Princezna pouště 2

Anotace: Poprava

Nemohla jsem se pohnout ani o milimetr. Kulky trhaly těla na kousky a všichni padali na zem jako nějaké loutky. Strach a smrt v očích měli všichni kolem. Stála jsem schovaná za tím velkým mužem, ale věděla jsem, že je mi to k ničemu. Všude byla krev. Moje nejlepší kamarádka se na mě podívala se slzy v očích a pomalu klesala k zemi. Krev jí vytékala z břicha, za které se držela. Chtěla jsem jí zachytit, když v tom jí střelili do hlavy. Krev vyprskla na mě a já začala hystericky ječet. Celé to trvalo sotva pár minut. Obrovské tělo se začalo kymácet směrem dozadu, bylo to poslední co jsem viděla, a pak na mě spadlo dobrých 200 kilo, až mi vyrazil dech a já se propadla přes zhnilou podlahu asi půl metra pod dům, byl tam prostor, který byl velký jako hrob. To byla poslední myšlenka co mě napadla, pak už jsem vnímala jenom tmu.

Tlak, který jsem cítila na prsách byl neúprosný, bolestí jsem se probudila dolámaná a celá od krve s bezvládným tělem velkého muže na sobě. Nejdřív jsem se ho snažila odstrčit, ale neměla jsem sílu. Pomalu jsem se tedy soukala směrem nahoru. Když už jsem byla napůl venku, spatřila jsem nejhorší pohled v mém dosavadním životě. Mezi asi 40 mrtvými těly ležela kousek ode mě moje nejlepší kamarádka s prostřelenou hlavou a rozpáraným břichem. Sesypala jsem se hned vedle jejího těla a začala brečet. Byl to hysterický pláč, který nešel zastavit. Sehla jsem se k ní a dala jí pusu. Byla tak chladná. Zakryla jsem její obličej a postupně takle obešla všechny. Každého jsem políbila, zamáčkla oči a přikryla obličej. Nevím co se se mnou dělo, přičítala jsem to šoku, který jsem zažila. Venku pálilo slunce a vevnitř to začalo mrtvolně zapáchat. Všude byly muchy a puch. Vylezla jsem ven a všimla si, že tu je ještě jedno tělo. Byl to ten muž v obleku, byl přikurtovaný k zemi. Nejdřív jsem ho odvázala, aby měl volné ruce i nohy. Nahnula jsem se k němu a přilepila svoje rty na jeho. Byly teplé. Jeho oči se najednou otevřely a popadl mě za ruku. Úlekem jsem upadla a nemohla polapit dech. Zírali jsme na sebe dobrou minutu. Musel poznat strach co mi sálal z očí, ale v jeho očích nebyl. Byla tam spíš úleva a to mě uklidnilo.
"Kdo jsi?" zeptal se, rychle se postavil a rozhlížel se kolem.
"Jsi v pořádku?" zeptal se v zápětí, když jsem mu neodpovídala. Jen jsem na něj zírala. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku, ale zároveň jsem byla ráda, že zůstal alespoň on na živu.
"Jsi v šoku" zkonstatoval a pomohl mi vstát. Pak se rozběhl do domu.
"Do hajzlu! Svině!" zaklel dost nahlas. Vstala jsem a šla jsem za ním. Když jsem vešla do té hrobky tak tam stál uprostřed té spouště a svlékal ze sebe oblek. Teprve tam jsem si všimla že měl na sobě neprůstřelnou vestu. Byl velký a mohutný, byla jsem oproti němu naprosté tintítko. Stála jsem u dveří a pozorovala ho. Když vyslékl košili začala jsem na něj zírat ještě víc. Byl samá jizva. Na zádech měl asi 5 velkých jizev a když se otočil na mě tak u srdce a na druhé straně pod žebry další 2.
Vytáhl odněkud svůj kufřík a oblékl si zelené vasilo a maskáče. Měl to v tom kufru, jako kdyby věděl, že se něco chystá. Zadíval se mi do očí a došlo mu, že potřebuju pár odpovědí, i když zrovna nejsem schopna klást otázky.
"Jsem voják, ale netušil jsem, že to dopadne takle. Převážel jsem důležité informace o strategii armády, a ti hajzlové to našli. Možná se do toho nedostanou, je to zašifrovaný, ale když náhodou ano, tak jsme v prdeli" tohle mě položilo, sesunula jsem se na zem a zírala do jednoho místa. Slzy se mi draly do očí a měla jsem na něj obrovský vztek. Tak proto museli všichni umřít? Kvůli nějakým pošahaným dokumentům, které jdou mimo nás? Proto jsme museli všichni takle trpět? Prošel kolem mě ven. Podívala jsem se na bezvládné tělo mojí nejlepší kamarádky a vztek, který se ve mě hromadil, právě dosáhl své hranice. Prudce jsem vstala a vystartovala na něj. Předběhla jsem ho, strčila do něj a dala mu facku. Zastavil se a díval se na mě. Začala jsem do něj bezhlavě bušit. Chytil mi obě ruce a pevně sevřel.
"Přestaň! Je mi líto těch lidí, nevím proč nás vzali sebou a zbytek pozabíjeli, o tom, že s tím dokumentem jedu nevěděl nikdo! Tohle nebyl ten důvod, který si myslíš! Rozumíš?!" křičel na mě a já se rozbrečela, odvrátila jsem se od něj a cítila jsem jak se mi začíná motat hlava a svírat žaludek. Vrávorala jsem až se mi podlomily kolena. A spadla jsem na zem. Seděla jsem v té pustině na zemi a nepřítomě zírala do země. Podal mi ruku a zvedl mě.
"Musíš mít žízeň, vypadáš dehydrovaně a slabě, každopádně musíme hned pryč. Vrátí se, pro mě" vytáhl láhev vody a podal mi ji. Napila jsem se a začala ji hltat tak moc až mi ji musel vzít.
"Hele brzdi princezno, tímhle musíme šetřit, bude nejspíš trvat dost dlouho než najdem někde další vodu."
Když jsem se rozhlédla, musela jsem uznat, že má pravdu. Stáli jsme uprostřed ničeho, všude byl jen písek jako v poušti. Netušila jsem kde se nacházíme. Nevim co bych dělala kdyby tu nebyl, asi bych zpanikařila a hodila si mašli.
"Musíme najít základnu. Jeli jsme několik hodin, předpokladám, že do vnitrozemí. Dáme se na sever, ale musíme se vyhnout cestě" vytáhl miniaturní kompas, ale ten se točil pořád dokola.
"Sakra co to je..." sykl, rozhlídl se kolem sebe a vrátil se zpět do domu. Tam zbalil pár věcí, které se nám později hodily a vyrazili jsme pryč. Nevěděli jsme kam jdeme, ale hlavně že co nejdál o tohoto prokletého místa. Ještě naposledy jsem se otočila na hrob mé kamarádky a se slzy v očích jsem jí zamávala.

