Bez hranic 4. - Lektvary a hvězdy

Anotace: Že by Nika konečně přijala pravdu?

Mám toho dost."“zakřičela Nika. Všichni se jako na povel zastavili, až na ní. Pochodovala dál dokud nenarazila do Lotara.
„Stůj."“vzpamatovala se Kora. Jakmile kouzlo pominulo Nika se konečně položila do mechu a ulevila nohám.
„Takže?“ zeptal se Garik.
„Chci pauzu.“
„Až najdeme řeku tak se tam utáboříme na noc.“
„Je daleko?“
„Pár kroků.“ Brian jí pomohl vstát. Teď byl její krok velice nejistý už jí nedrželo žádné kouzlo nebo Korina moc. Musela se překonat a donutit svoje tělo k pohybu.

Už cítit slabost v nohách když konečně uslyšela hukot vody každým krokem se zesiloval. Mezi větvemi problikla bělavá voda tříštící se mezi kameny. Vyšli na břeh a Garik začal hledat mýtinu.
Neustále se drželi v blízkosti řeky. Nika slyšela její šum, který postupně přestala vnímat.
Když se jim konečně povedlo najít vhodné , což potěšilo všechny a ne jen unavenou Cestovatelku.
Prostor utvořený stromy nebyl nikterak velký, akorát pro jejich sedmičlennou skupinu. Rostla tu nízká tráva střídána ostrůvky mechu.

Všichni se rozešli aniž by někdo určoval úkoly. Než se Nika pořádně rozkoukala Neklan rozdělával oheň v prostoru ohraničeném kameny. V kotlíku byla nachystaná voda.
“Podej batoh.“ volala Regina. Nika zvedla zavazadlo, které jí leželo u nohou.
Regina prohrabala zavazadlo vyndala potraviny, které potom u ohně společně s Karou rozdělovaly. Nika nahlédla do batohu. Nikdo nic nenamítla takže začala prohlížet jeho obsah důkladněji. Našla tu vak s vodou ze kterého se napila. Teprve nyní si uvědomila jakou má žízeň. Hlavou jí proběhla myšlenka, že jí to v noci vzbudí. Představila si absurdní situaci jak vykonává potřebu, když tu na ní vyskočí z tmavého lesa zubatá příšera. Nebo temný muž s mečem. Za světla jí to mohlo připadat legrační, ale dobře věděla, že v noci se bude zatraceně bát.


Kromě vody našla další potraviny. Dřevěnou krabičku vystlanou plnou skleněných lahviček. Mezery byly vyplněny látkou aby se o sebe nerozbily. Vyndala jednu a nechala procházet světlo skrz lehce narůžovělou tekutinu. Vytáhla zátku a nasála příjemnou nasládlou vůni.
“Na spaní.“ oznámil jí Neklan, který právě vstával od ohně nad kterým už byl zavěšený kotlík.
Došel až k Nice a vzal si od ní krabici.
“Na zastavení krvácení.“ vyndal zelenohnědou lahvičku, kapalina v ní ulpívala na stěnách.
„Antidotum.“ čirá tekutina.
„Analgetikum.“ Nice nejprve připomněly malé housenky, ale když si obsah lépe prohlédla zjistila, že jsou to sušené listy.
„Jsou ze Ziragu. Je to strom, který tady můžeš na některých místech najít. Z jeho kůry se vyrábí tohle.“ vyndal jinou lahvičku. Byl v ní hnědý prášek. Pozorně Niku sledoval, jako by čekal na její reakci. Nechápavě se na něho podívala. Jediné co jí napadlo byla skořice.
„Díky tomu jsi tak krásně usnula.“
„Foukl si mi to do obličeje.“ uvědomila si najednou.
„Silný uspávající prostředek. Stačí ho vdechnout a do minuty o sobě nevíš.“
„Hmm. Měl jsi štěstí, kdyby se otočil vítr spal by si ty.“ ukázala na něj prstem jako by ho chtěla obvinit z nedbalosti.
„Neotočil.“ odpověděl prostě. Čekala vysvětlení, ale on jí jen pozoroval a usmíval se. Nevšímala si drobného zašimrání na tváři. Jenže začalo postupně zesilovat. Vítr jí sfoukl vlasy do očí. Postupně nabíral na síle.
„Neklane nehraj si, uhasíš oheň.“ zavolal Lotar.
„Co. To ty.“ vyhrkla Nika překvapeně.
„Jistě, náš Neklan je mým učedníkem. Ovládá vzduch a je dobrým léčitelem i bojovníkem. Vychoval jsem ho jako svého nástupce.“ promluvil Garik.
Nika vstala a přišla blíž k ohništi, kde se ostatní sešli zatím, co se zabývala lektvary.
„A vy jste?“
„Jsem královský první kouzelník a jeden z rady.“ obdivně se na něj podívala.
„Lotar vede naší tajnou službu a výzvědné oddíly.“
„Brian je vrchní velitel naší armády . Kora, mimochodem sestra našeho Lotara je spolu s Reginou jednou z tří čarodějnic ke kterým také patříš. Všichni jsou rovněž členové rady.“
„No, a ty jsi třetí čarodějnice a budeš posledním členem.“
„Já?“ překvapeně se podívala na šestero párů očí rozmístěných kolem ohně.
„Ty drahá Niko.“
„Jak víte jak se jmenuju?“ Garik se pobaveně zasmál.
„Budeš se divit, ale i my umíme číst v záznamech o ubytovaných.“
„Já umím.“ upozornila je Regina.
„Takže myslím, že mi jsme ti řekli hodně, takže teď jsi na řadě ty.“
Nika zaváhala: „A čím mám začít?“ řekla odevzdaně.
Všechny předběhl Garik: „Jak jsi dokázala projít bariérou?“
„Zaprvé nevím, co je to bariéra a zadruhé si nejsem vědoma, že bych něčím prošla.!
„Bariéra je mocná kouzelná hranice, která je mezi tímto světem a tím ze kterého jsi přišla aby zabránila průniku škodlivých vlivů. Někdy se utvoří trhliny, které se musí znovu uzavřít. Jejich vznik pečlivě sledujeme. Pokud chceš projít musíš provést magický rituál, vyžaduje to zkušenosti a velké magické nadání. Jenže ty jsi prošla sama. Stalo se to dvě noci před tím než jsme přišli.“
Dvě noci? Nika přemýšlela. První noc byla ta kdy se ubytovala v penzionu. Takže druhou byla doma.
„Co jsi tehdy dělala. Třeba zjistíme jak jsi to dokázala.“
„Balila jsem si věci. Hmm. No, a pila jsem u toho...“ všichni jí sledovali.
„Trochu víc jsem pila. Takže jsem byla úplně namol a usnula... asi...a jinak si nic nepamatuju.“ Brian a Lotar se smáli. „A my všichni si mysleli kdovíjaké nemáš nadání. A ty ses jen opila.“

