I. - Modrý meč

Anotace: Jeden z mých pokusů sepsat něco delšího než pár stránek. Tohle je první kapitola mého románu, který snad i dokončím.

Sbírka: Legenda modrého meče

Království Foreld znal jako své boty. Narodil se zde, vyrostl tu, oženil se. Pracoval v jeho úrodných nížinách, slézal zasněžené severské horské hřbety, brodil se močály na jihu země a dokonce přešel i tu malou část solné pouště, která ohraničovala východ království. Účastnil se královských hostin, vesnických pitek a pojedl i skromné jídlo těch nejchudších obyvatel. Byl legendou mezi potulnými bardy, ochráncem slabých, vítaným společníkem v domech bohatých a uznávaným rádcem mocných. Byl prostě vším, čím mohl. Přesto nebyl šťastný.

Panství barona Oleka se rozkládalo v nížinách středního Foreldu. Byla to bohatá a prosperující země, proslulá bujnými koňmi, sladkým medem a každoroční bohatou úrodou. A zrovna sem mířily jeho kroky.
Stmívalo se, když přišel do vesnice. Zamířil do zájezdního hostince na kraji vsi. Otevřel dveře a pozorně si prohlédl výčep. Byl to malý a celkem obyčejný hostinec. Větší místnost plná stolů a židlí, dřevěný pult hospodského a za ním dveře do kuchyně. Hospodský byl také přesně takový, jak se slušelo. Obtloustlý padesátník s bodrým úsměvem se hbitě otáčel a roznášel korbely s pěnícím mokem. Krčma na kratičký okamžik zmlkla, když se k němu obrátily všechny zraky, ale během vteřiny zase ožila čirým hospodským ruchem. Shodil z hlavy kápi, prohrábl si rukou vlasy a s úsměvem si objednal pivo a kus masa.

Přišel při setmění. Hnedka jsem si povšiml, že to bude někdo vážený. Šaty měl sice špinavý po dlouhý cestě, ale bylo vidět, že si na nich zapracoval zručný krejčí. Zdobená rukojeť jeho meče už na dálku hlásila, že se nejedná o žádného potulného banditu. No a když si objednal a předem zaplatil zlatými, bylo jasné, že tohle bude vzácná návštěva. I děvečky se mohli přetrhnout, když ze sebe shodil kápi. Že je urostlej bylo vidět hned, když vešel, ale jak pak říkala moje paní, krásou se vyrovnal kdejakýmu šlechtici. Delší šedé vlasy ostře kontrastovaly s jeho mladými rysy, velké, světle modré oči zářily hloubkou a moudrostí starého učence. Hned na první pohled bylo jasný, že zažil víc než kdokoliv z nás. I jeho hlas lahodil uchu, když si objednával pivo, i minstrel na chvíli přestal hrát a zaposlouchal se do jeho melodie. A že neměl pro strach uděláno ukázal hned té noci.

Nějakou chvíli poseděl v hostinci a na vyzvání přednesl pár historek a zážitků z cest. Starousedlíci byli lační po informacích z jiných koutů království a těch měl na rozdávání. Zrovna byl uprostřed vyprávění o novinkách z hlavního města, když se rozrazily dveře a dovnitř vpadl uřícený mladík. A hned na prahu se rozkřičel:

„Vlci! Vlci napadli statek farmáře Ráčka!“

Jako první stál na nohou a vybíhal z hospody. Jeho příkladu hned následovali všichni mužští. On však byl rychlejší a společně s čeledínem, kterého popadl u dveří za ruku, teď dlouhými kroky rázovali směrem k postiženému stavení. Když se přiblížili na dohled, věděl že je zle. Ve výběhu prasat zahlédl pět mrštných stínů, kteří se plížili na hranici světla pochodně. Ležela na dosah nehybné ruky mladého muže. Ten byl zle potrhaný a na prsou mu stál největší vlk, jakého svět kdy viděl. V kohoutku měl přes dva a půl sáhu z očí mu sálaly hněvivé plameny. Od huby se mu táhly zkrvavené sliny a z hrdla se ozývalo ostré a zlé vrčení.
Vlčí monstrum ho však svým vzhledem nezastrašilo. Odstrčil čeledína stranou, přehoupl se přes ohradu a z pouzdra vytáhl meč. Okolí se náhle rozzářilo slabě namodralou září jeho čepele. Obří vlk se nestihl ani pohnout, když mu modrý meč setnul hlavu. Bojovník se s neskutečnou mrštností začal pohybovat po výběhu a než se vlčí smečka vzpamatovala ze ztráty svého vůdce, přišla o další dva členy.
Ozvalo se táhlé zavytí a vlci začali zbaběle ustupovat. Před modrou čepelí se však nestihli ukrýt. Několik bleskově rychlých švihů a vrčení a vytí ustalo. Ještě prošel nejvzdálenější kouty výběhu, ale na žádné zvíře už nenarazil. Rychlým krokem se proto vydal zpět ke zraněnému.

