Kronika Keronie 11. kapitola

Anotace: Jelikož předešlá kapitola byla velmi krátká, přidávám další, tentokrát už delšího rozsahu. Přeji příjemné čtení.

Sbírka: Kronika Keronie

Měla pocit, že spala jen pár minut, ale opak byl pravdou. Sluneční svit pronikal do jejího pokoje malými úzkými okny. Jeho štíhlé paprsky dosahovaly až na postel a svítily na její obličej. To ji také probudilo. Odhadla, že už dávno nebylo ráno podle toho, že slunce bylo vysoko na obloze, byl čas oběda. Jako na zavolanou se ozvalo jemné zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekla, rukou si uhladila trčící vlasy a přikrývku si vyhrnula až k bradě, neboť v pokoji bylo celkem chladno.
Ve dveřích se objevila mladá dívka s ruměncem na tváři, která ihned, co vstoupila do místnosti, poklekla a řekla: „Dobré ráno milosti. Jsem vaše komorná. Budete si přát koupel?“
Dívka klečíc na zemi čekala, co jí její paní odpoví.
Veroniku podráždilo její poklonkování, a proto odpověděla prudčeji než by asi sama chtěla.
„Co to tady všichni máte s tím klaněním?! Vstaň!“
Dívka ihned vyplnila její příkaz a tvářila se ustrašeně.
Zalitovala svých slov, neměla si své rozladění vybíjet na nevinné dívce.
„Omlouvám se, nemyslela jsem to tak. Ze svého světa nejsem zvyklá, že by se mi každý klaněl,“ pravila provinile.
„Paní se mi nemusí omlouvat, jsem jen její komorná. Mám vám připravit koupel?“ odpověděla dívka stále klopíc pohled k zemi.
Veronice došlo, že nemělo cenu jí vymlouvat něco, na co nebyla zvyklá. Bude si muset zvyknout, že se jí všichni klanějí. Nebyl to špatný pocit, připadala si výjimečná, ale nic se nemusí přehánět.
„Ano, byla bys moc hodná, kdybys mi mohla zařídit koupel,“ snažila se mluvit co nejmileji, aby tu dívku ještě víc nevyplašila.
Zřejmě se jí to dařilo, protože dívka udělala pukrle a při odchodu se na Veroniku stydlivě usmála.
,Jsem zvědavá, jak taková koupel vypadá v jejich podání.‘
Nemusela čekat dlouho. Za chvíli se ozvalo opět tiché zaklepání na dveře a po výzvě ke vstupu se otevřely. Do místnosti vešla jako první její nová komorná následována dvěma mladíky, kteří mezi sebou nesli velkou plechovou káď. Vzápětí za nimi vešly do pokoje čtyři služebné. Každá nesla velké vědro naplněné kouřící vodou. Káď byla položena před krb, ve kterém byl rozdělán oheň komornou, a služebné postupně všechnu vodu do kádě vylily. S poklonou pak všichni kromě komorné odešli.
Ta se jí zeptala: „Mohu vám paní pomoci s mytím?“ její pohled už nebyl upřen na podlahu, ale na její tvář.
Veronice připadalo, že je hloupost, aby jí někdo pomáhal s mytím vlastního těla. Byla přece dospělá, uměla se umýt sama. Připadala by si velmi trapně, kdyby ji měl mýt někdo cizí.
„Ne děkuji, zvládnu to sama. Mohla bys mi jen říct, kde najdu mýdlo?“
„Jistě, má paní,“ řekla a šáhla do kapsy ve své zástěře. Vytáhla kostku mýdla zabalenou v látce a položila ji na kraj postele. „Oblečení vám za chvíli přinesu, má paní,“ uklonila se a odešla z místnosti.
Až teď si Veronika uvědomila, v čem to vlastně spala. Pořád na sobě měla pyžamo a dlouhý plášť. Byla v něm tak zamotaná, že jí chvíli trvalo, než se z něj vyhrabala. Bolelo jí celé tělo, nejen kotník a hlava, ale i svaly na nohou od dlouhého sezení v sedle. Pokoušela se na posteli trochu protáhnout, ale bolest neustupovala. Doufala, že v teplé vodě se jí svaly uvolní a nemohla se dočkat, až jí komorná přinese nové šaty. Mezitím si z kotníku odmotala obvaz, aby se mohla vykoupat celá.
