Černá lilie - I.

Anotace: Trochu nezvyklý obsah, ale snad tak moc neurazí... každopádně jen pro odvážné :)

Večer se zdál zatím dokonalý, přesně takový, jaký ho chtěla mít. Dnes zde je spoustu vysoko postavených hodnostářů nevyjímaje krále Vargenu, který se po sto padesáti letech rozhodl s císařstvím uzavřít mírovou smlouvu. Proto ten humbuk kolem, dva znesvářené národy a rody se měli stát spojenci. A – samozřejmě – ona byla v pozadí toho všeho. Ne, nebyla to celá její práce, ale když přišla ta nabídka, neváhala.
Rozhlédla se, aby se ujistila, že všechno je jak má být. Vlastně se rozhlížela pořád. Kontrolovala obsluhu, šlechtice, krále i královnu a přemýšlela. Netušila, kdo je vargenský král, přeci jen byli okamžiky, které jí byly zapovězené, ale dnes večer to zjistí.
Královna dnešního večera přímo zářila. Nenašlo se oko, které by na ní obdivně nespočinulo. To v ní vyvolávalo zášť a ještě větší nenávist. Jindy byla ona středem pozornosti, jen dnes se karta obrátila. Odfrkla si při pohledu na panovnici a odvrátila se. Přímo před ní stál vysoký, asi třicetiletý muž s kozí bradkou v tmavozelených šatech, byla to barva jeho rodu. Zvláštně se usmíval a prohlížel si jí. „Vypadáš dobře jako vždy, snad ještě líp než kdy předtím,“ pochválil jí povýšeně. Nechávala oči sklopené jak to vyžadovala etiketa a zdvořile odpověděla: „I vám to sluší, můj pane, jistě to bude tou barvou co vám tak jde k očím,“ vložila do toho co nejvíc posměchu šlo, nejspíš to zaznamenal, neboť rysy v jeho tváři ztvrdly. Zašklebil se a rychle odkráčel pryč. Usmála se svému triumfu a dál kontrolovala co se kde děje.
Nebylo to poprvé, co spatřila toho podivného mladíka, jak po ní pokukuje, předtím tomu nevěnovala ani takovou pozornost, ale když už ho tak viděla poněkolikáté, začalo jí to připadat divné. No a co, řekla si po chvíli, ať si dělá co chce, ať si třeba oči vykouká, stejně jsem pro něj nedosažitelná. Rozhlédla se, musí ho najít, musí najít muže, jemuž má být dnes „představena“. Nenapadal jí nikdo, bylo tu tolik cizích tváří…
Snad ten muž, co si stále povídá s Liodredem. Bezděky se zachvěla při pohledu na rozložitého, zjizveného muže s páskou přes oko. Dnešní noc nebude lehká, snad si s ní poradí.
Nedávala pozor, kam jde, jen přemýšlela a tu náhle…
Vrazila do něj. Rychle sklopila hlavu i oči na znamení pokory a neodvažovala se vzhlédnout. „Omlouvám se, pane,“ zamumlala sotva slyšitelně. Pobaveně ji pozoroval a prohlížel si ji. Černé šaty pošité drobnými lesklými kamínky jí velmi slušely. Stříbřitý pásek zvýrazňoval její útlý pas a vyzývavý výstřih možná odhaloval víc než bylo nutné. Látka sukně volně splývala ke kotníkům, kolem nichž se jako dva hadi obtáčely stříbrné řemínky sandálů. Neměla žádný šperk i vlasy jí volně spadaly v hustých kaskádách na ramena, už to prozrazovala její postavení.
„Jak se vám líbí královna?“ zeptal se přátelsky. Zvědavě na něj po očku pohlédla, čekala vše, jen tohle ne. Ještě nikdo neignoroval omluvu.
„Je to krásná žena,“ pronesla slabým hláskem, jakoby si nebyla jistá tím, co bude následovat.
„Souhlasím s vámi, vystrojili ji vskutku dobře, ale chybí jí elán. Je taková…nesvá.“ Zamžikala a konečně si pořádně prohlédla svého společníka. Bylo to vůbec možné? Čte jí snad myšlenky? Udiveně na něj zírala a tu se zase pobaveně usmál.
„Promiňte, ale viděl jsem, jak se po ní díváte, asi není vaší oblíbenkyní, že?“
„Ne, to tedy není. Ale přesto na ní visí skoro každý muž v tomhle sále a jen pro její krásu.“
„Myslím, že stejnou měrou se pohledy všech drží i vás,“ složil jí kompliment a opět se usmál. Jen se zašklebila a pohrdavě pohodila hlavou. „Jsem středem jiného zájmu,“ konstatovala hořce.
„Jste otrokyní, že? Ne, neberte to jako urážku, vaší společnosti si vážím,“ dodal rychle, když zahlédl její výraz.
„Ano, jsem harémovou otrokyní, stejně jako další dívky zde,“ pohledem zabloudila k několika dalším. „Jste bystrý na to, že jste cizinec.“
„Když se jen trochu pohybujete u dvora, naučíte se to.“ Nabídl jí rámě a vyzval k tanci. Znovu jí zaskočil, ale tentokrát to na sobě nedala znát. Bylo to dlouho, co naposledy tančila, trochu se toho bála. Vzpomněla si však brzy, takže se na svoje kroky mohla rychle přestat soustředit a opět se věnovala svému společníkovi.
„Povězte, je pravda, co se šušká?“ zeptal se.
