Kronika Keronie 6. kapitola

Anotace: Jak pokračuje noční dobrodružství? A kde se Veronika nakonec probudí? V příběhu se přesouváme do země zvané Keronie. Opět trochu kratší kapitola.

Sbírka: Kronika Keronie

Neznámý muž si oddechl. Počítal sice s tímto řešením, ale doufal, že s ním odejde dobrovolně.
Sledoval spící ženu. Když ji poprvé spatřil v muzeu oblečenou v kostýmu, jeho srdce vynechalo několik úderů. Byla překrásná. Modré šaty zvýrazňovaly barvu očí, které zářily do dálky, a střih podtrhával její štíhlou postavu.
Ihned věděl, že je to ona, jíž hledal. Odpovídala popisu ve věštbě a její tvář jakoby vypadla z portrétu v medailónku, který měl zavěšený kolem krku. Namaloval ho věštec, předvídající její příchod - byl obdivuhodně přesný.
Hledal ji několik týdnů. Věděl jen to, že bydlela v tomto městě. Věštba o místě, kde se nacházela, nemluvila.
V muzeu zjistil, kde byl její domov a ihned se k nim vydal, když Veronika odešla z práce. Myslel si, že ho před budovou zahlédla, jak sestupovala po schodišti. Zřejmě ne.
Poté se v muzeu ukázal ještě jednou, aby se ujistil. Každý večer sledoval jejich dům - až nadešla dnešní noc.
Měl štěstí, že její otec odjel pryč a na malou chvíli dceru nebude postrádat. Stejně by nepostřehl, že zmizela. Nikdo z tohoto světa by si toho nebyl vědom.
Za tu dobu, co zde pobýval, se přizpůsobil zdejšímu životu. Necítil se zde ale dobře. Přece jen, nebyl zvyklý na stroje a vymoženosti. Dával předost rozlehlým pláním a lesům, kde se spalo pod hvězdnou oblohou za svitu ohně. Však se za chvíli do svého světa vrátí a přivede sebou i ji - jeho paní.
Přikročil k posteli a rozvázali jí ruce, neboť pro něj už nepředstavovala hrozbu. Opatrně ji vzal do náruče, jako by byla ta nejvzácnější věc na světě, a vydal se pryč z domu.
V jeho náruči se skoro ztrácela, tak byla oproti němu malá. Musel se pousmát nad vzpomínkou, jak se na něj vrhla se svícnem v ruce. Rozhodně ji nemohl upřít, že má odvahu.
Venku pokračoval přes zahradu, až se dostal do temného a hustého lesa, který obklopoval dům Krunerů.
Pár metrů za jeho hranicí se zastavil a poklekl na jedno koleno, aby mohl dívku držet jen jednou rukou a druhou vytáhl zpod košile malý zlatý předmět.
Byl to medailón s podobiznou jeho paní. Zároveň to bylo přenášedlo, kterým se dostal do tohoto světa.
Stiskl ho v ruce a zašeptal: „Přenes mě tam, odkud jsi mě vzal.“
V lese se objevil slabý záblesk namodralého světla a obě postavy zmizely.


