek. Co nejdál od nich. Kamkoliv. Nebyla jsem sama. Chlapi sotva snášeli pohled na ty mlčící, temné skalní stěny, děsili se každého zrnka písku co se jim sypal pod nohama, těžce oddychovali a nebyli schopni rozumně myslet. Otroky jsme dávno nechali někde mezi skalami. Nedokázali sami jít, křičeli a snažili se zabít jeden druhého i sami sebe. Pokusila jsem se si na planince alespoň trochu odpočinout. S hořkým pocitem nechuti jsem se donutila přemoct nohy, které by nejraději začaly hned utíkat pryč, posadit se na zem, trochu se soustředit a vzpomenout si co nejpřesněji, kudy jsme se sem dostali. Tohle místo bylo nasáklé strachem jako mokrá houba. Nedalo se tu sedět. Ani za nic. Vymrštila jsem se zpátky na nohy jako když někdo pustí zohnutou větev. Pomalu jsem se poddávala strachu, který už ve mě pronikl až do morku kostí. Otočila jsem se rychle aniž bych nad tím nějak přemýšlela a rázným krokem se vydala zpět do uliček. Ale hned jsem zase přimrzla na místě a ztuhla tak, že bych přísahala, že i srdce se ve mě zastavilo.

Znovu se matně zaleskl hladký povrch kamene co přede mnou stál tak blízko, že jsem mohla cítit svůj dech jak se mi odráží zpět do obličeje. Jakmile mi došlo, že můžu dýchat, odskočila jsem dozadu hbitěji než had, snažící se uštknout svou kořist. Tentokrát jsem bez většího přemýšlení vykřikla a ostatní bohužel potvrdili, že se mi to nezdá. Východ byl zatarasený hladkým, černým, vysokým kamenem. Kde se tam vzal bylo až to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo. Dlouho mi trvalo uklidnit se jen na tu hladinu skoro panického strachu, na které jsem byla předtím. Pak jsem uznala, že nemáme jinou možnost než počkat, až bouře, zuřící vysoko nad našimi hlavami, přejde a zkusit se odsud vydrápat někam nahoru. Pohled na černý kámen, který vypadal, jako by nás pozoroval, byl nesnesitelný, ale těžko se mu dalo uniknout. Přitahoval náš zrak jako světlo ohně přitahuje hmyz v noci. Přesunuli jsme se aspoň na druhý konec rovinky a s vypětím všech sil tam rozbili stan.

Ráno se od probdělé noci moc nelišilo, jen tma byla o něco menší. Ale bouře byla to, co se lišilo. Viděla jsem jich už několik, ale žádná se téhle nepodobala. Písek nad našimi hlavami kroužil, vířil a kroutil se jako klubko bezhlavých hadů. Obyvlášť za poslední hodinu, kdy bouře razantně nabrala na síle a nepřestávala sílit ani teď. Hukot začínal být neúnosný i tady, mezi skalami. Vzduch přede mnou praskl v úzké skulince, asi metr dlouhé aby se za chvíli zase stáhl, zacelil a prasklinka zmizela. Několikrát jsem si promnula oči a potom popošla kousek dopředu abych se ujistila, že tam není skleněná stěna, která by mohla prasknout. Nic tam nebylo, jen vzduch. Zprava jsem zaslechla krátký, praskavý zvuk a uviděla druhou prasklinku. Skutečně jako když praskne sklo. A pak se slilo zase dohromady a prasklinka je fuč. "Šéfe, praskly vám kalhoty!" zavolal vystrašeně jeden z žoldáků na Dabeho. Prasklinka mu procházela skrz nohu, pak se zacelila a zmizela. Dabe se podíval na mě. "Vidíte to taky nebo jsem magor?" zeptal se mě a já přikývla. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Nedokázal to nikdo. Setkali jsme se se spoustou věcí a vždy si dokázali poradit, ale když jsem viděla svět kolem sebe praskat nezmohla jsem se na nic víc než na jedno přikývnutí.

Několik minut jsme zděšeně sledovali sílící praskání kolem a čekali, co se stane, když to konečně přišlo. Jako úder boží pěstí nás všechny srazil na zem náhlý nával děsu, strachu a bolesti. Nedalo se tomu uhnout, nedalo se utéct, nedalo se nic dělat. Svět kolem nás se rozpraskal na miliony střepů prasklinami dlouhými a širokými i krátkými vlásky, procházejícími skrz na skrz všemi směry. Písek nad námi se stočil do děsivé, obrovské spirály a bouře řvala až mi uši trhala. Hlavou mi bleskla myšlenka, že tohle je asi konec. Myslela jsem si, že jasný rudý záblesk, následující temnota a ztráta vědomí tu myšlenku potvrdily.

Probrala jsem se do jasného dne. Nevím kterého, netuším jak dlouho jsem byla mimo. První, čeho jsem si všimla, bylo, že jsem celá a bez žádného vážnějšího zranění. Hned druhé bylo, že strach je ten tam. Skály kolem mi připadaly... no jako skály. Obyčejný kus kamene, nic víc, nic míň. Vzbudila jsem Dabeho a byl na tom stejně. S úlevou jsme se zasmáli a já ho poslala vzbudit ostatní. Mezitím jsem chtěla zkontrolovat zásoby a zvířata. Vše bylo v pořádku. Až na velký, černý kámen, který stále blokoval východ. Teď už mě ale neděsil. Naproti jemu, v druhé části planinky se objevil vrcholek jiného kamene. Obyčejného, už ne černého. Napadlo mě, že kolem něj vítr odvál písek, ale vyčuhovalo ho dobře přes metr tak jsem to zavrhla a radši se na něj šla podívat. K mému překvapení byl povrch kamene hladký, celý zaoblený až na rovný vrch. A z větší části popsaný. Na vrchní placaté části byl složitý znak nebo kresba, jejíž význam mi nedošel, tak jsem přesunula pozornost na stěny, které vypadaly popsány mě známým písmem. Byly jen částečně. Podle toho, jak to vypadalo, bylo na kameni napsáno několik vět v různých jazycích. Jeden z nich byl sice jazyk země Hima, ale starý dialekt, kterému nerozumím tak dobře. Slyšela jsem jej sotva několikrát když jsem byla malá. Neliší se sice moc od současného jazyka, ale stejně některým slovům rozumím jen trochu nebo vůbec. To, co jsem z nápisu vyčetla, by znělo v současné řeči asi nějak takto:

"Pod tímto kamenem věčné ..." jedno slovo, které neznám, asi vězení nebo cela "leží. Radši bych, kdyby hrobka, ale čteš-li ..." další neznámé slovo, asi dobrodruhu, to bývá v takových kecech často "tento nápis, nestalo se tak a zámek byl otevřen. Máš-li odvahu, sestup do podzemí a hledej poklady zlata i vědění v mojí ..." nejspíš skrýši, nevím sice, ale tipuju "Ale na mou radu dej - ..." odhaduju, že nešahej "na poslední dveře. Dveře z mramoru s obrazem ..." myslím, že takhle se psala židle "byly zavřeny a nebylo míněno, aby byly znovu otevřeny. Ceníš-li si života nebo čehokoliv jiného na tomto světě, dej na mou radu. Nechoď k posledním dveřím." A kousek pod tím ještě: "Vchod do temnoty se otevře, ukojíš-li žízeň tohoto kamene svou krví. Rudé znamení ti udá směr. Odvahu vstoupit již musíš najít sám." A dole podepsán: "Sekvoj"

Jiskra slov "poklady" a "zlato" ve mě okamžitě zažehla prudký plamen zvědavosti. O náklad jsme přišli, ale tady se sama od sebe nabízela výborná možnost výdělku. Tohle jsem si nemohla nechat ujít. Vždyť to ani není krádež, v podstatě se tu píše, že jsem zvána. Jenom nesmím otevírat dveře s židlí, radši to mít na mysli. Celá netrpělivá zvědavostí a vidinou zlata jsem se musela dost krotit abych ještě zašla vše prodiskutovat s Dabem. Bylo třeba mu dát instrukce co tady zatím všechno zařídit. Hned jak to šlo už jsem běžela zpět ke kameni a ostrou dýkou lehce napíchla palec levé ruky. Tohle mu musí stačit, přece se tu nepodřežu. Kapky krve dopadly na stará slova na kameni a já hned poznala, že to stačilo. Na jednom z kamenů, které tvořily hradbu kolem téhle planinky se objevil rudý kříž.

Ani hodina pečlivého zkoumání neodhalila žádný způsob jak s označeným kamenem pohnout nebo jak v něm najít skrytý vchod. Napadlo mě, jestli tohle není jenom nějaký blbý žert starého čaroděje, který se teď v hrobě válí smíchý. Rudé znamení je tady a nikde jinde. Kam jinam by mohlo udávat směr? Napadlo mě zkusit přidat kameni trochu krve a tak znovu putovala dýka k mojí ruce a ruka na kámen. Upatlala jsem celý nápis od krve když už mě to přestávalo bavit. Kámen byl tvrdohlavý jak už se od kamene očekává. Když vtom jsem si všimla, že i rudé znamení na stěně začalo krvácet. Malá rudá kapka sjela do písku těsně před ním. Za chvilku druhá dopadla kousek dál. A další. Jako kdyby neviditelný zraněný procházel pískem od znamení někam dál. Fascinována kapkami krve neviděného poutníka málem jsem si ani nevšimla, že Dabe zmizel. Zmizela celá karavana. Byla jsem tu jenom já, kámen, rudé znamení a kapky krve, které se pomalu posunovaly po rovince k východu. Černý kámen tu taky nebyl. Bylo ticho. Málem jsem mohla slyšet jak kapky sporadicky dopadají do jemného písku. Sledovala jsem červenou stopu mezi skály. Můj neviditelný průvodce kráčel pomalu a nejistě. Občas se zastavoval a já si živě dovedla představit, jak se opírá o skálu a oddychuje. Ale stále jsem z něj neviděla nic než ty rudé slzy.

Došli jsme pomalu až do jedné ze slepých uliček. Tam kapky potřísnily i kamenou stěnu a na ní se matně rozsvítil rudý kříž. Co ten nápis říkal o odvaze vstoupit? Že ji musím najít sama a teď jsem sama. Tohle musí být skutečný vchod. Chtěla jsem na kámen zatlačit, ale propadla jsem se jím jako by byl vzduch. Falešná stěna. Nic originálního, o tomhle jsem slyšela už jako malé dítě v kdejaké strašidelné povídačce. Ocitla jsem se v matně osvícené chodbě vedoucí někam dolů. Odkud světlo pocházelo, to nevím, ale vypadalo to, že snad hrubě opracované stěny světélkují samy od sebe. Cesta dolů byla prudká a hladká, často jsem se spíš klouzala po zadku než šla po nohách. Tohle zdaleka nevypadá na hlavní vchod, spíš na nějakou větrací šachtu. Ale koho to zajímá, někam to určitě vede. Dvakrát jsem měla pravdu - někam to vedlo a byla to větrací šachta. Tak jsem teď stála kdesi hluboko pod zemí před tlustou kamenou stěnou do které bylo vysekáno mnoho úzkých hranatých otvorů. Nejspíš to mělo fungovat jako mříž, ale kdo to stavěl to s bezpečností trochu přehnal. Země se pode mnou z ničeho nic zatřásla až mě to povalilo do prachu jak širokou tak dlouhou. Slyšela jsem tříštění kamene a ohlušující rány. Jak rychle to začalo, tak rychle to taky přešlo a já před sebou našla přerostlou kamenou mříž zničenou na hromadu suti. Náhoda nebo se tu děje něco, co by se dít nemělo? Z nějakého důvodu jsem nedokázala dát na varování, kterými mi v hlavě bušil můj zdravý rozum do nezdravé zvědavosti. Pokračovala jsem dál napůl temnými chodbami.

