Kronika Keronie 8. kapitola

Anotace: Vysvětlovací kapitola a opět malý exkurz do historie (zřejmě už poslední :)). Dozvíme se zde nejen další informace o Veronice, ale i o panu Neznámém. Omlouvám se za poněkud nudnější část příběhu.

Sbírka: Kronika Keronie

Veronika vzpomínala na svou babičku Annu z matčiny strany. Její matka Judita zemřela, když bylo Anně pět let. O původu jejích rodu jí řekl otec. Anna to poté, co její dcera Eliška oslavila osmnácté narozeniny, předala svému dítěti dál.
Veronika se to dozvěděla náhodou, když jí bylo deset let. Spala ve své posteli a probudily ji rozhořčené hlasy její matky a babičky Anny. Vstala z postele a šla se podívat, co se to dělo.
Stály v kuchyni a jen co si jí všimly, přestaly se hádat. Matka předtím vyčítala babičce, že nestála o jejich majetek, že ho nechtěla zpátky a že chtěla pohřbít jejich rodovou historii. Babička ji odvětila, že to tak bude bezpečnější, že by s tím bylo pak hodně práce a že je lepší na vše zapomenout.
Nechápala, o co se jednalo. Jaký rodový majetek? Jaké rodová historie? Proto se jich na to zeptala. Ony stále ještě rozhořčené, se daly do vysvětlování. Byla to právě babička, kdo jí řekl, že pocházejí ze starého šlechtického rodu.
Po této noci si pak připadala jako někdo jiný. Za nějakou dobu babičku přemluvila k tomu, aby se šly podívat na jejich sídlo - Janův hrad. Bohužel, o jejich rodu toho mnoho nevěděla jak babička Anna, tak ani její matka Eliška.
Veronika proto začala pátrat na vlastní pěst. V jejich malém městě bylo mnoho historických pramenů - čerpala především z kronik.
Dozvěděla se, že jejich rod zde, na Janově hradě, žil už od středověku. Nebyla to moc významná a ani majetná šlechta, ale podařilo se jim tady udržet až do druhé světové války.
Více informací než o jejich rodu, dokázala zjistit o jejich domě. Původně gotická tvrz vznikla v polovině třináctého století, ke konci čtrnáctého pak byla přestavěna na hrad. Půdorysně tvořil čtverec s vnitřním nádvořím. Na vnějším nádvoří se nacházely stáje, domky řemeslníků a další přístřešky.
Celý hrad obklopovaly několikeré hradby, které byly v pozdějších dobách bourány a rozebírány, protože ztratily svůj ochranný charakter. Po požáru na konci šestnáctého století, byl hrad pomalu přestavován na raně barokní zámek.
Skládal se ze tří křídel. Čtvrté křídlo, kde se nacházela vstupní brána, shořelo při požáru celé. Vnitřní nádvoří se tak propojilo s vnějším. Stáje a další budovy shořely rovněž a byly znovu postaveny za domem blízko lesa. V přízemí se nacházela vstupní síň, v ní centrální schodiště, pak jídelna, kuchyň, knihovna, hrací místnost (dnes obývací pokoj), oranžérie, taneční sál, pracovna a další místnosti. V prvním a v druhém patře se nacházelo několik panských ložnic a pokojů pro služebnictvo.
Dům byl udržován v dobrém stavu a dalo se v něm bydlet i v zimě díky mnoha zbudovaným krbům. Po přestavbě v devatenáctém století, zde byla zavedena plynofikace, potom i elektrifikace, tekoucí teplá i studená voda a funkční vytápění.
Její matka se nevzdala naděje, že získá jejich majetek zpátky. Proto ihned po pádu komunismu zažádala u příslušných úřadů o jeho navrácení.
Po dlouhých osmnácti letech se jí to podařilo. Co nejdříve se tam nastěhovali. Nebydlelo se na tom místě špatně. Veronika si zde jen, v tak velkém sídle, připadla osaměle.
Matka trávila mnoho času jako archeoložka na vykopávkách a otec vysedával v pracovně a psal úspěšně prodávané knihy, díky nimž si mohli dovolit bydlet v tomto zámku.