Bolela ji hlava, ale nějak si nemohla vzpomenout proč. Nechtěla se probudit. Bylo ji dobře, když necítila onu bolest. Zároveň jí bylo příjemné teplo, které se rozlévalo po celém těle. Jen jí přišlo divné, že se její postel tak natřásala - to její lože obvykle nedělalo.
Otevřela oči a zpočátku nic neviděla. Všude kolem byla ta nejčernější noc.
„Konečně jsi vzhůru, má paní. Zaspala jsi náš příchod sem.“
Tichý hlas ji vylekal, až sebou trhla. Uvědomila si, že to, co ji celou dobu hřálo a ten, kdo k ní mluví, je tělo a hlas muže z muzea.
Ten neznámý člověk, únosce, šmírák, a kdo ví co ještě, ji držel v náručí a jel s ní na koni. Posadil si ji bokem na sedlo před sebe a podpíral ji levou rukou kolem zad.
,Pane jo, já jedu na koni. Na opravdovém koni,‘ jásala v duchu, ale vzápětí si uvědomila, že neměla důvod radovat se. Ten muž ji přece unesl, a teď ani nevěděla, kde se nacházela.
„Okamžitě zastav!“ promluvila úsečně.
„Nikoliv, má paní. Mám za úkol přivézt tě před Radu starších a tam taky jedeme,“ odpověděl jí.
Veronice pořád nějak nedocházelo, co se to vlastně stalo. Musela si to ujasnit.
„Takže ty jsi mě několik dnů sledoval, pak ses k nám vloupal, abys mě unesl a dotáhl před nějakou Radu starších? Chápu to dobře?“ ptala se ho a zvedala hlavu, aby mu pohlédla do tváře. Jelikož byla opravdu veliká tma, tak viděla jen její obrysy a nic víc.
„Ano, má paní.“
„Proč mi pořád říkáš ,má paní‘?“
„Protože jsi má paní,“ podle tónu hlasu šlo poznat, že ho tato otázka pobavila.
„Kde se tu vzal ten kůň?“
„Přemístili jsme se přímo k místu, kde se mi o něj staral jeden dobrý muž.“
„Jak to myslíš, že jsme se přemístili a kde to vlastně jsme?“
„V mé zemi Keronii. Přemísťování by ti lépe vysvětlili Starší. Pomocí přenášedla se dá cestovat mezi mým a tvým světem, ale potřebuješ k tomu velmi mnoho magie, která je dána do onoho předmětu. Tyto věci jsou velmi vzácné. Já jsem ho obdržel od Nejvyššího Mága.“
„Ta Keronie leží kde? V Evropě těžko,“ namáhala si mozek, ale o této zemi ještě nikdy neslyšela a teorie ohledně přemisťování ji přišla dost na hlavu.
„My už nejsme ve tvé zemi, ani ve tvém světě,“ odvětil.
,To mi ještě scházelo! Unesl mě nějaký blázen, který si myslí, že existuje více světů, než ten náš. A nedej bože i nějaká paralelní realita. Musím se dostat pryč,‘ uvažovala v duchu.
„Takže mě neodvedeš zpátky a nedáš mi pokoj,“ ujišťovala se.
„Ne, má paní.“
,S ním asi nic nepohne. Zřejmě ho nepřemluvím, ale možná mu uteču. Jsem sice malá, ale mrštná,‘ přemýšlela v duchu. ,Za pokus nic nedám. Jde se na to.‘
Zkusila se trochu otočit, ale levá ruka únosce ji ještě pevněji sevřela kolem zad.
„Moc se nehýbej, má paní, jinak spadneš.“
„Bolí mě celé tělo, chtěla jsem se jen trochu protáhnout,“ odpověděla klidně.
Tlak jeho ruky na Verunčiných zádech vzápětí povolil. Ještě jednou se trochu posunula a pak se odrazila a pod jeho pravou rukou sklouzla z koně.
Dopad na zem byl poněkud tvrdší, než čekala, ihned se však rozběhla pryč.
Okamžitě si uvědomila, že je bosá a ucítila bodavou bolest v pravém kotníku. Potlačila zasténání a snažila se odkulhat, co nejdál to šlo.
Jelikož byla tma a neviděla, kde je, belhala přímo rovně za nosem. Slyšela, jak se k ní přibližoval dusot kopyt.
K její snaze utéct mu, se přidalo úsilí zmizet z tohoto proklatého místa, ať to bylo kdekoliv.
Kvůli tmě si nevšimla králičí nory a zakopla o ni.
Její, už tak pochroumaný, kotník byl teď jistě vymknutý. Spadla na zem a hlavou se udeřila do kamene vyčnívajícího z trávy. Pociťovala ostrou bolest v kotníku, k níž se přidala řezavá bolest hlavy. Cítila, že jí teče krev z čela.
Poslední, co vnímala, než upadla do dalšího bezvědomí, byly velké teplé ruce, které ji zvedly ze země, zabalily do pláště a odnášely v náručí. Poté ztratila vědomí.


EDIT.: 27. 4. 2011. Kontrolu pravopisu a stylistiky provedla Anne Leyyd. Moc ti za to děkuji! Za chyby, které tam případně zůstaly, nesu zodpovědnost pouze já ;).