„Co přesně máte namysli? Šušká se toho tu hodně.“
„Prý jedna otrokyně, jméno neznám, vládne místo krále Liodreda. Aspoň tyhle zkazky se ke mně donesly.“
„Nebudu zapírat, ví to tu snad každý. Ano, do jisté míry je můj pán a král ovlivňován jednou ze svých milenek. Ale zatím se to nezdálo být zlé.“ Chystal se něco říct, když tu si to rozmyslel a na okamžik umlkl. Dál si ji však se skrytou zaujatostí prohlížel.
„Smím vědět, jestli dnešní noci budete něčí společnicí?“ zeptal se opatrně, vědom si své troufalosti. Ale ona se jen usmála a smutně se zahleděla na Liodreda, který dál rozprávěl s vousatým hromotlukem. Nemusela nic říkat, ale neodpustila si to. „Zklamu vás, pro dnešní večer jsem již zaslíbena. Komu přesně nevím, ale je to významná osoba.“
Náhle k nim přispěchal livrejovaný sluha a tvrdě pohlédl na dívku. „Máš se jít připravit, musíš být dokonalá,“ oznámil. Omluvně pohlédla na svého tanečníka a neochotně opustila sál. Muž se za ní díval a tu se náhle zeptal sloužícího, než stačil odejít: „Komu bude patřit ta maličká?“ sluha se zašklebil a přeměřil si otrokyni zlověstným pohledem. „Vargenskému králi.“

Zašla do svých pokojů a začala se připravovat. Převlékla se do blankytného župánku z té nejlehčí látky, jaká snad existovala. Rozčesala si vlasy a rychle se odlíčila. Nehodilo se, aby se dívka jejího věku líčila, ale byl to jediný způsob, jak vzdorovat královnině kráse a ona to věděla. Nazula si lehké pantoflíčky šedomodré barvy, překontrolovala se u velkého zrcadla a pak už jen přecházela sem a tam a čekala.
Netrvalo ani tak dlouho, i když jí se to zdálo jako celá věčnost, než do jejího pokoje vstoupil Naahim, její strážce a taky jediný, kdo podle starodávného zvyku měl přístup do pokojů své svěřenkyně. Prohlédl si jí kritickým pohledem a pak se nevesele usmál. „Sluší ti to,“ pochválil jí. Usmála se na něj, stejně smutná jako on sám. Byl to on, kdo s ní od začátku snášel to utrpení a byla mu za to vděčná. „Musíme jít, že?“ zeptala se, třebaže odpověď už dávno znala.
„Je mi to líto,“ potvrdil její domněnku. „Neboj, budu tam, kdyby se něco dělo. Víš, že já ani Liodred bychom nedopustili, aby ti někdo ubližoval.“ Přikývla a vykročila. Další z nocí, kterou stráví převážně tím, že bude uspokojovat touhy nějakého chtivého muže. Někoho, kdo se jí vůbec nebude líbit A ona mu bude po vůli.
Před dveřmi, které vedly do komnaty hoštěného krále, se na chvíli zastavila, nic nedbala podivných pohledů dvou osobních strážců, kteří si zvlášť nepřátelsky změřili Naahima. Zhluboka se nadechla a rozhodla se vkročit. Srdce jí poskočilo, když za ní zapadla západka. Dech se jí zrychlil napětím, takže se musel silou vůle přimět ke klidu.
Nikde nikdo nebyl. Tyhle pokoje jí nebyly neznámé a přesto si tu připadala cizí. Pomalu se odvážila udělat pár kroků vpřed, když tu spatřila, že někdo sedí na divanu. Rychle poklekla a sklopila hlavu. „Můj pane, čím vám mohu posloužit?“ Nastalo dlouhé mlčení, při němž stihla znejistět, udělala snad něco špatně?
„V mojí zemi si ženy nemusí klekat, posaď se tu.“ Zmateně zamrkala a odolávala zvědavosti pohlédnout na muže, který s ní takhle jedná. Jenže co když jí jen zkouší? Zůstala ve stejné pozici. „Mou povinností je sloužit,“ pronesla úsečně.
„Nemáme otroky,“ pokračoval mužský hlas, jako by jí ani neslyšel. „Všichni tam jsou volní. Tys volnost nepoznala, že?“ Opět se zarazila. Tentokrát ťal do živého. Měl pravdu, nepamatovala si jaké by to mohlo být, být svobodná. Opět odolala pokušení prohlédnout si ho.
„Kleč si tam, jak dlouho chceš. Nikdy bych si nevzal ženu proti její vůli.“ Tentokrát to nevydržela a pokradmu se na něj podívala. Nebyla s to však pohledem uhnout. Vyvaleně zírala před sebe ohromena tím, koho to tam nevidí.
„Vy?!“
„Ano, já,“ souhlasně se na ní usmál mladík. Třeštila na něj oči v úžasu. Dnešní noc jí přinesla už další překvapení. „Jak?“ Dal jí čas, aby si utřídila myšlenky, trvalo to několik minut, ale jí se to zdálo jako celá věčnost.
„Dnešního večera mám dělat společnost králi Vargenu,“ vyslovila opatrně další větu.
„To je mi známo, také mu jí děláš. Už se posadíš, nebo si chceš sedřít kolena do krve?“ Váhavě se postavila, jinak se však nehnula.
„Jestli si nemíníte využít mé přítomnosti, nechápu, proč jste přijímal kurtizánu,“ vložila do toho co nejvíc sarkasmu šlo a zatvářila se pohrdavě.