Tohle už nevypadalo jako větrací šachta. Stěny sice nebyly nějak moc opracované ani zdobené, ale cesta vedla buď rovně nebo po schodech. A stále hlouběji. Prolezla jsem nekolik odboček a našla pár menších místností, ale nikde ani zmínka o žádném pokladu. Jestli si skutečně nějaký starý čaroděj ze mě tropí žerty tak ať si mě nepřeje. Všimla jsem si časem zajímavého jevu. Matné světlo, o kterém jsem si původně myslela, že jej vydávají stěny samy od sebe, mě provázelo mojí cestou temnotou. Spíš jsem začínala mít pocit, že mě vede. Kdykoliv jsem odbočila do nějaké místnosti prozkoumat, jestli tam něco není, světlo se zastavilo v chodbě a neoblomně čekalo až se vrátím zpátky na správnou cestu. Ne že by mě to nějak omezovalo, louč jsem sebou konec konců měla, ale rozhodně to bylo podezřelé. Došli jsme do velké místnosti, možná spíš trhliny ve skále. Cesta zde končila. Ale světlo pokračovalo vesele dál dolů. Snad si nemyslí, že tam skočím, až takový magor nejsem. Jako vždy vybavena pro všechny případy vytáhla jsem lano a uvázala jeden konec kolem vhodně se tvářícího kamene. Ale ejhle, přepočítala jsem se. Propast vyhrála závod v hloubce nad mým lanem na plné čáře. To jsem bohužel zjistila až při slaňování, čili na druhém konci lana. Chvíli jsem zvažovala co dál a už to chtěla vzdát a vrátit se na povrch, když lano nahoře povolilo a gravitace vykonala své. Plachtila jsem chvíli vzduchem a ani mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jak se mohlo lano uvolnit. Pode mnou se ze tmy vynořilo ono matné světlo a oznámilo tak dno propasti. A další věc se stala, která rozdováděla můj smysl pro podezřelé situace a donutila jej začít bít do varovného gongu. Jako kdybych náhle ztratila váhu ztlumil se můj pád těsně nad zemí a já dosedla na nohy lehce jako pouštní písek po bouři. Dokonce i vlasy mi na chvíli zavlály nahoru. Po mě na zem dopadlo, už zcela netlumeně, moje lano. Nebylo poškozené ani nařezané. Muselo se rozvázat. Samo asi dost těžko.

Byla jsem v jeskyni plné vody. Už to samo o sobě je pohled v poušti nevídaný a to, že vím, že tu něco takového je a kde to je, by mi mohlo vynést dobrý výdělek. To mi vlilo trochu optimismu do žil. Stála jsem na rozhodně uměle postaveném ostrůvku zhruba uprostřed podzemního jezera a matné světlo, můj průvodce, mi hned prozradilo úzkou kamenou lávku, kterou se z něj dá dostat. Sbalila jsem lano, mohlo by se hodit, pokrčila rameny a napůl rezignovaně se nechala vést světlem dál. Nedošli jsme daleko. Ve stěně jeskyně byly velké vrata z umě opracovaného kamene. Tady někdo měl moc rád kameny, zdá se mi. Takový fetiš na kameny je zajímavá věc. Docela ráda bych toho týpka co to stavěl potkala, jenom doufám, že si on na druhé straně těch dveří nemyslí to samé o mě. Podle toho jak to tady vypadá má už nejspíš nějaký ten čas za sebou a já na zombíky nejsem. Co teď, marným pokusem opřít se do vrat a otevřít je jsem byla leda k smíchu, pokud ovšem byl v okolí někdo, kdo by se mi mohl zasmát. Posadila jsem se na zem ať si to trochu promyslím. Seděla jsem dobrou půlhodinu a pozorovala, jak se předemnou v písku pomalu, pomalinku rýsuje jednoduchý obrazec. Kříž s kruhem okolo a několika čarami navíc tam a tady. Proč mě to vůbec nepřekvapilo? Zažila jsem za posledních několik hodin divnější věci. A už jsem se pomalu smířila s tím, že me někdo nebo něco někam vede. Když už se znak dále neměnil zkusila jsem jej obkreslit vedle do písku. Nic se nestalo. Dovtípila jsem se a načmárala ho na bránu, čím jiným než zase krví. Všechny staré příběhy jsou takhle zoufale neoriginalní a doufala jsem, že takový bude i tenhle. Byl. Povzdychla jsem si a udělala si v hlavě poznámku ať si sebou příště vemu něco rudé barvy, třeba by to zabralo taky. Furt se řezat do prstů mi leze na nervy.

Těžká vrata se předemnou otevřela sama od sebe a já konečně uviděla, na co jsem celou dobu čekala. Prostory, které možná kdysi byly obydleny a kde rozhodně bude někde něco, co by se mi "hodilo". Šmejdila jsem kudy se dalo, našla různé knihy a předměty umělecké i denní potřeby, ale nic, co by mohlo mít dostatečnou hodnotu aby se mi to vyplatilo vláčet týden pouští do nejbližší osady. Prolézala jsem jednu skříň za druhou, otevírala dveře, ulamovala zámky, jednoduše rozjela to na plné čáře zcela bezstarostně až jsem se octla v oválné místnosti, ze které vedly jediné dveře. Už jsem z nich do pytle loupala výzdobu, když mi došlo, jak vlastně vypadají. Dveře, vykládané zlatem a drahokamy, které na nich tvořily motiv stromu. Zarazila jsem se a okamžitě mi hlavou probleskla vzpomínka na varování na kameni tam nahoře. Neotvírat dveře s židlí... tam sice napsané být mohlo, ale když nad tím tak přemýšlím, nepsala se židle podobně jako strom? Nebylo tam napsané "dveře se stromem", že ne. No koneckonců neotvírám je, ale ono to možná říkalo i nedotýkat se, až tak dobře mi ten starý dialekt nejde. Ruce, které loupaly ze dveří už druhý drahokam, mi křečovitě ztuhly samy od sebe a já čekala, co se bude dít. Zdálo se, že nic. Potom se dveře otevřely.

Jestli něčeho teď lituju tak svojí chamtivosti a zvědavosti. Ty dveře měly zůstat zavřené. Měl je otevřít někdo jiný a pak by se to všechno stalo jemu. Já bych si mohla dál vesele žít v poušti, obchodovat s otroky a nakonec umřít někde na ostří meče některého špatně zaplaceného žoldáka nebo tak něco. Ne, já musela ty blbé dveře otevřít, vlézt dovnitř do těch jasně osvětlených místností a v jedné z nich najít na zemi polomrtvou trosku muže.

Probudila jsem se ráno. Nevím, kterého dne, protože si ani nepamatuju, že bych šla spát. Tohle je druhé podobné probuzení za posledních několik dní a už teď mi to začíná pěkně lézt na nervy. Všimla jsem si, kde jsem. Tedy jsme, protože tam se mnou byla celá karavana, včetně velké části otroků a bezvládného těla muže, kterého jsem našla v podzemí. Stáli jsme v poušti na dohled od skalisek, kde jsme ještě nedávno hledali útočistě před bouří. A bouře? Po ní ani památka. Zrovna vycházelo slunce do klidného, jasného rána. Pokusila jsem se rozvzpomenout si, jak jsem se dostala z podzemní jeskyně, ale marně. S lehkým pocitem deja-vu jsem vzbudila Dabeho a pečlivě se ho proptala na poslední události. Zdá se, že si nic nepamatuje. Potom, co jsem znova krmila kámen s nápisem svojí krví, se už jen vzbudil tady a koukal stejně zmateně jako já. Ostatní z toho nebyli moudřejší. Mráz mi přeběhl po zádech a z chladu to rozhodně nebylo. Nebýt toho polomrtvého chlápka co tu teď ležel na zemi všechno bych s chutí prohlásila za špatný sen a co nejrychleji zapoměla. Takové podivné události mohou přinést jen problémy. Navíc mi vrtalo hlavou co se vlastně stalo. Potřebovala bych více času si vše v klidu promyslet, ale rozhodla jsem se před tím co nejrychleji opustit tohle proklaté místo.Muž z podzemí zdá se dýchal a i když vypadal slabě a asi dlouho nepřežije, možná by se prodat dal. Poručila jsem ho tedy přihodit na káru pro zraněné otroky a očíslovat. Dostal 54. Byl to marný pokus zapomenout, co se tam tehdy stalo, ale nějak jsem se rozhodnout musela. Navíc mě zajímalo, co mi poví až se probere.

Ačkoliv jsme se o něj starali celkem dobře, neprobral se déle než týden. Oči poprvé otevřel asi až čtyři dny cesty před Mery, ale i tak vypadal k smrti unavený. Následujících několik dní jsem se ho opakovaně pokusila vyzpovídat, ale nedostala jsem z něj ani hlásku. Patrně neuměl nebo nemohl mluvit. Jestli rozuměl jsem si nebyla jistá, ale zdálo se, že občas ví, co se po něm chce. Jeho stav se rychle lepšil a branou Mary už prošel po vlastních. Stále mlčel a jen se rozhlížel pátravě kolem sebe. Běhal mi z něj mráz po zádech stejně jako z kobky v poušti, kterou mi připomínal. Rozhodla jsem se ho prodat jako jednoho ze svých otroků a dostat ho tak co nejdál od sebe. V Mary jsme zůstali přes týden a postupně prodali všechno zboží, které jsme měli. Zůstal mi na krku jen číslo 54, černovlasý, vyzáblý, z podzemí vytažený problém na nožičkách co ještě k tomu neuměl mluvit. Byla jsem z něj nervózní kdykoliv jsem jej jen zahlédla. Ty jeho tmavé oči, stále pátravě zkoumající okolí, jakoby mi propalovaly díru do hlavy a četly myšlenky kdykoliv jsem se do nich podívala. A vzpomínky na kamenou oázu v poušti, které vyvolával, smrděly něčím podezřelým víc jak psí zdechlina. Potřebovala jsem se ho zbavit. Co nejdřív a co nejbezpečněji. Nejlíp na smrt ho někam poslat. V tom mě napadla spásná myšlenka. Pro zápasy v aréně koupí každého otroka. Platí sice tak špatně, že jsem s nimi ještě nikdy neobchodovala, ale berou jakékoliv zboží a hned. Šance, že z tama někdo vyjde živý, je nulová. Přesně to, co potřebuji. Hned druhý den jsem s tlustým, umaštěným nákupčím místního zábavního podniku uzavřela velice nevýhodnou smlouvu o zapůjčení otroka na dva roky. Ze srdce mi spadl kámen težší, než byly železa do kterých otroka číslo 54 zavřeli a odtáhli kamsi do útrob arény. Stále pátravý a možná trochu zvědavý výraz v jeho tváři se nezměnil ani teď. Nad tím, jestli netušil, co ho čeká, nebo jestli to byl skutečně magor, jsem už nepřemýšlela.

