Midraen: Cesta osudu - Rozloučení

Anotace: Jedenáctá kapitola knihy.

Sbírka: Midraen: Cesta osudu

Veeno, Oru a Ifthir již nějakou chvíli mlčky kráčeli z mírného svahu dolů. Pod nohama jim šustilo staré tlející listí. Muž, který je vedl do Casenienu šel vpředu před Veenem, ruce měl spoutané za zády. Do cíle jim chyběl již jediný den cesty.
Předchozí dva dny mnoho nespali. Snažili se dojít do města co nejdříve a uniknout tak svým pronásledovatelům, kteří jim byli v patách.
Jehličnaté lesy byly vystřídány duby, olšemi a dalšími listnáči. Ranní opar za nedlouho rozehnaly paprsky světla prodírající se skrze řídký porost na hranici lesa. Před nimi se rozprostírala nevelká pláň, ohraničená lesy a cestou směřující na jih. Na druhém konci planiny stály tři roubené chalupy.
„Co to má znamenat?“ ptal se rozčílený Veeno. „Jsme příliš blízko cesty, říkal jsem vám, že…“
Prudká rána kolenem do břicha ho povalila na zem. Muž se dal na útěk, mířil k budovám před nimi. Oru se rozeběhl za ním.
„Hej!“
Veeno přemáhal bolest, s rukou přiloženou k břichu se zvedl ze země. Popadl svůj tenkai a vyrazil za jejich vězněm.
„Veeno počkej, je to nebezpečné,“ zvolala za ním Ifthir.
Veeno jí nevěnoval žádnou pozornost. Zoufale se za nimi rozběhla. Muž doběhl k prvnímu stavení a zůstal stát jako přimražený. Oru s Veenem ho doběhli téměř současně. S vytřeštěnýma očima hleděli na hrůzu před nimi. Víc jak tucet zohyzdněných těl leželo mezi domy. Oru zbledl a odvrátil svůj zrak pryč.
„Co… co se tu stalo?“ zeptal se tiše Veeno. Muž jen mlčky stál na místě. „Kdo tohle mohl udělat?“ Sklopil svůj meč a opatrně udělal několik kroků mezi mrtvými.
To je již doběhla také Ifthir, když uviděla, co se tu stalo, polekaně vykřikla a zakryla si obličej. Celá vyděšená udělala krok dozadu, ale zakopla a upadla. Zakryla si oči, hlavu znechuceně odvrátila na stranu. Muž využil příležitosti. Vykopl překvapenému Veenovi meč a jeho zrazil ramenem k zemi. Přiskočil k meči a přeřezal provaz, který ho poutal. Veeno se po něm vrhl, muž ho kopl a vykřikl.
„Zmetku, já tě naučím slušnému chování.“
Veeno si kryl břicho rukama a ustoupil o několik kroků. Muž byl již na kolenou a sahal po meči. Veeno proti němu s křikem vyrazil a vší silou ho udeřil do břicha. Oba se svalili na zem, Veeno muže mlátil hlava nehlava. Muž ho udeřil do tváře a utíkal na cestu. Veeno vyrazil za ním, meč nechal ležet na zemi.
Urazili sotva sto metrů, když ticho prorazilo táhle zavytí. Z lesa vystoupil rudý ghyrsen a několik mužů v černých pláštích. Ohař se vytrhl svým pánům a vystartoval směrem k Ifthir zrovna v okamžiku, kdy se Veeno ohlédl.
„U bohů!“
Na jejich vězně, mířícího k cestě úplně zapomněl. Až nyní si uvědomil, že u sebe nemá svůj tenkai, ihned si za to vyhuboval. Stejně by však nedokázal předběhnout ghyrsena. Nedokázal jim nijak pomoci.
Oru stačil po ghyrsenovi vystřelit jeden kámen, ten se od něj jen neškodně odrazil. Mohutný ohař byl již u nich, mířil k Ifthir. Oru se před ní postavil ve snaze ochránit jí. Ghyrsen se pomocí svých silných nohou odrazil od země a skočil.
