Meč Úsvitu-prolog

Anotace: Jak to všechno začalo aneb "jiná" smrt krále.

Rudá záře zapadajícího slunce dopadala na zachmuřenou tvář muže stojícího u okna. Poslední sluneční paprsky se odrážely na jeho leskle hnědých vlasech po ramena.
Po chvíli se otočil zpátky do vkusně zařízeného pokoje a na jeho hnědém kabátci z drahé látky se zaleskl znak zlatého dvouocasého lva na rudém poli, znak královského rodu Darlienu.
Král Beldrien měl plnou hlavu starostí. Jeho země sténala pod útoky Temných vojáků lorda Darkmoora, které podle zpráv, jenž přicházely ze všech stran, nabývaly na intenzitě.


* * *

Když začaly přicházet z hor na jihu podivné zprávy o vojácích v černém, kteří byli viděni tam, kde skoro nikdo nežije, nevěnoval jim pozornost. Považoval je za výmysly nějakého bláznivého starce, který to přepískl s laciným pivem v jedné z putyk na jihu, kde byla i voda vodou ředěna, aby jí bylo víc. Hory na jihu byly nehostinné, a proto tam nemohlo nic žít.
Pak ale začaly přicházet od jeho vlastních vojáků, kteří hlídkovali na jihu, zprávy o útocích černě oděných vojáků na tamní sídla a vojenské hlídkové tábory. Popisovali nelidskost vojáků, kteří zabíjeli vše, co jim přišlo pod ruku, ženy, děti, starce. Tomu už musel věnovat pozornost, protože komu jinému by měl věřit, než vlastním vojákům.
Král posílil na jihu jednotky, ale útoky Temných vojáků, jak se jim začalo říkat podle jejich černého odění, se nedaly předvídat, protože přicházely znenadání.
Ale to nepomohlo.
Začaly totiž přicházet znepokojivé zprávy i ze severních hlídek. Koryto řeky Darlin, které vedlo na pomezí elfského a trpasličího království, bylo pustošeno těmi samými vojáky, co na jihu. Elfové se stáhli do hlubin Elvienforestu a díky magii lesa se jím dařilo útokům nepřítele odolávat.
Trpaslíci z Hor Soumraku zavalili vchody do svých podzemních měst a přestali vycházet na povrch ze strachu před Temnými vojáky. I stateční trpaslíci se jich obávali.
A z ostrova Leicos, sídla mágů, zbyl jen popel a zuhelnatělé ostatky čarodějů. Pátracím jednotkám se nepodařilo na ostrově najít živou duši.
Nepřítel stále pustošil Darlien a královská vojska jim v tom nedokázala zabránit. Nikdo nevěděl, odkud vojáci pocházejí, a co tu chtějí.
Pak se ale podařilo zajmout jednoho z nich, a ten při mučení prozradil, že pocházejí ze země za Studeným mořem. Že je vede lord Darkmoor, který by chtěl Darlien obsadit. Víc z něj ale nedostali, protože si v nestřežené chvíli přeřezal zápěstí a vykrvácel i přes snahu královských léčitelů zachránit život bídnému vojákovi.
Konečná bitva měla nadejít dřív, než se čekalo.


