Meč Úsvitu-3.kapitola

Anotace: Dokončení cesty přes hory Úsvitu. Co čeká za nimi?

Slunce se pomalu klonilo k západu, když jsme se začali rozhlížet po vhodném místě k utáboření. Stále jsme ale šli soutěskou mezi vysokými skalami, takže se zatím nic přijatelného nenašlo.
Po pár minutách se ale mezi kameny začala objevovat tráva, neklamný znak toho, že se blížíme k úrodnějšímu místu, než je tahle holá skála.
A opravdu po pár desítkách metrech se za ohybem objevil vstup do údolí, které bylo celé zarostlé stromy, keři a bujnou trávou, jen uprostřed byly vidět střechy nějakého malého stavení, snad horské chaty.
„Že by konečně pořádná postel a snad i pořádná koupel, s mýdlem?“ pomyslel jsem si v duchu. Lhal bych, kdybych se na to netěšil. Opláchnutí v potoce bez mýdla špínu z těla nesmyje. A musel jsem si přiznat, už jsem to začínal i cítit. A nebyla to příjemná vůně.
„Měli bychom být opatrní,“ vytrhla mě z „koupelového“ snění elfka. „Nevíme, kdo v tom stavení žije. Nemusí to být místní horalové, ale mohou to být Temní vojáci, kteří si tu zřídili horskou hlídku.
Automaticky jsem přikývl, protože Tori měla mnohem víc zkušeností než já nebo Darren. Přitom mě napadlo, proč můj přítel nikdy nenamítal nic proti tomu, že já lovím a on sbírá dříví. I když jsem si to ve své pýše nechtěl připustit, bylo pravdou, že Darren je ve zbrani mnohem lepší než já, takže by ulovil mnohem víc zvěře. Musel jsem si přiznat, já jsem něco chytil jen náhodou. Příště půjdu raději sbírat dříví, jinak bychom mohli také být o hladu, kdyby mi štěstí nepřálo.
Dostat se ke stavení bylo nakonec těžší, než jsme očekávali. Porost byl hustý a neudržovaný a někdy jsme museli obcházet naprosto neprostupné úseky houštin, takže jsem měl strach, abychom neztratili orientaci v údolí.
Nakonec jsme se ale dostali k mýtině, uprostřed které dotyčné stavení stálo. Zůstali jsem skryti v houští na kraji a vykukovali jsme na palouk skrz větve keře.
Jak se ukázalo udělali jsme dobře.
Na prostranství před námi bylo totiž dosti rušno. Před stavením postávalo několik Temných vojáků a pozorovalo jednoho z nich, jak stojí nad svázanou dvojicí, která klečí před ním. Byl to postarší muž a žena a oba měli zavázané oči, aby neviděli, co je čeká.
Temný voják nad nimi vytasil svůj černý meč a napřáhl se k ráně, která měla oběma setnout hlavy.
Ucítil jsem závan vzduchu, jak elfka strhla luk ze zad, založila šíp a vystřelila.
Temný voják spouštěl meč k smrtící ráně, když mu uprostřed hrudi prorazil kroužkovou košili hrot šípu a zajel mu do srdce. Nevěřícně vytřeštil oči, meč mu vypadl z ochablých prstů a spadl na zem, kam se vzápětí poroučelo i bezvládné tělo.
Než se stihli ostatní vojáci vzpamatovat, elfka trefila další tři muže. Jednoho do břicha, druhého do boku a třetího do levého oka.
Pak jsme se vřítili s meči v rukách na mýtinu a začala řežba. Někteří Temní vojáci se pokusili prchnout do stavení, kde by se mohli lépe bránit, ale my jsme jim v tom rychle zabránili.
První Temný voják, který se mi postavil, skončil na zemi s otevřeným břichem poté, co se mi při uklouznutí na vlhké trávě podařilo náhodou protivníka zasáhnout. Přitom jsem se ale poroučel na zem. Zachránilo mi to naštěstí život, protože další, který na mě zaútočil, to nečekal a zakopl o mě. Svalil se do trávy a já jsem ho mohl lehce probodnout, když jsem se postavil zpátky na nohy.
Připravil jsem se na další útok, ale žádný nepřišel. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kromě mě, Tori, Darrena a svázané dvojice nebylo na mýtině živáčka.
Možná se mi to jen zdálo, ale Tori i Darren vypadali, jako by tu už několik minut stáli a dívali se na mě, jak bojuji. To ale přece nebylo možné. Nemohli zabít Temné rychleji než já. Nebo ano?
Svázaná dvojice musela trnout strachy z toho, co se kolem nich děje. Kvůli zavázaným očím slyšeli jen zvuky boje, ale netušili, jak to dopadlo. Za chvíli se může stát, že smrtící rána, která měla přijít, doopravdy dopadne.
Elfka jim sundala pásku z očí a rozvázala ruce, aby je zbavila strachu z toho, co se děje.
