Kronika Keronie 4. kapitola

Anotace: Tentokrát je kapitola delší než ty předchozí. Ukončuje část, která nás uváděla do děje. Popisuje Verunčin poslední normální den. Rozhodně by ji ani ve snu nenapadlo, že další den bude vše úplně jinak. Omluvte prosím v textu případné gramatické chyby.

Sbírka: Kronika Keronie

Budík hlasitě vyzváněl veselou melodii, zatímco se Veronika snažila probudit z hlubokého spánku. Připadalo ji, že teprve před chvíli ulehla do postele. Rozmáchla se rukou a budík vypnula.
S pohledem na jeho ciferník si se zděšením uvědomila, že neměla mnoho času na přípravu do školy. Když si jej včera nařizovala, zapomněla, že by si ho měla nastavit na dřívější dobu, takže teď měla jen půl hodiny, než musela odejít, jelikož jí už za hodinu začínala první přednáška.
Vyskočila z postele a zamířila do koupelny. Ranní hygienu provedla velmi rychle. S děláním účesu si hlavu nelámala - prostě si vlasy jen rozčesala a nechala je rozpuštěné. Vzala si první oblečení, které měla po ruce a v rychlosti naskládala sešity a knihy do baťohu. Popadla bundu a odešla z pokoje.
Sběhla chody do přízemí a zamířila do kuchyně. V rychlosti snědla nějaké pečivo a vypila sklenici džusu. Poté napsala krátký vzkaz otci, že bude doma po jedné hodině a pojedou na kliniku. Nechala ho ležet na stole s jistotou, že ho otec později najde.
Spěšně vyrazila z domu a nasedla do auta, které stálo před ním. Modlila se, aby byl provoz na silnicích co nejmenší a rychle se dostala k budově školy.
Její modlitby zřejmě nikdo nevyslyšel, neboť zůstala stát v koloně aut na hlavní ulici. Ke škole to měla už jen pár dalších ulic. Po nějaké době se kolona konečně rozjela a ona mohla odbočit do vedlejší ulice.
Do učebny přiběhla s několika minutovým zpožděním. Jelikož tam vtrhla jako velká voda, všichni se na ni otočili. Myslela, že se propadne studem. Rychle zamířila do zadních řad, kde byla poslední volná místa. Napadlo ji, že ten den pěkně začal, ještě nebylo poledne a ona už ho měla zkažený.
Přednáška trvala dvě hodiny. Veronika z jejího obsahu moc nepochytila. Myšlenkami byla u svého otce. Uvažovala nad tím, jestli mu dokážou na klinice pomoci. Byla si jistá, že tam určitě mají i těžší případy než byl on. Tato úvaha ji ale moc neuklidnila a nemohla na to přestat myslet.
To, že hodina skončila, si uvědomila tehdy, když jí na rameno dopadla čísi ruka. Leknutím nadskočila a rychle se na židli otočila. Za ní stál její kamarád Martin a velmi se smál její reakci.
„To jsem si mohla myslet, že takové nápady můžeš mít jen ty!“ obořila se na něj a snažila se uklidnit bušení svého srdce. „Víš, jak jsem se lekla?“
„Uklidni se, Veri, já nemůžu za to, že jsi myšlenkami úplně jinde a nevnímáš okolí, protože jinak by sis mě všimla. Volal jsem na tebe, ale tys nereagovala. Tak jsem ti poklepal na rameno,“ obhajoval své jednání Martin.
„Promiň, Martine, jsem poslední dobou trochu mimo.“
„V pohodě, omluva přijata,“ odpověděl a usmál se na ni.
Byli kamarádi už od prvního ročníku na vysoké. Studovali stejný obor, a proto bylo jen otázkou času, než se spřátelili.
„Cos to ráno vyváděla, že jsi přišla tak pozdě?“
„Nebudeš mi věřit, ale zapomněla jsem si nastavit budík o hodinu spíš,“ řekla a usmála se.
„No jo, kde máš další hodinu?“
Veronika pohlédla na hodinky a zbledla.
„Sakra,“ zaklela a urychleně si balila věci na lavici do baťohu, „za chvíli mi začíná a mám ji až na opačné straně budovy. Musím jít, měj se, Marťo,“ roztržitě se rozloučila a běžela chodbou ke schodišti. Za sebou slyšela bouřlivý smích svého kamaráda.
Vyběhla schody do druhého patra a pokračovala chodbou vpravo. Až úplně na jejím konci vešla do dveří učebny. Tentokrát měla štěstí - přednášející tu ještě nebyl. Usedla do třetí řady ke kraji lavice a vybalila si své psací potřeby. Jen co vytáhla i blok, vešel do dveří vyučující.
Během následujících dvou hodin byla zaneprázdněna zapisováním důležitých dat a událostí ze života významných renesančních umělců v Itálii. Díky tomu, že byla tak pohroužena do práce, už nemyslela na svého otce a plně se soustředila na výklad.
Profesor Malovský svou přednášku o umělcích vyprávěl tak procítěně a barvitě, že pro Veroniku bylo jednoduché si představit tehdejší život. Bylo ji líto, že hodina skončila.
Lítost ji však vzápětí přešla, když si uvědomila, že ji čeká cesta s otcem na kliniku.