Do bunkru zasazeného ve skále dorazili rekurtové. Muži, kteří se nezastaví před ničím. Hlavním vůdcem skupiny byl Akil. Vybral si rekruty, protože se neštítili ničeho. Čekal až se jeho muži vrátí z mise s pozitivními zprávami. Všichni co letěli v letadle museli být mrtví až na vyvoleného. A vyvolený, o kterém mluvilo proroctví měl být obětován bohu Kashanfi. Kashanfi byl bůh smrti, kterého všichni uctívali. Všichni důležití, kteří ovládali nějakým způsobem tuhle zemi. Jenže lidé měli jiný názor a všichni věděli, že v zemi vládne šikana, bezpráví a smrt. I lid věděl o proroctví.
Vládce této země Karef - tyran, kterého se všichni lidé báli a hlavně jeho obsáhlé armády. Zfanatizovaný lid trpěl za svého krále. Proroctvní mluvilo o vyvoleném, který přinese velké změny do této země a vyvede ji z nepokojů a vysvobodí od zla. Protože byli všichni silně věřící tak věřili, že konečně někdo pomůže linčovanému lidu a to se samozdřejmě nelíbilo Karefovi a ostatním duchovním, kteří si žili na úkor všech. Musel se postarat o vyvoleného a zabít ho, ale to šlo jen jedním způsobem a to obětováním bohu smrti. Stejně jak to stálo v proroctví.
"Úkol je splněn, všichni jsou mrví až na jednoho muže" podal hlášení "nechali jsme ho tam, aby u posvátného místa nezesílil, měl u sebe tohle" a podal mu flashdisk s daty. "Našli jsme ho a odpovídal proroctví, po zásahu kulkou nezemřel, tak jsme ho připoutali k zemi. Široko daleko není nic, bude si muset počkat než se pro něj vrátíme a odvezeme přímo do Ekky."
"Výborně, dejte si teď pohov a za hodinu tam vyrazíme" potáhl si z doutníku "toho muže vyslechneme a pak ho obětujeme. Zajímalo by mě kdo otevřel bránu a pustil ho sem, možná to i tuším" přemýšlel Karef, protože původně měli vyvoleného zabít v jeho světě.
"Co je tohle zač sice nevím, ale Karef bude velice spokojen" řekl si pro sebe s flashdiskem v ruce a vydal se mu poslat zprávu do hlavního města.