Uplynulo půl roku a pomalu už jsem se přestávala v noci budit vzpomínkami na tu kobku. Po roce jsem se odvážila podívat zase jednou do Mary. Po dvou už jsem málem zapoměla, že nějaká kobka kdy byla. Ale co jsem nevěděla a měla se dozvědět až později bylo, že otrok s číslem 54 přežil. Kdokoliv měl co dočinění s arénou v Maře si oddechl když sám po dvou letech souhlasil, že odejde. Snažili se ho vystrnadit už dřív, ale trval na dvouleté smlouvě a nikdo se mu neodvážil odporovat. V zápasech se neobjevoval. Každý dobře znal špatnou pověst, která se kolem něj stačila vytvořit za prvních několik měsíců. S nikým nebojoval, do arény se nikdy nedostal. Poprvé ho chtěli použít při hrách aby zemřel mečem místního šampiona. Šampion se večer před zápasem válel před hospodou ožralý a splašený kůň mu zlámal ruce. Podruhé měl nakrmit tygry. Pošli pár dní před hrami, někdo je otrávil, ale viník se nikdy nenašel. Chtěli na něm nechat trénovat nováčky až nějací dorazí. Nikdy nedorazili, ztratili se kdesi v poušti a nikdo je už nikdy neviděl. A tak to pokračovalo. Týden, den, několik dní i třeba několik hodin, vždy před plánovaným zápasem se jeho budoucím protivníkům stala nějaká nehoda. Otravy, pády do studně, padající kameny z domů při procházce městem, zloději, požáry, velké množství různých neštěstí. Zkusili i nic neplánovat a prostě poslat někoho dolů do cel ať se ho zbaví. Spadl ze schodů. Samozřejmě se objevila spousta řečí a ty se rychle rozšířily. Brzo už každý odmítal se s ním jen setkat natož bojovat a v aréně nechtěli nic víc než se té špatné reklamy nějak zbavit. Všechno jsem se dozvěděla když jsem jednou zase zavítala do Mary. Prý když mu vypršela dvouletá smlouva odešel z města směrem na východ a několika lidí se ptal na mě. Proto mi v Maře ne zrovna jemně naznačili ať se tu dlouho nezdržuju. Nikdo ho tu nechce zpátky.

Popravdě když jsem si díky jejich povídání vybavila, co se stalo před dvěma lety, taky jsem neměla zrovna chuť se s ním setkat. Ale musela jsem v Maře s někým sejít. Asi před dvěma měsíci jsem si všimla, že moji karavanu někdo sleduje a počkala si na něj v jedné malé oáze. Nakonec se zjistilo, že mě nesleduje, jenom se tu nevyzná a tak šel po našich stopách. Že není místní mě napadlo hned, vypadal spíš jako člověk někde ze severu. Velký nos, spálená pleť i přes hlubokou kápi, nezvyklé šaty a vzrůst větší i širší, než jsem zvyklá k tomu odhadu stačily bohatě. Na plášti měl znaky království Aspara, ale pochybuju že je až z takové dálky. Nikdy jsem tady Aspařana neviděla, ani kupci z tama nejezdili. Asparská pálenka je sice slavná, ale i k té se dalo dostat jen vzácně a při nejlepším tak z páté ruky. Co by tu hledal. Pozvali jsme ho na večeři, chtěla jsem se taky trochu dozvědět co se děje mimo Himu. Člověk v poušti moc na poutníky nenarazí a ve městech to není o nic lepší. Povídali jsme si dlouho do noci a přitom se i zmínil co ho sem přivádí. Mířil na jihozápad a sháněl lidi kteří pamatují tu velkou bouři co tam byla asi před dvěma lety. Nehnula jsem ani brvou a tvářila se, že o ničem nevím, ale ať povídá dál. Moc z něj už nevypadlo, jenom že v Maře tehdy a tehdy bude někdo z jeho království kdo bude za dobré informace platit zlatem. Nehledě na to jak moc to smrdělo, slovo "zlato" tomu dodalo punc zajímavé události, kterou bych neměla minout. A tak jsem tady byla. Nikomu jsem zatím nic neřekla, nejdřív jsem chtěla omrknout o čem to všechno bude a jestli to není nějaká levárna. Hospoda u Chcíplýho velblouda, která sloužila jako centrum společenského života ve městě a typické místo pro schůzky, rvačky, pitky, vraždy a další oblíbené kratochvíle místní kriminálnické smetánky byla narvaná doslova až po strop takže jsem věděla, že jsem na správném místě ve správný čas.

Dovnitř jsem vešla jenom s Dabem a Robem, jestě jedním chlapem co jsem ho chvíli znala. Do Chcíplýho velblouda není dobré chodit osamotě. Prostrkali jsme se ožralým davem k jednomu málo poblitému stolu, Dabe z něho vysypal bordel na zem a já skopla z lavičky jakéhosi pobudu co vypadal, že už má dost. Běžný způsob jak se dostat do tohodle podniku. Kdo chce najmout nějaké lidi, tady nakoupí velice levně. Jediný problém s těmahle prasatama je, že se už pak ráno asi neprobudíte. Sehnali jsme nějaké pivo a tvářili se pokud možno, že se staráme o svý. Pobuda, co jsem mu zabrala místo, až moc spokojeně chrápal pod lavičkou a mě z něho svrběla ruka na jílci meče. Ale výjmečně jsme tu dnes nebyli abysme dělali bordel a začali bitku tak jsme se museli krotit. Podobně se tvářících skupinek tu bylo víc. Dlouho se nic zvláštního nedělo, prázdné korbely se nám hromadily na stole a pobuda se občas otočil na druhý bok. Před půlnocí jsme to už chtěli zabalit, zmlátit z hecu pár ožralů a jít spát, ale do hospody konečně došel ten, na koho očividně většina lidí čekala. Vysoký seveřan s krátkými hnědými vlasy, zjizvenou tváří v tmavě zeleném plášti prošel suveréně do prostřed hospody. Na plášti měl vyšitý velký symbol stromu. Spolu s ním přišla už jen starší žena, taky s krátkými vlasy, oblečená do stejného tmavého pláště s vyjímkou znaku, který u ní tvořila velká lilie. Blesklo mi hlavou co jsem kdysi viděla v těch skalách, ten nápis na kameni a podpis pod ním. Sekvoj. Konečně mi docvaklo na co jsem si předtím nevzpoměla a došlo mi to. Vybavila jsem si starou pověst o Kětech krve. Mezi nimi pokud se nepletu byl muž jménem Sekvoj a žena jménem Lilie. Ty dveře co jsem otevřela měly taky znak stromu. Ten poutník před dvěma měsíci měl na sobě znak království Aspara, odkud původně Květy krve pocházely. Tak tohle smrdí víc než jsem doufala. Dala jsem Dabemu vědět že by bylo lepší se rychle zdekovat a ten kývl na Roba, ale nechtěla jsem budit pozornost a z ničeho nic se zvednout k odchodu.

Kolem Sekvoje a Lilie se stáhl těsný kroužek nespokojených štamgastů, hledajících problémy. Rychle je našli a brzo leželi pod stoly v bezvědomí skutečném nebo dobře předstíraném. Nehledě na to, jak neschopní jsou ti místní tupci, tohle by tak rychle a lehce nikdo v Himě nezvládl. Musí to být skutečně Květy krve. Ale co dělají tady? A hlavně co chtějí po mě? Sekvoj se dál pozorně rozhlížel po Chcíplém velbloudu. Zvedli se někteří, kteří měli očividně chuť si s ním promluvit o bouři na jihozápadě a už se nemohli dočkat odměny. Prohlídl si je, ale brzo je odbyl několika slovy a hrstí zlaťáků. O prachy asi nouzi nemá, po takových typech jedu, ale co tu hledá? Nezdá se že by se na stará kolena obrátil ke studiu meteorologie a chtěl si teď povídat o pouštních bouřích. A když už jsme u toho tak k sakru přesně na jak moc stará kolena? Nebyla pověst o květech krve minimálně jedno století stará?

"Dobrý den, slečno... Aki" pronesl odměřený hlas poblíž a já sebou trhla. Tak jsem pozorovala Sekvoje až jsem si ani nevšimla kdy se ke mě dostala Lilie a přisedla si k našemu stolu. "Dobrý večer" zkusila jsem pozdravit tím nejklidnějším hlasem na který jsem se po tom leknutí zmohla. Podívali jsme se navzájem do očí, ale tím konverzace skončila. Lilie mě jen upřeně pozorovala a to mě ještě víc znervózňovalo. Zvláštně povědomý pocit strachu a úzkosti se mi vedral do mysli aniž bych věděla proč. Vzpoměla jsem si na tu noc před dvěma lety. Vybavil se mi pohled na skály v bouři a vzpomínka na bláznící otroky. Strach zesílil. Stejně tak pohled Lilie, která jako by se mi dívala až do žaludku. Měla jsem pocit, že mi vidí až na zadní stranu lebky. Úzkost mi ještě víc stáhla hrdlo, začínalo to být nesnesitelné. Ale nebyl to stejný druh strachu jako tehdy ve skalách. Nebylo to stejné jako když jsme se proplétali těmi úzkými uličkami a písek kolem nás dělal divné věci. Tehdy jsem se bála něčeho venku. Teď pocházel strach zevnitř. Jako bych ho dýchala se vzduchem. Proudil mi do plic jako temný oheň a spaloval mi hrdlo. Už jsem se dostala ve zpomínkách až k onomu kameni uprostřed planinky, ale pomalu se mi v hlavě začalo mlžit. Lilie začala být víc a víc nervózní. Už jsem se dostala skoro k tomu jak... "Čte mi myšlenky!" projel mi náhle hlavou výkřik jako blesk. Nevím odkud se vzal, ale najednou jsem na všechno zase zapoměla a seděla opět v hospodě u Chcíplýho velblouda. Přede mnou Lilie s výrazem překvapení na tváři. Nevím, kde se ve mě vzala taková síla nebo rychlost. Netuším ani jak se to stalo. Vyskočila jsem ze židle rychleji než střela z kuše, tasila a jedním svižným máchnutím setla Lilii hlavu. Meč se zastavil až půl oblouku od ní a ještě chvíli matně červeně zářil. Projel jí krkem jako bych štípala třísky na otop. Všechno proběhlo tak rychle, že kdo mrkl nemohl tomu vidět začátek ani konec. Ale stalo se to. Strach a úzkost které mi předtím pronikaly až do špiček prstů byly tytam.