Doprava byla naštěstí trochu snesitelnější než ráno a z centra města se dostala celkem rychle. Auto zaparkovala před vchodem a vydala se do nitra domu.
Otce našla v kuchyni, jak kuchtí něco k snědku.
„Ahoj, tady to ale voní. Co to bude, až to bude hotové?“
„Nazdar dcero, dělám palačinky, dáš si taky?“
„Že váháš, tati.“
„Jaký jsi měla den?“
„Od rána jsem nestíhala. Špatně jsem si nachystala budík a přišla na přednášku pozdě a na tu druhou skoro taky. Hrůza. A o provozu na silnicích ani nemluvím,“ odpověděla. „A jak si se měl ty? Cos dělal? Kromě toho, že palačinky,“ ptala se svého otce a zároveň jí na obličeji škubal koutek úst, jak se snažila zadržet smích.
„Tak si představ, že jsem se dopoledne trochu věnoval psaní a sbalil si věci na kliniku. Chci, abys věděla, že pokud mě tam neumístí trvale, tak je o to požádám sám. Potřebuji se dostat někam jinam. Tady mi všechno připomíná tvou matku,“ když to říkal, postavil před ni první várku palačinek.
„Dobře, asi to pro tebe bude lepší,“ zadumaně odpověděla a zakousla se do první palačinky.
„Hm, jsou ohromně dobré, tati,“ huhlala s plnou pusou a rychle žvýkala a polykala, jako by se měl zbytek palačinek za chvíli vypařit. Za pár minut spořádala čtyři a poté měla pocit, že praskne.
Otec ji od sporáku pozoroval a děkoval všem svatým, že měl tak vytrvalou a silnou dceru. Ta to bez něho nějaký ten čas určitě vydrží. Byla plně soběstačná a netrápila se pro maličkosti. Zároveň se uměla postavit za svá práva. Už po několikáté si musel přiznat, že jeho dcera se podobala své matce čím dál tím více. Vzhledově byla podobná spíše jemu, měli stejné oči a tvar obličeje, ale povahově byla celá Eliška. Kdyby ji jen mohla vidět, byla by na ni hrdá stejně jako on.
„Nech taky nějaké palačinky svému ubohému starému otci, ty nenasytná dcero,“ řekl se smíchem Eduard a nabral si zbývající palačinky na talíř.
„Jíš jako bys neměla v žaludku žádné jídlo za několik dnů,“ škádlí ji dál.
Veronika se nenechala nachytat, tuhle hru spolu hráli už nějaký čas. Její chuť k jídlu a nenarůstající váha už byla v jejich rodině terčem mnoha vtipů.
„To víš, jsem stále ve vývoji,“ s úsměvem odpověděla.
„Už ti je přece víc jak dvacet dva let. To už většinou lidé nerostou do výšky, ale do šířky.“
„No právě,“ odvětila s těžko zadržujícím smíchem. „Třeba chci přibrat.“
„Tak to se dřív propadnu do země, než ty přibereš nějaké to kilo navíc.“
„Já za to nemůžu, že mám tak rychlý metabolismus. Ráda bych něco přibrala, ale vidíš, jak se snažím a ono pořád nic,“ povzdechla si frustrovaně.
„Neboj, až budeš jednou těhotná, tak přibereš raz dva.“
„Hm, dík za připomínku. Doufám, že to tak brzo nebude. Mám na to ještě dost času, nemyslíš?“
„Náhodou já bych už byl rád dědečkem,“ dobírá si ji.
„Cože?“ zírala na něho s otevřenou pusou.
„Neboj, dělám si z tebe legraci. I když… není to tak špatný nápad,“ zamyslel se, ale jak viděl její výraz, tak toho raději nechal.
„Až to přijde, tak to přijde. Když potkáš toho pravého, poznáš to sama. Nemusíš nikam spěchat,“ snažil se to u dcery trochu vyžehlit.
„To jsi mne teda uklidnil, budu si to pamatovat.“
Chvíli seděli v kuchyni, každý pohroužen do vlastních myšlenek, až Eduardovi padl zrak na nástěnné hodiny - bylo něco po druhé hodině.
„Za chvíli musíme vyrazit, jsem připravený a ty?“
„Půjdu se převléct do pokoje, za chvíli jsem hotová,“ zvedla se ze židle a spěchala do svého pokoje.
Rychle se převlékla a z baťohu si vyndala doklady a dala je do malé kabelky přes rameno.
Po pár minutách vešla do vstupní síně. Tam už na ni čekal otec a v ruce držel příruční tašku.
„Připraven?“ ptala se ho.
„Ano, jdeme.“