Šli jsme celý den, když se začalo stmívat, pociťovala jsem obrovskou únavu. Na kalhotách i tričku jsem mela zaschlou krev. Chtěla jsem ji ze sebe smýt, ale nebyla příležitost. Poušt se změnila na ne o moc lepší pustinu.
"Tady přenocujeme, je to tady dobře krytý a je tu i dřevo na oheň" odhodil deku co sebou nesl a začal sbírat dřevo. Pomáhala jsem mu, ale ať jsem dělala cokoliv, tak jsem nemohla zahnat myšlenky na to co se stalo. Stále jsem měla před očima jak Dominice prostřelili hlavu a jak všichni křičí a umírají. Nasbírala jsem co nejvíc dřeva a došla k našemu "tábořišti". Oheň hořel, seděl tam a zíral do něj. Dala jsem dřevo na hromádku a šla jsem si za ním sednout na deku.
"Když tak já jsem Swar" a podal mi ruku k seznámení. Přijala jsem ji, ale zvládla jsem se jen pousmát.
"Je mi líto, že nemůžeš mluvit, ale jsem rád že jsi ten masakr přežila" rozpovídal se "asi bych už byl mrtvý, kdyby ses tam neobjevila a za to ti moc děkuji. Je to taková prekérní situace, kdyby tady jel alespoň kompas, ale takle ani přesně nevím kam jdeme. Nic méně musíme jít dál ať se děje cokoliv, jednou na něco nebo na někoho narazit musíme" řekl a přitom se díval do ohně a rýpal se v něm.
"Jsme voják, a jsem cvičený přežít v takových podmínkách, ale zatím jsme nenarazili ani na nic co by se dalo sníst. Je to tady velice zvláštní a nepřipadá mi to tu nijak povědomé"
Začínalo být chladněji. Bolelo mě celé tělo, byla jsem samá modřina, ale šrámy co jsem měla na duši byly mnohem horší. Cítila jsem se tak sama. S Dominikou jsem měla plány, byla jako moje sestra a z ničeho nic už není. Měla jsem vztek a chtěla jsem se pomstít. Věděla jsem, že v tom stavu, ve kterém jsem, nemám šanci dělat nic. Seděla jsem vedle něj až mě únava přemohla natolik a já usla opřená o Swarovo rameno.