Komorná se zanedlouho objevila ve dveřích a nesla kupu oblečení, osušek a ručníků. Položila je na kraj postele a s poklonou opustila pokoj.
Veronika na nic nečekala, svlékla plášť a pyžamo, vzala do ruky mýdlo a jednu osušku a šla ke kádi, spíš než chůze to však bylo belhání. Pravý kotník ji stále při stoupnutí na zem pobolíval. Osušku s mýdlem položila na vedle stojící židli.
Ponořila ruku do vody a po zjištění, že nebyla moc horká, do ní strčila pravou nohu a poté i levou. Pomalu se do vody ponořila až po ramena. Užívala si hřejivý pocit teplé vody na kůži a zavřela při tom oči. Vlasy měla rozpuštěné, a proto zaklonila hlavu a ponořila se do vody, až jí sahala k uším. Poté se zase narovnala, uchopila mýdlo a začala si mydlit pokožku. Za chvíli se její rozbolavělé svaly uvolnily. Když byla hotová s mydlením kůže, přešla k namydlení jejích dlouhých vlasů. Doma byla zvyklá si mýt vlasy pomocí sprchy, ale tady se bez toho musela obejít. Byla zvědavá, jestli se jí vůbec podaří smýt všechno mýdlo z vlasů. I přes její opatrnost, se jí mýdlo dostalo do očí a ty začaly nepěkně štípat. Vytřela si je a hlavu zaklonila co nejvíce, aby tomu předešla. Snažila se kolem sebe moc necákat, ale při pohledu na zem u kádě viděla všude cákance vody. ,No ještě že to je blízko krbu a rychle to uschne,‘ napadlo ji. Oplachování vlasů nebylo vůbec snadné. Několikrát se musela ponořit pod vodu úplně celá a pokaždé z kádě vyšplíchla další voda. Po několika minutách usoudila, že čistší už nebude a ve vlasech jí mnoho mýdla nezbývalo.
Postavila se v kádi na nohy a kroucením vlasů se je snažila zbavit aspoň nějaké té vody. Poté vylezla z vany a popadajíc osušku se do ní zabalila. Přešla ke krbu a doufala, že jeho sálající teplo ji ochrání před zimou v pokoji.
Z vlasů jí stále kapaly kapky vody a ani teplo u krbu je moc nevysušilo. Přešla k posteli, vzala jeden ručník a zabalila si do něj vlasy tak, že ji na hlavě vznikl jakýsi turban. Musela našlapovat opatrně, neboť v pravém kotníku ji to ještě občas zabolelo, ale teplá koupel její namožené svaly trochu uvolnila. Poté si mohla pokožku konečně osušit do sucha a podívat se na oblečení, které její komorná nechala ležet na posteli.
Bylo tam lněné bílé prádlo, skládající se z delších nohaviček a spodní košilky s dlouhým rukávem. Dále pak svrchní sametové vínově červené šaty s rozšiřujícími se rukávy a s výšivkou kolem výstřihu, bavlněné červené podkolenky a vysoké tmavě hnědé kožené boty.
Veronika byla ráda, že na podobné oblečení byla zvyklá z muzea, proto nemusela moc přemýšlet nad tím, jak se do toho nasouká. Jako první si oblékla prádlo, spodničku, podkolenky a boty. Ty jí daly trochu zabrat, protože si znovu omotala kolem kotníku obinadlo. Poté si sundala ručník z vlasů a začala je před krbem sušit. Věděla, že kdyby si nejprve oblékla ty sametové šaty, zničila by je svými mokrými vlasy.
Když byla hotová a vlasy jí skoro uschly, rozhlédla se po pokoji a hledala něco, čím by si je rozčesala. Pod jedním oknem stála komoda a na ní mísa, džbán s vodou a hřeben z nějaké velmi zvláštní látky. Veronika ho uchopila do ruky a začala si ho prohlížet. Měl barvu slonovinové kosti, byl pevný a těžký. Jeho rukojeť byla vykládána modrými safíry a perlami a po obvodu byl zdoben spirálami. Byla to mistrovská šperkařská práce. Opatrně si s ním začala rozčesávat vlasy a byla překvapená, jak lehce jí to šlo.