* * *

Král usedl za svůj stůl a rozvinul svitek, který ležel před ním na stole. Dnes ráno s ním dorazil znavený posel z jihu, který jen z vypětím všech sil dokončil svou cestu, protože se musel vyhýbat četným skupinkám Temných vojáků. Četl ho už podesáté, ale stále nemohl uvěřit tomu, co četl.
Ani ne dva dny cesty na jih od Darlingaru se objevilo vojsko Temných vojáků, čítající necelé tři tisíce mužů, které míří na sever, a dorazí k městu zítra večer. Divné na tom bylo, že jižní pevnosti nezpozorovaly žádný větší pohyb Temných vojáků. A vojsko čítající několik tisíc osob se jen tak neschová.
Tady to zavánělo magií. A taky to vysvětlovalo, proč ostrov mágů musel lehnout popelem. Nepřítel disponoval magií a chtěl se zbavit stejně silného soupeře.
Beldrien věděl, že tak rychle nestačí sehnat dostatek vojáků, aby se mohl Temným vojáků vyrovnat počtem. Vojenské jednotky všech vévodství byly roztroušeny po celém království, aby mohly eliminovat útoky Temných mágů. Mohl stáhnout vojáky z pevností Alincat, Trostery, Martene a Isbirith. Další pevnosti již byly dále než dva dny cesty. Tím mohl získat vojsko o síle dvou tisíc mužů, včetně posádky v Darlingaru. Když se přidají všichni bojeschopní muži v blízkém okolí, kteří umí alespoň trochu zacházet s mečem či lukem, mohli by dosáhnout i počtu dvou a půl tisíce. Stále by ale měl nepřítel převahu, pokud zprávy o četnosti nepřátelského vojska nelhaly. Mohlo jich být méně, nebo taky více. Počet takové armáda se dá pouze odhadovat.
Král svinul svitek a hodil ho zpátky na stůl. Zlostí zatnul pěsti, až mu zbělely všechny klouby. Pak vstal ze židle a začal přecházet po pokoji, přičemž přemýšlel o taktice zítřejšího boje. Na hradby postaví oddíly vojáků, kteří zmírní převahu nepřítele. Pokud ale vojsko Temných nedisponuje také lučištníky. Nesmí také zapomínat na obávanou magii, proti které nemá město obrany poté, co všichni mágové na ostrově podlehli útoku Temných. Rozmístil pátrače po celém království, aby nalezli nějakého mága, kterému se podařilo z ostrova uniknout. Ale bez výsledku. Čarodějové většinou svůj ostrov neopouštěli.
Všechny ženy, děti a starce pošle ještě dnes do Argoského vévodství, kde se skryjí v hustém hvozdu, dle něhož má vévodství jméno.
Jeho mysl také stravovaly obavy o jeho jediného syna, dědice trůnu, prince Adriana, kterému byly necelé dva měsíce. Jeho matka zemřela při porodu, a tak se o něj starala chůva Marianna. Jeho syn se vydá samozřejmě s ostatními do Argosu.
Další věcí, o kterou měl strach, byl jeho meč, meč Úsvitu. Byl magický a čarodějové z ostrova Leicos ho věnovali prvnímu králi Darlienu; od té doby se dědil z generace na generaci. Kdyby padl do rukou nepříteli, způsobil by mnoho zlého, protože jeho nositel byl takřka neporazitelný. Meč mu umožňuje předvídat pohyby soupeře a reagovat na ně ještě dřív, než je nepřítel udělá. Mohl si ho sice vzít zítra do boje, ale věděl, že proti přesile Temných vojáků mu ani meč Úsvitu nepomůže.
Rozhodl se proto, že ho svěří kapitánovi své osobní stráže, Mitchellovi, aby jej odnesl na sever do Laikonu ke kováři Viltredovi, který byl posledním žijícím potomkem kováře Martreda, který meč Úsvitu vykoval, aby do něj mohla být vložena magie. U něj by měl v bezpečí vyčkat, až pro něj přijde Adrian, aby naplnil svůj osud.
Rovnou pro kapitána poslal svého osobního sluhu.
Kapitán Mitchell dorazil za několik minut. Pozdravil svého krále a zůstal stát v očekávání rozkazů. Zítřek bude pro kapitána osudný. Jako osobní stráž krále měl za svého pána položit život, kdyby bylo třeba.
„Zítra nás čeká důležitá bitva. Jste si toho vědom? Jste připraven bít se za mě, za království?“
„Do posledního dechu, můj králi,“ zvolal důrazně muž. „Jsem připraven bránit město a váš život. Můj meč je vám k dispozici.“
„To vám věřím, kapitáne,“ usmál se Beldrien. „Musím vás ale zklamat. Vy se jí nezúčastníte.“
„Ale vždyť jsem kapitán vaší osobní stráže,“ nechápal kapitán. „Je mou povinností bránit život váš a život vaší rodiny.“
„Kapitáne, potřebuji, abyste odnesl můj meč do Laikonu,“ řekl král tak, aby kapitán pochopil, že tento úkol je důležitější než jeho přítomnost v zítřejším boji.
„Váš meč? Tím chcete říct, že ho zítra nebudete potřebovat?“
„Nechci riskovat, že můj meč padne do rukou nepříteli, kapitáne.“ Pak se zamyslel a řekl: „Řekněme si to na rovinu, kapitáne. Zítra nemáme šanci zvítězit. Musel by se stát zázrak, aby to tak nebylo.“
Kapitán Mitchell se zamračil.
„Zítra za úsvitu opustíte Darlingar,“ prohlásil král nakonec.
Důstojník mlčky přikývl.
Beldrien pak vzal pochvu s mečem, kterou měl položenou na stolku vedle postele vždy při ruce a podal ji kapitánovi. „V případě potřeby jej neváhejte použít. Máte k tomu mé svolení.“
Muž převzal od krále meč a uklonil se. „Bude mi ctí, můj králi.“ V jeho hlase ale zazněl lehký nádech nostalgie z toho, že nebude přítomen v zítřejším boji, aby stál po boku svého pána, jak bylo jeho úkolem.
Král pak kapitána své osobní stráže propustil a ten s mečem v rukou opustil pokoj.