„Něco zkusím.“ Garik přišel až k Nice. Přiložil jí dlaně na spánky.
„Zavři oči a uvolni se.“ soustředěním se Garikovi prohloubily vrásky kolem oči.
„Popiš všechno co uvidíš.“ Nejprve byla kolem ní jen tma. Rychle probliklo několik obrazů aniž by stihla zaznamenat jakoukoli podrobnost. Zvolna se ustálily.
„Sem v pokoji v penzionu. Je noc.“ barvy zavířily.
„Stojím na náměstí u kašny. Mám kufr.“ změna.
„Sedím v autobuse.“ blik.
„Dívám se do kašny a prohlížím si mince.“ zase jinak.
„Hledám telefon.“ všechno zahalilo mléčné světlo.
„Kolem je mlha.“
„Zkus jí odhrnout.“ s námahou promluvil Garik.
Snažila se jenže oblak ještě zhoustl. Až když se uvolnila začal se trochu protrhávat.
„Vodopád. Je tu vodopád. A strom.“ všechno se na okamžik ztratilo.
„Mlha...teď vidím... je to jako přívěšek nebo něco. Spirála... je stříbrná.“ mlha pomalu ustoupila temnotě.

Když otevřela oči Garik si vyměnil místo s Neklanem který teď klečel před ní.
„Je to on?“ zeptal se a sundal si řetízek z krku a podal ho Nice. Položila si ho na dlaň a zadívala se na něj.
„Je.“ zaraženě se podívala na Neklana: „Takže jsme se vážně potkali a já si nic nepamatuju.“ podala mu ho zpět a zeptala se: „Co je to?“
„Představuje vzdušný vír.“
„Už dost jde se jíst.“ zavolala Kora.
Misku našla Nika na dně batohu, který předtím nestihla úplně prohledat.
Dostala vařenou zeleninu, maso a k tomu zvláštní placky. Nejprve se na ně dívala trochu nedůvěřivě a jen je oždibovala, ale jakmile se přesvědčila o jejich nezávadnosti s chutí je snědla.

Ostatní usoudili, že otázek bylo na dnešní den dost a proto se začali chystat ke spánku. Pod batohem měla Nika přibalenou deku.
Rozložila si jí v bezpečné vzdálenosti od ohně. Neklan jí ještě podal mast na koleno. Vzhledem k přítomnému obecenstvu si svoje dopolední divadlo raději ušetřila.
Těšila se až se zachumlá a bude moct spát. Kora a Brian, Regina a Lotar každý z jedné strany. Garik na druhé straně ohně. Neklan byl za ní. Ještě několik minut panoval mumraj než se všichni utišili.