"Sestřičko moje" objevila se předemnou a já ji chtěla obejmout "nechala si mě umřít? proč? Proč si nic neudělala?" najednou začala krvácet z břicha. "Ne.. já nechtěla.." koktala jsem.
"Ty si mě nechala chcípnout!" sykla a začala jí téct krev z úst, pomalu se ke mě přibližovala a najednou se jí roztříštila lebka. Krev mě zalila celou až jsem se v ní začala topit.
"Huh!" vzbudila jsem se a těžce jsem oddechovala, byla jsem rozpálená jako kamna i když byla zima.
"Byl to jen sen, byl to jen sen" uklidňoval mě Swar, ale moc v pohodě jsem nebyla, nemohla jsem se z toho šoku stále vzpamatovat.
"Ale tohle už sen není" řekl a ukázal na oblohu. Místo kde bych čekala měsíc byly dvě obrovské planety v zákrytu. Byly nádherné, ale byl to jen další šok pro nás pro oba.
"Začínám věřit že nejsme na Zemi. Tohle je dost i na mě" seděli jsme vedle sebe a zírali na oblohu. Bylo to neuvěřitelné.
"Musíš spát ať máš zítra sílu" chtěl mě pohladit po zádech, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a ruku stáhl. Lehla jsem si vedle něj a dívala se na oblohu. Bylo krásně jasno. Hvězdy a obří planety zářily až osvětlovaly krajinu. Krajinu vyprahlou pouští. Dlouho jsem nemohla usnout, spíš jsem ani nechtěla. Nechtěla jsem zažít znovu ten sen. Už mi bylo jasné proč mi ty souhvězdí předtím neseděly, stále jsem se je snažila někam zařadit, ale neměla jsem kam. Nakonec mě uspaly.

Akil se svou družinou dorazili na místo. Čekalo je nemilé překvapení.
"Kde k sakru je?!?" rozzuřil se na svoje vojáky, až všichni sklopili zrak na zem.
"Někdo ho musel odvázat" promluvil Cap, Akilova pravá ruka, klečel u kůlů na kterých byl muž přivázán "z tohoto se nemohl dostat sám, provazy jsou rozuzlovány, to by sám nezvládl" a mával provazy v ruce. Akil se díval na místo až ho zhypnotizoval, pak ukázal směrem kam se ti dva odebrali.
"Tudy šli, můžou být daleko, mají dost náskok, nasedat do aut, za chvíli se začne stmívat, musíme jet za nimi" zavelel a tak se stalo. Nikdo netušil jak to Akil dělá, ani se nepodíval na stopy, které byli sotva viditelné a hned věděl kudy se vydali. Nejeli ani hodinu a dostali se do terénu, kdy museli vystoupit z aut a jít dál pěšky. Akil vedl svoje vojáky, věděl přesně kam ho to táhne. Mezitím v Atonedu, v hlavním městě téhle podivné země Hsahed Messes cítil přítomnost vyvoleného. Vkrádal se do snů a věděl, že jde všechno podle proroctví a taky věděl, že je to špatně. Cítil, že vyvolený odolává, a že Akil zatím sklamal. Ihned po Hsahedově vidění se vydal za Karefem, taková důležitá informace musí být předána ihned a začít preventivně s dalšími kroky, aby se zabránilo proroctví. Sešel se s Karefem v kruhovém sálu.
"Co se děje tak důležitého Hsahede? Dostal jsem před chvílí dobrou zprávu. Vyvoleného chytli. Snad zítra ho přivezou a můž.." ale už nestihl dokončit větu.
"Nepřivezou. Měl jsem vidění a Akil ho nechytil. Cítím to až v morku kostí" podíval se výstražně na Karefa.
"V tom případě pošleme Akilovi posilu, i když z toho nebude nadšený. Tohle je moc důležité a jeho osobní spory půjdou stranou. Zavolejte Marqelu!"

Probrala jsem se za soumraku a hlavu jsem měla položenou na Swarově paži. Lekla jsem se a hned jsem se od něj odtáhla, to ho vzbudilo.
"Vyspaná?" podíval se na mě a přitom si protíral oči. Usmála jsem se na něj abych mu dala najevo, že už se mi spalo lépe.
"No ne ty ses usmála, tak jdeme princezno" uklidili jsme tábořište a vydali se dál. Měla jsem hlad a voda nám došla, ale i tak jsem sebrala všechnu sílu a zakázala jsem si ulejvání.
"Něco jsem zahlédl.." pomalu se zastavil zadíval se do dálky, aby zachytil jakýkoliv pohyb. Najednou prudce klekl a stáhl mě s sebou.
"Jsou blízsko, sakra" vzal mě za ruku a začali jsme utíkat. Běžel hrozně rychle a já mu přestávala stíhat. Klopýtala jsem, ale on mě stále držel za ruku a když jsem upadla, rychle mě zvedl a utíkali jsme dál. Běželi jsem tak kilometr v kuse, a já už nemohla dál, spadla jsem na zem a popadala dech.
"Vstávej! Chceš přežít nebo chceš dopadnout jako ostatní?" zakřičel na mě s takovým respektem, že jsem vstala a běžěla ještě asi další 2 kilometry, tam už mi, ale síly došly a mě se začernilo před očima a sekla jsem sebou na zem.