Opatrně jsem se připlazil k ohradě. Byl tam s tím svítícím mečem a roznášel mezi vlky zkázu. Bylo to tak rychlé, že moje srdce nestihlo ani desetkrát bouchnout a bylo po všem. Vyšel do světla pochodně s obnaženým mečem. Z mladého Ráčka odstrčil mrtvolu vlčí bestie a chvíli ho prohlížel. Pak na mě zavolal:

„Hej, mladíku! Doběhni pro felčara!“

Hned jsem se zvedl a běžel pro medikuse Morise. Asi ho probudil hluk, který vlci a ten bijec natropili, protože stál ve svých dveřích a vyhlížel do tmy. Když jsem mu řekl, co se stalo, rychle vzal svou brašnu a pospíchal za mnou.
Když jsme dorazili k ohradě, nemohl jsem uvěřit svým očím. Byli tam snad všichni mužský z vesnice. Mladý Ráček už byl při vědomí a povídal si se svým zachráncem. Ten byl nad ním skloněný, meč už schovaný zpátky v pouzdře. Zaslechl nás, zvedl hlavu a pokynul Morisovi, aby se přišel na Ráčka podívat. Medikus rychle přelezl ohradu a spěchal ke zraněnému. Jeho zachránce se mezitím narovnal a došel ke mně. Lehce přeskočil ohradu a zamířil zpátky do hostince. Nedalo mi to a zavolal jsem na něj:

„Pane, mohu znát Vaše jméno?“

On se zastavil, obrátil se na mě a se smutným úsměvem odpověděl:
„Bohužel ne. Ale oslovují mně Modrý Meči.“

Modrý Meč se vrátil zpět do hostince. Krčmáře požádal o trochu horké vody. Hostinský s porozuměním odspěchal ohřát vodu. Modrý Meč se zatím vysvlékl do půli těla. Sprška krve mu potřísnila šaty na hrudi a ruce a rukávy měl od ní úplně rudé. Hospodský mu mezitím přinesl plný korbel a nabídl se, že se o šaty postará jeho paní. S povděkem přijal tuto nabídku a dychtivě se napil.

„Jako křen, pane krčmáři. Jako křen,“ pochválil pak pivo.

„To jsem rád, že mladému pánovi chutná. Však je z našeho nejlepčího ječmene,“ začervenal se hospodský chválou nad svým výrobkem. Královský výnos, hrdě vystavený nad nálevním pultem, dával tušit, že lahodný mok, který tu prodává, sám vaří ve sklepě pod hospůdkou.

Hovor na chvíli odumřel. Krčmář se uklidil do kuchyně a Modrý Meč se uvelebil na židli čekaje na vodu ke smytí špíny z boje. Klid netrval příliš dlouho, protože se do hospody začali pomalu trousit starousedlíci, kteří se byli podívat na místo bojiště, prodebatovali, co se jak přihodilo, přidali nějaké historky z bojů, kterých se kdysi dávno účastnili a pak se houfně vraceli ke svému pivu. Když spatřili do půl těla svlečeného mladíka s rukama od krve, nejprve se zarazili na prahu, ale pak mu s úsměvy a halasem začali provolávat slávu. Brzy kolem něj utvořili kroužek a chtěli vědět všechny detaily boje. Trpělivě odpověděl na nejvšetečnější otázky a pak nechal diskuzi volně plynout.