Rozčesávajíc si vlasy se rozhlížela po pokoji, zda někde neuvidí zrcadlo. Na zdi visely jen tapisérie a na komodách a truhlách se nacházely stříbrné svícny. Ale zrcadlo žádné. Po chvilce s česáním přestala a odložila hřeben zpátky na komodu. Všimla si, že jako jediná v pokoji měla i šuplíky a jala se je ihned otevírat, doufajíc, že nalezne aspoň malé zrcátko. Leželo v první přihrádce a bylo vyrobeno ze stejné látky jako hřeben.
Se zatajeným dechem se do něj podívala a úplně ztuhla. Její jindy nedokonalá pleť byla skoro bez poskvrny a vlasy jindy rovné jako hřebíky se jí mírně vlnily kolem obličeje. Celkový dojem pouze kazila tmavě červená až modrá modřina na čele.
,Co se to děje? Jen co se ocitnu v cizí zemi tak zkrásním? Je to vůbec možné? Vždyť vypadám daleko lépe než před tím. Je to divné. Že by další magie nebo za to může ta voda? Budu se na to muset někoho zeptat.‘
Upravila si pěšinku a zrcátko odložila na komodu. Vlasy už měla suché a tak jí nic nebránilo v tom, aby si oblékla její nové šaty. Opatrně si je přetáhla přes hlavu a zbývalo jen, aby si je vzadu utáhla a sešněrovala, ale to sama nezvládla.
Ozvalo se zaklepání na dveře a Veroniku napadlo, zda ten kdo stál za dveřmi, uměl číst myšlenky. Předpokládala, že to byla opět její komorná a otočená zády ke dveřím řekla: „Dále“. Snažila si šněrovačku zavázat sama, ale nedařilo se jí to. Přehodila si aspoň vlasy dopředu přes rameno, aby nebránily v zavazování šatů.
„Pomohla bys mi prosím zavázat tkanice od šněrovačky? Já sama tam nedosáhnu.“ Spustila ruce podél těla a čekala, až jí komorná s šaty pomůže.
Ucítila, jak se šněrovačka pomalu stahovala a jí se zakrátko nedostával vzduch.
„Povol prosím tě to šněrování, jinak tady asi omdlím,“ pronesla mdlým hlasem a snažila se zhluboka dýchat, aby měla co nejvíce vzduchu v plicích.
Tlak na její hruď okamžitě povolil a ona zase mohla volně dýchat.
„Nestahuj mi to moc pevně, nejsem na takové oblečení zvyklá. Sice u nás nosíme něco na způsob korzetů, ale je to menší a rozhodně ti to dovolí dýchat. Říkáme tomu podprsenka a taky kalhotky máme daleko menší a pohodlnější. To víš, vývoj spěje kupředu a čím pohodlnější a jednoduší oblečení máš, tím je to lepší,“ rozvíjela své postřehy ohledně místního oblečení a doufala, že se komorná něčemu přiučila. Navíc vždy když byla nervózní, její pusa mlela samé nesmysly. Když ruce z jejích zad zmizely a ona měla šněrovačku utáhnutou tak akorát, otočila se a chtěla komorné poděkovat.
Slova jí uvázla v hrdle a se zděšeným pohledem upírala svůj zrak na Richarda, neboť to byl on, kdo jí pomáhal s oděvem a komu vykládala o dámském prádle. Cítila, jak jí rudnul obličej.
Richard se šklebil od ucha k uchu.
„Bylo to velmi poučné, má paní,“ řekl a sledoval, jak rudla ještě víc. Sklopila pohled k zemi a neměla se k tomu, aby mu něco odpovídala.
,To je trapas,‘ bědovala v duchu. ,Proč se mi to stává jen v jeho přítomnosti? Proč?‘
Richardovi se jí zželelo a rozhodl se, že o tom už nebude mluvit. „Přišel jsem, má paní, abych tě odvedl do hodovní síně. Je právě čas oběda a jsem si jist, že jsi hladová. Doprovodíš mě prosím?“ při pohledu na ní si byl jist, že byla krásnější než před tím. ,Začala na ni působit magie,‘ pomyslel si.
Veronika přestala sledovat dřevěnou podlahu a pohlédla na Richarda. Připadal ji ještě větší než včera. Včera? Připadalo jí to jako věčnost, co ji unesl z jejího pokoje.
„Doprovodím,“ odpověděla mu. Nabídl jí rámě, ona se do něj zavěsila a vydali se společně do hodovní síně.