Veronika se však uměla zabavit sama, musela se to naučit už v brzkém věku. Byla jedináček a to sebou přinášelo nejedno úskalí. Několikrát proto důkladně prozkoumala celý dům a přilehlé pozemky a představovala si, jak se zde asi žilo v dávných dobách.
Od té doby, co se dověděla, že její rodina patří k šlechtě, přála si žít v jejich zámku. A to se jí vyplnilo.
Za celý svůj dvaadvacet let trvající život však neslyšela, nebo nenalezla důkaz o tom, že by její předci patřili k Přemyslovcům.
Tato úvaha ji probrala z letargie, do níž upadla po jejím nepovedeném a zbytečném pokusu o útěk. V hlavě jí vířilo tolik myšlenek, že nevěděla, s kterou má dříve začít.
„Kdo je to ten ,Ramei‘?“ uvědomila si, že musí postupovat systematicky a nepropadávat panice, která jí z této situace nepomůže.
„Ramei je náš pravoplatný rod, z něhož pocházíš i ty, má paní,“ odpověděl jí a jeho mysl se trochu uklidnila, vědomím toho, že se konečně probrala z otupělosti a začínala se vyptávat. Nevěděl, co by dělal, kdyby zůstala apatická.
„A já mám být podle tebe poslední žijící potomek obou větví, jak Přemyslovců, tak Ramei?“
„Ano, má paní.“
,Možná na tom bude něco pravdy,‘ říkala si v duchu. ,Pocházím přece ze starého šlechtického rodu. Klidně se mohlo stát, že historikům a genealogům nějaký ten méně známý člen příbuzenstva ušel, či ho nenašli, nebo se už o něm nevědělo v době jeho života, nebo se na něj pak zapomnělo. Všechno je možné.‘
Veronika si náhle uvědomila, že o svém únosci nic neví.
„Jak se jmenuješ?“ ptala se ho.
Musela si připustit, že ji toto vyptávání a informace, které pak dostane, začínalo zajímat.
„Jmenuji se Richard z Primu, má paní.“
,Hm, příhodné jméno pro někoho jako je on,‘ napadlo ji.
„Jak to, že o mě toho víš tolik, Richarde z Primu?“
„Patřím k Bratrstvu pravdy. Jsem jeho členem už osmnáct let. Byl jsem vybrán v deseti letech, abych se naučil všemu možnému, co by mi pak pomohlo splnit mé poslání.
Bratrstvo je tajný spolek a domníváme se, že král o jeho existenci neví. Bylo založeno po smrti právoplatného krále před pěti stovkami let. V té době bylo vyřčeno ono proroctví a úkolem Bratrstva bylo ochraňovat ho a nalézt právoplatného dědice v době, kdy by měl přijít do Keronie. Jsem Ochránce, proto bylo mým úkolem tě nalézt ve tvém světě.“
„Tam mě vezeš? K Bratrstvu pravdy?“ ptala se Veronika a byla potěšena, že její analytické schopnosti pořád fungují.
„Ano, má paní. Ihned po návratu do Keronie jsem tě měl přivézt před Radu starších - ta vede Bratrstvo.“
Veronice připadalo všechno stále příliš neskutečné, než aby to byla pravda, jenže bolest hlavy a kotníku ji usvědčila v tom, že se jí to opravdu nezdá. Asi se s tím bude muset smířit.
„Fajn. Čistě hypoteticky, pokud ti uvěřím a pojedu s tebou za Radou starších, co se bude dít potom?“ zajímala se.
„To ti řekne až Rada starších. Já jsem měl za úkol tě sem přivést a dopravit před ně,“ odpověděl, vstal ze svého místa a šel ke koni, který byl uvázán u nedalekého stromu.
Veronika tak měla chvilku pro sebe a poprvé si prohlédla své zranění na pravém kotníku. Byl pevně obvázaný nějakým kusem látky, aby s ním nemohla pohnout. Současně si uvědomila, jaké oblečení měla na sobě. Bylo to její modré pyžamo - tričko s dlouhým rukávem a kalhotový spodek.
,Asi ho nenapadlo vzít mi nějaké to oblečení,‘ pomyslela si a začala zkoumat plášť, kterým byla přikrytá.