Pořád jsem neměla jasno v tom, co se vlastně stalo, ale dalo se dělat jen jedno. Rychle zmizet. Dabe a Rab udělali pořádný bordel, zatáhli do rvačky celou hospodu a nenápadně jsme se vytratili. Rozhodla jsem se okamžitě opustit město. Zastavili jsme se jen pro velbloudy a zásoby, které jsme měli připravené a zmizeli tryskem jižní branou. Celou noc a celý den jsme se hnali na jih než jsme se odvážili zastavit a opočinout si. V hlavě mi pochodovala celá armáda otázek na to, co se stalo ten večer u Chcíplýho velblouda, ale nikde nenašla žádnou vesnici odpovědí, kterou by mohla vyrabovat. Já zabila Lilii z Květů krve. Nesmrtelných, neporazitelných Květů krve. Elity, o které jsem slýchala jenom v praštěných pohádkách. Jednou ranou. Nikdy jsem neviděla někoho takhle seknout. Po troše povídání ani Dabe ani Rob. Oba mi tvrdili, že to musela být magie, jinak to není možné. Ale já čaroděj nejsem, tím jsem si zase zatraceně dobře jistá já. Kdybych byla nemusela bych se tady tahat s otrokama od vesnice k vesnici jenom abych nějak přežila. Vlastně jsem čaroděje viděla možná tak dvakrát v životě, moc se jich tu kolem obvykle nepoflakuje.

A hned potom jsem jednoho potkala. Byl to nevyhnutelný důsledek mojí chamtivosti. Prvně jsem neměla lozit do té hrobky a za druhé jsem neměla lozit do Chcíplýho velblouda. Teď jsem ležela na zemi pevně spoutaná provazy a vůbec mi to nebylo příjemné jak se povídá v těch historkách o ženách na východě. Vedle nás přistál velký sup a jen co dosedl změnil se v člověka se zeleným pláštěm, na kterém byl stříbrem vyšitý strom. A jsem v pytli, má mě. S tím setínáním hlav jsem si to asi dobře zavařila. "Slečno Aki... Neměla jste chodit do té kobky. Vůbec nevíte, co jste zapříčinila. Teď mi povíte, kdo otevřel dveře s mým znakem a já Vás za to zabiju rychle, co povídáte?" Vůbec mi neřekl nic nového. Za originalitu body nedostane, ale to ani já za množství vymyšlených způsobů, jak se z tohodle dostat. "Polib mi prdel" sykla jsem a doufala, že to neudělá. Vypadal i mluvil jako ten typ magora co bere všechno doslova. "Jak chcete. Koneckonců mám i jiné způsoby jak to zjistit. Co byste řekla tomu prohlédnout si znova tu kobku? Postarám se o to, abyste na to měla dost času. Co třeba do smrti, to by Vám mohlo stačit abyste dostala trochu rozum." Změnil se zase v obrovského supa, chytl mě do pařátu a vznesl se k obloze. Omdlela jsem. Nevím co se pak stalo s Dabem a Rabem, které tam nechal svázané.

Stála jsem v temné místnosti. I když ani to nemusela být místnost, mohlo to být klidně někde venku, ale rozhodně kolem nešlo vidět nic než neproniknutelná tma. Přemýšlela jsem co tu dělám. Je to jenom sen? Vypadá to dost živě na sen. Kousek předemnou se ve vzduchu objevila matně zářící kulička. Tohle bude spíš sen. Kulička se po několika pokusech zvětšila na velký chrchel silně zářící hmoty zhruba velikosti člověka. Tohle je rozhodně sen. Záře oslabla na matně mihotavé světlo a z hmoty se zformovala povědomá postava. Doufám, že tohle je sen! "Ano, je to sen" odpověděl mi bývalý otrok, kterého jsem kdysi očíslovala 54. "Ocenil bych i jiné jméno" pokýval sen váhavě hlavou. Jak už se od snu očekává četl mi myšlenky. Yunise se budeš jmenovat, to je ve starém nářečí Noční můra. By mohlo sedět. "Cokoliv je asi lepší než 54" zasmál se sen. "Vůbec Vám nepřipadá divné povídat si se snem?" Ne asi ty vole, kdybys věděl, co se mi všechno kvůli tobě poslední dobou stalo taky by ses nedivil. Chybí mi tu už jenom možnost vrazit ti jednu do ksichtu. "Taky rád vidím, že jste v pořádku. Ale asi přejdu k věci. Když jsme se naposledy viděli byl jsem k smrti unavený a i když jsem očekával, že po vás v budoucnu asi půjde někdo z Květů krve, nezmohl jsem se na víc, než dvě jednoduchá kouzla. První Vám už pomohlo v hospodě a pomocí druhého s Vámi teď mluvím, ale nevím, jak dlouho to vydrží. Proto od Vás potřebuji co nejdřív vědět kde jste, kam míříte a jaká je situace." Sen se tvářil, jako že to všechno myslí vážně. Já se tvářila, jako že si vážně myslím, že je to idiot. Ale jak mohl vědět o tom Chcíplým velbloudovi? Proč vůbec potřebuje vědět kde jsem? "Vy jste pomohla mě a já nejraději dluhy splácím co nejdřív. Nepletu-li se jste teď v situaci, kdy by se vám každá pomoc mohla hodit. Popravdě nemyslím si, že byste si mohla poradit s někým z Květů sama." To je pravda. To je zatracená pravda, ale pořád se mi to nelíbí. Já kvůli němu mám jeden malér za druhým, ještě k tomu přijdu o dva nejspolehlivější lidi a on si to splatí tím, že přijede jak ten blbec na bílém koni a zachrání mi kejhák. To smrdí víc jak Dabeho nohy. Takhle by to nešlo. Zabil mi dva lidi, takže si to za ně odpracuje. Pomůžeš mi teď a pak další dva roky u mě budeš jako žoldák zadarmo makat abys mi nahradil ušlý zisk, jinak se nedohodnem. "Dobře" přikývl sen. Šlo to nějak hladce, trochu jsem znejistila. "V tom případě ale budu muset trochu změnit plán. Kouzlo navíc opadává, za chvíli se vytratím a Vy se vzbudíte. Do té doby vás tu nechám s jedním znakem, který si musíte do detailu zapamatovat. Až budete mít možnost, nakreslete jej někam na sebe. Může to být kamkoliv, ale musí být celý a přesný, jinak jsme v maléru oba. Je to stará magie..." sen se zatvářil trochu nervózně a rozhlédl se opatrně kolem. "Už budu muset. Prosím neoddalujte to déle, než bude nutné. Jsem na cestě ke kobce, protože předpokládám, že tam míříte taky, ale nespoléhejte, že tam budu bez Vaší pomoci včas." Sen se vytratil. Opět jsem stála v naprosté tmě. Ale pak se mi před očima žhavou, rudou barvou rozzářil velký znak. Doprdele! Málem jsem poskočila. Obrazec na mě ve tmě shlížel jako socha boha Karustena v Malii na mravence. Byl obrovský. A komplikovaný. Snažila jsem se ho alespoň celý prohlédnout, ale nikdy jsem nedokázala vidět víc než jen jednu jeho část. Tohle je šílenství.

Vzbudil mě úder do hlavy. To jak jsem dopadla na zem, pochopila jsem hned vzápětí. Sup se zase změnil v člověka v zeleném plášti a já se změnila ze svázáného balíku zpátky na nesvázaného člověka. "Běžte" řekl mi a ukázal za mě. Otočila jsem se a vůbec mě nepřekvapil pohled na povědomý vchod mezi vysoké, strmé skaliska. Vzdychla jsem si. Že já tam tehdy lezla. Teď mi tu za zády stojí nasraný čaroděj a moje jediná naděje pramení z rozhovoru s poněkud retardovaným snem. Šla jsem první, ale čaroděj mi přikazoval kdy a kam zahnout, takže jsme došli na jiné místo, než já kdysi za bouře. Tohle vypadalo jako hlavní vchod. Že jsem to nenašla dřív, tváří se rozhodně schůdněji než ta větrací šachta. Jakoby nalepený na očních víčkách mi zářil obrazec ze sna. Potřebovala jsem ho alespoň zkusit obkreslit, co kdyby to opravdu pomohlo? "Hele tady to neznám, když já tu byla posledně byli jsme támhle!" otočila jsem se prudce, udělala několik kroků a divoce gestikulovala jiným směrem. Doslova mě přišpendlil ke stěně ranou jako z děla. Nevěřím, že někdo může mít v ruce takovou sílu. Určitě ne někdo do velikosti obra. Podlomily se mi kolena a z pusy začala vytékat krev. Byl očividně nervózní. "Buďte ticho a běžte!" kývl na vchod. Neprotestovala jsem a šla. Koneckonců barvu na kreslení jsem už měla, i když červenou. To řezání do prstů přecejen nebylo tak špatné, aspoň proti tomuhle. Šla jsem poslušně první a snažila se vypadat, jako že si mnu rukou bolavou pusu a břicho, přitom jsem kreslila. Vypadala jsem trapně. Snad jen slepého nebo blbého by nenapadlo, že mám něco zalubem. Slepý nebyl.

Došli jsme do rozsáhlé, tmavé jeskyně s podzemním jezerem. V dálce před námi slabě zářily dveře, vstup do samotné kobky. Zhruba uprostřed jezera byl malý ostrůvek, na který jsem onehdy spadla kdesi zeshora. Dveře do kobky a ostrůvek ale nebyly spojeny kamennou lávkou jak jsem si pamatovala. Ostatně ani od nás na ostrůvek nic nevedlo. Zrovna když mě napadlo, že to určitě bude na nějaké heslo tak čaroděj zašepatl několik slov v cizím jazyce a obě kýžené lávky se vynořily z vody. Jak originální. Teď si vybavuju, že jsem původně měla v plánu vydělat tady na té vodě majland, ale pak už se mi nějak zpátky k té kobce vracet nechtělo. "Co se stane když to někdo zkusí přeplavat?" prohodila jsem, tuše nějakou zradu. "Voda je udělaná tak, aby po určité době každého zmrazila na kus ledu." Možná to nebylo tak špatné že ten plán s vodou ztroskotal. Dokončila jsem obrazec. Byl strašně křivý, různě pokapaný krví, rozmazaný, no vůbec vypadal hrozně. Jestli to skutečně mohlo nějak pomoct tak pochybuju, že to zabere v takovéhle podobě. Nic se nedělo. Určitě nic s barevnými a světelnými efekty jaké bych očekávala od magie. Byla jsem trochu zklamaná.