Někdo začal pochrupovat. Niku začal oheň příliš hřát do obličeje a tak se otočila.
Neklan měl otevřené oči. „Proč si nelehneš blíž k ohni?“ promluvila na něj šeptem Nika.
„Aby se k tobě nikdo nedostal zezadu.“
„Proč by to dělal.“
„O tom jindy.“ chtěla se zeptat, ale pak usoudila, že dnes už by nejspíš její mozek nepřijal další překvapující informace.
„Nebude ti zima?“
„Nebude. Jsem zvyklý.“ odpověděl s úsměvem. Líbilo se mu jak se strachuje.
Nika se přetočila na záda a pozorovala hvězdy. Koruny stromů utvořily volný prostor jako když observatoř otevře střechu. Nepoznávala žádné souhvězdí, což nebylo nic zvláštního, protože doma poznala maximálně malý a velký vůz a i tak jí dalo pořádnou práci je najít.
„Nemůžeš spát?“ zeptal se jí Neklan.
„Ne. Mám hlavu jako balón.“
„Můžu ti dát něco na spaní.“
„Hnědý prášek?“
„Kdepak ten je moc silný. Mám i jiný můžeš ho dát i dětem. Úplně neškodný.“
„Asi ne možná si všechno musím urovnat v hlavě.“
Sledovala hvězdy a spánek nepřicházel. Oheň začal vyhasínat a na Niku přišla zima. Přitáhla si deku až po bradu a ruce si schovala do tepla. Jenže ani to jí moc nezahřálo. Vzpomněla si na teploučkou postýlku, kterou měla U dvou koček.
„Je ti zima?“ zeptal se Neklan, který jí nepřestal pozorovat.
„Trochu.“ přiznala.
Kolem se prohnal lehký vítr, který rozdmýchal uhasínající oheň. Nika ucítila jak k ní přichází teplo.
„Děkuju. Mnohem lepší.“
„K tvým službám.“
„Neklane?“ na okamžik se zarazil, když vyslovila jeho jméno.
„Ano.“
„Omlouvám se.“
„Za co?“ překvapeně se zeptal.
„Však víš.“ myslela tím jak ho pozlobila. Kora a Regina si ho kvůli tomu dobíraly.
Nastalo ticho, které spolu s hřejivým teplem Niku nakonec uspalo.

Zdál se jí sen. Stála před veřejnými záchodky a potřebovala nutně dovnitř jenže nemohla v kabelce najít žádné peníze na vstup. Marně hrabala ve velké tašce, která v sobě měla naprosto nepotřebné a nelogické předměty. Kromě rtěnky a zrcátka našla nůž, sáček s kari kořením a pletací jehlice. V jednom okamžiku si uvědomila, že je to sen a když její mozek přijal onen fakt probrala se do bdělého stavu.

Obloha byla stále plná hvězd a Nika si nutně musela odskočit. Pomalu se vyhrabala z deky a okamžitě jí roztřásla zima. Vstala a opatrně prošla kolem spáčů.
„Kam jdeš?“ ozvalo se za ní. Neklan se nadzvedl na lokti a pozoroval jí
„Musím jít.“ oznámila naléhavě Nika.
„Kam?“ nechápal.
„Kam asi.“ pronesla Nika a přešlápla z nohy na nohu. Konečně mu to došlo a vstal.
„Zvládnu to sama.“ prohlásila Nika. Přišlo jí dost divné aby s ní chodil.
„Těžko je tu ochranné kouzlo.“ došel až k okraji mýtiny a přejel prsty zdánlivě ve vzduchu. Strnul jako socha. Když se znovu probral k životu, vzduch se zavlnil v barevné duze aby mohl o pár okamžiků později zase vyblednout.
„Tudy.“ ukázal jí Neklan.
„Nechoď daleko, počkám tady ať víš, kde se máš vrátit.“
Nika zašla do lesa tak daleko, aby na ní nebylo vidět od tábořiště. Připadala si hloupě. Naposledy si musela odskočit v lese jako malá holka, když chodila s rodiči na tůry. Zaháněla představy o zubatých příšerách a byla ráda, když zase uviděla Neklana. Prošla zpět a on za ní zavřel štít. Usmíval se.
„Je tu něco k smíchu.“ zamračila se.
„Kdepak.“ odpověděl a s úsilím nasadil neutrální výraz.
„Zabrání to někomu vejít k nám?“ zeptala se Nika aby změnila téma.
„Většině. Někdo by mohl projít.“
Konečně zalezla zpět pod deku a mohla pokračovat ve spánku.