Bez hranic 5. - Z bláta do louže

Anotace: Cesta pokračuje.

Slunce ještě nestihlo rozhrnout zbytky tmy, když s Nikou někdo zatřásl. Rozespale se podívala na usmívající se Koru.
„Dobré ráno.“ zašveholila.
„Dobré.“ odpověděla jí rozespale Nika a začala se zvedat. Kora jí chytla za ruku a zvedla do stoje takovou silou, že málem přepadla. Na tak drobnou postavu to byl úctyhodný výkon.
„Rychle, rychle. Regina nerada čeká.“ táhla jí dál směrem z mýtiny až k břehu řeky.
Regina se opírala o jeden z padlých kmenů, který zasahoval až do vody. Utvořil zde zátarasu kolem které se stihla nashromáždit kupa naplavenin.
„Konečně.“
Odlepila se od stromu a došla k místu, kde se břeh zvolna svažoval a netvořil strmý sráz. Kora dotáhla Niku až k ní.
„Regino. Nemrač se.“
Obě si začaly zouvat boty a Nika na ně překvapeně koukala. Potom si vykasaly sukně až nad kolena a zastrčily cípy za opasek. Nika měla neblahé tušení, které se jí potvrdilo.
„Honem pojď do vody.“ Regina už začala opatrně našlapovat ve vodě. Kora se k ní přidala.
Nice se rozhodně nechtělo, představa ledové vody po ránu se jí ani trochu nelíbila, ale nakonec se odhodlala. Po vzoru svých kolegyň si zula boty a vyhrnula sukni. Špičkou nohy lehce zkusila vodu. A hned zase ucukla, ledová jak smrt.
„Snad se nebojíš?“ zavolala na ní Regina.
Aby dokázala, že se mýlí opatrně vstoupila do řeky. Drobné jehličky chladu se jí zabodli do nohou. Málem vykřikla. Se zatnutými zuby pokračovala dál. Došla až k nim. Obě si právě myly obličej. Nika se nabrala vodu do dlaní a šplouchla si jí do tváře. Zalapala po dechu.

Když vylezly z vody a upravily se nabrali ještě vodu do vaků, které Regina nechala pověšené na jedné větvi padlého stromu.
Nika byla překvapená, že v tábořišti už nehoří oheň a všechno je připravené k odchodu. Dostala jen placku, kterou musela sníst po cestě. V břiše rybník ze studené vody. Nic není lepší na celodenní pochod.

Ranní slunce prozrazovalo nádherný teplý den. Alespoň z počátku dne. Ještě před polednem, kdy se zastavili na další placku se obloha zahalila do temných mraků.
Brzy na to vyšli z lesa. Procházeli divokou krajinou plnou nízkých křovisek a vysokých travin. Jediným štěstím pro Niku bylo, že se jí koleno zlepšilo. Brian, který udával tempo si pohvizdoval.
Kora a Regina se přidaly k Nice a povídaly si sní. Vykládaly jí o paláci, slavnostech...
„Niko, kdyby si chtěla můžeme později přivést někoho, kdo zůstal ve tvém světě.“ pověděla jí Kora přátelsky.
„Reginina matka žije v paláci. Má se dobře, protože si jí každý váží. Přivedla na svět čarodějku.“
Nika se zamyslela.
„Mám sestru, ale pochybuji, že by chtěla přijít. Vlastně jsem se s ní rozešla i v našem světě, rodiče nemám.“
„A co někdo jiný?“ Regina na ní výmluvně zamrkala.
„Ne. Nemám nikoho koho bych chtěla přivést.“

