Meč Úsvitu-5.kapitola

Anotace: Rian musí osvobodit své společníky, které díky němu zajali… Jak to dopadne?

Sledoval jsem stopy koní celý den. Zastavil jsem se u malého jezírka, abych dal odpočinout svým unaveným nohám. Čekal jsem, že tu najdu pozůstatky po Temných, kteří se tu museli zastavit, aby napojili své koně, ale mýlil jsem se. Hnali své oře bez přestávky dál. Po půlhodince jsem pokračoval. Doufal jsem, že moji přátelé jsou ještě stále naživu.
Slunce celý den nepříjemně hřálo. Zaléval mě pot a padal jsem únavou. S večerem naštěstí přišel vítaný chládek, jenž upokojil mé rozpálené tělo.
Večer jsem přešel přes další hřeben a na protějším kopci jsem spatřil v záři zapadajícího slunce kamennou pevnost. Vytáhl jsem zpod kazajky mapu, kterou jsem měl v noci u sebe, takže nedošla úhoně, když nás Temní přepadli. Netušil jsem, jak daleko na severu bych mohl být, ale poslední lidská pevnost před královstvím elfů a trpaslíků, byl Nihirat, jedna z nejstarších staveb na ostrově. Síť katakomb pod ní zabírala velké území, nikomu se je nepodařilo celé zmapovat. Do podzemních chodeb vedlo mnoho vchodů. Jeden z nich by měl být někde dole pode mnou v údolí, kde se rozkládal malý lesík. Tam unesli bezpochyby Temní Tori s Darrenem.
Schoval jsem mapu a snažil se dohlédnout k pevnosti, jestli někdo hlídkuje na hradbách. Nebyl jsem ale schopen na takovou dálku něco rozeznat, a tak jsem se natáhl do trávy, aby mě hlídky náhodou nezahlédly. To, že jsem je neviděl já, ještě neznamená, že by nemohli spatřit mě.
Počkal jsem, až padne tma, a pak jsem se vydal dolů do lesíku. V pevnosti byly zažehnuty ohně a osvětlovaly tak blízké okolí. V údolí byla ale naprostá tma. Poslepu jsem se dostal k prvním stromům hájku, kde jsem ulehl pod větve rozložitého keře, a zmožen cestou jsem okamžitě usnul.
Vzbudil jsem se asi hodinu po úsvitu. Slunce se prodíralo listovím okolních stromů. Mraky se přes noc roztrhaly a nakonec nepršelo. Vál příjemný vítr, který hnal oblaka po celé nebeské klenbě.
Když jsem posnídal nějaké lesní bobule, které se mi podařilo najít, dal jsem se do prohledávání lesíku. Doufal jsem, že jeden ze vstupů do pevnosti bude někde tady, protože, kdybych měl prohledávat celé údolí, tak by mě museli Temní zahlédnout.
Procházel jsem mezi stromy a sehnutý k zemi jsem pozorně prohlížel půdu pod mýma nohama. Někde tu musí být nějaký poklop nebo něco takového. Prozkoumal jsem během pár hodin celý hájek, aniž bych něco našel. Nečekal jsem, že by bylo po tolika letech lehké vchod do tajné chodby nalézt, ale doufal jsem, že budu mít to štěstí a podaří se mi to.
Vracel jsem se zpátky, abych lesík prozkoumal znovu, když jsem o něco zakopl. Svalil jsem se na zem do vrstvy mechu. Setřepal jsem ze sebe jehličí a další zbytky porostu a rozhlédl se, o co jsem to vůbec zakopl. A pak jsem to spatřil…
Z mechu vykukoval kus zrezivělého železného pantu. Padl jsem na všechny čtyři a začal rychle rvát mech. Věděl jsem, od čeho pant je. Po několika minutách se mi podařilo odkrýt poklop v zemi. Dřevo bylo tak ztrouchnivělé, že jsem očekával, že se při mém sebemenším dotyku rozpadne na kousky. Trčel z něj masivní železný kruh pokrytý rzí.
Uchopil jsem jej a lehce zatáhl. Ozval se skřípot namáhaných pantů, ale poklop se nezvedl. Zatáhl jsem trochu víc a s obavami sledoval, jestli ztrouchnivělý materiál takové zacházení vydrží. Dřevo ale vydrželo a vstup do chodby se otevřel.
Udělal jsem si provizorní louč s větve, kolem které jsem omotal suchý mech. Křesadlem jsem ji zapálil a posvítil do otvoru, kde jsem spatřil úzkou šachtu vedoucí dolů do tmy. V jedné ze stěn byl starý žebřík. Některé z příčlí byly zrezlé tak, jako panty. Doufal jsem, že mě udrží.