"Potřebuji vědět, jestli jste to skutečně Vy, kdo otevřel ty dveře se stromem. Víte proč?" začal nečekaně čaroděj konverzaci když jsme kráčeli k ostrůvku. Koutem oka jsem podezíravě sledovala drobné vlnky na hladině jezera jak narážejí na hranu velmi nízké lávky. "Ukradla jsem vám z tama vězně nebo tak něco?" stáhlo se mi hrdlo. Co je, trochu to bolí. Zamrkala jsem a lehce zavrávorala, ale šla jsem dál. "To spíš on využil Vás aby se odsud dostal. Nejdřív vyvolal bouři, potom Vás zavedl sem, provedl skalami, ukázal Vám cestu skrz tu starou chodbu až jste mu nakonec otevřela dveře, které nemohl otevřít sám. Nebo se Vám snad zdá, že šlo všechno tak snadno samo od sebe?" nějak se rozkecal. Když už jsme u mých omezených znalostí kouzel a čarodějnického řemesla tak si nemůžu nechat pro sebe, že v dnešní době už není mezi živými nikdo, kdo by svedl vyvolat bouři pomocí magie. Další důvod si myslet, že mám co dočinění s magorem. Ale vůbec mi ty kecy nevadily, kymácela jsem se čím dál tím víc. Už to snad muselo jít i vidět. Před očima se mi míhaly místa kde jsem kdysi byla, věci které jsem někdy v minulosti dělala, lidi, které jsem potkala. Cítila jsem se opilá. Ostrůvek se spíš vzdaloval než přibližoval. Jed? Nebo nějaká magie? O co mu jde? "Co když jsem to byla já, kdo ty dvěře otevřel?" zašeptala jsem. Hlas mě přestával poslouchat. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale nevyšel mi dech. Škrtící kouzla existují. Že by tohle bylo jedno z nich? Tomu se mi moc věřit nechce. "Existuje samozřejmě způsob, jak jej tam zavřít znovu. Ale bohužel Vás pro to budu muset zabít." Magor. Rozhodně není normální. Trauma z dětství kdy mu někdo rozbil hubu? Dejte mi pokoj. Jestli ne tak to ráda napravím a rozbiju mu ji teď. Kdybych tak mohla. Tlukot srdce jsem teď slyšela v uších snad silněji než dusot stáda koní. Došla jsem na ostrůvek a sklátila se na všechny čtyři, neschopná dál stát, natož jít. "Co se děje?" vykřikl čaroděj. Neptej se tak blbě, beztak za to můžeš ty. Co je to? Drogy? Chtěla jsem se zeptat, ale místo toho mi z úst vytekla jenom krev. Cítila jsem se slabá. K smrti unavená. I dýchat bych přestala abych ušetřila trochu námahy. Přes mžourající oči jsem kolem viděla sílící fialovou auru. Zdá se mi to? Jsou to ty představy co na člověka přijdou když je na pokraji sil? Zavřela jsem oči. Tak a je to tady. Tohle je konec. Jsem mrtvá. Zamyslela jsem se nad tím, jaké že to vlastně je, ale nedokázala jsem rozeznat žádný vjem. Připomínalo to jednorukého jak se snaží nahmatat pohár prsty, které nemá. Až pak jeden vjem přišel. Byl to ten jeden pocit, který už určitě nikdy nechci zažít znovu. Jako by z nebe sjelo tisíc blesků a udeřily do každé části těla, která ve mě je. Projela mnou víc než jen nesnesitelná bolest. Všechny nešťastné příhody, které se mi kdy staly se stočily do klubíčka a explodovaly mi v hlavě jako dělová koule plná střepů utrpení. Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem vyskočit z vlastního těla a utéct někam hodně daleko. Chtěla jsem se hryznout do vlastního srdce aby už konečně přestalo bít a svíjela jsem se stejně divoce jako se teď kroutily moje vnitřnosti. A pak to přešlo. Stejně rychle jako to začalo. Po zběsilé jízdě temnou jeskyní jsem vyskočila na sluncem prohřátou planinu. Otevřela jsem oči a našla se ležet zpátky na ostrůvku uprostřed jezera. Fialová aura kolem mě pomalu opadala. Otočila jsem se na záda a ze srdce jsem se rozesmála.

Smála jsem se jako někdo, kdo právě utekl hrobníkovi z lopaty. Taky proč jenom jako. Před chvíli jsem byla sama přesvědčená, že jsem mrtvá. Jakkoliv blbě to zní. Ale nemohla jsem jinak, měla jsem střašnou radost, že ještě žiju. "Co je tu k smíchu?" zchladil moje nadšení Sekvoj. Nemám ráda když mi někdo kazí náladu, ale v případě čaroděje mi přišlo rozumné udělat vyjímku a nechat ho žít. Odpovědi se ode mě ale žádné nedočkal. Nevypadal, že by mu to moc vadilo. Asi mu stačilo, že ještě žiju, i když mě podezřívavě sledoval zatímco maloval znak na dveře do vnitřní kobky. Rudou barvou z flakónku, ten parchant mi ukradl můj nápad. Ale popravdě víc mě překvapilo, že obyčejná barva fakt stačí. Když se dveře otevřely na chvíli se zastavil a zaposlouchal. Pak bez většího náznaku překvapení pokýval hlavou. "Takže jste to byla Vy. No já si to myslel. Abych mohl znova provést ten uzamykací obřad tak Vás teoreticky vlastně zabít nemusím. Stačí mi jenom Vaše srdce, i když docela pochybuju, že se s ním budete ochotná rozloučit dobrovolně." Říkala jsem už, že je to magor? Mám takový pocit že několikrát. Rozhodně si pár opakování zaslouží. Klidně mu i přidám ze svého, musím říct že bohatého, slovníku. Ale teď jsem mu věnovala jenom přiblblý pohled a prostředníček pravé ruky. Asi ho to urazilo. Jak se ocitl z ničeho nic u mě, to netuším, ale můžu svojí neznalost s klidem duše svalit na to, že je to čaroděj. Rozhodně pravdou je, že už když se u mě oběvil tak jsem měla jeho meč zaražený v hlavě. Bez ohledu na to, jak je to nezvyklý pohled, tak tohle bylo dost rychlé i na čaroděje. Vytáhl jej a zatvářil se překvapeně. Na co, to už nevím. Z posledních sil jsem se přetočila na bok a sesunula do ledové vody. Tak snadné mu to zase neudělám.

Jakkoliv drsňácky jsem se zachovala nemůžu tady odhlédnout od faktu, že jsem během pěti minut už podruhé umřela. To není dobrá statistika. Kdokoliv za tohle může zasloužil by nacpat do krku některý z mých kuchařských výtvorů. Škodolibě jsem se ušklíbla. Vybavila jsem si Dabeho jak řekl "Nalož mi tý šlichty půl kýblu, tejden jsem nežral, horší už to nebude." Jak dlouho že pak ležel? Týden nebo dva určitě. Dopadla jsem na dno jezírka. Voda kolem ztuhla a uzavřela mě do své ledové náruče. Smrtka si dává na čas. Tipuju, že poslední dobou má asi dost nabitý program. A po tom kanadském žertíku co jsem jí provedla před chvílí se jí nemůžu divit. Asi chce počkat až si bude jistá, že jsem fakt mrtvá. Strašné jak poslední dobou věci ztrácí na hodnotě. Díra po meči v hlavě a zmrzlá v krychli ledu už asi nic neznamená. Živě si dovedu představit jak teď někde vysedává u kafe a říká si "To rozdejcháš holka."

Shora připlaval provaz se dvěma vypouklýma, jako pěst velkýma očima na jednom konci. Kdybych nebyla zamražená v kostce ledu a teoreticky vlastně mrtvá asi bych vyprskla smíchy. Co je tohle zase za blbost. Proč se kolem mě omotal a vytahuje mě nahoru? Hej, nebylo těch nesmyslů na jeden den už trochu moc? Dejte mi pokoj. Skončila jsem zase nahoře, na ostrůvku, kde jsem sotva před chvílí umřela. Dvakrát. Asi to nebylo dost. Vždycky jsem myslela, že o smrt se netřeba starat, až to přijde tak to přijde. Ale ono asi i umřít se musí umět. I když aby se to někomu nepovedlo ani na druhý pokus, to slyším prvně. Čaroděj se napřáhl aby mi setnul hlavu. Vůbec jsem se nebránila, ještě bych to pokazila do třetice. Smrt lepší nechat odborníkům. Meč se zableskl, opsal elegantní oblouk a skončil při čarodějově pravém boku. Pěkná, rovná a čistá rána. Nic jsem necítila. Ale pořád jsem nebyla mrtvá. "Doprdele tak kolikrát mě ještě budeš muset zabít než se ti to konečně povede?" vybuchla jsem a vylila si zlost na zaraženého čaroděje. Místo odpovědi mi ukázal čepel meče. Byla čistá, beze stopy krve. Netrefil se? Ne, to těžko, předtím jsem jasně viděla jak mi meč trčí z hlavy a teď rána určitě prošla krkem. Jsem už mrtvá a tohle se mi zdá? To by byl dost živý sen. Sotva jsem se trochu zamyslela vrazil mi čaroděj meč do břicha a nechal ho tam. "Kurva jsem jehelníček nebo co?" vyjekla jsem, ale pak mě napadlo že až tak to zase nebolí. "Prosím" řekl a ukázal na meč. Z rány netekla žádná krev. Opatrně jsem meč vytáhla. Čepel bych nerozeznala od právě vyleštěné. Ránu jsem na břiše nenašla. Dejte mi pokoj.

"Tak mi to vysvětlete" odplivl si čaroděj a posadil se rezignovaně na bobek. "Potřebuju kobku znova zamknout a kvůli tomu Vás zabít. Vrazil jsem Vám meč do hlavy, zmrzla jste v očarované vodě, přesekl jsem Vám krk, vrazil meč do břicha a Vy ještě pořád žijete. Máte v plánu někdy v brzké době umřít?" Ironii si mohl nechat. Jak to mám asi vědět, jsem z toho ještě víc na větvi než on. "Stává se Vám něco takového běžně?" Si dělá srandu ne? Co je tohle za dotaz. To je ještě větší blbost než když se onehdy někdo zeptal Dabeho jestli by mu dokázal ukousnout ruku. "Ne, dneska prvně. A proč se sakra ptáš mě, nejseš ty náhodou čaroděj? Tak mi to vysvětli!" nechala jsem si jeho meč a začala se nenápadně posunovat směrem k východu. "Obraná magie existuje, to ano. Ale neexistuje kouzlo, co by vám zaručilo nesmrtelnost. Kdyby existovalo, tak ho už používám." vzdychl si. Nevypadal už tak moc nepřátelsky, spíš unaveně. "Kdo to vůbec byl v té kobce, že je to takové důležité?" Třeba se něco aspoň dozvím, vypadá, že je trochu naměko. V nejhorším tím zaplácnu trochu času. Nehledě na to proti komu stojíte, když se ocitnete ve svrabu tak čím blíž jste k východu, tím dál jste od smrti. To platí i v případě, že by ta smrt měla být už pátá v řadě. Vzdychl si a vypadal, že se zamyslel. "Slyšela jste o něčem, čemu se běžně říká Démoni, popřípadě Ďáblové nebo Bestie. Jak kdy a jak kde. V téhle zemi to jsou tuším Démoni." Musela jsem trochu zašmátrat v paměti. "Jo, tuším nějaké pohádky jsem kdysi někde šlohla. Daemos nebo Daemon nebo tak nějak se to tam jmenovalo. Když nad tím tak přemýšlím, Koko byla přece taky Démon, ne?" Čaroděj pozvedl podezřívavě pravé obočí, ale potom pokýval hlavou. "Ach ano, legendární Koko. Tu zná snad každý. Ale co bylo tady pod zemí asi v žádné pohádce nenajdete. Každopádně k Démonu to má blízko. Jak vypadal?" Nechtělo se mi moc vzpomínat. Kdoví kdy se tenhle přátelský pokec změní zpátky v přehlídku způsobů, jak mě zbavit života. Chtělo by se to odsud nějak vypařit. "Muž, člověk. Od pohledu mladý, tak kolem 20. Tmavé, kratší vlasy. Vypadal dost unaveně, spal dýl než týden."

