IMMORTAL DIARY - Den první - 6. část

Anotace: omlouvám se, ale nemoc odešla a já zase chodím do školy, tak to nebude ted tak časté...každopádně co se mého příběhu týče, jsme v nemocnici...

Sbírka: IMMORTAL DIARY

,,Dobré ráno. Tady máte malou snídani a své léky. Vemte si je hned.“ příjemný hlas mladé sestřičky, nejspíše tu byla na praxi, mě vzbudil z tmavého spánku. Slunce mě udeřilo do tváře. Zamžourala jsem očima. Pohled mi přelétl přes celý pokoj. Nikde žádná krev. Ruka byla v pořádku. Zoufale jsem hledala stopy po včerejší noci. Nikde nic.
,,Děje se něco?“ slečně ošetřující neunikl můj vyjevený pátrající výraz.
,,Ne, nic. Všechno je v pořádku.“ Až na to, že NIC nebylo v pořádku. Nahánělo mi to strach. Přece se mi to nezdálo, to vím jistě. Nenasvědčovalo tomu nic. Nedokázala jsem si to připustit.
Vzala jsem si prášky. Posnídala jsem. Snažila jsem se na to zapomenout, ale nešlo to. Hlavně proto, že jsem nemohla najít svůj nový-starý mobil.
Odpoledne za mnou přišla Lynn. ,,Ahoj.“ sedla si na okraj mé postele. Jako obvykle začala povídat, co se kdy stalo. Tentokráte jsem ji chtěla vnímat. Snažila jsem se. Aspoň něco jsem pochytila.
,,Tak já jdu.“ zvedla se po dvou hodinách. ,,Nechtěj vědět kdy se zase stavím. Nevím to.“ pousmála se rozpačitě.
,,Já vím, chápu to.“
,,Tak se nezlob a...“
,,Nezlobím se.“
,,Jojo, brzké uzdravení.“
,,Jo děkuju.“
Chystala se odejít, ale po dvou krocích se zastavila. Svraštila obočí. ,,Proč máš na zemi telefon?“
,,Co? Na zemi?“ prudce jsem se posadila. Bodavá bolest na pravé straně mě upozornila, že tohle bych dělat neměla.
,,No, leží tu na zemi.“ Ohnula se. Zašmátrala pod postelí a vytáhla mobil. Nebyl rozbitý, jen vypnutý.
,,Není tam krev?“ vyletělo ze mě.
,,Krev? Jako pod postelí? Proč by měla být pod tvojí postelí krev? Jsi v pohodě Lay?“
,,Já nevím.“ Nenapadalo mě jediné solidní vysvětlení. ,,Jo jsem. Promiň. Já jen...to je jedno.“
,,Tak fajn. Já jdu.“
,,Ok. Díky a ahoj.“
,,Ahoj.“
Krávo. Vynadala jsem si. Bůh ví, co si teď o mě bude myslet. Že jsem paranoidní, šílená … Pousmála jsem se nad tou představou. Vždyť já jsem paranoidní a šílená a já nevím co všechno ještě. Začíná mi z toho hrabat. Nejspíše jsem měla v noci nějaký sen, do kterého perfektně zapadl padající telefon. Pravděpodobně jsem o něj ve spánku rukou zavadila. A ta esemeska. Vykulila jsem oči. Musela jsem se podívat, jestli tam pořád je. Přece jsem ji nemazala. S tlukoucím srdcem jsem najela do přijatých zpráv. Byla tam. Jedna jediná esemeska. Tělem mi projelo vzrušení. Takže se to skutečně stalo. Otázkou ale bylo, kdo to byl, proč to byl a hlavně jak to byl. Mé odhodlání zjistit tyto skutečnosti rostlo. Prostě jsem musela.
Očekávala jsem, že další noc bude klidná. To se stalo. Ale o páteční noci jsem silně pochybovala. Jenže nestalo se nic. Neznámý se neobjevil, neozval ani o sobě nedal vědět jiným způsobem. Měla jsem určité tušení, kdo by to mohl být. Ale nikdo se neukázal. Jen rodiče mě chodili navštěvovat, občas Lynn. A tak jsem poklidně přežila svůj pobyt v nemocnici. Stehy dávno vytažené, na noze pouze volná ortéza, přešla jsem do domácího léčení. Tak ráda jsem byla doma.
,,Jé, mami! Ty jsi mi roztáhla tu velkou postel? Bezva!“
Mamka se pousmála. Byla ráda, že jsem ráda. U nás byl spojený obývací pokoj s ložnicí. Všichni jsme spali na normálních postelích, ale měli jsme pro všechny případy jednu širší, pro jednoho a půl člověka. Zní to blbě, ale je to tak. A právě tahle postel byla nejpohodlnější. Praštila jsem sebou do ní. Byla příjemně měkoučká. Během chvilky jsem usnula...
Další dva týdny utekly jako voda. Skoro nic už mě nebolelo, pomalu jsem začínala chodit i ven. Dvakrát jsem byla na kontrole, kde mi potvrdili uzdravení. Mohla jsem do školy.
Byl zrovna týden před poutí a přijímacími zkouškami, a proto jsme byli všichni tak trochu na volné noze. Celý týden se nezkoušelo, mí spolužáci se připravovali na přijímačky, které se ale samozřejmě netýkaly všech. Mě také ne. V lednu jsem absolvovala talentové zkoušky na střední uměleckou školu do Brna. Bylo docela legrační a příjemné strávit dva dny kreslení mezi lidmi se stejným zájmem. Nevzali mě. A tak jsem se přihlásila na jiné tři školy, které také byly v Brně. U těch jsem přijímačky dělat nemusela.
Všichni se těšili na pouť nebo byli nervózní ze zkoušek. Já jsem nesdílela nadšení ani jedné z obou skupin. Pouti jsem odrostla. Měla jsem na to svůj vlastní názor. Počítala jsem s tím, že si nanejvýš projdu stánky. Nehodlala jsem utrácet.
Týden se přehoupl ke konci. V pátek jsme ve škole všichni dostali po jednom lístku na kolotoč. Nu což, aspoň jednou se svezu, řekla jsem si a s úsměvem zamířila domů.