„Oru, ne! Vykřikl Veeno zděšeně a sledoval celou scénu zdálky.
Najednou se ghyrsen na zlomek vteřiny zastavil ve vzduchu, potom ho ohromná síla odhodila daleko dozadu. Ghyrsen se – dříve, než dopadl na zem – rozplynul v modrý oblak. Ten se pozvolna rozptýlil u země jen několik kroků od jezdců. Ti byli vyděšení k smrti, tím co právě viděli. Zachvátila je panická hrůza a s křikem se dali na útěk. Během několika vteřin se jim ztratili z dohledu a jejich křik zanikl mezi stromy.
Oru hleděl na Ifthir s pusou otevřenou dokořán. Byla obklopena modrou září a vznášela se asi stopu nad zemí, oči měla zavřené. Záře pomalu slábla, a jakmile zmizela, Ifthir dopadla na zem. Oru se jí pokusil zachytit, aby si neublížila. Byla na něj však příliš těžká a tak po chvilce balancování Oru spadl na zem. Spěšně se snažil nadechnout, jak mu Ifthir vyrazila dech, když na něj dopadla. Opatrně jí odsunul stranou a zjistil, zda je v pořádku. Když k nim udýchaný Veeno doběhl, okamžitě zjišťoval, jak na tom jsou.
„Nic mi není, bráško, ale Ifthir je v bezvědomí.“
Veeno přiložil dlaň k jejím ústům, slabě oddechovala.
„Musíme jít dál, nemůžeme riskovat, že se vrátí,“ dodal tiše Veeno.
„Ale bráško, jak chceš jít s Ifthir, když je v bezvědomí?“
„Ponesu jí. A pak, jsme už tak blízko cíle. Teď se nemůžeme zastavit.“
Oru sebral všechny jejich věci a Veeno si vzal nehybnou Ifthir na záda. Pomalu mířili k lesu. Veeno měl výčitky svědomí, neboť pro mrtvé nic neudělali, ale nemohli se nijak zdržovat. Nepostupovali tak rychle, jak Veeno doufal, a tak se museli večer ještě utábořit v lese. Oru rozdělával oheň, zatímco Veeno sesbíral nějaké dříví a obhlédl okolí. Bál se, že jim jezdci budou stále v patách. Ifthir ležela u ohniště, pod hlavou měla Veenův plášť a byla přikrytá přikrývkou. Když Veeno složil dříví, slabě vzdychla.
„Jak je ti Ifthir?“ zeptal se starostlivě Veeno.
„Jsem v pořádku,“ odpověděla tiše a pokusila se vstát. Zavrávorala a upadla na zem, Veeno k ní přiskočil.
„Budeš v pořádku? Nahnala jsi mi… tedy, chci říct, nám strach.“
„Nic mi není. Já jen… neumím svou sílu správně použít a stojí mě to hodně síly. Tam na pláni. Použila jsem nevědomky více síly, než jsme chtěla, omlouvám se.“
„Nemáš se za co omlouvat,“ uklidňoval jí Veeno. „To spíše já. Nechal jsem vás tam a nebýt tebe, přišel bych o vás o oba.“ Ifthir se na něj usmála, Veenovi v obličeji nepatrně zčervenal. „Teď si odpočiň, zítra snad dorazíme do Casenienu a dostaneme tě domů.“
„Veeno,“ Ifthir se nadechla, zastavila se v půli slova a přemýš-lela, co má říct. „Děkuji,“ dodala nakonec.
Veeno nemohl dospat, vzbudil se proto ještě před rozbřeskem. Z ohně ještě stoupal proužek dýmu, ale Veeno ho znovu nerozdělával, stejně zanedlouho opět vyrazí. Oru a Ifthir leželi vedle něj. Probrali se až s prvními paprsky nového dne. Společně se pak nasnídali a pomalu vyrazili.