„Jsem obeznámen se zdejšími zvyky, neurazil bych tím snad krále? A nepošpinil bych pověst nabízené ženy, kdybych jí odmítl?“
„Musím přiznat, že jste víc než dobře obeznámen s našimi zvyky. Přesto…“
„Nepředstavila ses mi,“ utnul její větu. Zrudla, částečně možná vzteky, částečně studem. „Jméno není důležité, jsem jen podřadná služebnice,“ odrecitovala bezbarvě.
„Sluší ti to, ale to už jsi určitě slyšela, posadíš se už?“ vyzval jí znovu a ukázal do křesla před sebou. Chvíli otálela, avšak nakonec nabízené místo přijala. Nebyla zvyklá na takové zdvořilosti a o to víc jí překvapilo, když jí nabídl pohár vína. Odmítla zavrtěním hlavy. Na jeho tázavě povytažené obočí dodala: „Piji jen vodu a čaj.“ Pokrčil rameny a usadil se.
„Kdo je ta otrokyně, co vládne přes postel?“
„Nikdo, kdo by vás musel zajímat. Ale je pravda, že právě jí vděčíte za to, že zde jste. Liodred sám vás přijmout nechtěl.“
„To jsem si myslel. Rád bych se s tou ženou seznámil, myslíš, že by to šlo?“
„Ne!“ skoro to vykřikla. „Tedy, nešlo, není to možné. Snad někdy v budoucnu.“
„Jestli se tak podílí na vládnutí, neměla by o mě něco zjistit?“
„Jistě se jí to podaří,“ obdařila ho andělským úsměvem. Co to s ní hraje za hru?
„Odkud pocházíš?“
„Jsem z provincie Morney z Barkassy. Nic významného.“ Hloubavě se na ní podíval, ale neřekl nic dalšího. Podívala se do jeho šedých očí, zkoumavě přejela po hladce oholené tváři s jemnými rysy a pokračovala dál, kde věnovala pozornost atletické postavě, silným pažím a velkým dlaním. Kůži měl o odstín tmavší, než byla zvyklá vídat, ale jemu slušela. Měl krásně tvarované rty, jako by byl dílem umělce.
„Jestli tu nechceš být,“ vytrhla jí ze zamyšlení jeho slova, „můžeš odejít.“ Chvíli se zdálo, že tu nabídku zvažuje, pak ale zavrtěla hlavou, takové ponížení si nemůže dovolit. „Mým úkolem je sloužit.“
Neřekl na to nic, jen dál seděl na svém místě a koukal se všude kolem. Ona ho obezřetně pozorovala. Nevydržela to a zeptala se. „Co vás vede k tomu, abyste se chtěl usmířit?“ překvapeně a zároveň i pobaveně se na ní podíval. „Zajímáš se o politiku, hmm? Nechci válčit, chci rozvoj svojí země, pokrok, chápeš to?“
Přitakala. „Říká se, že jste dobrý vojevůdce, mohl byste císařské vojsko přemoci a obsadit zemi,“ navrhla netečně. Usmál se. „Mohl bych, ale bylo by to příliš riskantní a ztratit bych mohl ještě víc. Nemyslíš, že diplomacie je lepší způsob jak řešit spory? Navíc spory tak staré, že už se skoro ani neví, proč vznikly?“
„Snad budete moudrý panovník, ne všichni budou váš názor sdílet. Budou vás považovat za slabí článek a brzy se odváží pokusit se vás svrhnout. Hlídejte si záda.“
„Nějak moc se vyznáš na to, kolik ti je let.“
„Co vy mi máte co kázat o věku, nejste o moc starší. Dokonce jste ten nejmladší panovník za posledník několik desetiletí. Většina panovníků vás neuznává.“
„Kolik bylo tvému pánovi, když byl korunován?“
„Dvacet čtyři let,“ přiznala trochu neochotně.
„Vidíš, byl jen o čtyři roky starší než jsem já teď.“
„Ale vy už máte vládu v rukou druhým rokem.“
„A to mi vyčítá harémová otrokyně, které je kolik? Šestnáct let?“ Zarděla se, jak to vyslovil. Ještě nikdo se jí neodvážil nařknout z jejího mládí. Mladý král se zaculil, když si všiml jejích rozpaků. Najednou se zvedl a přistoupil k ní. Zblízka si jí prohlížel, její klenuté obočí, oči neurčité barvy, našpulené rudé rty…
„Pověz mi, kolik mužů jsi už měla?“ ptal se mírně, jako by jí nechtěl vylekat, jako by mluvil s malým dítětem. Odvrátila tvář a nechala otázku odeznít nezodpovězenou. Na tohle odpovídat nemusí. Vzal do rukou pramen jejích vlasů a pohrával si s ním.
„Řekni, měla jsi muže proto, že bys ho ty sama chtěla?“ Nemusela odpovídat, její pohled, který na něj tentokrát upřela, mluvil za vše.
Cítila jeho vůni, z níž se jí točila hlava. Dech i tep se jí zrychlil a byla si jistá, že se třese. Tolik si přála, aby se jí dotknul, ale nedovedla si vysvětlit proč. Dívala se na něj odevzdaná do rukou osudu a čekala, co bude následovat. Pohladil jí po tváři a ona se přistihla, že přemýšlí nad tím, jaké by to bylo být jeho.
Prudce vstala a napřímila se. Zdála se vyděšená. Ne! Tohle je špatně, takhle to nesmí probíhat. Víc než kdy jindy uvažovala nad tím, že využije jeho nabídky a odejde, třebaže zahanbena tím, že neposkytla to, k čemu byla předurčena.
