IMMORTAL DIARY - Den první - 4. část

Anotace: pokračování toho, co se v lese děje....že by konec další etapy?

Sbírka: IMMORTAL DIARY

Pronikavé zavrčení nás prudce vrátilo do reality. Liran zareagoval naprosto instinktivně. Skočil mezi mě a Maevea, který stál po mé levé straně. Jednou rukou mě prudce odmrštil. Narazila jsem sebou do stromu, až jsem uslyšela tichý zvuk lámajících se žeber, a zatímco druhou rukou zachytil Maevea pod krkem, upřel zrak na Sareyzora. Zavrčel.
Znenadání nás ochromilo naprosté ticho. Bylo slyšet šumění lesa, zpěv ptáčků i můj zrychlený dech plný krve. Rvalo to uši. Ticho mělo nekonečnou sílu.
Po dlouhé době ho přerušil bublavý smích. Nevěřícně jsem pomalu otočila hlavu. Maeve se pod smrtícím Liranovým dechem normálně a sprostě smál. Už mi to docházelo. Všechno.
Liran polevil. Maeve se mu vysmekl. Bleskovou rychlostí vyskočil na nejbližší strom, aby z něj vzápětí skočil na mě. Strašně jsem se lekla. Současně jsem vyjekla bolestí.
Avšak Liran se naštval ještě více. S výskokem se odrazil od Sareyzora, čímž ho odkopl a téměř zneškodnil. Bez přemýšlení se vrhl na Maevea. Doslova jsem žasla nad jeho silou. Opět se mu podařilo držet oba dva tvory pod kontrolou. Zřejmě usoudil, že to sám nezvládne, proto se zhluboka nadechl: ,,TASIA!!!“ zakřičel. Muselo to být slyšet až do vesnice.
Pohledem těkal mezi námi všemi, mě věnoval vždy nejdelší pohled. Hluboce se vpíjel do mých hnědých očí, ve tváři bolestný výraz, když svým jestřábím zrakem spatřil pramínek krve tekoucí mi z roztrženého rtu. Oči se mu zbarvily do stejné fascinující červeně, jako byla má krev.
Najednou ho stálo daleko větší úsilí udržet je ode mě dál. Jelikož nad Maeveem, jehož už dávno prokoukl, držel větší kontrolu, Sareyzor se slabší povahou to nevydržel a vrhl se na mě. Vzduchem se mihla rozmazaná čára. Tasia přišla na vteřinku přesně, aby mě ochránila před strašlivou smrtí. S bojovým pokřikem jej srazila na zem. O něco později se přiřítili další dva, žena a muž, o něco starší než vypadali Liran a Tasia, také bledí a krásní.
Převzali si Maevea a Sareyzora. Drželi je takovou silou, až jsem měla pocit, že jim urvou některé končetiny. ,,Zařídím, aby od nich byl jednou provždy pokoj.“ pronesl muž. Nebylo na něm stejně jako na ženě vůbec znát, zda mu má krev činila nějaké potíže.
,,Já jdu s vámi.“ sdělila Tasia, načež se ke mně obrátila. ,,Nevracej se sem. Drž se dál od lesa. Je to pro tebe nejlepší. Zkus to, vím, že je to těžké.“ řekla to tak tiše, abych to slyšela jen já.
Po vteřině se vrátila zpátky. ,,Lirane, doveď ji do bezpečí a zařiď, aby ji našli. Lidé taky v okolí nesmí pojmout žádné podezření. Jsou všímaví, až moc všímaví. Souvislosti jim lehce dojdou, jsou ochotni uvěřit čemukoli a to jen proto, aby měli další drby. Musíme zůstat v utajení. Pak přijď domů. Určitě víš, co teď máme v plánu.“ otočila se na podpatku a zmizela mezi stromy.
Zůstala jsem s Liranem sama. Teď už jsem věděla, že přes jeho nebezpečný vzhled, není ten co mi chce ublížit.
Pořád se mi díval do očí. Věděla jsem, sice ne jistě ale věděla, že víc než jeho oči jej přitahuje drobná krvácející ranka na mé tváři. Přesto se dokázal ovládnout. V jeho nádherných očích jsem spatřila lítost. Krčila se tam jako malá utajená emoce v koutku spolu s omluvou za to, co se stalo. Tajemný vzhled mu pořád zůstával. Určitě přemýšlel. Chvíli tam tak bezútěšně stál, díval se jen na mě. Nevěděl, co má dělat. Ve vesnici se ukázat nemohl, ale nechat mě tu taky nechtěl. Beze slova mi podal ruku a já ji přijala. Byla ledová. Až nemožně ledová, ale mě to v horečce přišlo naprosto osvěžující. Vytáhl mě na nohy. Sykla jsem bolestí, neudržela se na nohou. Znova jsem spadla.
Zvedl mě do náručí, vynesl z lesa. Nádherně voněl, voněl krví... za normálních okolností by mi tato skutečnost přišla nechutná. Šel rychle, vůbec se nezadýchával. Musela jsem pro něj být jako peříčko. Došel na samý okraj vesnice. Pak vytáhl svůj mobilní telefon. Překvapilo mě, že nějaký má. Zavolal záchranku a zmizel beze slova. Nevěnoval mi jediný pohled na rozloučenou.

Vůbec netuším, jak jsem se dostala do nemocnice. Poslední na co jsem si pamatovala byla lítost. Smutek. A znovu lítost. Plakala jsem. Nechápu, co mě to popadlo. Chtěla jsem Lirana. Aby tu byl se mnou. Nepřišel. Co by se obtěžoval. Jediný pohled, jediné slovo mi nevěnoval, do vesnice stejně nemohl, neznamenala jsem pro něj vůbec nic. Jen další uzavřenou kapitolu nesmrtelného příběhu, plynoucího jako voda, pořád dokola.

Záchranka mě odvezla.