Probudila jsem se jen o pár hodin později. Slunce nepříjemně pálilo a já zjistila, že se pohybujeme. Když jsem otevřela oči, můj pohled spočinul na jeho hrudi. Od doby kdy jsem omdlela mě nesl a vypadal už vyčerpaně.
"Tohle nás příště může stát život" řekl aniž by se na mě podíval a postavil mě na zem. Udělala jsem na něj výmluvný pohled.
"Já vím, že za to nemůžeš, ale v naší situaci si tohle nemůžeme dovolit" zadíval se do dálky "začínají nás dohánět, musíme jít dál a doufat..." řekl to tak hezky, jako kdyby věděl, že to dobře dopadne.
Krajina kolem nás byla písčitá, skalnatá a hlavně vyprahlá. Já už jsem nedoufala v nic. Byla jsem naprosto smířená se smrtí v poušti a cítila jsem se tak, že mi to bylo jedno. Šla jsem za ním jako zombie.
"Podívej! Tam v dálce je nějaký dům!" oba dva jsme zrychlili radostí z toho že po té době do sebe dostaneme alespoň pár kapek vody.
"Obejdeme to ze zadu a dost opatrně, kdoví jestli to není past."
Celou oblast jsme obešli a když jsem se blížili zezadu k domu, tak bylo všude hrobové ticho.
"Počkej tu, omrknu to a jestli bude všechno v pořádku tak tě zavolám" vytáhl nůž velký jak nějakou mačetu a šel pomalu k zadní zdi domu až se mi ztratil z očí. Netrpělivě jsem čekala ve křoví až jsem uslyšela to co jsem chtěla.
"Je to tu úplně prázdný pojď!" rozběhla jsem se za ním dovnitř jako zvíře a hned jsem začala prohledávat dům a hledat vodu. Měli jsme oba takovou žízeň, ale dům byl prázdný. Všude byl jen prach a starý nábytek. Už jsem začala panikařit a kopla jsem do dveří div se nerozpadli. Podívala jsem se na něj a on se díval na mě. Měl smutné oči jako já. Vyšel ven a já si sedla na zem a poddávala se své beznaději.
"Princezno!" zavolal a já hned vstala a vyběhla za ním. Asi 10 metrů od domu stála studna, byli jsme z toho tak nadšení až jsme se začali smát. Smích nás, ale přešel když jsme zjistili, že je vyschlá. Tentokrát jsem to nechtěla vzdát, byli jsme skoro 2 dny bez vody a věděli jsme, že než najdeme něco dalšího nemusíme to přežít. Se slzy v očích jsem se nad studnu opřela a začala brečet. Opřel se o ni zády a přemýšlel.
Dívala jsem se do studny a sledovala jak moje slzy dopadají až na dno. Nemůžeme tady umřít, já ještě musím něco na tomhle světě udělat. Vím to! Ještě nepřišel zdaleka můj čas a jeho taky ne, tak proč se tohle děje? Objala jsem studnu a začala ji hladit. Nechala jsem do ní padat moje slzy a věřit, že se stane zázrak.
Nejdřív se pohl on a se zamyšleným pohledem naslouchal zvláštnímu zvuku, který se spustil z ničeho nic ze studny. Vstal a s neuvěřitelným výrazem ve tváři se podíval dolů. Bylo to těžko k uvěření, ale studna se začala plnit vodou. S neuvěřitelným výrazem si mě změřil a hned hodil dolu kyblík a vytáhl ho plný vody. Hned jsme ji začali hltat a cákat na sebe. Byli jsme tak šťastní a najednou plní srandy a já jsem mu to chtěla strašně říct, ale stále jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Řekl to stejně za mě.
"Je to zázrak" usmál se. Bohužel naše nadšení netrvalo moc dlouho, jak jsme blbi kolem studny pozdě jsme si všimli, že nás začíná obkličovat Akil se svojí skupinou...