Chytil jí v pase a lehce si jí přitáhl k sobě, ani moc neprotestovala. Jen na kratičký okamžik se jí podíval do očí a pak jí něžně políbil na rty. Zůstala stát jako přimražená. Celá ztuhlá čekala co bude následovat a nechala ho, když jeho měkké horké rty putovaly po jejím krku až k dekoltu. Najednou se zrazila, vycítil změnu a opět se jí podíval do očí. „Tohle je pro tebe,“ řekl tiše. Nebyla si tak docela jistá, co tím má na mysli, ale nechala ho.
Laskal jí polibky a opatrně jí svlékal z hedvábných šatů a posouval se níž a níž. Něžně jí hladil po celém těle. Do jedné ruky sevřel jedno ze vzdouvajících se ňader a lehce ho zmáčkl, aby vzápětí jazykem obkroužil bradavku druhého prsu a přisál se k ní rty. Když to udělal, prohnula se slastí, která jí naplňovala, a při každém jeho dalším dotyku zasténala. Pozorovala ho jak laská její tělo a připadla si jako ve snu. A najednou se jeho jazyk svážel po boku dolů, mezi její stehna, kde si našel cestu mezi krví nalitými pysky. Jakmile přejel po vlahém povrchu jejího ženství, zachvěla se, z úst jí unikl toužebný sten a kolena se jí podlomila, takže se posadila zpět do křesla. Využil toho, aby jí víc roztáhl nohy a dostal se hloub.
Chvěla se a toužila po něm jako po ničem jiném na světě. Najednou ucítila, jak se její jeskyňky dotkla jeho ruka. Chvíli jí dráždil něžným hlazením a pak opatrně zasunul dva prsty do její pochvy. Zasténala při tom a když udělal první pohyb, vyšla mu vstříc pohybem pánve. Chvíli se s ní ještě tak hrál a pak, když už skoro ani nebyla při smyslech, do ní vnikl a začal lehce přirážet. Nebránila se, jen si ho víc toužebně přitáhla k sobě. V ten okamžik zrychlil tempo, až začala hlasitě vdychat blahem. Zkušeně jí přirážel na svůj pyj.
Nechala ten podmanivý pocit, aby jí celou naplnil. Svíraná touhou, vzrušením a vášní nevnímala nic než jejich propletená těla. S každým jeho pohybem se blížila víc a víc k extázi. Nedokázala reálně uvažovat, ani si pořádně neuvědomovala co se děje. Najednou jí tělo jako by přestalo poslouchat a ona vykřikla v náhlém návalu slasti. V ten okamžik z ní vyklouzl a její útroby zachvátily příšerné stahy. Ozval se ještě jeden výkřik, když křeslo skropila průzračná tekutina a křeče povolily. Třásla se, celé tělo jí brnělo, nebyla schopna slova ani pohybu. Co se děje jí unikalo, takže si nevšimla, když do ní vnikl ještě jednou a dovedl se k vyvrcholení. Pak jí něžně sevřel v náručí a hladil ji a konejšil svými slovy. Poslouchala ho a byla ráda, že je po jejím boku.
Během půl hodiny usnula a spala klidným nerušeným spánkem až do rána.

Probudila se ještě dost časně, přesto se cítila zvláštně. Bylo to poprvé, co strávila celou noc s mužem. Rychle se oblékla a dbala toho, aby mladého krále neprobudila. Vyklouzla ven, kde na ní už čekal Naahim. Společně procházeli palácem k jejímu pokoji. Vzhledem k brzkým hodinám míjeli jen služebné, ale ty po ní vrhaly kradmé pohledy, jež si nedokázala vysvětlit, a tak jen udiveně přihlížela.
Vpadla do své komnaty se svým strážcem v zádech. „Co jsi tam u všech bohů vyváděla?“ zeptal se jí nevybíravě. Nechápavě na něj pohlédla. „Proč si myslíš, že se na tebe všichni tak dívají? Byla jsi slyšet snad po celém paláci.“
„Cože? Jak? Já…“
„No dobře, srovnej si to v hlavě. Ale zkus mi to vysvětlit. Ještě nikdy jsi… ještě nikdy jsem nezažil to co včera.“ Udiveně vrtěl hlavou. Zmateně se posadila na ustlanou postel.
„Naahime, já nevím. Nejdřív… nejdřív to bylo jen podivné setkání a pak, pak … ještě jsem nikdy nic tak silného nezažila.“ Naahim jen zavrtěl hlavou, načež se otočil a vyšel ven. „Měla bys jít ke snídani,“ upozornil ji mírně odměřeným tónem.
Ještě pár minut tam jen tak seděla a hleděla do neznáma, než se zvedla a oblékla se do červenočerných šatů s volánky. Váhavě vykročila a odebrala se do sálu, kam měli přístup povětšinou hosté a dvořané. Ona měla to privilegium, že se tam mohla stravovat taky. Od časného rána tam byly prostřené stoly s nejrůznějšími potravinami a pochoutkami, skoro až do poledne, než se připravil oběd.
Došla k jednomu ze stolů, chopila se porcelánového talířku, na nějž si začala nakládat kousky různého ovoce. Najednou se o ní zezadu někdo otřel. Ucítila závan drahého parfému, z něhož se jí dělalo nevolno, a horký dech na šíji. Ani se nemusela otáčet, aby zjistila kdo to je. „Vévoda de La’Blah,“ řekla posměšně a dál se věnovala své snídani. Nevšímal si toho a dál se k ní tiskl. A pak uslyšela šeptat jeho hlas. „Slyšel jsem tě v noci a měl jsem chuť ti ho vrazit mezi nohy. Asi budu muset požádat Liodreda, aby mi tě půjčil.“
„Žádat můžeš o co chceš,“ odsekla podrážděně. „Doufám, že si užijete dnešní den, vévodo, máte špinavou košili.“ S těmi slovy ho opustila a zanechala rozčilujícího se nad svou nešikovností a nevšímavostí. Jen co se k němu však otočila zády, úsměv, s kterým ho opouštěla, zmizel a nahradilo ho znechucení. Došla až k Naahimovi, jemuž do dlaní vrazila talířek. Úplně jí přešla chuť při myšlence, že by ho měla uspokojit.