Chvíli trvalo, než se rozkoukali. Muž si elfku nedůvěřivě měřil pohledem tmavých očí, zatímco žena odvracela pohled od mrtvých Temných vojáků. Když ale uviděli mě s Darrenem, viditelně si oddechli.
„Kdo jste?“ zeptal se najednou muž. „A co dělá elfka v horách?“
„Jsme ti, kdo vás zachránili,“ odvětila elfka chladně. „V horách jsem proto, že jsem sledovala ty Temné vojáky, kteří vás napadli. Vypálili nám několik pohraničních osad.“
„Nevíte, co tu chtěli?“ zeptal jsem se. Elfka se na mě zamračila, protože jsem ji skočil do řečí, ale v mé neskonalé pýše jsem si toho nevšímal.
„Zaslechla jsem, jak se baví o tom, že by tu mohlo být dobré místo pro hlídku. Myslí si, že se v horách schovávají lidé, kteří bojují proti nim.“ Žena se smutně usmála. „Kromě nás tady nikdo nežije. Nevím, jak je napadlo, že by tu mohly být nějaké odbojové skupiny. Vždyť se jich všichni bojí a ten, kdo na ně vztáhne ruku, skončí krutou smrtí.“
Muž tragicky přikývl. „Je to tak, všichni mají strach. Jste první, kteří se toho odvážili, proto jsem zpočátku ani nevěřil, že by bylo možné, abyste je napadli.“
Slunce už zapadlo a pomalu se snášel soumrak a, jak bylo na jaře obvyklé, začalo se ochlazovat.
„Pojďte dovnitř,“ vyzvala nás žena s úsměvem. „Za chvíli bude tma a zima. Určitě vám přijde vhod nějaká večeře, pohodlná postel a koupel. Sice moc jídla nemáme, ale zase na tom nejsme tak špatně, abychom nedali najíst těm, kteří nám zachránili život. Doba je špatná a každý loví, kde se dá. Ještěže jsou hory plné králíků, jinak bychom asi umřeli hlady.“
Nenechali jsem se pobízet a následovali ženu do domu, zatímco její muž se postaral o mrtvoly Temných vojáků, které naházel na hromadu dost daleko od domu, kde je zapálil, aby nepřilákaly horské vlky.
Chata byla uvnitř zařízena velice útulně. Z předsíňky se vcházelo do malé kuchyně, ze které pak vedly schody do podkroví a dveře do dalších pokojů. Místnost byla vymalovaná na bílo a podlaha byla z šedého kamene. Ve východní stěně byl zasazen velký cihlový krb, ve kterém hořel oheň. Uprostřed stál velký stůl s židlemi.
„Jo, mimochodem, mě říkají Marra a můj muž se jmenuje Nihat,“ prohodila žena, zatímco se dala do přípravy večeře. „Jestli si chcete dát koupel, než připravím večeři, tak projděte těmi dveřmi napravo, tak se dostanete do místnosti, kterou používáme ke koupání. Je tam nachystaná vana plná horké vody. Zrovna jsme se chystali s mužem okoupat, když sem vpadli ti Temní vojáci.“
Nejdřív se šla okoupat Tori, která si to tvrdě prosadila, protože se, dle jejích slov, nebude koupat v té špinavé vodě, která po nás zůstane. Během doby, kdy ze sebe elfka smývala špínu, jsme sledovali, jak Marra připravuje masitý guláš. Zavěsila nad oheň kotlík plný vody, do které naházela kousky nakrájeného králičího masa a zeleninu, kterou pěstovala za chatou. Po pár minutách se od krbu linula vůně, kterou jsme už několik dní necítili. Nebylo divu, že se nám začaly sbíhat sliny.
Z „koupelny“ se ozvalo volání Tori, jestli by si někde nemohla vyčistit zaprášené oblečení. Marra předala vařečku svému muži a odběhla za elfkou.
Za chvíli elfka dorazila ke stolu v dlouhých zelených šatech, které ji půjčila naše hostitelka, než ji přepláchne oblečení v potoce za domem.
Pak jsme se okoupali i my dva. Cítil jsem, jak mi z těla slézá špína a já jsem po delší době spatřil skutečnou barvu své pokožky.
Nihat nám donesl nějaké oblečení, abychom se také převlékli, než nám jeho žena vypere. Navlékli jsme se do kožených nohavic a haleny. Kroužkové košile jsme si vyčistili, až se leskly jako nové.
Když jsme vešli do kuchyně, guláš už byl na stole, jen se pustit do něj.
Zatímco jsme jedli, Marra nám odešla připravit pokoje na noc a přeprat oblečení. Nihat si zatím přisedl k nám ke stolu.
„Kam máte namířeno?“ zeptal se.
„Já do Elvienforestu,“ řekla elfka. „Svůj úkol jsem už splnila. Ti, kteří nás napadli, již nejsou mezi živými.“
„My do Gristadu,“ prohodil jsem, jako by na tom vůbec nezáleželo.