Co se stalo potom? To bych taky ráda věděla. Respektive ráda bych to věděla přesně. Všechno to skončilo tak rychle, že mrknutí by bylo jako přeskočit v knize několik kapitol. Můžete teď poděkovat kterémukoliv božstvu, v které věříte, že jsem nemrkla a viděla tu spoušť celou. Ale jenom vidět to nestačilo. Přijít na to, co jsem to vlastně viděla, to byl ten oříšek. Ale abych to nějak stručně shrnula. Dříve než se čaroděj zmohl na další otázku, přistálo něco na ostrůvku mezi námi. Dopadlo to s rychlostí, kvůli které si můžu jen domýšlet, že to přiletělo od stropu cestou, kterou jsem onehdy přišla já. Ovšem dopadnout já s takovou silou tak si teď povídám s mravenci z očí do očí. Na kamené podlaze ostrůvku se objevilo několik prasklin, ale v jejich středu už dávno nic nestálo. Asi bych lhala kdybych řekla, že se to vrhlo na čaroděje rychleji než blesk z nebe na osamocený strom někde na pláni. Ono se to nevrhlo. Chvíli to bylo na jednom místě a pak na druhém. Jestli se to mezitím pohnulo, tak můžu s klidným svědomím odpřísáhnout, že jsem nic neviděla. Vybavila se mi vzpomínka na meč zabodnutý v hlavě, ale srovnávat to, co se stalo teď, s příhodou, kdy po mě vyběhl ten čaroděj bylo jako postavit šneka na startovní čáru vedle závodního koně. Dál už toho moc vidět nebylo. Jeskyni naplnily záblesky světla, často se zem zatřásla, ale nestihla jsem ani začít mít obavy aby se na mě nezřítil strop a bylo po všem. Vzduch byl plný úlomků kamene, vodní tříště a prachu, který se pomalu snášel zpátky na zem, kam patřil. Občas ještě proskočil kolem krátký barevný blesk, ozvěna toho, co se právě stalo. Klečela jsem na zemi. Kdy jsem padla na kolena nevím, ale až teď mi došlo, co mě tam dostalo. Byl to povědomý, silný a nevysvětlitelný pocit strachu, který na mě už kdysi dopadl jako kladivo a srazil mě k zemi stejně jako teď. Pomalu opadal společně se závojem, který dosud halil scénu toho podivného, několik okamžiků trvajícího představení.

A potom jsem našla Sekvoje mrtvého, sebrala mu všechny prachy, vybrala z hrobky půl metráku zlata a žila si jako královna do konce svého dlouhého života. Konec příběhu. Nebo tak bych to alespoň ráda řekla, ale jsou to všechno kecy. Čaroděj byl sice ve stavu a počtu kusů, které nenaznačovaly, že by se v blízké době chystal někam na výlet, ale prachy u sebe neměl žádné. Když jsem tedy vyřešila tyhle dvě nejdůležitější otázky přišla na řadu i ta třetí v pořadí, která doteď poslušně čekala kdesi u dna mojeho žebříčku hodnot. Který pilný dřevorubec mi tu pokácel Sekvoje? To byla dobrá otázka. V místnosti jsem byla já a mrtvola. Mrtvola už z definice nepřipadala v úvahu, nehledě na to, že to byla zároveň i oběť. Já ještě před chvílí čtyřikrát umřela, což považuju za solidní alibi. Potom tam byla ještě ledová voda. Byla to chladnokrevná vražda, takže podezírat jsem ji mohla, ale tvářila se dostatečně nevinně. Každopádně hodit bych to na ni mohla, nejspíš by ji odsoudili už jenom proto, že by se nedostavila k soudu. Ale teď vážně. Čarodějové neumírají jen tak sami od sebe. Než vlezu dovnitř a pustím se do rabování, jako že nic lepšího se v podobné situaci už udělat nedá, bude třeba rozlousknout tenhle oříšek dřív, než mi spadne na hlavu i s celou větví a pošle mě kam se to Sekvoji nepovedlo.

Zkusila jsem vybavit si co se přesně stalo. Na začátku něco dopadlo tady doprostřed. Ještě tu jsou praskliny a podlaha je trochu promáčklá, takže se mi to nezdálo. I kdyby to padalo rychleji než věci obvykle rády padají tak by to pořád musel být pěkný kus šutru aby takhle potěšil tu kamenou podlahu. Hlavní podezřelý je rychle se pohybující kus žuly. Začínám mít větší respekt k práci městských vyšetřovatelů. Nehledě na to, s jak stupidní teorií jsem přišla, nikde tady žádný vhodný kus skály není. Šanci, že by masivní kus kamene po spáchání trestného činu nenápadně unikl vstupní chodbou a dal se na útěk budu považovat jenom za ubohou snahu zachránit ještě ubožejší dedukci. A potom zeshora přiletělo něco nového. Tentokrát žádný šutr, ale spíš pytel sraček. Jestli to předtím dopadlo silně a energicky tak ten špinavě bílý chumel hadrů, co dopadl teď, vzbuzoval spíš vzpomínku na ožralého dědka co se před hospodou vyvalil do... něčeho, na co si vzpomínat nechci. Časem prověřené soukolí hodnot mi v hlavě zaskřípělo, ale hned se přizpůsobilo a zařadilo správný postup. Nejdřív zjistit jestli žije, potom vybrat kapsy. Výsledek toho prvního není až tak důležitý. Pytel hoven se posadil, chytil se za hlavu a zavrávoral. Sakra, žije. Něco zachraptěl. Pak se pokusil postavit, ale přišlápl si jeden z hadrů, ve kterých byl zamotaný a políbil zem rychlostí, jakou by mu záviděl i velbloudí flusanec. Třeba to jsou jenom posmrtné křeče. Na okradení mrtvoly přece není nic špatného. Ale kdyby ještě žil a měl nějaké námitky tak bych ho musela dorazit a měla pak výčitky svědomí. Možná i několik minut.

Dobrá zpráva je, že ho ta rána do hlavy asi na chvíli odrovnala, takže vůbec neprotestoval když jsem mu zkontrolovala kapsy. Špatná zpráva je, že tam nic neměl. Co je to dneska za den? Tak mě napadá, to co zabilo čaroděje mělo taky bílou barvu. Aspoň tuším. Možná se mi to jenom zdálo. Zabíjet ho teď nemělo žádný význam, ale stejně mě zajímalo, kdo to je. O chvíli přehrabování hadrů později jsem našla ten správný konec a vytáhla ven čísi hlavu. Černé, krátké vlasy vypadaly, že by umastily i bečku s olejem, ale ani pod nima to nebylo o moc lepší. Nemohla jsem se ubránit dojmu, že ten obličej je nějak křivý. Možná to byl ten hrbolatý, trochu natočený nos. Pohublý byl dost, ale prodat by se ještě možná dal. Zuby měl všechny, oči byly sice zavřené, ale nevypadal na slepce. Začala jsem vypočítávat za kolik a kde by se dal střelit a jestli by to stálo za to ho tam vláčet. Když v tom se probudil. A pak mi to došlo. "Yunise!" vydechla jsem překvapením. "To je ale blbé jméno" dodal on s povzdechem.

Takovou duchaplnou konverzací začalo něco, co mělo časem přerůst ve více než jen spolupráci. Mělo to přerůst v obrovskou hromadu malérů, která se, jakmile ji zdolám, nasere a zavolá na mě svoje známé. Yunise obvykle lidem ve svém okolí přinášel asi tolik štěstí, že kdyby všichni šli a vsadili si na každé číslo co v loterii je, rozbilo by se osudí. Nebo to alespoň tvrdím já. Ale ve skutečnosti, no, možná to nebylo až tak špatné. Taky jsem si přišla na svoje. Posuďte sami. Jakmile se dostal na nohy a přestal vrávorat jak ožralec, ujistil mě, že si pamatuje tu naši dohodu o dvou letech služby. Nemusel si ji pamatovat, nemám zájem o magory. Ale co, darovanému koni do huby nehleď. Mě pochopitelně nadchlo spíš co se dělo potom. Řekl, že by si ještě rád vyzvedl nějaké věci než půjdeme a že potřebuje abych šla s ním. A pak začaly přiblblé obřadní tanečky, které jsem musela opakovat po něm. Poklonit se přede dveřma. Krok ke dveřím. Poklonit se. Krok. Kleknout si a čekat. Když už jsem nudou omdlívala tak zase vstát a krok. Poklonit se a krok dovnitř.

A do prdele. Když jsem tu byla před dvěma lety tak to tu vypadalo znatelně jinak. Kromě holých stěn a skoro mrtvého Yunise tu nebylo vůbec nic. Vyvalila jsem oči, čelist mi spadla. Zlato. Zlato bylo všude. Kamkoliv jsem se podívala byly kila, ne, metráky zlata. Byl to sen. Ne, tohle bylo lepší než sen. Tak dobrou představivost jsem neměla ani když jsem spala. A že když dojde na zlato tak ji dovedu mít sakra dobrou. S láskou jsem se přitulila k nejbližší zlaté váze. Tady chci bydlet. Yunise změnil svůj přiblblý výraz na pobavený úsměv. Zarazila jsem se. "Musím tě zabít než si to tu poberu nebo budeš rozumný?" Yunise si odkašlal. "Můžete si odnést co chcete. Tuším to bylo napsané tam nahoře na tom kameni když jste sem šla před dvěma lety. Mimochodem podle naší dohody jsem teď u Vás zaměstnaný. Sice nevím, čím se zabýváte, ale jestli chcete tady s některýma tretkama pomoct, stačí říct." Zarazila jsem se. "Jak víš co bylo před dvěma lety na tom šutru. Ne, počkej, to je mi jedno. Proč tam sakra nebylo napsané taky jak zařídit abych to zlato i viděla?" "Vidíte, to mě nenapadlo." Tenhle člověk mě začíná štvát. Neřeknu vám přesně proč, ale něco na něm ve mě hraje na špatnou strunu. Ale nechme to stranou. Je tu hafo zlata. A já nemám koně, nemám pytel, nemám nic. To není dobrá kombinace. "Potřebuju pytel. Nějaký do kterého se toho hodně vleze." Yunise zvedl obočí a chápavě pokýval hlavou. "O něčem bych věděl. Moment. Někde tady to bylo..." prohraboval se okolím až přinesl starý pytel. Vytřepala jsem z něj něco kolem kila prachu, ale děravý nebyl. Super. Není až tak blbý, možná mi bude tenhle otrapa ještě k něčemu užitečný. Hodila jsem do pytle zlatou vázu a šla vybírat další pěkné kousky. "Ten pytel dělal Sekvoj. Je dost starý, ale asi by ještě měl fungovat. Myslím ten pytel, ne Sekvoj." vysvětloval Yunise zatímco mě sledoval pobíhat okolo. "Funguje? Co tím myslíš že funguje. Pytel snad funguje pořád." našla jsem zrovna pěkný rám a přihodila ho dovnitř. "Ale tohle je Furianův pytel, ne obyčejný pytel." Tady začíná něco smrdět. "Co je přesně zač ten Furiantův pytel?" "Je to Furianův pytel, ne Furiantův. To je začarovaný pytel, ve kterém všechno zmizí, takže do něj můžete pořád házet nové věci. Chtěla jste pytel, do kterého se hodně vleze, tak mě napadl tenhle" zatvářil se hrdě jak je mazaný. "A dá se to potom z toho Furova pytle zase vytáhnout, že ano..." "To ne, na to není dělaný, ale ono to časem stejně všechno vypadne až to očarování přejde." "To je zhruba jak dlouho?" "Hmm... Něco kolem pár set let. Snad." Měla jsem pravdu, není to jen pocit. Začíná mě srát. A to na spoustu různých způsobů.