„Ach Naahime, já nevím co dělat. Nechápu to, ještě nikdy. Bylo to…bylo to neuvěřitelné. Já cítila něco…nevím jak to popsat. Ještě nikdy…“ Naahim ji zarazil a rozhlédl se kolem, jestli je někdo neposlouchá. Cokoli řekla, mohlo by se stát neblahým pro ně pro oba. Vědom si tohoto rizika, zašeptal jí něco o tom, aby šla do zahrady. Bez reptání uposlechla a rychle kráčela pryč.
Zastavila až u malé fontánky z bílého mramoru, v jejímž středu stála umě vytesaná soška mořské nymfy. Dole se klenul rybí ocas navazující na tělo ženy s bujným poprsím, které z části zakrývaly jinak rozevláté vlasy. Umělec zřejmě musel mít velmi dobrou představivost, neboť detailně vypracoval nadlidsky krásnou ženu.
Posadila se na okraj jezírka a zoufale vzhlédla k Naahimovi. „Co se to s tebou děje?! Já to nechápu. Takhle jsi se ještě nechovala.“
„Já vím, Naahime. Vůbec nevím, co mám dělat, ještě se mi to nestalo, ale cítila jsem…,“ bezmocně rozhodila rukama v ještě zoufalejším gestu vyjádřit svoje emoce. Opravdu to nedovedla. Ten výbuch pocitů, který zažívala, ten se nedal vyjádřit slovy ani ničím jiným. „Já…já vůbec nevím, co mám dělat.“
„Už se to nesmí opakovat,“ rozhodl. „Mohlo by to mít neblahé následky pro nás pro oba.“ Zamyšleně přikývla. Měl pravdu. Řekne, že jí není dobře, nějakou dobu se vůbec nebude ukazovat, dokud to všechno neodezní. Tak, přesně to udělá.
„Tady jsi!“ dobíhal k nim starý komorník. „Hledal jsem tě po celém paláci. Liodred chce s tebou mluvit. Hned!“
Znepokojeně polkla, podívala se na svého osobního strážce, ale přeci jen, ačkoli dosti strnule, se zvedla a vyrazila vrávoravou chůzí k panovníkovým osobním komnatám. Jinde na ní jistě čekat nebude.
Vstoupit už jen do předpokoje jí činilo značné obtíže. Kdoví proč se jí začalo opravdu dělat špatně. Ještě víc to umocnilo, když na chodbě míjeli Vargenského krále. Krátce na ní pohlédl a potutelně se usmál tak, že se jí z toho začala točit hlava. Navíc se jí při tom rozklepala i kolena, načež ji Naahim téměř donesl na místo určení.
Otevřely se dveře a vykoukla hlava mladého muže s kudrnatými blonďatými vlasy volně splývajícími na ramena v hustých kaskádách. Měl příjemné vzezření, i když trochu ostřejší a až moc chladné a odměřené rysy. Přesto byl velmi atraktivní a přitažlivý. „Pojď,“ vyzval jí a otevřel dveře trochu víc. Měla poněkud strach, protože se mladý král mračil a těžko se dalo odhadnout, je-li to dobré nebo špatné znamení.
„Nebudu chodit kolem horké kaše. Nevím, co jsi to včera provedla, ale rozhodně jsi zapůsobila.“ Tajil se jí dech, je to dobré nebo špatné?
„Vargenský král za mnou dnes ráno byl. Prý jsi okouzlující společnice. Žádal mě, abych tě poskytl ještě dál, vlastně po celou dobu, co tu bude, prý by mu to zpříjemnilo dny, kdy čeká na vypracování mírové smlouvy.“ Srdce jí bušilo s větrem o závod. Bože, co má dělat?! „Samozřejmě nechci, abys dělala něco, co bys nechtěla, a tak je rozhodnutí na tobě.“ Polkla. Tohle snad bylo ještě horší, než kdyby to rozhodl za ní on. Několik minut tam jen tak tiše stála a uvažovala. Nakonec to byl opět panovník, kdo nevydržel narůstající ticho a ozval se.