„Vždyť planiny jsou plné Temných vojáků,“ vydechl překvapeně muž. „Jak chcete kolem nich projít? Nemluvě o tom, že na sever je to pěkná dálka.“
„Nějak to zvládnem. Musíme.“
Ještě chvíli jsme si povídali o naprosto obyčejných věcech. Pak přišla Marra a odvedla nás do pokojů, které nám připravila na noc.
Dostali jsme dva podkrovní pokoje, které sloužily zřejmě pro hosty, i když jsem netušil, kteří by se tam ubytovali. Přes hory zase tolik lidí nechodí.
Náš pokoj byl útulně zařízen. Dvě postele s nadýchanými peřinami stály u okna, které vedlo na východ. V místnosti bylo ještě umyvadlo s čistou vodou na opláchnutí, džbán vody na noční žízeň a stůl se dvěma židlemi u okna. V malém krbu naproti postelím byl rozdělán oheň, který celý pokoj prohříval.
Jakmile jsem uviděl postel, zalila mě obrovská vlna celodenní únavy. Došel jsem k ní a jak jsem byl, tak jsem do ní spadnul a v tu chvíli jsem spal. Rovněž tak Darren.
Marra s Nihatem se zatím natáhli dole v kuchyni ke krbu. Byli vděční svým zachráncům, a tak jim poskytli oba pokoje, ve kterých normálně spávali oni a jejich syn, když se tu jednou za čas objevil. Už ho ale půl roku neviděli, protože bylo obtížné dostat se sem, aniž by potkal Temné vojáky. Pracoval v Helgixu jako pomocník místního kováře.

Slunce už nakukovalo oknem do pokoje, když jsem otevřel oči a upřel zrak na bíle vylíčený strop. Převalil jsem se na matraci a podíval jsem se na Darrena, který stále ještě spal.
Mohlo být už asi devět hodin, čas na vstávání. Vyskočil jsem z postele a začal jsem si na měkkou halenu, ve které jsem spal, oblékat kroužkovou košili.
Darrena probudilo cinkání. Promnul si zalepené oči a upřel je na mě. „Už je čas?“
„Jo,“ odvětil jsem a přetáhl jsem si přes kroužkovou košili koženou kazajku, která teď zářila čistotou. Na ni jsem nakonec oblékl plášť. „Čím dřív vyrazíme, tím líp.“
Jakmile se také Darren oblékl, vydali jsme se do kuchyně, kde už na nás čekala Marra se snídaní a Tori, která vyhlížela značně netrpělivě.
Marra nám dala ke snídani zbytek guláše od včerejška, který ohřála nad ohněm. Doufal jsem, že jsme jim nevyjedli všechno jídlo. Pod nadvládou lorda Darkmoora třel každý bídu s nouzí.
„Rychle se najezte, ať můžeme vyrazit dál,“ nadhodila elfka. „Do soumraku musíme být z hor pryč. V severní části žije více horských vlků než jinde. Nebylo by tedy dobré zůstávat v horách na noc.“
Má pýcha mi nedovolila připustit, že se elfka sama postavila do role vůdce naší skupiny, ale nakonec jsem musel přiznat, že to tak bude lepší. Zná okolí. Ví kudy dál.
Naházeli jsme do sebe snídani, kterou jsme zapili vodou z blízkého pramene, a opustili Marru s Nihatem se slovy rozloučení.
Údolí nám zmizelo z dohledu a my jsme šlapali dál skalnatou soutěskou, ve které panovalo přítmí, protože sluneční paprsky až sem dolů nedosáhly.

Zbytek cesty přes hory Úsvitu probíhal v klidu bez nějakých potíží.
Během putování jsme si povídali, protože nic jiného se ani dělat nedalo. Kolem nás bylo mrtvolné ticho, a to se ani jednomu z nás nelíbilo, proto jsme si zpestřovali cestu vyprávěním.
Dozvěděl jsem se, že Tořini rodiče jsou jedni z nejuznávanějších elfských léčitelů a patří mezi nejvyšší elfí šlechtu, tzv. Elfieny. Elfienských rodin bylo deset a tvořily nejužší kruh kolem elfího knížete. Hlavy jednotlivých rodů, včetně vládce, byly členy rady, která rozhodovala o všem, co se v Elvienforestu dělo.
Tori byla nejmladší z pěti dětí Minitriona, jehož otec byl hlavou rodu Mizioni. Její sourozenci se učili od svých rodičů elfí léčitelství. Elfka ale zdědila málo léčitelské magie, a tak skončila u elfích stopařů, kde si vydobyla uznání a patřila mezi nejlepší.
Já i Darren jsme o sobě moc říct nemohli. To, že je Darren synem argoského mistra meče už věděla. I to, že já jsem chráněnec lorda Locklenna, jí bylo prozrazeno.
Jen jsem jí řekl, že mi matka umřela při porodu a otec zahynul za záhadných okolností, které se doposud nevyjasnily.
To, že jsem Adrian, nekorunovaný král Darlienu a že můj otec zemřel během bitvy o Darlingar, jsem si nechal samozřejmě pro sebe.