Meč Úsvitu-6.kapitola

Anotace: Cesta na sever zavedla společníky do Elvienforestu… co dál?

Když už to vypadalo, že nás Temní dostanou téměř u lesa, přiletěl z hvozdu šíp a zabodl se do krku nejbližšího pronásledovatele, kapitána Porgosse. Ten se svalil se ze hřbetu koně jak pytel brambor a zůstal bezvládně ležet na zemi.
Z lesa vyletěly další šípy a našli bezpečně svůj cíl. Za chvíli se všichni pronásledovatelé váleli v prachu, mrtví nebo těžce zranění. Jejich zpěnění koně si mohli konečně odpočinout. Poslední metry jsme uběhli klidným klusem, protože už jsme se nemuseli ničeho obávat.
Proběhli jsme mezi prvními stromy a narazili na skupinku asi osmi elfů. Luky, které před chvílí použili na naši záchranu, už měli pověšené zpátky na zádech. Jeden z nich vysoký elf s šedýma očima a světle hnědými vlasy k nám přistoupil a zamračil se na Tori.
„Jak ses mohla opovážit, stopařko, přivést sem lidi bez vědomí elfího knížete?“ osočil se na ni. Jeho oči šlehaly blesky.
„Jsou to přátelé, Likartene,“ opáčila klidně elfka. „Pomohli mi najít skupinu Temných, která vypálila Dafnien a Trirast.“
„Odkud jsou?“ zeptal se už o něco přátelštěji elf.
„Z Argosu, pane,“ odpověděl jsem za elfku. „Jsem Rian, chráněnec lorda Locklenna, argoského vévody, a toto je Darren, syn mistra meče Argosu.“
„Poslední vévodství, které nebylo podrobeno Temnými,“ pronesl Likarten. „Rád se setkávám s lidmi, kteří neklečí před lordem Darkmoorem.“
„Vděčíme vám za náš život.“ Usmál jsem se napjatě. „Doufám, že se mi naskytne příležitost vám to oplatit.“
„Kdo ví,“ ušklíbl se Likarten. „Máme namířeno do Portienu. Můžete se k nám přidat, jestli chcete. V noci přijde bouřka, cítím to.“
„S radostí se přidáme k tvé družině,“ přijala pozvání Tori s úsměvem.
Likarten se vydal se svými společníky napřed, zatímco my jsme je zpovzdálí následovali, abychom se mohli nerušeně bavit.
„Ty ho znáš?“ uhodil jsem na elfku.
„Je to velitel pohraniční stráže,“ opáčila. „To, že se Temní nedostávají do našich lesů, je jejich zásluhou..“
Než se úplně setmělo, dorazili jsme do malé elfské vesnice, o které se zmiňoval Likarten. Portien byla jedna z pohraničních osad, takže byla vystavěna na mohutných stromech. Jednotlivé domy a místa spojovaly provazové mosty, které se dali při napadení rychle přeseknout a uvěznit tak útočníky. V koruně nejmohutnějšího listnáče bylo honosné stavení, před kterým byla velká dřevěná plošina, která sloužila patrně jako shromaždiště.
Skupina elfů došla k jednomu ze stromů na začátku vesnice, kde jim shodili shora provazový žebřík. Všichni jsme po něm vylezli na malou plošinu, která sloužila jako vstup do vesnice. Likarten se vydal ke dvojici stráží, která plošinu hlídala. „Vznešený Ouklien je na shromaždišti?“ zeptal se jich, zatímco vytahovali žebřík opět nahoru.
„Ano, pane,“ odpověděl jeden ze strážců. „Dorazili poslové z Elvienu a Vznešený je chtěl vyslechnout ještě dnes večer.“
Likarten pokýval hlavou a pokynul nám rukou. „Pojďte za mnou,“ vyzval nás, zatímco své muže poslal do hostince, aby objednali pokoje a jídlo a počkali tam na nás. Velitel pohraniční stráže se vydal po jednom z mostků, které vedly z plošiny, a my jsme jej následovali.