* * *

Na hradbách foukal čerstvý severní vítr a královy vlasy vlály s ním. Stál na hradbách v plné polní. Měl na sobě brnění s tvrdé třikrát kalené oceli s příměsí trpasličího zlata. Rukavice, helmu, chrániče nohou i boty měl z toho stejného materiálu. Byla to poctivá trpasličí práce, lehčí než obyčejná ocel.
„Králi, zvědové se vrátili,“ oznámil pobočník, který si pravou rukou přidržoval vlající plášť. „Nenašli žádné známky toho, že by se Temní vojáci chystali Darlingar obklíčit. Útok tak bude veden z jihu plnou silou. Zjistili také, že nepřítel nedisponuje lučištníky ani dobývacími stroji, což je v celku podivné. Jak chtějí zdolat hradby?“
„Obávám se magie,“ prozradil král. „Jak je možné, že se tak velká armáda dostala tak blízko k městu, aniž by si ji někdo všiml?“
„To netuším, můj králi.“
Král Beldrien pak pokynem ruky pobočníka propustil.
Sestoupil z hradeb, kde kontroloval jednotky lučištníků, kteří měli zasypat nepřátelské vojsko šípy, jakmile se dostanou na dostřel. Původně měl v plánu, že lučištníky budou chránit vojáci se štíty, aby nedostali zásah od nepřátelských lučištníků, ale poté, co se dozvěděl, že nepřítel těmito jednotkami nedisponuje, poslal vojáky se štíty dolů k bráně.
V kasárnách vyhledal velitele všech tří vévodství, kteří dorazili do města, aby pomohli v obraně Darlingaru. Našel je, jak se sklánějí nad mapou města a přemýšlí nad tím, jak rozmístit jednotky.
Když uslyšeli krále vstoupit, zvedli hlavy od mapy. „Králi, zrovna přemýšlíme nad taktikou boje. Hodil by se nám váš názor. Obáváme se, že nemáme dostatek lučištníků na to, abychom dostatečně pokryli celé hradby.“
„Dostal jsem hlášení od zvědů, kteří se zrovna vrátili,“ prohodil Beldrien. „Nepřítel má v úmyslu zaútočit z jihu plnou silou. Nedisponuje dobývacími stroji ani lučištníky. Vrtá mi to hlavou. Nechápu, co mají v úmyslu.“
„Spoléhají na svou přesilu,“ opáčil lord Matchvik, lord z Lekennu, i když to neznělo moc sebejistě. Z tónu jeho hlasu bylo znát, že tomu moc nevěří.
„Nebo na magii,“ utrousil Beldrien. „Převahu sice mají, ale ne tak velkou, aby ji mohli použít k dobytí města.“
„Králi, přece víte, že čarodějové z ostrova Leicos si byli jistí, že za mořem jiní mágové nejsou. Necítili odtamtud žádnou magii,“ poznamel lord Loken, argoský vévoda a nejbližší přítel krále.
„Mohli se mýlit. Ostrov Leicos chránilo silné magické pole, které bylo viditelné jen pro oko čaroděje. Nikdo jiný, než jiný čaroděj ho nemohl vidět a zničit.“
Ostatní tři lordové si povzdychli a spolu s králem se sklonili nad mapou, aby si společně promysleli rozmístění jednotlivých jednotek vojáků.