„Toho velkýho si dal jednou ranou, co? To musela bejt pořádná šleha!“

„Jó, vlčiska sou svině, to ti tady řekně každej. Ale ty si s nima zatočil, že k nám nepáchnou dobrej rok!“

„Mladej Vašek povídal, že si dal do kupy i Ráčka! Chudák, tak mladej a pořád má tak blbou smůlu.“

Hovor na chvíli utichl, když krčmář přinesl vědro s vodou. Modrý Meč se společnosti omluvil a šel se omýt ven. Vrátil se během chvíle, kůži na hrudi a rukou zbarvenou do růžova, ale po krvi už nebylo ani památky. Na židli měl připravenou čistou košili. Tázavě se podíval na kroužek starousedlíků. Ozval se krčmář:

„To víš, mladej. Moje paní usoudila, že tu nemůžeš sedět jen tak, tak ti vypůjčila tuhle mojí košili. Bude asi krapet volná, hlavně kolem pasu,“ s úsměvem se poplácal po svém pupku, „ale lepší než drátem do voka, ne?“

„Děkuji, pane hospodáři,“ odvětil Modrý Meč uctivě a navlékl se do připravené košile. Poté se zase pohodlně usadil a ze své torny vytáhl zdobenou lulku. Nacpal jí tabákem a připálil si. Po místnosti se roznesla vůně exotického tabáku. Několik místních kuřáků slastně nasálo vonný kouř.

„Jen si nabídněte, pánové,“ usmál se Modrý Meč, když zahlédl jejich chtivé výrazy a z torny vytáhl podlouhlou krabičku. Když ji otevřel, místní spatřili hojnou zásobu fajfkového tabáku. Tři z nich si opatrně nabrali a nacpali své staré dýmky. Ozvaly se pochvalné výkřiky a další provolání slávy.
Modrý Meč s úsměvem krabičku schoval, potáhl z dýmky a pak se obrátil na místní s otázkou:

„Máte tady hojně divé zvěře?“

„Ale to víš, že jo, panáčku,“ ozval se postarší, vetchý mužík. „V lesích je hodně všelijaký zvěřeny. Vod vobyčejnejch jelenů až po medvědy.“ Staříkově odpovědi přitakalo souhlasné mručení a pokývání hlavou ostatních mužských.

„A vlci jsou vždy, takhle drzí a agresivní?“ pokračoval Modrý Meč ve vyptávání.

„No, dyž vo tom teďka mluvíš, tak poslední dobou jo. Dřív nebejvali a lovili si v lesích. Vobčas někoho sežrali na cestě, nebo v lese, ale to je normální. Ale poslední dobou se chovaj takle zle a vobčas si troufnou do vesnice. Už sou skoro drzí jak lišky.“ Další souhlasné mručení a přitakávání.
„Starej Tulák, to je náš hajnej, si myslí, že je postihla ňáká hnusná nemoc. To prej je vobčas nutí útočit na lidi. Ale na to nemáme vědomosti, abysme to prošetřili a zjistili. A vo magiče, kerej by to zjistil, tady nezakopneš. A to je aj dobře.“

Modrý Meč se pousmál. Na svých cestách už zažil hodně přístupů k magii. Nedůvěra a strach byly ty nejčastější mezi obyčejným lidem. Přestože většina mágů lidem pomáhala, v hlavách lidí zůstávaly pouze činy těch zlých, temných mágů. A nedalo se jim to vyčítat, protože škody, které dotyční napáchali, byly podobné těm, které způsobily přírodní katastrofy nebo procházející armády v dobách války.

Víc už se Modrý Meč o dění ve vesnici nezajímal a jeho kroužek obdivovatelů se postupně rozsadil na svá obvyklá místa. Dokouřil dýmku, ještě jednou poděkoval hospodskému za košili a požádal ho o nocleh. Za dvě zlatky, které zaplatil už při svém příjezdu, ho krčmář ubytoval v nejlepším pokoji pro hosty, což s povděkem přijal. Popřál osazenstvu hostince dobrou noc a vyšel do patra. Dveře za sebou zajistil závorou, otevřel okno a šel spát. V noci se neklidně převaloval a častokrát se s křikem probouzel. Stín minulosti ho stále pronásledoval.