Kolem poledne došli na okraj skalnatého převisu na okraji lesa. Před sebou spatřili rozsáhlou planinu a v jejím středu ohromné město – Casenien. Táhl se až k obzoru a nebyla vidět jeho druhá strana. Byl obklopen mohutnými lány polí, protkaných cestami a několika osadami, kde žila část rolníků. Po hlavní silnici jdoucí ze severu cestovaly davy lidí. Casenien byl vystavěn na třech menších návrších a tvořil ohromnou šedou masu. Stovky, možná tisíce domů nalepených na sebe tvořilo střed světa. Mezi nimi pak vystupovali paláce a domy bohatých občanů, kteří městu vládli. Casenien, největších z měst na Midraenu. Došli na konec své cesty.
Byli plni očekávání a obav. Chvíli jen mlčky stáli na skále a kochali se tím impozantním pohledem. Kvůli své velikosti nebyl Casenien obehnán hradbami. Za což byli všichni vděční. Chráněna byla pouze vnitřní část, v porovnání s rozlohou města téměř zanedbatelná. To byla daň za jeho rychlý rozvoj. Veeno doufal, že se díky tomu snadno ztratí v davu a nikdo si jich nevšimne. Přesto hrozilo nebezpečí, že je někdo pozná dříve, než dojdou do města. Teď to však nemohli vzdát.
Přejít okolní pole a dostat se ke kraji města jim zabralo více jak hodinu. Okrajové částí Casenienu připomínali spíše vesnici, domy s dvorem a zvířaty. Čím hlouběji však postupovali, tím bylo město hustěji zastavěné. Na rozdíl od okrajových částí, které byly většinou přistavovány bez podrobnějšího plánování, čtvrti hlouběji ve městě měli většinou pravidelný půdorys. Cestou míjely různá malá náměstíčka a plácky, někdy prázdné jindy zaplněné stánky se zbožím všeho druhu. Všude však bylo ohromné množství lidí. Ulice jimi byly doslova přecpány.
Jak Veeno doufal, množství lidí proudících úzkými uličkami, způsobilo, že si jich nikdo nevšímal. Veenovi se zdálo, že čím hlouběji prochází, tím jsou domy vyšší a vyšší.
„Kam se vůbec potřebuješ dostat,“ zeptal se Oru.
„Támhle.“
Ifthir ukázala na velikou budovu nedaleko hradeb. Přesněji řečeno, byl to komplex několika budov oddělen od městského ruchu vysokou zdí. Komplex ležel v dolní části města, kde bydleli obyčejní lidé, a byl v porovnání s okolními stavbami důstojnější, přesto nepůsobil tak přeplácaně, jako domy bohatých měšťanů. K šedé obloze stoupalo mnoho věžiček v čele s jednou ohromnou věží. Budovy byly zdobené vytesávanými římsami, výklenky a oblouky. Byl to vrchol lidského umu. Trojice se začala proplétat mezi lidmi k jejich cíli.
Veeno se v úzkých uličkách cítil nesvůj, navštívil již několik měst, ale tohle se mu líbilo ze všech nejméně. Možná to bylo tím množstvím lidí nebo úspornou architekturou. Každopádně mu město přišlo značně nepřátelské a cizí.
„Co to je vůbec za budovu?“
„Klášter řádu Nebeských kněží. Věří, že bohové žili na tomto světě a připravili ho pro lidi. Sami pak vzali celé město a umístili ho na oblohu.“
„Tím myslíš střed světa?“
„Ano, proto mají hlavní sídlo zde. Casenien je středu nejblíže. Je to vlastně novodobý střed. Věří, že tak budou v lepším kontaktu s bohy.“
„Ty, Ifthir,“ zeptal se Oru, „tvůj otec je kněz?“
„Ach, to ne. Můj otec… má s řádem dobré vztahy. Takže tam mohu počkat, než pro mne někoho pošle.“ Veeno vypadal znepokojeně. „Je to ten nejjednodušší způsob, Veeno,“ dodala, když si všimla jeho pohledu. „Řád pomáhá ostatním a budu tam v bezpečí. Můžete tam na několik dnů zůstat, jestli chcete. Jsem si jistá, že to dovolí.“
„Nechce se mi zůstávat ve městě příliš dlouho.“
„Ale no tak, bráško.“
„Jsem již rozhodnut. Víš přeci, co máme za problémy. Je to nebezpečné,“ vymlouval se Veeno, ve skutečnosti však nechtěl pouze trávit příliš mnoho dalšího času s Ifthir. Už tak bude pro něj loučení značně bolestivé.