„Mostky jsou naprosto bezpečné,“ ujišťoval mě Likarten, když viděl, jak se snažím nedívat dolů, aby mě nepřemohla závrať.
Po chvíli jsme dorazili ke shromaždišti, které stálo strategicky uprostřed vesnice. Sbíhaly se k němu mostky ze všech stran, takže to vypadalo, jako když se jednotlivá vlákna pavučiny spojují ve středu. Když jsme vstoupili na plošinu, spatřili jsme vkusně oblečeného elfa, jak hovoří s dalšími dvěma, kteří byli ale na rozdíl od něj v obyčejných šatech, které se hodí na cesty. To museli být ti poslové, o kterých mluvil strážný.
Počkali jsme než Vznešený domluví s posly, a poté, co je propustil, jsme se k němu vydali. Jakmile nás Ouklien spatřil, vydal se nám naproti. Vznešený měl lehce opálenou tvář rámovanou hnědými vlasy v týle svázanými do ohonu. Jeho šedomodré oči nás bystře pozorovaly.
„Vítej, Likartene,“ pozdravil Vznešený elfa, když jsem se v půli cesty střetli. „Nějaké problémy na jižních hranicích?“
„Dostali jsme pár Temných vojáků, kteří pronásledovali tady ty tři,“ opáčil Likarten a mávl rukou k nám.
Vznešený si nás prohlédl od hlavy k patě, Tori přelétl zběžným pohledem, při kterém mu svitlo poznání v očích. „Vás už jsem někde viděl, ne?“
„Je to možné. Párkrát jsem procházela vaší vesnicí, takže jste si mě mohl někdy všimnout.“
„Ne, myslím v Elvienu, u knížecího dvora,“ upřesnil Ouklien. „Zdálo se mi, že jsem vás tam zahlédl, když jsem byl naposledy u knížete Selendiena.“
„To jste si mě musel s někým splést,“ zasmála se nuceně elfka. „Co by obyčejná stopařka dělala v knížecím paláci?“
„Máte pravdu, asi jsem se musel splést,“ omluvil se Vznešený. Stále mu to ale vrtalo hlavou, všiml jsem si. Byl přesvědčen o tom, že ji tam viděl.
Taky se mi to zdálo divné, ale neřešil jsem to. Vznešený obrátil pozornost na mě a na Darrena. Zdálo se mi, že nám nedůvěřuje. Alespoň pohled jeho očí o tom vypovídal.
„Odkud jste vy dva?“ téměř štěkl.
„Z Argosu,“ odpověděl jsem klidně.
Vznešený se na chvíli zamyslel. „Mohli byste být špehové, kteří sem byli posláni, aby zjistili všechny dostupné informace o naší armádě,“ uhodil na nás.
„To by po nich, Vznešený, ti Temní vojáci asi nestříleli, ne?“ řekl klidně Likarten. „Proč by zabíjeli své špehy?“
„Máš pravdu, Likartene. Nechal jsem se unést obavami. Temní vojáci se totiž už několikrát pokusili využít lidi jako špehy. Proto jsem tak nedůvěřivý.“
„Já se za ně klidně zaručím, protože jim věřím,“ prohodila Tori, abychom mohli zůstat ve vesnici. „Pomohli mi zabít Temné, kteří napadli několik příhraničních vesnic.“
„Není třeba,“ řekl Ouklien. „Pokud ti pomohli v boji proti Temným, tak dokázali, že před prašivým Darkmoorem neklečí strachy jako většina lidí.“
Vznešený Ouklien pohrdal lidmi, kteří se nechali ovládnout Temnými, aniž by se proti nim postavili. Já jsem s ním vskrytu duše souhlasil. Nikdy bych se nevzdal bez boje, to bych raději zemřel.
„Mohu znát vaše jména?“ otočil se na mě Ouklien. „Pokud patříte mezi ty, kteří proti Temným bojují, tak jste ve vesnici samozřejmě vítáni.“
„Já jsem Rian, chráněnec lorda Locklenna, argoského vévody, a můj společník je Darren, syn mistra meče Argosu,“ představil jsem sebe a svého přítele.