Klinika se nenacházela ve městě. Veronika jela autem po cestě, která vybíhala z města a mířila do malé vesničky. V půlce trasy byla odbočka vedoucí ke klinice. Z toho důvodu tam byli za dvacet minut, protože provoz na silnici nebyl příliš silný.
Zaparkovala na parkovišti a oba vystoupili z auta. Vešli do hlavní budovy a zamířili k recepci.
„Dobrý den. Přejete si?“ ptala se jich sestra.
„Dobrý den, Eduard Kruner je zde objednán na vyšetření na patnáct hodin.“
Sestra se zadívala do počítače, něco naťukala a odvětila: „Ano, už to vidím, pan doktor Dvořák vás za chvíli přijme. Jděte chodbou vlevo až na její konec, je tam jeho ordinace. Počkejte, až vás sestra zavolá. Nashledanou.“
„Děkujeme, nashledanou,“ rozloučila se Veronika.
Pokračovali chodbou. Až našli odpovídající dveře, sedli si na židličky a čekali. Za chvíli se dveře otevřely. Vykoukla z nich sestra, převzala od Eduarda jeho zdravotní průkaz a pozvala ho dovnitř. Veronika ho povzbudivě poplácala po zádech a dívala se, jak zmizel ve dveřích.
Během následující hodiny uvažovala, co vše musela doma udělat - nejprve uklidit kuchyň a koupelny, pak knihovnu a obývací pokoj. Teď, když bude na vše sama, musí každý den udělat pořádek v některém z pokojů, protože za jeden den by nestihla celý dům najednou. Z jejího zamyšlení ji vytrhl zvuk tříštícího se skla.
Polekaně se na židli otočila. Stačila už jen zahlédnout, jak na konci chodby mizí ve dveřích muž v černém dlouhém kabátě. Připadal ji povědomý.
Její pozornost se přenesla na sestřičku, která klečela na zemi a sbírala rozbité skleněné mističky.
Slyšela, jak říkala další sestře, že si nevšimla toho muže, do kterého vrazila - jakoby se objevil z ničeho nic.
Veronika si pomyslela, že to bylo zvláštní. Lidé se přece nezjevují uprostřed chodby.
Z jejího uvažování ji vyrušilo otevírání protějších dveří. Právě z nich vycházel její otec s doktorem Dvořákem.
„Dobrý den, vy musíte být Veronika Krunerová, těší mě,“ řekl doktor.
„Ano, dobrý den,“ odpověděla.
„Vašeho otce si zde ponecháme na několik týdnů, možná i měsíců. Nemusíte mít strach, postaráme se o něj dobře,“ vysvětloval, k čemu v ordinaci dospěli.
„Dobře, pane doktore. Můžu ho chodit navštěvovat?“
„Zpočátku bych doporučil jednu návštěvu za dva týdny. Snažíme se o to, aby pacienti byli ve stálém prostředí a bez podnětů z vnějšku. Když se bude zdát, že léčba pokročila, budou moci být návštěvy častější. Jistě mě chápete,“ shlížel na ni s omluvným výrazem.
„Jistě, to chápu,“ odpověděla poněkud sklesle.
„Neboj se, Verunko. Ber to, jako že jsem na dovolené. Budeš mít celý dům pro sebe,“ snažil se ji povzbudit otec.
„Dobře, tati. Máš všechno? Nepotřebuješ něco dovést?“
„Nepotřebuji. Jsi velká holka, zvládneš to,“ řekl a objal ji.
„Opatruj se, tati, bude se mi stýskat.“
„Budu. Buď opatrná,“ loučil se s ní.
„Fajn, tak já pojedu domů. Děkuji za všechno, pane doktore, moc jste nám pomohl. Měj se hezky tati, nashledanou.“
„Nashledanou, slečno Krunerová,“ odpověděl doktor.
„Ahoj dítě, dávej na sebe pozor,“ řekl otec a ještě jednou ji objal. Měl totiž neblahé tušení a doufal, že se jí nestane něco zlého, když bude v tom velkém domě sama.
Veronika se vydala k východu a nechala za sebou doktora i svého otce. Netušila, že ho ve svém životě viděla možná naposled.