Ráno vstal brzy. Poklidil v místnosti a sešel dolů do výčepu. Krčmář vyspával, ale jeho žena už byla vzhůru a zrovna doprala špinavé oblečení. Připravila mu bohatou snídani, odmítla nabízenou zlatku s vysvětlením, že mladý Ráček - farmář, kterého zachránil - je její vzdálený příbuzný a jeho záchranou prokázal rodině obrovskou službu. Zeptala se zda zůstane i další noc. S lítostí v hlase odpověděl, že musí zase vyrazit na cestu, ale že se vždy rád zastaví, pokud bude mít cestu kolem. Se smíchem ho vyprovodila ke dveřím.

Modrý Meč měl před sebou volný půlden – takovou dobu, dle zkušeného oka krčmářovy ženy, zabere usušení jeho věcí. Vypravil se tedy k řece. Ve volné košili, s mečem na zádech procházel kolem políček a s úsměvem odpovídal na pozdravy farmářů. Jednomu pomohl opravit kolo od vozu. Ten ho s povděkem nechal na opravený žebřiňák naskočit a dovezl ho až k několik mil vzdálené říčce. Poděkoval a z kapsy vytáhl udici s háčkem. S rošťáckým úsměvem se rozhlédl po okolí, zda se někde na dohled nepotuluje porybný a pak se přikrčil za rákosem a nahodil. Úlovek měl rychle. Velký pstruh se do jeho návnady zakousl už za necelou čtvrthodinku a brzy se svíjel na suché zemi. Chytil trápící se rybu a rychlým řezem nože ukončil její život. Pak si na břehu rozdělal malý ohýnek a rybu opekl. Pochutnal si znamenitě. Po jídle si lehnul do trávy a sledoval líně se pohybující mraky.

Blížilo se poledne, když se ze svého nicnedělání pomalu sebral a rychlou chůzí vyrazil zpátky k vesnici. Pole byla prázdná, většina farmářů si hověla v příkopě u cesty, nebo ve stínu stromů a zažívala oběd. Prohodil s nimi pár slov a s úsměvem na tváři pokračoval dál. Místní lidé se mu zamlouvali. Byli to přátelští farmáři a řemeslníci, téměř všichni stáli při sobě jako jedna rodina. Jak odlišné prostředí oproti větším městům, kde žije každý sám na sebe a občas nezná ani své sousedy. Život na vesnici mu chyběl a bolestně mu připomínal zážitky z mládí a z dob, kdy žil životem bezstarostného mládence. Ty časy už byly dávno pryč.

V hostinci bylo živo. Podle několika koní přivázaných ke kůlům před verandou krčmy, zavítala do vesnice početnější výprava cestovatelů. Vešel dovnitř a svůj úsudek hned opravil. Jednalo se o skupinu jízdních kopiníků s emblémy královské rodiny na hrudi. Seděli u největšího stolu a potichu se bavili. Když vešel, střelil po něm jejich velitel pohledem. Na chvíli se jejich oči střetly, pak voják uhnul a vrátil se ke konverzaci se svými podřízenými. Krčmář měl plno práce, proto se Modrý Meč dotázal na jeho paní a dle hospodského instrukcí se jí vydal hledat na dvorek.

„Haló? Dobrá paní, jste tady?“ zahalasil na dvorku, protože krčmářovu ženu nikde neviděl.

„Jo jo, už běžím,“ ozvalo se z dvířek vedoucích do sklepa hospody. Krčmářova žena se odtamtud právě šplhala nahoru. Než k ní stačil přiskočit a pomoci, byla nahoře a s úsměvem si ho prohlížela.
„Takže už chceš vyrazit o dům dále? V pořádku, šaty už máš suchý, dala jsem ti je nahoru do pokoje.“

Poděkoval a vydal se znovu dovnitř hospody. Vojáci tam stále byli a právě se hladově vrhali na kousky opečené zvěřiny. Jen velitel zadumaně hleděl na svůj příděl. Modrý Meč prošel kolem a vydal se do schodů. V pokoji našel své věci neporušené, čistě vyprané. Oblékl se, opásal a přes rameno si přehodil popruh na meč. Sešel dolů do výčepu s krčmářovou vypůjčenou košilí v podpaží.

„Děkuji, pane hospodáři, za vaše pohoštění. Pokud budu mít cestu kolem, milerád se zase zastavím,“ přislíbil pánovi domu s jemnou úklonou, když mu předával košili.

„Jen se zastav chlapče. Pro mladíka, jako seš ty, tady vždy bude čistej pokoj k mání,“ klaněl se zase hospodský s úsměvem.

