Začátek konce - 5. Kapitola

Anotace: Fantasy hemžící se elfy, trpaslíky, draky, vílami, skřítky a mou úplně originální vymyšlenou rasou Nolky :) Za úplně všechny komentáře vám budu vděčná...

Sbírka: Začátek konce

Arcalime zamrkala. Svět se proměnil do zelené a šedé. Ležela v lese na mechu a byla sama. To bylo divné. Poslední na co si pamatovala, byla rozblácená stezka hezkých pár metrů od pořádného lesa a spousta lidí stojících okolo. Jenomže teď byla sama. Les byl podivný. V jednu chvíli se zdál jako uprostřed léta, ale za jakmile znovu zamrkala a posadila se, začal hnědnout a listy opadávaly děsivou rychlostí.
„Takhle je to vždycky.“ Ozval se za ní hlas. Arcalime vyskočila a zahmatala po meči, který měl být zavěšený u jejího boku. Nebyl. Rychle se otočila. Neznala jí. Byla malá. Holčička, sotva pětiletá, s vlásky hnědými, jako hlína země. Usmívala se. Byl to roztomilý a bezbranný úsměv.
„Takhle je to vždycky.“ Zopakovala, „Už po staletí.“
„Kdo jsi?“ vzmohla se Arcalime na otázku.
„To jsi to ještě nepoznala?“ dívenka najednou mluvila hlubším hlasem. Hlasem tvrdým jako skála, zurčícím, jako voda. Hlasem, který se měnil, jako plamen. Hlasem, který se rozplýval v šumu větru, „Jsem věčnost.“ Řekla, „A jsem okamžik. Jsem líný proud a dravé peřeje.“
„Jsi dítě.“ Vyčetla jí Arcalime dřív než si stačila uvědomit, co to vlastně dělá.
„Tohle tělo sice patří dítěti, ale ona má nadání. Skrze něj ovládnu, co ovládnout mám.“ Dívenka se zamíhala. Vítr se rozezvučel a v dálce zaburácel hrom. Další zakomíhání. Sebejistý výraz z dívčina obličeje zmizel. Zapotácela se. Pak se rozeběhla k Arcalime.
„Nenech jí to udělat.“ Vykřikla a přitiskla elfce ruku na tvář. Arcalime se před očima rozeběhly vzpomínky. Cizí vzpomínky. Hrad na skále. Okno věže s mřížemi. Komnata. Elf klečící na podlaze. Móty. To je Móty. Muž, který nad ním drží ruku. Příšerná bolest.
V tu chvíli od ní dívenka ustoupila. Bolest nikoliv. Arcalime vzhlédla. V jejích očích už neviděla nic ze strachu, který se tam ještě před chvílí zračil.
„Už jí nepomůžeš, poslední.“ Zlý, tmavý hlas, „Nedokáže mě znovu přemoci. Ty nedokážeš nic. Zůstaneš poslední.“ Arcalime vzhlédla. Přes slzy uviděla, jak se dívka – nebo spíš to, co jí ovládalo – ušklíbla.
„Nechej.“ Zasténala, „Nechej to dítě.“
„Ne. Je pozdě.“
Tma. Světlo?