Krajina v těchto místech prozrazovala dotek lidské ruky. Začal vát vítr. Nika se s podezřením otočila na Neklana.
„Já to nebyl.“
Měl pravdu. vítr dál zesiloval a přinesl sebou déšť, který postupně houstl. Nebylo pomalu vidět na krok. Poryvy větru jim vháněli do očí vodu.
„Gariku, nemůžeme dojít daleko.“ volal Lotar.
„Brzy musíme narazit na vesnici. Za úplatek nás ubytují.“
Nika už byla promrzlá. Vůbec necítila ruce. Naštěstí měl Garik pravdu a našli širokou cestu pro povozy po které došli až do vesnice. Byla vystavěna podél říčky, takže se táhla hodně daleko.
V domech se svítilo a psi byli zalezlí. Garik a Brian je nechal stát před jedním z větších domů. A šli hledat něco na přespání. Ve vesnici pravděpodobně neměli žádnou náves. Protože mezi jednotlivými staveními vedla cesta široká na jeden vůz.
Brian se vynořil zpoza rohu a mávl na ně. Odvedl je ke stodole. Střecha pokrytá štípaným šindelem se skláněla skoro k zemi. Uvnitř bylo na stěnách pověšeno zemědělské náčiní a hned za dveřmi vůz.
Vzadu uskladněno seno.
Garik seděl uvnitř, před sebou kupu dek.
„Místní statkář nám milerád pronajal svojí stodolu a poskytl deky a jídlo, za patřičný poplatek.“ usmál se Garik.
Každý si vzal deku.
„Sundej si šaty.“ řekl Nice Garik. Rozhlédla se kolem, nechápala jak se má svléct před ostatními. Vyřešila to jednoduše, zalezla do sena. Sundala si mokré šaty a omotala si kolem sebe deku jak to dělávala s osuškou když vylezla z vany. Kora a Regina následovali jejího příkladu. Mokré šaty, deky a batohy rozvěsili, kde sedalo.
Garik jim dal sýr, chléb a sušené maso. Konečně něco pořádného, libovala si Nika. Dala by si čaj, kávu, cokoli teplého. Jenže rozdělávat oheň ve stodole nebylo nejlepší.
Garik vstal a začal obcházet kolem stěny a dotýkal se jí prsty. Něco si při tom šeptal.
„Jen poplašné kouzlo?“ zeptal se Neklan.
„Může sem přijít statkář, nebo někdo z jeho rodiny. Neklan přikývl. Rozestavěl sem je i na jiná místa ve vesnici. Budeme vědět, když se přiblíží.

Nika zalezla do sena. Vůně jí šimrala do nosu a stébla škrábala do holých ramen. Výhodu to mělo. Když se zahrabala hlouběji bylo jí teplo.
Usnula brzy. Probudili jí hlasy, poznávala Garika a Neklana, ale neviděla důvod k tomu vyrušovat je raději se vrátila do říše snů.
Jenže ani tentokrát jí nebylo přáno spát celou noc. Probudil jí dotyk na ruce. S námahou odlepila víčka. Skláněl se nad ní Neklan.
„Potichu Niko.“ zmateně se na něj podívala.
„Musíme pryč.“ dovedl jí k ostatním stály tu i Kora s Reginou.
„Niko, hledají tě. Jsou ve vesnici. Ale neboj se zmateme je. Je jich málo, zatím.“
Mužské osazenstvo už bylo oblečené i když šaty nemohli mít suché.
Neklan jí přehodil přes hlavu deku. Takže utvořil improvizovanou kápi. Stejné už měli Kora a Regina.
„Rychle se obuj.“ pobídl jí Neklan.
„Rozdělíme se. Když budeme mít štěstí nepoznají, která z vás je která. Můžeme je setřást.“
„Všichni víte, kde se sejdeme?“ zeptal se jich Garik.
„Ano:“ ozvalo se sborově. Nika neměla ponětí kam jít jenže než stihla cokoli namítnout Neklan jí odvedl ke dveřím.
„Hodně štěstí sestřičko.“ řekla jí Kora.
„Drž se sestřičko.“ povzbudila jí Regina. „My se o sebe umíme postarat, ale ty ještě ne.“
Kora a Brian zmizeli ve tmě jako první. Potom je následovali Regina a Lotar je následovali.
„Dej na ní pozor.“ Garik sevřel Neklanovi rameno. Potom i on s Nikou vyrazili do tmy.
Pršet už přestalo, ale zem byla rozblácená. Neklan jí chytil pevně za ruku. Byla ráda protože skoro neviděla na cestu, nohy jí podkluzovali a směr měnili tak často že ztrácela orientaci.
Neklan jí přitlačil ke stěně budovy. Právě včas aby se skryli před postavou procházející po cestě. Když se ztratila z dohledu, několik okamžiků čekali. Neklan jí odvedl k řece. Byl to dobrý nápad. Kolem vody rostla vyšší tráva a místy vrby. Přikrčeně se brodili vodou. Déšť zvedl hladinu takže její klokotavý zvuk zamaskoval jejich pohyb.
Ledová vody natekla Nice do bot. Deka do sebe nasávala vodu takže brzy byla do pasu mokrá.
Zastavili pod mostem. Nad nimi se ozýval dupot těžkých bot. Nepřátelé se ve svém pronásledování přesouvali dál do vesnice.
Neklan jí vedl kupředu i když už zimou nebyla schopná skoro jít. Klepala se po celém těla.
„Vydrž. Ještě kousek.“ šeptal jí.
Když říčka zahnula do lesa konečně vylezli na břeh. Postupovali mezi stromy.

Začínalo svítat, a oni se konečně zastavili. Neklan otevřel batoh a podal jí její šaty.
„Přece jen jsou o trochu sušší.“ potom se taktně obrátil. Nika na sebe s obtížemi natáhla navlhlou látku. Bylo to lepší. Ale ne o moc.
Nika se otočila zpět. Právě včas aby zahlédla vysokou postavu, která se vynořila z lesa.