Prošli jednou z uliček a objevili se u zdi, která ohraničovala pozemky kláštera. Zamířili tedy podél ní k bráně, Ifthir je nyní vedla. Kousek od vstupu na pozemky stál jeden z mnoha casenienských hostinců. V okolí posedávalo mnoho žebráků a lidí bez domova. Kolemjdoucí lidé je okázale ignorovali. Brána do kláštera byla otevřena, takže mohl každý vstoupit.
Kamenná cesta vedla do hlavního chrámu, jehož dveře byly taktéž otevřeny. Na rozdíl od zbytku rušného města, na klášterních pozemcích panoval klid. Několik mnichů v bílých kutnách procházelo klášterním parkem a rozjímalo. Zbylé budovy byly oddělené nižší zdí, čímž byl pohyb návštěvníků omezen. Až nyní si Veeno všiml jak ohromný celý klášter skutečně je. Celý areál ostře kontrastoval s úspornou a jednolitou architekturou zbytku města. Klášter musel být starší než Casenien, nebylo jinak možné, aby někdo dovolil takové plýtvaní místem. Rozsáhlé zahrady, park a celá řada dalších mohutných, ale skromnějších budov tvořilo klášterní areál. Další jeho dominantou, kromě chrámu, byla široká, ale nepříliš vysoká, kulatá věž. Rozloha areálu spolu s vysokou kamennou zdí vytvářela dojem, jakoby snad ani klášter neležel v centru největšího města na Midraenu, ale jako samostatné sídlo někde v neosídlené krajině. Veeno si byl jistý, že se jedná o největší stavbu ve městě.
Trojice kráčela vstříc chrámu. Z nitra kláštera se ozvalo pronikavé zavřeštění. Všichni tři se snažili zjistit, co onen zvuk způsobilo, ale ničeho zvláštního si nevšimli. Ani žádný z kněží tomu nevěnoval pozornost a proto pokračovali dál. Vystoupali po nízkých schodech ke klenutému vchodu do chrámu. Ten byl tvořen jediným sálem. Od vchodu k oltáři se táhla ulička, lemovaná po každé straně šesti úzkými sloupy, které podpíraly klenbu. Napravo i nalevo od nich byly dřevěné lavice. Vysokými okny na každé straně chrámu pronikalo dovnitř denní světlo. Oru a Veeno hleděli na sál v němém úžasu. Sluneční paprsky dopadaly na lavice a uličku, v jejich světle bylo vidět lehce se vznášející prach. Vzduch působil nehybným dojmem. Veeno se cítil strašně maličký. U oltáře stála trojice kněží. Děti se vydaly směrem k nim. Jejich kroky se rozléhaly chrámem a vracely se k nim v podobě ozvěny. Kněží se ohlédli za zvukem a prohlédli si nové návštěvníky. Několik metrů před oltářem se Ifthir zastavila a obrátila se k chlapcům.
„Počkejte, prosím, tady.“
Přistoupila ke knězi vprostřed. Zřejmě k nějakému z představených, usuzoval Veeno podle zlatého provázku, který měl uvázaný okolo pasu. Zbylí dva kněží měli provázek bílý. Kněz se poklonil, stejně učinili i jeho dva pomocníci. Ifthir se s ním chvíli bavila, nebylo však rozumět o čem. Když skončila, kněz se znovu uklonil a vyšel i s ostatními postraním vchodem.
„Požádala jsem ho, jestli byste tu nemohli zůstat na nějaký čas. Alespoň do té doby, než si pro mne přijdou.“
„Ale…“
„Veeno, prosím. Já… já se ještě nechci rozloučit. Prosím,“ přemlouvala je Ifthir, „zůstaňte tu na nějaký čas. Zde budete v bezpečí.“
Veeno se podíval na Orua, hledal oporu, ale jeho pohled byl značně výmluvný. Zhluboka vydechl.