Po příjezdu domů se vrhla na úklid, který si předsevzala. Začala kuchyní, poté knihovnou a nakonec se pustila do její ložnice a koupelny. Uklízení jí zabralo zbytek odpoledne. Večer si pak připadala jak vyždímána houba.
Když bylo vše hotovo, odešla do své koupelny, kde se uložila do vydrhnuté vany a dopřála si uklidňující koupel.
Voda byla plná pěny a bublinek a příjemně voněla. Vydržela tam ležet asi půl hodiny. Poté se voda ochladila do takové míry, že ji začínala být zima. Osušila se a převlékla do teplého modrého pyžama.
Jelikož se ji ještě nechtělo spát a nebylo moc pozdě, vydala se do knihovny, aby si přečetla nějakou knihu. Jakmile tam vstoupila, ihned rozdělala oheň v krbu, jak už bylo jejím zvykem a přisedla si co nejblíže k němu. Ze stolku si vzala první knihu, na kterou sáhla.
Po přečtení jejího názvu a po zhlédnutí obalu, došla k závěru, že držela v ruce knihu z červené knihovny.
,Tak tohle bude zajímavé,‘ pomyslela si.
Obvykle se těmto knihám vyhýbala, ale dneska mohla udělat výjimku. Bude to odpočinkové čtení a nebude u toho muset moc uvažovat - což se jí právě hodilo. Pohodlně se usadila v křesle, natáhla nohy ke krbu a začala číst.
Za okny se pomalu ale jistě rozprostírala noc. Chuchvalce mlhy začínaly obklopovat zahradu i dům. Veronika nic z toho nevnímala. Byla plně pohroužena do četby. Zrovna když se měla konečně dozvědět, kdo tu ubohou mladou dámu unesl, uslyšela ten zvuk - bouchání otevřených oken.
,To je divné. Vždyť jsem všechna okna zavřela,‘ uvažovala v duchu a odložila knihu na stolek. Vstala z křesla a vydala se tichým a tmavým domem za tím zvukem.
Prošla celé přízemí, otevřené okno však nenašla. Vrátila se do knihovny a usoudila, že se jí to zřejmě vše muselo zdát. Znovu usedla do křesla, knihu už do ruky ale nevzala.
Sledovala plápolající plameny ohně a užívala si jejich sálající teplo. Za chvíli se cítila ospalá. Usoudila, že nemá cenu tu déle vysedávat. Uhasila v krbu oheň a vydala se setmělým domem do svého pokoje.
Jakmile se její tělo dotklo měkkých peřin, upadla do spánku.


EDIT.: 27. 4. 2011. Kontrolu pravopisu a stylistiky provedla Anne Leyyd. Moc ti za to děkuji! Za chyby, které tam případně zůstaly, nesu zodpovědnost pouze já ;).