Byl tmavě modrý s podšívkou, která příjemně hřála - což mohla okusit na vlastní kůži. Plášť se zapínal u krku broží mající tvar spirály. Jeho další součástí byla hluboká kapuce.
Rozhodla se, jelikož neměla žádné jiné oblečení, přivlastnit si tento kousek. Ať si Richard z Primu chodí, v čem chce - ten plášť byl od teď její.
Následně se snažila do pláště zabalit, protože jí začínala být zima od sezení na holé zemi.
,Mají tady stále chladno, i když už jsou stromy a louky rozkvetlé,‘ uvažovala v duchu.
Byla tak zabraná do hledání správných konců příliš dlouhého pláště, že se do něj pomalu ale jistě zamotávala. Proto si hned neuvědomila, že Richard stál nad ní a pozoroval její marné snažení.
V duchu si přitom myslel: ,Vedle ní se člověk nenudí. Jsme v Keronii ani ne hodinu a ona už je zraněná a teď se asi vlastnoručně uškrtí pláštěm. Je tak roztomile nemotorná.‘
Klekl si před ni a vymotal ji z pláště. Usmíval se při tom.
Veronika si jeho úsměvu všimla a mírně zčervenala.
,Proč musím být tak neohrabaná, když je na obzoru nějaký hezký mužský?‘
Říkala si v duchu a nechávala si od něj správně zapnout plášť. Když byl Richard se zapínáním hotový, což mu trvalo podezřele dlouho, vzal ji do náruče a vysadil na vedle stojícího koně.
Veronika byla ještě omámená z toho, že byl Richard tak blízko ní a proto ani překvapením nevykřikla, když se ocitla v jeho náruči a poté na koňském hřbetu.
Tentokrát v sedle seděla obkročmo a přidržovala si plášť těsně u těla. Richard se vyhoupl za ni, a když se usadil, levou rukou ji objal kolem pasu a pravou se chopil otěží. Pobídl koně patami a on jeho pokyn poslušně vyplnil.
Myslela si, že z něj spadne a křečovitě se držela sedlové hrušky. V tom jí zazněl u ucha melodický a barvitý smích jejího společníka.
„Nemusíš se bát, má paní. Nepřipustím, aby ses znovu zranila. Držím tě pevně, klidně se o mě opři a uvolni se. Cesta bude trvat ještě několik hodin, měla bys toho využít a odpočinout si.“
Veronika s velkým sebezapřením povolila své prsty na hrušce a opatrně se opřela o Richardovu hruď. Rytmické pohyby koně a jejího spolujezdce ji ukolébaly k spánku. Ani si neuvědomila, že byla tak unavená. Zřejmě za to mohla ona rána na hlavě.
Richard po chvíli uslyšel pravidelný dech své paní. Poznal, že usnula. Byl za to rád, protože by mohla poznat, jaké omamující účinky na něj měla její přítomnost.
V duchu nad její situací uvažoval.
,Vypadá jako dítě, když mi leží v náruči. Je tak malé postavy. Nebude to tady mít lehké. Drtivá většina dospělých je o dobré dvě hlavy větší než ona. Sice se zde nacházejí i výjimky, ale běžná výška zdravého jedince v Keronii je přibližně sto devadesát centimetrů.‘
Povzdechl si a pobídnul koně k vyšší rychlosti.
,Ostatní ji budou považovat za dítě a nebudou ji brát vážně. Musíme najít tu proklatou skříňku, jinak se nám Gorana nepodaří svrhnout.‘
Bylo nebezpečné pohybovat se v této temné době osamoceně na cestách. V celé zemi řádilo mnoho skupin banditů a lupičů, co se neštítily své oběti zavraždit a oloupit. Musí ji v pořádku dopravit před Radu starších, aby jí vysvětlili, co zde bude muset vykonat. Jemu toto právo nepříslušelo.


EDIT.: 27. 4. 2011. Kontrolu pravopisu a stylistiky provedla Anne Leyyd. Moc ti za to děkuji! Za chyby, které tam případně zůstaly, nesu zodpovědnost pouze já ;).