„Zjistila jsi včera něco zajímavého?“
„Ne, ne zas až tak moc. On si dává pozor na to co říká. Vím jen, že nechce válčit, chce svou zemi rozvíjet pokrokem, válka by ho brzdila.“
„Hm, jak zvláštní, jak málo králů by se odhodlalo k takovým ponižujícím činům.“
„Můj pane, ale to není ponižující. Pokud by se mu to podařilo tak jak chce, brzy by mohl všechny předehnat ve vyspělosti a pak by pro něj nebyl problém vyhrát jakýkoli spor. Dokonce by asi získával i více spojenců.“
„To by ale tedy znamenalo, že mu mám zabránit v uskutečnění jeho plánu!“
„Nikoli. Bylo by to přespříliš riskantní. Je to velmi dobrý vojevůdce, ještě neprohrál jedinou bitvu a považte, kolik je mu let. Otevřený konflikt si s ním nesmíte dovolit.“
„A copak bych měl tedy jiného dělat? Co když pak poruší smlouvu a pokusí se dobýt mé území? To mám spoléhat na jeho slovo? Ne, to se mi zdá ještě riskantnější.“
„Do smlouvy, která se má vypracovat, zahrňte spolupráci v ohledu techniky. Chtějte se dělit o nové objevy, na oplátku vy ty své taky budete uveřejňovat.“
„Ale to bude ve stejné výhodě jako my.“
„Bude to patová situace. Vy můžete zatím v klidu budovat armádu a podílet se na objevech, které vás můžou posléze uvést do výhody oproti jiným a s Vargenem zatím udržovat spojenectví.“
„Hm, no dobře, to nezní tak špatně. Asi o tom budu přemýšlet. Je vidět, že nejsi hloupá. Vlastně jsi pro mě velkým přínosem. No, a jak ses tedy rozhodla?“
„Och, no jistě. Kvůli vašemu veličenstvu se pokusím nadále plnit funkci společnice.“ Sama nevěděla, kde se to v ní najednou vzalo, kam zmizelo její původní odhodlání, ale byla si jistá, že dělá dobře.
„Výborně. Pak tedy, hodně zdaru, má milá, jistě jsi unavená, tak si jdi zatím odpočinout. Když tě bude potřeba, pošlu pro tebe,“ usmál se. Byl to žádostivý úsměv, který u něj vídala často. Většinou pak následovala chvíle, kdy si jí vzal. A asi nikdy nezapomene na to, jak si ji vzal úplně poprvé.
Přikývla a rychle odešla, vědoma si, že na ní stále hledí. Za dveřmi jeho pokojů se sesula, takže ji Naahim jen taktak zachytil. Byla bílá jako stěna. „Co se děje?“ zašeptal spěšně. Zavrtěla hlavou. „To… už je to dobrý. Já jenom…, můžeme jít?“ Postavila se na nohy a vyrazila, přesto ji Naahim ještě nepřestal podpírat, až když po něm vrhla dost podrážděný pohled, pustil ji a ustoupil o krok dozadu a doprovázel ji tak z povzdálí.
„Tak, řekneš mi už, co se děje?“ vyhrkl, když došli k ní do pokoje. Rozvalila se na ustlanou postel a okamžik jen tak hleděla do neznáma. „Král Vargenu byl dnes za Liodredem a žádal ho, abych mu nadále směla dělat společnici,“ vydechla nakonec.
„Liodred by nikdy nerozhodl za tebe, tak co jsi řekla?“
„Řekla jsem, že ano. Naahime, já vím co si teď myslíš, ale já nemohla jinak. Nevím proč jsem to udělala, nedokážu si to vysvětlit.“
„U Sandy, to snad nemyslíš vážně. Víš ty vůbec, jak nás tím oba ohrožuješ? Víš co by se s tebou stalo, kdyby… Řekni, co chceš dělat? Viděla ses dneska ráno? A slyšela ses v noci?“
„Naahime, já tě plně chápu, ale země mě potřebuje. Musím toho zjistit co nejvíc, musím se postarat o to, abychom profitovali. Prostě musím. A jiný způsob není.“
„Dobře, dělej jak myslíš, ale pamatuj, že on tě chce jenom využít.“ Přikývla, byla si toho vědoma, či se o tom snad přesvědčovala. Když ji pak Naahim nechal o samotě, aby si mohla řádně odpočinout a utřídit myšlenky, přesto si říkala, že on je jiný. Zdál se být jiný. Chtěla, aby byl jiný.

„Jsem rád, že jsi přijala moje pozvání k večeři,“ usmál se na ni a pokynul jí, aby se posadila. S ostychem si od něj vzala sklenku červeného vína – pozdní sběr a výborný ročník - , a posadila se na pohodlné pohovce a při vzpomínce na minulou noc se začervenala. Ostražitě ji pozoroval a když si povšiml jejích růžových tváří, usmál se znovu.
„Byla by to urážka, kdybych nepřijala,“ vypravila ze sebe, neodvažovala se na něj pohlédnout.
„To jistě ne, co vím, tak ani není zvykem, aby se kurtizána zvala na večeři.“
„Chcete být originální a nekonvenční. Rád provokujete a děláte vše po svém. Co jste si potřeboval dokázat tímhle?“
„Zajímavé,“ výraz v jeho tváři prozrazoval, že trefila do černého, přesto byl stále jaksi neutrální, nezúčastněný. „Vlastně jsem si tak asi chtěl jen vyzkoušet, čeho všeho jsi ochotná pro svého pána. Dokazovat? Nic.“
„Mojí důvěru si takhle nezískáte. Nikdo si ji nezíská.“
„Ani tvůj osobní strážce? Ten Valeran?“
„Naahima do toho nepleťte. Proč jste mě pozval? A proč vůbec chcete další noc s otrokyní? Myslela jsem, že vy máte jiné zvyky. Nebo se vám tu snad zalíbilo?“
„Rychle a stručně co? Včera se zdálo, že se ti líbí něco jiného. Líbíš se mi, to je vše. A včera jsi byla zajímavá společnice a já tu nechci být sám. Rád si popovídám, ale zde nemám s kým, svého věrného přítele jsem zanechal ve své zemi, aby se mi o ní staral, zatímco já budu pryč.“
„Včerejšek už nechte taky být,“ lehce jí to lichotilo, ale bála se, že by si s ní opravdu mohl jen hrát. Však ona se nenechá lapit. Nechá ho útočit až sám zapomene na obranu a pak ho dostane a zjistí, oč mu jde.
