No a co? Tak jsem jiná! 5.

Anotace: 5.kapitola: Úsměv

Sbírka: No a co? Tak jsem jiná!

Já začala nadepisovat obálky a Lukas dělal pozvánky. Nevěděla jsem, co tam vlastně dělá, ale moje rychlost se rovnala té lidské, takže jsem měla brzy před sebou hromadu hotových pozvánek.
Nechtěla jsem se nechat porazit klukem, takže jsem radši hned přidala. Všechny pozvánky brzy zmizely a já musela čekat na to, až nějakou Lukas dodělá.
"Řekni mi prosím, co mám na těch pozvánkách dělat a já ti s nima pomůžu.. jestli teda chceš?"
Podíval se na mě takovým tím podezíravým pohledem, co říkal, že se diví, proč se s ním vůbec bavim.. s takovou chátrou. Přesně jsem věděla, co si myslí. Takové pohledy jsem házela na základce taky.
Každý nový se se mnou chtěl seznámit a já jim prostě nevěřila. Bála jsem se jejich přátelskosti.
Snažila jsem se usmát i očima, ale nejspíš z toho vzniknul jen nervózní škleb. Ale přesto nejspíš byl spokojený, protože se ke mně naklonil s pozvánkou a ukázal mi, co tam mám dělat. Normální člověk to nemohl stihnout tak rychle.
Nejdřív jsem byla pozadu, ale brzy jsem se do toho tak dala, že jsme byli se psaním a kreslením na stejno.
Pořád jsme ale mlčeli. Moje snaha o spřátelení se nepovedla.
Vůbec jsem netušila, jak bych ho mohla zaujmout. Z toho mlčení jsem úplně šílela, začala jsem klepat prstama do stolu a potichu si broukat svojí oblíbenou hoperskou písničku.
Nezdála jsem se, ale já poslouchala všechno, co ostatní holky v mém věku přehlížely.
"Ty se jmenuješ Lukas, viď?" pokusila jsem se zapříst rozhovor, ale prostě to vypadalo, že nemá chuť odpovídat.
až pak konečně odpověděl. "Ano, jmenuji se Lukas,ty jsi Maddie, viď?" oči měl pořád skloněné k pozvánkám, ale už na držení těla jsem poznala, že mi pomalu začíná věřit.
"Jo... bydlíš tu odjakživa, nebo ses přistěhoval?"
"Odjakživa.." otevřel pusu, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak ji hned zavřel, protože dovnitř kabinetu vtrhla učitelka tělocviku.
Před námi ležela už jenom malinká hromádka pozvánek a obálek, učitelka tedy úplně vykulila oči.
"Myslela jsem, že tu bude ještě práce pro prváky, kteří necvičí, ale jak to tak vypadá, skoro všechno jste zvládli sami. Už můžete jít. Hodina skončila před deseti minutami."
Vstala jsem a ani nečekala na to, že se mnou třeba Lukas rozloučí, ale když jsem vycházela ze dveří, řekl ještě: "Tak zítra ve škole." Otočila jsem se a on se usmíval.
Neměl nepřátelský pohled, asi vytušil, že jsme třeba zažili něco podobného. Bolest, nepochopení ostatních, posměch.