O vodopád sprostých slov a lavinu výhrůžek později se mi podařilo od Yunise získat zaručeně pravý, nefalšovaný, normální, běžný, nepojmenovaný a zcela nemagický pytel. To už naplnit ho bylo lehčí. Málem jsem obrečela že ho můžu nacpat jen do poloviny, víc bych neunesla. Když jsem tedy takhle uspokojila svoje základní životní potřeby, přišel čas i na některé méně důležité dotazy. "Takže co si přesně zač?" neztrácela jsem čas okecáváním. "Hmm... Jak to říct nějak jednoduše. Tak trochu..." Zastavila jsem ho, takhle většinou začínají dlouhé monology o které nestojím. "Krátce. Jednoduše. Tak abych u toho neusla, takže asi do dvou slov." Yunise se zamyslel. "Nejsem člověk." Co to zas vyplodil za blbost. No dobře, dobře, je mi to fuk. "Co se to tam stalo před chvíli, měla jsem kudlu v hlavě a ... kdoví co všechno." Zasmál se a pokýval hlavou. "Jo, to byl takový kuriózní omyl, ale ten se Vám teda fakt povedl. Chtěl jsem Vám ukázat jednoduchý znak který by mi pomohl se k Vám rychleji dostat. Něco jako přivolávací kouzlo, jestli to tak chcete chápat. Ale na dvou místech se to nějak... no, nevyvedlo. Pořádně tomu sám nerozumím. Nejdřív jsem Vám ve spěchu omylem ukázal kouzlo na přeměnu kravích hoven na železitou rudu..." v tom jsem mu skočila do řeci ranou do břicha. "Tos posral ty blbče, na co by mi k sakru byla nějaká zasraná železitá ruda. A kde mám doprdele uprostřed pouště vzít hromadu kravích hoven?!" Yunise vykašlával ztracený dech a stavěl se pomalu znova na nohy když už mě dál ujišťoval "Říkam, že to byl omyl. Ale Vy jste to taky nakonec pokazila a nakreslila ten znak špaťně. Místo toho jste vyvolala jedno z kouzel, které dávno už mělo být ztraceno a zapomenuto, alespoň co já vím. Kouzlo, které Vám zaručilo chvilkovou nesmrtelnost." Zamračila jsem se a zvedla jedno obočí. Tady začíná být trochu moc složitých slov najednou. Ale byla jsem si jistá, že jsem tehdy nakreslila v rámci možností přesně to, co mi zářilo na zadní straně víček, jakoby vypálené oním snem. "Ale nebojte, netrvá to moc dlouho. Touhle dobou už by mělo vyprchávat, takže zase můžete umřít. Můžete to zkusit jestli mi nevěříte." "Nechci to zkoušet!"

Neměla jsem chuť znova umírat ani poslouchat jeho další blbé návrhy, tak jsem si sedla na svůj pytel zlata a dala si šlofíka než si Yunise oběhá co potřebuje. Našel si nějakou tornu a pilně ji plnil. Sral mě. Ostatně na tom se nic nezměnilo od momentu, co jsem ho znovu potkala a to zas až tak dávno není. Tentokrát za to mohl způsob, jakým se prohraboval ve zlatě jako by to byl odpad. Oprava. V mém zlatě. Jak to tak od oka počítám, bude tady asi dost abych si mohla koupit pár měst komplet až do poslední krysy. To není špatný začátek. Řekla bych, že za to by stálo umřít, ale asi by to nevyznělo moc dobře když já pro to umřela hned čtyřikrát. Moment, nebo to bylo pětkrát? Měla bych si začít dělat čárky, v těhle věcech by člověk přecejen asi měl mít přehled. Yunise se hrabe kdesi v jiné místnosti. Nuda. Mohla bych to taky trochu prolézt. Zkontrolovat si svoje zlato a tak. Nebyla tu žádná centrální chodba ani místnost. Jednotlivé pokoje byly pospojovány k sobě zřejme zcela náhodně. Naštěstí jich nebylo moc. Kdyby tohle někdo udělal tak třikrát větší, mohlo by z toho být zajímavé bludiště. S těmi městy jsem to možná trochu podcenila, to jsem ještě nevěděla o dalších dvou místnostech. Yunise přišel, na zádech lopatu, na tváři překvapený výraz. Ne o moc překvapenější než já při pohledu na tu lopatu. Ohlídl se přes rameno na svoje napůl zrezlé zahradnické náčiní a chápavě mě ujistil: "Je tu spousta starého harampádí, nechci Vás moc zdržovat." "Nešahej na moje zlato nebo ta lopata bude brzo kopat tvůj hrob" byla moje o něco méně veselá odpověď.

Posadila jsem se do rohu na truhlu stříbrných mincí a hodila si nohy na rubíny vykládanou stoličku. Na tohle bych si dokázala zvyknout. Podezíravě jsem sledovala Yuniseho pobíhání kolem. Byl mi podezřelý. Je tu kolem tolik zlata, mojeho zlata, že budu muset skoupit dva velbloudí trhy abych to odvezla naráz, ale ho nic z toho očividně nezajímá. Čas od času otevře nějakou skříňku, vytáhne pár starých škatulek, dlouho se rozvažuje, potom jednu opatrně, skoro s posvátnou úctou, vrátí nazpět a druhou si dá do torny. Někdy použije lopatu, to když se nemůže dostat k nějaké staré, obzvlášť hnusně vypadající truhle. A odhazuje s ní diamantové šperky, stříbrné náhrdelníky, zlaté prsteny, ebonitové truhličky, smaragdové šperkovnice, jadeitové sošky a mnoho dalších ceností. Mých ceností. Ale hrabe se v nich jako krtek v hnoji. Bez nejmenšího zájmu. Bez chtíče. S opovržením, které mi bylo stejně cizí jako ta napůl shnilá stará tunika co práve opatrně skládal do svojí torny. Jak říkám, nejen že mě sral, ale byl zatraceně podezřelý.

"Vy si nic kromě těch cetek neberete?" zeptal se po chvíli, kdy mě pobaveně pozoroval a já mu to otráveně vracela. Co tím sakra myslí že cetky. "Mám tam tolik zlata, že bych si mohla koupit stádo velbloudů i s těma co je prodávají tak jaké cetky. Prd víš co je dobré" byla moje odpověď. "Hmm, zlato má takovou hodnotu?" podrbal se na hlavě. Chvíli přemýšlel. Pohladil svoji tornu a zamyšleně se zahleděl dovnitř. Posadil se na zem a přemýšlel. "Znal jsem ještě jednu lidskou ženu," začal z ničeho nic, "ale ta tudy prošla a zlata se ani nedotkla. Lidé se mění, to bude asi pravda." Nevím co tím přesně chtěl říct, ale z mojeho zlata tím nezíská ani gram. "Už mi chybí jen jedna věc, donesu ji a můžeme jít. Ale předtím bych chtěl, abyste si odsud odnesla alespoň jednu skutečně hodnotnou věc. Berte to jako dárek ode mě."

Přivedl mě ke starému obrazu co visel na stěně v jedné z úzkých chodbiček co spojují jednotlivé místnosti. Nejdřív na něm nebylo skoro nic vidět, ale Yunise už opatrně odstraňoval ty vrstvy prachu co ho halily. Bylo to zákoutí. Odhadem několik set let staré, ale nevypadalo to na žádného známého malíře takže cena asi nebyla závratná. Rám byl dřevěný, nevyřezávaný, jednoduchý a bezcený. Povzdychla jsem si. Snad nechce abych ten krám tahala sebou. I kdyby se dal prodat, je to na houby. S obrazy je potíž. Než se najde kupec, to už tou dobou mám vyděláno jinak. Nehledě na to, že by mě nejspíš i tak natáhl a za moc bych ho nestřelila. "Vidíte tu polici? Je na ní taková malá dřevěná škatulka." ukázal Yunise opatrně na levou horní část obrazu. Nebylo těžké najít co asi myslel. Většina obrazu byla černá, jen police, kousek stěny a stůl s kýčovitou mísou ovoce byly trochu vidět. "Jo" zamžourala jsem a přikývla znuděně. "Podejte mi na chvíli levou ruku prosím" nastavil Yunise drobnou, kostnatou ruku. Přistála mu v ní moje tlapa. Sere mě a je mi podezřelý, ale nějaký divný uchýl to snad nebude. Vzal moji ruku a dlaní ji přiložil na obraz.

"Ha?" byla moje první reakce. "A do prdele" byla druhá. Stála jsem v temné místnosti a dlaní se dotýkala starého obrazu. Ale tohle byl jiný obraz. V jasně osvětlené chodbě na něm stál Yunise a díval se na mě. Malba měla odhadem několik set let a taky se tak loupala. Sakra. Sakra. Zas jsem v nějakým svrabu. Rozhlédla jsem se kolem. Na protější stěně visela dřevěná police, vpravo od ní stál stůl s mísou ovoce. Scéna mi byla podezřele povědomá. Kdysi jsem četla jakousi knihu o králičí noře a zrcadlu. Už nevím přesně o čem že to vlastně bylo, ale z nějakého důvodu se mi ta vzpomínka teď vybavila. Byla jsem v tom obraze. Nemohlo o tom být pochyb. Ten stůl, to ovoce, ta tmavá místnost. Přesně jak to bylo nakresleno na tom plátně, jen o něco méně placaté. Přišla jsem blíže ke stolu. Ovoce vypadalo čerstvé. Možná budu vypadat, že situaci nedbale zlehčuju, ale je třeba si uvědomit, že zatímco jsem byla unesena, zmlácena, několikrát zabita, zachráněna a stala se majitelkou královského jmění, nikdy během toho jsem nestrčila do huby jediný kus žvance. Takže se není co divit, když jsem se teď s chutí zakousla do jablka. Bylo skutečně tak čerstvé, jak vypadalo. Židle taky nebyla špatná. Když nad tím tak přemýšlím byl tu vlastně docela fajn klid. A ticho. Velmi ... tiché ticho.