„Dobře, už se o něm ani nezmíním. Takže, včera ses mi nepředstavila.“
„A kdo říkal, že to dnes udělám?“
„Máš ráda zvěřinu? Já ano, dnes jsem si ji nechal připravit, doufám, že ti to vadit nebude,“ po očku pozoroval její reakce. Byla klidná, vyrovnaná, ale byl si jist, že je to jen zdání. Uvnitř musí být neklidná, rozrušená a dychtivá.
„Zvěřina je dobrá, máte dobrý vkus. I na víno, smím-li soudit. Jestlipak jste stejně vybíravý i v jiných záležitostech?“
„To by měl asi posoudit někdo jiný, osobně se považuji za velmi skromného člověka, ale na spoustu věcí si dávám pozor a občas rád vybírám.“
„Abyste nepřebral.“
„O to bych se nebál, mám už nějakou praxi. Tyhle šedé šaty ti sluší, ale máš v nich moc široké boky.“ Zarazila se, tohle se jí dotklo. Neubránila se pohledu na své boky a zamračeně se pak obrátila na svého hostitele.
„Tyhle mi nechal ušít Liodred.“
„A očividně měl zrovna hluboko do kapsy, že? Je to levnější látka, než by sis zasloužila, jako jeho milenka.“
„Jestli se vám nelíbí, můžu odejít.“
„Ale to ne, takhle jsem to nemyslel. Mě nezáleží na šatech. Chtěl jsem jen rozvinout téma k rozhovoru.“
„Tak byste příště měl být opatrnější ve výběru vhodných témat. Ostatně, vy ve své černé košili působíte dojmem, že jste právě pohřbil ženu.“
„To sice ano, ale vynikne tak moje atletická postava.“ Znovu se zamračila, ten je ale domýšlivý a arogantní. Jak se jí předtím mohl zdát byť jen trochu sympatický? Kam dala oči? A co teprve rozum? Měla si toho všimnout dřív.
„Navrhoval bych přesunout se ke stolu, pokrmy už jsou připravené a čekají jen na váš mlsný jazýček. Nechal jsem je připravit podle vargenských receptů, snad vám budou chutnat.“
Opět ji zaskočil, začal jí vykat a ještě ke všemu se k ní choval jako k dámě. U všech bohů, co to jenom chce? O co se to snaží?
Jak se blížili k malému stolku z ořechového dřeva zdobeného slonovinou, byla vůně jídla silnější a silnější. Začaly se jí sbíhat sliny a rychle se rozvzpomněla, že skoro celý den nic nejedla. Cítila aroma různých koření a pečeného a dušeného masa. Jako příloha byly zvoleny opečené brambory a zeleninový salát, který posloužil jako předkrm. Na závěr byl připraven lehký moučník z nadýchaného těsta s jablky a karamelem. A všechno chutnalo báječně.
„Nemusel jste se obtěžovat s takovou hostinou.“
„Rád dělám dojem a radost. Zdálo se, že vám chutnalo, není-liš pravda?“
„Bylo to výtečné, vzkažte můj obdiv kuchaři, ačkoli pro něj názor jedné otrokyně asi mnoho znamenat nebude.“
„Myslím, že ho to potěší. A nyní, myslím, mohl bych se představit. Mé jméno je Daimon.“ Chvíli na něj nechápavě hleděla. Proč? Až teď si uvědomila, že jeho jméno nevěděla, ale vlastně jí to ani nevadilo. „Sioban.“
„To není místní jméno, nemám pravdu?“
„A není to jedno? Děkuji vám za večeři, bylo to milé. Máte nějaké přání nebo to bylo vše, co vaše veličenstvo potřebovalo k rozptýlení?“
„Koupel?“
„Co?“
„Myslela jsem, že by mohla přijít vhod. Nechal jsem připravit horkou lázeň, kdyby ses chtěla vykoupat, odpočinout si.“ Když viděl její nedůvěřivý pohled, rychle dodal: „Samozřejmě nerušeně a bez cizí společnosti.“
„Ale jak?“ Pokrčil rameny a ukázal na dveře, které ji dovedli do honosné koupelny. Z vody se ještě kouřilo, jak byla horká, ale příjemně to uvolňovalo. Celá se ponořila do vany, předtím ještě zkontrolovala, jestli jí nikdo nesleduje, a zavřela oči. Užívala si, jak jí teplo stoupalo do svalů až ke kostem a rozvazovalo veškeré napětí, které v ní za ten den nashromáždilo.
Mohla tam ležet tak hodinu, až když byla voda úplně studená odhodlala se vystoupit ze své lázně. Stoupla na měkkou osušku a do další se zavinula. Pak se rozhlédla, v koutu místnosti na malé stoličce našla pohledem nějaký balíček. Došla k němu a zvědavě si ho prohlédla. Byl to velký hedvábný šátek šarlatové barvy. Užuž po něm natahovala ruku, když zaslechla za sebou kroky. Poplašeně se otočila, byl to on. Usmíval se zase tím svých tajemným úsměvem, který už jí pomalu začínal lézt na nervy.
„Myslela jsem si, že by se ti mohl líbit, bude ti slušet,“ pronesl jemným tónem. Lehce se při tom dotkl jejího ramene, zachvěla se. „To nemohu přijmout,“ vyblekotala. Trochu jí to mrzelo, ale podle všeho nesměla přijmout takovýto dar. Dar mohl dostat jedině Liodred a jeho prostřednictvím pak i ona.