Pochodeň jsem vzal do levé ruky a stoupl jsem na první příčku žebříku. Vydržela. Začal jsem pomalu a opatrně sestupovat dolů. Než jsem došlápl na další, vždy jsem ji nejdřív vyzkoušel, než jsem se na ni postavil plnou vahou.
Byl jsem asi v půlce, když příčka pode mnou povolila a rozpadla se. Zůstal jsem viset jen za pravou ruku, zatímco v levé se mi podařilo udržet pochodeň. Natáhl jsem nohu a došlápl na další, která už naštěstí nerupla. Pomalu jsem sestoupil až na dno šachty, ze které vedla úzká chodba, kam jsem se taktak vešel. Neztrácel jsem čas a vydal se dopředu.
Postupoval jsem dál tajnou chodbou. Stěny se každou chvíli měnily, jednou byly vlhké a pokryté mechem, jindy zase suché a plné pavučin. Kamenné dno začalo mírně stoupat, takže jsem se už pravděpodobně ocitl v kopci, na kterém pevnost stála.
Pažemi jsem se téměř otíral o studený kámen a temenem hlavy jsem skoro drhnul o strop. Vzduch tu byl zatuchlý a špatně se mi dýchalo. Průduchy vystavěné trpaslíky už byly pravděpodobně po letech skoro ucpané, takže se sem dolů dostala stěží trocha čerstvého vzduchu.
Po dlouhé době, kdy už jsem si začínal pomalu myslet, že jsem se dostal až na druhou stranu kopce a že chodba vede úplně jinam než do pevnosti, jsem narazil na hrubé kamenné schody, které vedly vzhůru a ztrácely se ve tmě.
Začal jsem po nich rychle stoupat a taktak, že jsem se neuhodil o poklop nad hlavou, kde schodiště končilo. Zaposlouchal jsem se do zvuků přicházejících skrz něj, a když jsem nezaslechl nic podezřelého, zatlačil jsem. Kousek se nadzvedl, ale pak zase spadl zpátky. Něco na něm zřejmě leželo.
Pustil jsem pochodeň a plnou silou zatlačil. Poklop se nadzvedl. Uslyšel jsem žuchnutí, jak se poloprázdný pytel mouky svezl stranou. Dostal jsem se do nějakého spoře osvětleného a hlavně zaneřáděného skladiště. Všude se válely bedny, pytle a další harampádí, mezi kterým pobíhala nejrůznější pištící havěť. Vše bylo pokryto několikaletým nánosem prachu. Nikdo tu očividně dlouho nebyl.
Opatrně jsem prošel mezi tím nepořádkem. Mezi nohama mi proběhla krysa.
Dostal jsem se na druhou stranu místnosti, kde jsem našel zaprášené dveře. Zašmátral jsem po klice a pootevřel. Zaposlouchal jsem se do zvuků za nimi, ale nic nevěštilo blížící se nebezpečí.
Vstoupil jsem do spoře osvětlené chodby, která byla téměř stejně zaprášená jako skladiště, odkud jsem právě přišel. Vypadalo to, že sem nikdo nechodí. Zavřel jsem za sebou potichu dveře a vydal se plíživě vpřed.
Dospěl jsem až na konec chodby, kde byly dveře, které vedly neznámo kam. Potichu jsem je pootevřel a nahlédl škvírou dovnitř. Hned na první pohled mi bylo jasné, že za dveřmi jsou kobky. Ovanul mě zápach nemytých těl a lidských výměšků.
Chodba byla lemována mnohými bytelnými dveřmi na závoru. U jedněch z nich, pár kroků ode mě, stál obtloustlý muž, jehož hlava dosahovala stěží k okénku ve dveřích, do kterého nahlížel.
Potichu jsem vstoupil dovnitř. Dozorce si vůbec ničeho nevšiml, protože mluvil k vězňům. Tušil jsem, že za těmi dveřmi budou mí společníci.
Zpozoroval mě, až jsem byl u něj. Než otočil své tlusté tělo, téměř jsem mu uťal mečem hlavu. Skoro bezhlavé tělo žuchlo na zem jak kus prasete. Otřel jsem zakrvácenou čepel meče o špinavé hadry mrtvoly a zasunul jej zpět do pochvy. Pak jsem přikročil ke dveřím kobky, u které muž prve stál, a zvedl jsem závoru. Dveře se vzápětí otevřely.