O misku ovoce později, najezená a spokojená, začala jsem se konečně zajímat i o méně zábavné detaily. Například jak se odsaď dostanu a když už jsme v tom tak kde to vlastně jsem. Nestává se mi běžně že bych se objevila uvnitř nějakého obrazu. Ale zase na druhou stranu nic co se mi stalo v posledních několika hodinách se mi nestáva běžně. A to včetně toho, že bych jedla jabka. Hodila jsem poslední ohryzek zpátky do misky, utřela si ruce o ubrus a vstala. Takže jak z toho. Vzpoměla jsem si na malou krabičku na polici. Kdyby mě sem Yunise nějakým způsobem poslal jenom proto, abych si ji vzala, ani bych se moc nedivila. Došourala jsem se k polici a sundala krabičku. Nebyla zaprášená. Vlastně nic tady nebyo zaprášeně. Bydlet v obraze asi má svoje výhody. Trhla jsem sebou, jako blesk se otočila a čekala. Něco jsem slyšela. Někde v tom tichu jsem něco zaslechla. Teď zase. Co to je? Nezní mi to povědomě. Pootočila jsem se o něco víc doprava, odkud jsem si myslela, že zvuky přicházejí. Nic jsem neviděla. O důvod víc zmizet odsud, naskočila mi z toho tady husí kůže. Pomalu a opatrně jsem se připlížila k obrazu s Yunisem, tuše východ. Ještě jednou jsem se rozhlédla. Nikde nic. Ale to ticho, jak to říct, bylo jiné. Už to nebylo klidné ticho, ale ticho před bouří. Napjaté ticho. Položila jsem dlaň na obraz. Nic se nedělo. "Sakra tak jak to funguje" sykla jsem šeptem. S dlaní stále na obraze jsem se otočila a v tom jsem to uviděla. Čtyři rudě zářící oči šelmy ve skoku, která si naplánovala nejbližší mezipřistání až na mojem krku. Instinktivně jsem uskočila stranou ... a vrazila do Yunise.

Stála jsem zase v jasně osvětlené chodbě a napůl zmateně, napůl vystrašeně se rozhlížela kolem. Yunise se mezitím sbíral ze země, kam jsem ho poslala svým svižným úskokem. Po potvoře ani vidu ani slechu. Teda vlastně vidu by bylo. Obraz na stěně se z původního zátiší změnil na akcí nabitý záběr na fantastickou černou šelmu ve skoku. Yunise se postavil, oprášil, podíval se na obraz, na mě a pak zase na obraz. "Teda, to se vám povedlo" pokýval uznale hlavou. Vrazila jsem mu ještě jednu. "Sakra co to mělo být! Šak sem tam málem zařvala!" vyjela jsem po něm a trochu se tím uklidnila z toho šoku s šelmou. Yunise si utřel krev pod nosem a znova se postavil. "Jak dlouho jste tam byla?" zeptal se zcela vážně. "Či já vím, tak půl hoďky, máš si to stopovat když tě to tak zajímá." Yunise se zamyslel. "Víte, ono to je trochu složité. Když jste tady, plyne pro vás místní čas a čas v obraze stojí, ale když jste v obraze tak je to přesně naopak. Takže pro mě to vypadalo, že jste odešla a v tu chvíli mě srazila na zem" vysvětloval. Zase mi trochu zaskřípělo to soukolí v hlavě. To by vysvětlovalo to čerstvé ovoce i tu nezaprášenou škatuli, teda jestli se na něčem tak absurdním dá ještě něco vysvětlovat. "Myslel jsem, že si jen vezmete skříňku a půjdete zase zpátky, nečekal jsem, že tam budete tak dlouho. Měla jste štěstí, mohla jste potkat i horší věci" pokračoval Yunise ve výkladu, ale já už ztratila zájem. Pět smrtí nebo čtyři, to už je koneckonců jedno. Tím chci říct, že jsem dneska už slyšela větší blbosti.

Yunise si oběhl svoje poslední kolečko pro ten nejhnusnější kus hadru, který jsem kdy v životě viděla, hned po Dabeho ponožkách, já si hodila na záda pytel s příslibem stáda velbloudů a o několik chvil později už mi labyrint skalisek mohl leda koukat z dálky na špinavý zadek. Yunise se otočil, vzal ze země hrst písku a vyhodil ji do vzduchu směrem ke skalám. V hlavě se mi vybavila ona noc před dvěma lety, kdy jsem šla k těmto kameným obrům s karavanou a stejně svižně, jako jsem to tehdy udělat chtěla, ale nemohla, jsem teď přidala do kroku a vydala se pryč. "Počkejte!" zavolal za mnou Yunise a já ho s chutí ignorovala. "No tak počkejte chvíli... jak Vám mám říkat - šéfe?" doběhl vedle mě a nasral mě o něco málo víc než se mu to dařilo doteď. "Aki stačí. Co chceš, radši bych odsaď vypadla co nejdřív." zkusila jsem ho spražit pohledem, což se naprosto minulo účinkem. "Pokud nechcete, aby Vás ty skály strašily a odpuzovaly jako před dvěma lety tak se stačí poklonit a políbit písek. Při odchodu potom zase vemte hrst písku a hoďte ji po nich. Je to snadné." předvedl mi to Yunise prakticky, snad abych to pochopila. Dělá ze mě vola nebo co? Ale jestli to skutečně funguje měla bych mu být vděčná. Když nad tím přemýšlím tak je pravda, že se těch skal bojím aniž bych pořádně věděla proč. Jestli tak působí na všechny tak není divu, že nikdo nevyužívá tuhle cestu na jihozápad. Což by se mi mohlo hodit. Nemluvě o tom, že se tu budu muset ještě někdy zastavit pro svoji hromadu zlata.

Bylo už pozdní odpoledne, ale slunce se stále opíralo do vyprahlé pustiny s vervou prodavače na Kasparském tržišti. Odhadovala jsem, jak dlouho by to mohlo trvat do Lavy pěšky s pytlem zlata na zádech a blbcem v patách, ale víc mě trápil nedostatek zásob. Sečteno a podtrženo neměla jsem teď sebou nic. Za zlato si v poušti vodu nekoupím a kdybych náhodou cestou někoho potkala, bylo by lepší ho zabít a zásoby si vzít. Yuniseho sbírku starého harampádí bych nejradši naházela do nejbližší díry v zemi a kopla za ní s chutí i jejího přiblble se usmívajícího majitele. Dabe a Rob jsou mimo hru a i kdyby náhodou přežili, nevědí, kde jsem. Robovi jsem poslední dva měsíce nezaplatila, tak to ale zas není tak špatné. Kousla jsem se zamyšleně do rtu. Do Lavy to vidím tímhle tempem tak na pět dní minimálne a to je špatné. Bez jídla to půjde, ale bez vody je to dost o hubu. Yunise si, zdá se, starosti nedělal.

Kdyby bylo kde se cestou schovat, volila bych možnost jít v noci a přes den utéct horkému Himskému slunci někam pod skály. Tady nebylo nic. Mohla jsem zabít Yuniseho a udělat si z něj slunečník, ale při tom, jak byl vyzáblý, jsem pochybovala, že by mi to nějak pomohlo. Hnala jsem to proto ve dne v noci co nejrychleji směrem na Lavu. Nevím jak Yunise, ale já když sebou hodím bych tam tak, s minimem odpočinku, mohla být do tří dnů a to vydržím. Pět až šest dní v téhle výhni bez vody určitě ne. Yunise mě ovšem překvapil. Držel se sice za mnou, ale nikdy ne dál než pár desítek kroků. Jak taková vyzáblina stíhá moje tempo, které Dabe označoval za "splašeného velblouda s osinou v prdeli", to netuším. Ale tím to nekončilo. Já občas odpočívala a dvakrát si i na chvíli zdřímla. Yunise ne. Ve volných chvílích se přehraboval ve své hromadě zbytečné přítěže a něco kutil. Případně chodil kolem a rozhlížel se. Nevím jestli měl v plánu držet stráž nebo co tím myslel, ale na mě to nepůsobilo dvakrát dobře. V hlavě mi někdo vzal do ruky představu, že by se mě tenhle týpek jednou rozhodl zbavit, a začal s ní být na poplach do gongu mých zkušeností s nebezpečnými lidmi z pouště. Jestli dokáže pochodovat stejně rychle jako já, bez vody a jídla a ještě nepotřebuje odpočívat, byl by z něj nebezpečnější nepřítel než já po deseti pivech. A to v téhle společnosti obvykle znamená, že se druhý den už neprobudíte, Vaši velbloudi budou přežvykovat v jiné stáji než včera a zlato, které jste předtím bezpečně nezakopali, ze záhadně ztratí.

Když se slunce, stejně hbitě jako každé ráno v téhle zemi, vyhouplo nad obzor potřetí a vytáhlo stíny větrem ohlodaných kusů kamene až někam daleko za konec jinak pusté planiny, byla Lava už blízko. Yunise to tady nezná, já ano. Musím se ho zbavit dřív, než zjistí, že jsem ho dovedla k městu, potom už by to bylo nebezpečné. Abych nevypadala jako sprostý vrah, musím dodat, že tak to tady prostě chodí. Pokud nejste připraveni vrazit možnému nebezpečí kudlu pod žebra dokud to ještě jde, velmi brzo najdete jiný kus oceli trčet z části těla vlastního. A potom už s tím nic nenaděláte. Kdo není připraven si vysekat cestu z nouze skrz krvavé údolí mrtvých přátel, nemá tady co dělat.

A proto mě přeběhl mráz po zádech, když Yunise za mnou, snad poprvé od toho odpoledne co jsme opustily skaliska, promluvil. "Nebojte se, nemám v plánu Vás zabít. A že je město blízko, to vím." Přestože i na slabém raním slunci by se s trochou nadsázky dal uvařit čaj, ze mě by v tu chvíli mohli nastrouhat zmrzlinu. Jak to ví. Jsem v prdeli, tohle je špatný. "Myslím to vážně, jsem u Vás koneckonců zaměstnaný." Neuklidnil mě. V hlavě se mi rozvířilo tornádo myšlenek a tikalo z jednoho způsobu, jak Yuniseho rychle zabít, na druhý, ale nemohlo najít žádný se slušnou šancí na úspěch v téhle situaci. Ne rychleji, než by to zvládl on. "Asi by se pár způsobů našlo. Ale co mám udělat, abych Vás přesvědčil?" zeptal se Yunise, stále stojíc za mnou. Nedokázala jsem se ještě otočit. Jak tohle všechno ví. Jak to jenom sakra ví. "Číst Vám myšlenky není zas tak težké. Ale popravdě i bez toho by se to dalo nejspíš uhádnout, je to na Vás vidět." Vyčerpání, únava, žízeň, horké slunce, nedostatek spánku a teď ten šok se zběsilým zápasem o život, který se mi odehrával v hlavě, udělaly svoje. Sesunula jsem se k zemi a ztratila vědomí.