„Ale no tak, jsem si jist, že by nic nenamítal. Je to přeci jen šátek.“
„Já bych ráda,“ hlas se jí chvěl stejně jako tělo, když se jí začal opatrně dotýkat. Byl něžný a držel se zpátky, jako by ji nechtěl vylekat. Hladil jí ve vlasech a po šíji, lehce se jí dotýkal rty při něžných polibcích. Lehce vzal za ručník, sama ho nechala sklouznout, i když trochu stydlivě. Jednou rukou jí objal v pase a druhou hladil a dál laskal polibky. Její dech se zrychlil, chvěla se čím dál víc a najednou se k němu nečekaně přitiskla a úplně uvolnila. Zaklonila hlavu a nechala se od něj políbit na rty, vzal jí do náruče a odnesl do ložnice, kde jí položil na velkou měkkou postel.
Hladil ji a laskal polibky, dokud se úplně neoddala, pak jí nejdříve prsty začal dráždit poštěváček a stěny štěrbinky, zatímco ústy sál ztvrdlé bradavky. Začala lehce sténat a vycházela mu tělem vstříc. Odtrhl se od jejího prsu a opatrně do ní vnikl. Chvilku počkal, protože tiše vykřikla, jakmile se však její ruce ovinuly kolem jeho svalnatého těla, začal zprvu pomalu přirážet, pak rychlost a tvrdost stupňoval, dokud nezačala křičet rozkoší. Ruce se ho pustily a začaly drtit přikrývku, jak se tělo snažilo odolávat blížícímu se vyvrcholení. Náhle se celá začala třást, jako by v křečích. Oči měla zavřené a obličej se pokroutil v roztomilé grimase. Její křik se vystupňoval a pak utichl. I on přestal přirážet a položil se vedle ní a jen ji pozoroval.
„Dnes žádné usínání,“ zašeptal hladíc jí ve vlasech. Ještě stále se chvěla. Ani se nepokoušela oči otevřít. „Proč?“ dělalo jí značné obtíže, aby to vyslovila, svaly po celém těle ji nechtěly poslouchat. Pousmál se nad tím a přitáhl si ji k sobě a objal. Bylo tak uklidňující cítit teplo jeho těla a hladkou kůži. Hltavě vsávala jeho vůni toužila, aby se jí nepřestával dotýkat.
„Protože je ještě brzy a já tě ještě pořádně nestihl poznat.“ Pokusila se vzepřít na rukou, ale nedařilo se jí to. „Ne, takhle ne. Myslím opravdu tebe, jaká jsi jako žena – dívka. Jako člověk.“ Chvíli bylo ticho, než se odhodlala opět promluvit, styděla se za svůj předchozí pokus, kdy nemohla artikulovat. Okamžik formulovala slova než prohlásila: „Nejsem nijak zajímavá, jsem jen obyčejná otrokyně.“
„Ale mě se opravdu líbíš. Pověz mi, jak ses sem dostala a k tomuhle.“ Povzdychla si a odkulila se od něj, takže k němu byla zády. „Koupil mě Liodredův otec na trhu s otroky. Pátral po mých rodičích, ale nevím, jestli něco zjistil, dřív než mi cokoli řekl, zemřel. Choval se ke mně jako ke své neteři než jak k otrokyni. Dostala jsem vzdělání a dbal na moje způsoby. Byl to dobrý člověk.“
„A proč jsi tedy konkubína?“
„Liodred byl žárlivý, protože si mě občas jeho otec všímal víc než jeho samého. Navíc se vědělo, že princ má rád společnost dívek. Nejednou se kvůli tomu řešil nějaký problém. A já byla dostatečně krásná na to, abych byla vhodným objektem jeho pozornosti. Když Orwen zemřel, ještě téhož večera si mě Liodred nechal zavolat, aby mi řekl, že moje vyživování je příliš drahé, že budu muset začít pracovat. Souhlasila jsem, neviděla jsem na tom nic špatného. Naneštěstí on měl trochu jiné úmysly. Vzal si mě, hned a bez skrupulí. Bylo mu jedno, že jsem ho odmítala a bránila se.“ Hlas se jí chvěl a do očí se draly slzy při vzpomínkách na tu noc. Dobře vycítil její rozpoložení a přivinul jí k sobě. „To je mi líto.“
„Tehdy jsem si přísahala, že se mu pomstím, ale brzy jsem zjistila, že on byl ještě slušný. A když jsem se mu byla schopná odevzdat sama – a že to netrvalo krátce, oblíbil si mě. Stala jsem se jeho favoritkou a brzy zjistila, jak málo je způsobilý k rozumné vládě a jak snadno se dá ovlivnit.“
„A tak jsi začala využívat svého postavení. Říkala jsi, co má dělat a on to dělal a ukazovalo se to jako dobré, že? Kolik mužů jsi měla jen proto, abys zjistila, cos chtěla. Abys dosáhla svých cílů?“
„Já nevím, přestala jsem je počítat. Ale ne vždycky…“
„Kolikrát tě znásilnili?“
„Znásilnili mě čtyři muži, jedním z nich byl Liodred. Dalším jsem přísahala krutou pomstu.“
„A kolika z nich ses už pomstila?“
„Už mi zbývá jen jeden. Vévoda de La’Blah.“
„Tak, a cos vlastně poradila Liodredovi ohledně mě? Jsi tu opět na výzvědy? Vážně jsi tak dobrá?“
„A vy, vy jste mě jen využil k získání informací nebo to bylo doopravdy?“
„Myslel jsem to vážně. I teď to myslím vážně. Nezáleží mi na tom, co Liodredvi řekneš, líbíš se mi,“ jemně ji kousl do ramene a rukou zašátral mezi jejími stehny. Zalila ji nová vlna vzrušení.