„Máš štěstí,“ uvítala mě Tori chladným hlasem. „Myslela jsem, že zbaběle utečeš a necháš nás Temným. Kdybys to udělal, a já se odsud dostala, nikam by ses přede mnou neschoval. Našla bych si tě. A nepřej si vědět, co bych ti udělala.“
„Já…“ dál jsem se nedostal.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat, protože mě to nezajímá,“ odsekla elfka. „Vím, že jsi usnul. Co jsem taky od tebe mohla čekat, že? Vždyť jsi jen usmrkánek, který je rád, že uzvedne meč. Měl jsi raději zůstat v Argosu a hrát si na vojáka. Na skutečný život nejsi připraven a začínám pochybovat o tom, že někdy budeš.“
Došla mi řeč. Naprázdno jsem otevřel pusu a zase ji zavřel. Elfka měla pravdu. A způsob, jakým mi ji řekla, mě hluboce zasáhl.
Vyhledal jsem Darrena, aby mě podpořil. Ale jakmile jsem spatřil pohled jeho chladných očí, došlo mi, že plně souhlasí s Tori.
„No, na vysvětlovaní a omlouvání bude čas jindy,“ prohlásila elfka. „Ten dozorce, kterého jsi před chvíli zabil, nám zrovna ohlašoval, že si pro nás za půl hodiny přijdou stráže, abychom byli pověšeni na oslavu příjezdu sira Nathlaka, pravé ruky lorda Darkmoora.“
„Tak to bychom měli rychle vypadnout,“ nalezl jsem opět svůj ztracený hlas. Výtka elfky ale zůstala uvězněna v mé hlavě a stále jsem nad tím přemýšlel. Měla pravdu, samozřejmě. Měl jsem raději zůstat v Argosu. Kdyby táta žil, určitě by se za mě styděl. On bojoval do posledního dechu z Temnými, zatímco já umím akorát usnout na hlídce. Ne, tak to dál nejde. Musím se změnit. Prostě musím. Jestli chci zachránit Darlien, nemůžu se dál tak chovat. Musím si uvědomit tu zodpovědnost, co leží na mých bedrech. A lord Darkmoor sám od sebe z království neodtáhne.
„Myslíš?“ ušklíbla se Tori. „Doufám, že jsi nezapomněl, jak jsi se sem dostal?!“
„Ne, nezapomněl,“ odsekl jsem.
Vedl jsem své společníky dozadu do skladiště. Tori se při pohledu na nepořádek a krysy zhnusila. „Jinudy to nešlo?“
„Ne, nešlo.“ Už mě to začalo štvát. Elfka mě stále napadala. Jakoby nestačilo to, co mi už řekla. „Kdybych měl hledat lepší cestu, už byste viseli.“
„Nebýt tebe, tak by k tomu nemuselo vůbec dojít.“
„Myslel jsem, že elfové jsou chladní a málo mluví. Ty ale mluvíš až moc. Vím, že jsem usnul na hlídce a mrzí mě to. S tím už ale nic neudělám. Můžu se akorát snažit, aby se to už nestalo. Ranní probuzení a zjištění, že vás díky mě v noci unesli, na tu hrůzu do smrti nezapomenu.“
„To by mělo být dostatečným trestem za to, co jsi udělal. Trestáš sám sebe, to je dobré. Nedovedeš si představit, jaké to bylo, když jsem se probudila z bezvědomí a zjistila jsem, že ležím napříč přes koně a hledím na černé boty Temného vojáka.“
„Já bych se rovnou podělal,“ přiznal jsem se.
„To věřím,“ nadhodil Darren. „Třeba by to byl takový smrad, že by všichni Temní vojáci omdleli a mi bychom byli volní.“ Můj společník se ušklíbl. Byl toho názoru, že jsem byl už dost potrestán na to, abych si to zapamatoval.
Elfka se musela taky pousmát. Sice nemohla uvěřit, že někdo může usnout na hlídce, ale musela taky připustit, že jsem člověk a těm se to prostě někdy stává.


* * *

Na noc jsme nikde nezastavovali, abychom zvětšili náskok před našimi pronásledovateli. Elfka nás hnala dál. Klopýtali jsme ve tmě a doufali, že si nezvrtneme kotník v nějaké prohlubni.
Za úsvitu jsme již spatřili na obzoru kraj lesa. Zrychlili jsme krok, abychom tam byli co nejrychleji.
V půli cesty jsme zahlédli pronásledovatele pár stovek metrů za námi. Rozběhli jsme se. Strach nám dodával sílu. Stromy se blížily.
Ale vojáci měli koně a ty teď štvali za námi. Nevšímali si jejich zpěněných boků a bičovali je k vyšší rychlosti.
K lesu nám už zbývalo jen několik desítek metrů, ale Temní už byli téměř nadosah. Každou chvíli nás musí dostihnout.