* * *

Král Beldrien mlčky shlížel z hradeb na postupující nepřátelskou armádu, která se blížila k městu od jihu. Pochodovali jako hejno černých mravenců a vznášela se nad nimi aura moci. Tři tisíce mužů nepřátelské armády pokrylo celou jižní část Darlingarské pláně.
Lučištníci na hradbách založili šípy a natáhli tětivy, připraveni na povel vystřelit. Prsty v kožených rukavicích držely pevně dříky šípů, ani se nehnuly, i když v tvářích některých se zračila nervozita z nadcházejícího boje. Na jejich dlouhých tisových lucích to ale nebylo znát.
Panovalo přívětivé počasí. Nefoukalo, takže vystřelené šípy budou držet směr a zaručeně někoho trefí, protože v tom chumlu nepřátelských vojáků nebylo potřeba ani mířit.
Velitel lučištníků zvedl ruku a vyčkával, než přední řady nepřátel překročí hranici dostřelu. Šípy, které používali lučištníci byly vyrobeny z taleského dřeva, které vynikalo svou tvrdostí a lehkostí, která se projevovala při letu, protože tyto šípy dolétly dále, než ostatní. Navíc hrot z poctivé oceli trpasličí oceli dokázal prorazit jakékoli brnění na pár desítek metrů.
Ruka pomalu klesla a na nepřátelské vojsko se sneslo mračno šípů. Nadělaly tam dost škody, i když někteří z nepřátel stihli zvednout štít, který byl, jak jinak, z černé oceli, a odrazit letící šíp.
Další salva následovala vzápětí poté, co první dopadla. Řady nepřátel byli po první salvě trošku rozhozené z původní formace, ale šípy už nenadělaly tolik škody, jako prve, protože většina vojáků držela nad hlavami štíty, a jen některým šípům se podařilo najít skulinku.
Následovalo pár dalších salv, které zasáhly svůj cíl už jen ojediněle, a štíty nepřátel vypadaly jako jehelníčky.
Velitel lučištníků dal pokyn k zastavení střelby, aby se zbytečně neplýtvalo šípy na vzácné zásahy. I přesto se podařilo snížit převahu Temných o pár desítek, ne-li stovek mužů.
Nepřítel se zatím přiblížil až na pár metrů k hradbám, kde se zastavil a na něco zjevně čekal. Nad bojištěm se snášelo nesnesitelné ticho rušené jen občasným cinknutím zbroje.
„Na co čekají?“ nechápal král, který vše pozoroval z hradeb. Obklopen těly mužů své osobní gardy.
„Netuším,“ kroutil zamyšleně hlavou lord Loken. „Snad na dobývací stroje?“
„To těžko. Mí zvědové se nemýlí.“ Beldrien se poškrábal ve vlasech. Cítil, že přijde něco zlého. Zatím nikde neviděl nic, co by připomínalo magii. Možná na to čekají.
Král shlížel dolů z hradeb na nehybné nepřátelské vojsko. Neodvažoval se dát pokyn k útoku, protože čekal, co se stane.
Královští vojáci mlčky stáli před branou se zbraněmi v rukou a čekali na povel k útoku. Střílnami hleděli na stojící vojáky na druhé straně hradeb.
Ticho nad bojištěm se dalo krájet.
Pak se uprostřed nepřátelské armády zjevila zničehonic postava v černém plášti s kapucí na hlavě, kterou obklopovala neviditelná aura moci a zla.
Velitel lučištníků okamžitě pochopil, že ta osoba je pro ně největší hrozbou a přikázal lučištníkům, aby na ni vyslali své šípy. Ti okamžitě vyplnili jeho rozkaz, ale jakmile se šípy přiblížily na metr k záhadné postavě, zničehonic ve vzduchu shořely a na zem z nich dopadl jen prach.
Vzápětí se nad bojištěm rozlehl ďábelsky skřehotavý smích a postava v plášti začala provádět podivné pohyby rukama ukrytýma v rukávech černého pláště. Pak napřáhla ruce dlaněmi k bráně a z konečků prstů se ji oddělily černé paprsky, které se slily v kouli černého ohně. Surová magická energie vrazila do brány z tvrdého ojahového dřeva.