Rozloučili se a Modrý Meč vyšel ven. Na verandě se rozhlédl a pak se po cestě vydal na sever. Neušel ani dvacet kroků, když za sebou uslyšel bouchnutí dveří. Ohlédl se a uviděl velitele vojáků, kterak ho rychlým krokem následuje. Zastavil, povzdechl si a obrátil se k němu. Mladý voják na chvíli ztuhl, pak však nasadil odvážný výraz a došel až k němu.

„Pane, smím se Vás zeptat na jméno?“ začal otázkou.

„Ale jistě. Všichni mi říkají Modrý Meč,“ pronesl uvolněně a usmál se. „To kvůli čepeli mé zbraně. Ve tmě září modrým světlem.“

Po tomto vysvětlení se vojákovi oči rozzářili poznáním.
„Takže jste to vy, barone z Podhůří! Myslel jsem si to, když jsem Vás zahlédl. Viděl jsem Vás a Vašeho pana bratra při návštěvě královského dvora před patnácti lety a...“ na chvíli se zarazil, ale pak si vzpomněl na svůj výcvik, vyrovnal se do pozoru a zasalutoval.
„Barone, král si žádá Vaši účast na sněmu, který se bude konat ode dneška za dvacet dní v hlavním městě. Jedná se o důležité...

„Omlouvám se, že Vás přerušuji, poručíku,“ skočil mu Modrý Meč do řeči, „ale i kdybych byl baronem z Podhůří, což nejsem, tak poté, co jsem slyšel, že baron udělal, nevěřím, že by ho král požádal, aby se dostavil na sněm.“

„Eh...o tom nic nevím, pane. Měl jsem předat tento vzkaz. A je všeobecně známo, tedy alespoň na královském dvoře, že baron z Podhůří má modře svítící meč,“ nenechal si to poručík vymluvit.

Modrý Meč si povzdechl.
„Co mám s Vámi dělat, poručíku? Svůj titul jsem složil z dobrého důvodu. Nechci se účastnit politických her království. Ať má král jakékoliv důvody, muselo by se jednat o bezpečnost království, abych do toho zasáhl.“

„Král povídal, že se jedná o bezpečnost království. A je to prý urgentní, pane! Proto poslal mou jednotku a ne obyčejného kurýra. Měli jsme informace o muži, který si říká Modrý Meč a proto jsme se vydali tímto směrem a našli Vás,“ pokračoval poručík zaníceně.

„Urgentní sněm týkající se bezpečnosti království? A neříkal „pan“ král i něco jiného? Trochu bližší popis situace?“ otázal se Modrý Meč zamyšleně.

„Omlouvám se, pane barone, ale to je vše, co jsme Vám měli vyřídit. Ještě tu pro Vás máme koně, protože král ví, že prý sám žádného nechcete vlastnit, tak abyste se mohl dostavit na sněm včas,“ dodal omluvným hlasem poručík.

„Hmm, to je od něj velice šlechetné,“ ušklíbl se Modrý Meč. Znovu si povzdechl a pohlédl poručíkovi do očí. „V pořádku. Řekněte králi, že se dostavím, pokud budu živ.“ Což určitě budu, prolétlo mu hlavou.

„Rozumím, pane! Děkuji. Bohové s Vámi,“ rozloučil se s ním poručík. Zasalutoval a obrátil se zpět do vesnice. Pak se zarazil, když si uvědomil, že Modrý Meč nejde s ním. Zastavil se, ohlédl a pronesl:
„Pane, vy nejdete se mnou?“

Modrý Meč se zasmál.
„Jen běžte za svými muži, poručíku. Ještě mě tu čeká jedna záležitost, kterou musím vyřídit. Toho koně mi tu nechte a králi vzkažte, že se dostavím. Bohové s Vámi,“ řekl a vykročil po cestě směrem k blízkému lesu.

Poručík ještě chvíli stál na místě, ale pak pokrčil rameny a vydal se zpět do krčmy. Svou práci už splnil. Teď už je jen na vrchnosti, zda se doopravdy dostaví a poslechne krále. V hlavě mu však cosi vrtalo. Baron, až na barvu vlasů, vypadal přesně tak, jako před patnácti lety, když ho potkal poprvé.