„Kam máte namířeno?“ zeptal se Vznešený.
„Cestujeme do Gristadu a Tori nám nabídla, že bychom ji mohli doprovodit do Elvienu a pak se vydat dál. Bude to tak i lepší, protože kolem řeky Darlin mezi elfským knížectvím a trpasličím královstvím se pohybuje víc Temných vojáků, než je zdrávo.“
„Ano, o tom jsem slyšel. Něco se mi doneslo z východních hranic. Prý někoho hledají. “
„Ráno bychom chtěli vyrazit dál,“ prohodila Tori. „Máme před sebou dlouhou cestu a já musím podat zprávu o úspěchu výpravy co nejdřív.“
„Můžete vyrazit za úsvitu s posly, kteří se vrací do Elvienu. Ale teď mě omluvte, musím jít zpravit o nových událostech v knížectví, které jsem se dozvěděl od poslů, zbytek rady.“
„Jaké jsou zprávy?“ otázala se elfka Vznešeného, než nás opustil.
„Kníže Selendien se chystá osobně na kontrolu jižních hranic knížectví,“ odpověděl Ouklien. „Máme připravit vše potřebné dle seznamu, který nám zaslal. Bude to pro nás pocta, uvítat ho v naší vesnici.“
„To věřím.“ Elfka se usmála. Pro každou vesnici by to byla pocta, kdyby mohla hostit samotného elfského knížete. On totiž zase tak často Elvien neopouštěl. Ale vzhledem k situaci na jižních hranicích to bylo nadmíru žádoucí. Ouklien nás opustil.
„Nemáte nic proti večeři?“ zeptal se nás Likarten, který rozhovor s Ouklienem jen sledoval. „Mí muži už určitě v hostinci vše zařídili.“
Nikdo proti tomu samozřejmě nic neměl, a tak jsme se vydali po jednom z mostků, které vedly ze shromaždiště, až jsme došli k hostinci, který byl postaven v rozsoše mohutného dubu. Nade dveřmi se komíhal znak na kusu mosazného plechu – jmenoval se U Luku, jak příznačné u elfské hospody, která teď spíše sloužila jako kasárna pro pohraniční stráž.
Vstoupili jsme dovnitř a zamířili ke stolu, kde už seděli Likartenovi muži. Jídlo už bylo připraveno, a tak jsme se do něj hned pustili. Jakmile jsme dojedli, Likarten nás vyzval, abychom mu povyprávěli o svých dobrodružstvích. Dali jsme se do vyprávění, střídali jsme se a navzájem doplňovali.
„Takže do pevnosti Nihirat vede tajná chodba?“ reagoval Likarten na náš příběh. „No, dalo se to čekat. Je to stará pevnost a v takových se většinou tajné chodby budovaly.“
„Teď už je to stejně jedno, protože určitě bude hlídaná,“ nadhodil jsem. „Temní již určitě přišli na to, kudy jsme utekli.“
„Ano, to vím, ale nebudou tam přece hlídat věčně, ne? Jednou je to přestane bavit a pak je napadneme.“
Ve všem jsem s ním souhlasil, ale přitom jsem věděl, že to nebude tak lehké.
„Jenže elfové je sami nemohou porazit,“ dovolil jsem si napadnout neporanitelnost elfů. „Darkmoorovi parchanti mají několikanásobnou přesilu. Můžeme je porazit jedině tak, že se spojíme. Elfové, lidé a trpaslíci.“
„To se ale nikdy nestane,“ řekl Likarten. „To ví každý. Kdybychom měli alespoň na své straně čaroděje. Jenže Darkmoor se postaral, aby mu nemohl magicky nikdo oponovat.“
„Není možné, aby nějaký čaroděj tomu vraždění unikl?“ napadlo Darrena.