Výbuch zvedl oblaka prachu, takže nebylo několik minut nic vidět. Jakmile se ale zvířený prach usadil, z brány, která byla považována za nejbytelnější na ostrově, zbyl jen popel a roztavený kov. Dokonce i mříž, která byla metr za bránou, se poroučela do kaluže, ze které se kouřilo.
V hradbách nyní zel otvor a zval nepřítele dovnitř.
Šiky nepřátel se okamžitě pohnuly vpřed a začaly se hrnout zničenou bránou do města.
Postava v černém plášti mezitím zmizela stejně, jak se objevila. Jako blesk z čistého nebe.
Královští kopiníci v první řadě napřáhli mezerami mezi nastavenými štíty své zbraně a čekali, až se utkají s nepřítelem.
V minutě se místo ticha, které panovalo nad bojištěm, změnilo v třískání oceli o ocel.
Meče a kopí se nořily do těl černě oděných vojáků i královských vojáků. Kopiníci udrželi na pár minut lavinu nepřátel, pak se ale řady obránců rozpadly a nepřítel pronikl na náměstí před bránou.
Tam na ně čekali řady mnohými v boji zocelenými šermíři.
Boj započal a dlažební kostky se zaleskly krví. Čepele mečů se srážely v gejzíru jisker. Tu vykryl obránce štítem úder, aby vzápětí kontroval sekem do boku, čímž poslal nepřítele na zem se střevy, které vypadaly jako obrovské nechutné šedé žížaly, tu se podařil jednomu z útočníků klamný manévr, který stál obránce hlavu, když nestihl zvednout štít.
Beldrien sledoval vše ze schodiště vedoucího na hradby. Poslouchal třesk zbraní a dunění štítů, které vykrývaly úder za úderem, sek za sekem. Viděl, že nepřítel se každou chvíli dostane přes obránce a odřízne tak únikovou cestu z hradeb. Proto raději vydal pokyn k sestupu z hradeb. Ponechal na hradbách pouze lučištníky, kteří si pečlivě vybírali dole pod sebou cíle, i když pro ně bylo obtížné se trefit, protože boj byl velmi rychlý a muži se jen míhali.
Král Beldrien měl v úmyslu nalákat nepřátele do města, kde se jim mohl lépe postavit. Úzké darlingarské ulice nedávali moc vyniknout převaze Temných a navíc obránci znali své město jako své boty, a tak toho mohli využít ve svůj prospěch.
Jakmile tedy nepřátelé prorazili obranu, zbytek královských vojáků se rozběhl do ulic města. Lučištníci vpadli do domů, aby nalezli přistup na střechy. Střechy byly ve městě cestou nájemných vrahů a zlodějů. Teď se ale hodily i pro ty, kteří tam lezli jen, když pronásledovali vraha či zloděje.
Král se zatím doprovázen svou gardou vydal nejkratší cestou do paláce. Beldrien se sice chtěl zapojit do boje, ale garda mu k tomu nedala možnost. Nic tak nezasáhne vojsko jako smrt jejich vůdce, proto musel král přežít až do poslední chvíle.
Boj se v několika málo minutách rozptýlil do ulic celého města. Od kamenných zdí domů se odrážel třesk zbraní a dupot vojáků.
Ve městě nebylo ulice, kde by se nebojovalo. Z jednoho vchodu polorozpadlého domu vykoukl opilý žebrák, který pravděpodobně zaspal přesun žen, dětí a starců, v opileckém deliriu. Lesklé oči svědčily o silné kocovině.
Probíhající voják v černém mu pomohl lépe než Vyprošťovák a rychlým sekem z něj udělal dvě půlky, které spadly v gejzíru krve a vnitřností na zem. Opilec byl naštěstí v takovém stavu, že si ani neuvědomil, co se právě stalo.
Boje se postupně přesunuly do centra města ke královskému paláci, kde byl ukryt v bezpečí král Beldrien se svojí osobní gardou, která byla připravena bránit život krále do posledního dechu.
Ulice města se hemžily vojáky v černém, kterým se urputně bránili královští, využívaje svých znalostí města.
Lučištníci na střechách se snažili svými šípy trefovat dole bojující Temné vojáky, ale ne vždy se jim to povedlo, protože vojáci se míhali tak, že je bylo velice těžké střelit. A nemohli riskovat, že by jejich šípy zasáhly vlastní vojáky.
Většina královských se stahovala na náměstí před palácem, kde bylo více prostoru k obraně. Přestože padlo pod meči obránců několik stovek nepřátel, stále v boji převládala černá barva nad stříbrem královských zbrojí.
To, co bylo nevyhnutelné již od začátku, se začalo dít. Královští vojáci začali ustupovat před meči nepřátel do paláce, přičemž jich většina padla. Mramorové dlaždice byly pokryty kluzkou krví a těly převážně královských vojáků.
Před palácem zůstalo několik desítek Temných vojáků, kteří měli poslední úkol. Dostat se do paláce, poradit si s dvacítkou ostřílených vojáků osobní královské gardy a zabít krále…tím bude dokonáno.
Jenže brána paláce byla ze stejného dřeva jako hlavní městská brána, a tak bude obtížné se bez mága dostat dovnitř.
Stěny paláce byly z bílého mramoru, a tak se po nich nedalo vyšplhat. Do výšky čtyř metrů nebylo žádné okno, kterým by se dalo dostat dovnitř.
Temní vojáci ale nebyli žádní hlupáci, a tak věděli, že do paláce musí vést městské stoky, protože i královská rodina musí někam vyhazovat odpad.
Stačilo jim tedy najít vchod do stok, který byl nedaleko, a pak vpadnout do paláce a překvapit královskou gardu, která neočekávala, že by Temní vojáci pronikli do paláce přes místo, které většina z nich ani neznala.
Vojáci se seskupili kolem krále a hrdinně odráželi útoky nepřátel. Třeskot mečů se rozléhal palácovými chodbami.
Beldrien mlčky přihlížel boji, protože nic jiného nemohl dělat. Přestože měl v ruce meč a štít a byl připraven se zapojit do boje, tak sotva se otevřela skulinka v hradbě jeho vojáků, tak byla zacelena, aniž by byla králi poskytnuta šance použít meč.
Král ale věděl, že jeho konec se nevyhnutelně blíží. Mohl padnout hrdinně v boji nebo uprchnout stokami a skrývat se. Zatímco vojáci jeho gardy jeden po druhém padali pod meči Temných vojáků, přemýšlel.
Nakonec, když padl poslední královský voják, zahodil svou hrdost, meč i štít a prchl do stok, aby si zachránil alespoň život, když už království zachránit nedokázal. Přece jen, i přes zlato a drahokamy, byl stále jen člověk.
Utíkal smrdutými chodbami podél koryta nevábného obsahu. Nikdy si nepomyslel, že by se mohl v těchto místech někdy objevit.
Slyšel dunění kroků Temných vojáků, kteří ho pronásledovali. Vůbec netušil, jak vypadá systém městských stok, protože se o takové podřadné věci nikdy nezajímal. Mohl se ztratit nebo ho mohli časem dostihnout vojáci. A beze zbraně by se jim neubránil.
Vtom před ním přeběhla s pískotem krysa a on se lekl. Škobrtl a spadl do stoky. Nechutný obsah nevábné vůně ho obklopil. Brnění ho táhlo ke dnu, i když se snažil zůstat nad hladinou.
To se mu ale nepodařilo, a tak skončil hrdinný král. Utopen ve stoce. Nečestná smrt, ale přesto lidská. V pokusu o zbabělý úprk za záchranou života, o život přišel.
Temní vojáci proběhli kolem, aniž by si něčeho všimli.

Tak skončil věk království Darlienu a začal věk lorda Darkmoora a jeho Temných vojáků.