„Po vypálení ostrova mágů byl prohledán celý Darlien, ale žádný jiný čaroděj se nenašel,“ odpověděl Likarten. „Zřídkakdy opouštěli svůj domov.“
„Když jsme byli ve vězení, žalářník se zmínil mimochodem o nějakém siru Mordredovi, pravé ruce Darkmoora,“ vzpomněla si Tori. „Měl by teď být v pevnosti Nihirat, protože naše poprava měla být na jeho počest.“
„To je ale veliká šance, jak zasadit nepříteli citelnou ránu.“ Usmál se vědoucně Likarten. „Vyšleme hlídky, aby nahlásili, až Mordred opustí Nihirat. Pak si na něj někde počíháme.“
„Myslím, že nebude takový blázen, aby jel jenom s několika lidmi,“ nadhodil Darren. „Určitě s ním pojede několik desítek Temných vojáků, aby se postarali o jeho bezpečnost.“
„Přesto se o to musíme pokusit,“ nenechal se odradit Likarten. „Zasáhli bychom toho zmetka na citlivém místě.“
„Jaké to je být velitelem pohraniční stráže?“ vyzvídal Darren. Sice moc nečekal, že by mu elf chtěl odpovědět, ale můj společník jaksi nejdřív mluví a pak teprve přemýšlí.
„Namáhavé,“ opáčil Likarten. „Bez nás by byl Elvienforest mnohem dosažitelnější pro Temné vojáky, kteří se neustále pokoušejí do lesa dostat a pokořit jeden z posledních svobodných národů. Naštěstí les má svou vlastní magii, a tak dovede částečně zabránit průniku Temných.“
„Stromy v Elvienforestu jsou živé?“ vydechl překvapením Darren. „Jak je to možné?“
„Dalo by se říct, že jsou živé,“ připustil elf. „Ale ne tak, jak si myslíš. Občas se stane, že se některý přesune jinam, ale to jen zřídkakdy, protože neradi opouštějí své místa. Stromy a keře jsou ale schopné se vzájemné proplést tak, že nepronikne do lesa ani myška.“
„A co když napadne Temné vojáky les zapálit?“ napadlo mě. „To by pak lehl celý Elvienforest popelem, ne?“
„Divil by ses, ale ne,“ překvapil mě Likarten. „Stromy v Elvienforestu hoří velice špatně. A navíc jsme s nimi spjati, takže s nimi můžeme v duchu mluvit. Někteří z nás také ovládají přírodní magii, která nám pomáhá v boji s Temnými vojáky.“
„A proč jste nám tedy nepomohli, když vládnete takovou silou?“ napadl ho Darren dřív, než jsem ho stačil zastavit, protože jsem tušil, že na Likartena uhodí.
„Naše moc není nekonečná, a proto jí nemůžeme plýtvat,“ odsekl elf. „Bereme sílu ze země a té ji musíme také vrátit. A navíc, nikdy jsme se nestarali o osudy lidí.“
Pak už Likarten nepromluvil. Nevraživě jsem se podíval na Darrena, který se schoulil do klubíčka jako napadený ježek. Občas nás jeho ukecanost dostávala do problémů.
„Příště by bylo lepší, kdybys raději mlčel,“ zasyčel jsem na něj. „Nejdřív mysli, než něco vypustíš z úst.“
Věděl jsem, že Likarten všechno slyšel, i když jsem mluvil potichu, ale nereagoval na to a dál hleděl do ohniště, kde plápolal magický oheň.
Hostinský nás po chvíli odvedl do našich pokojů. Já s Darrenem jsme dostali jeden a Tori druhý. Likarten a jeho lidé dostali pokoje na druhé straně hostince v části vyhrazené pohraniční stráži. Darren si mlčky lehl do postele a vmžiku spal. Byl na mě asi naštvaný, ale v koutku duše věděl, že jsem měl pravdu, a že by měl někdy raději mlčet. Do rána se z toho vyspí a bude klid.
Lehl jsem si na druhou postel a hleděl několik minut do stropu, než se mi zavřely oči a usnul jsem.