„Nemohu, Ifthir. Je mi to líto.“ Zklamaně mu hleděla do očí. Nesnesl to a uhnul pohledem.
„Bráško…“
„Doufám, že budeš šťastná. Budeš mi chybět.“
„Ty mě taky, Veeno,“ odpověděla zklamaně.
Šílený smích a tleskání, zesílené zlověstnou ozvěnou, se ozývalo chrámem. Všichni se polekaně ohlédli ke vchodu. Stál v něm vysoký muž, oděn v honosném oblečení z černé látky a zdobeném zlatými výšivkami. Z ramenou mu splýval dlouhý černý plášť. Vee-novi přejel mráz po zádech. Za cizincem stály čtyři muži v kápích a maskách.
„Jak dojemné loučení,“ promluvil onen muž, jeho vysoký hlas se rozléhal chrámem. Stále se usmíval, odhalujíce tak své dokonale bílé zuby. Ifthir se vyděšeně postavila za Veena. Muž zvolna kráčel k nim, ladnými kroky šelmy. Celou svou osobností vzbuzoval úctu. Měl oválný a velice pěkný obličej. Hnědé kudrnaté vlasy mu sahaly k ramenům. U pasu se mu houpala pochva s mečem, hlavice i záštita byly bohatě zdobeny zlatem a rubíny.
„Vskutku nádhera,“ jeho plášť se ladně vlnil ve vzduchu, jako kdyby nic nevážil. „Už dlouho jsem se tak nepobavil.“
Znovu se zasmál. Zastavil několik kroků před nimi, levou ruku měl lehce opřenou o jílec svého meče. Jeho obličej byl Veenovi povědomí, ale nevzpomněl si, kde ho viděl.
„A teď,“ uklonil se a učinil okázalé gesto rukou. „bych si vzal tu dívku. Pokud si ceníte svých životů, tak mi jí vydáte.“ Když mluvil, lehce gestikuloval pravou rukou. Každý jeho pohyb byl dokonalý. Stál před nimi sebejistý a vzpřímený v celé své impozantní velikosti. „Nerad bych se znovu přikláněl k násilí.“ Na tváři se mu objevil chladný, vítězoslavný usměv.
Děti na něj vyděšeně hleděly. Veeno horečně přemýšlel, snažil se něco vymyslet, ale nic ho nenapadalo. Celá ta cesta, pomyslel si, celá cesta byla zbytečná. Cítil jak se za ním Ifthir chvěje. Nedovolí, aby to takhle skončilo. Stiskl svůj meč.
„Nedovolím vám to,“ odpověděl rozhodně, nevěděl, kde se to v něm bere. Jeho vnitřní hlas mu říkal, ať uteče.
„Veeno, ne,“ snažila se ho zastavit Ifthir.
„Á jistě,“ pronesl naoko překvapeně tajemný muž. „Ty musíš být ten spratek, co mi kazil plány. Tvá cesta zde končí, hochu.“
Veeno vytáhl svůj tenkai. Srdce mu bušilo, slyšel jeho ozvěnu v chrámu. Čas plynul nyní neuvěřitelně pomalu. Muž nadzvedl obočí překvapením.
„Máš zajímavý meč.“ Přimhouřil oči a bedlivě Veena sledoval. „Kde jsi ho vzal? Nemáš nejmenší právo ho nosit,“ křikl rozhněvaně. Veenovi bylo najednou strašně horko. Muž pomalým a ladným pohybem tasil. Jílec meče byl přesně na jednu ruku, čepel byla dlouhá a úzká, na konci se sbíhala do ostré špičky. Muž držel meč v pravé ruce, lehce odtažené od těla, mířil teď špičkou k zemi. Levá ruka mu spočívala na pochvě.
„Vezmu si ho i s tvým životem,“ odvětil chladně.
„Bráško.“
Muž pokynul svým nohsledům, chytili Orua a Ifthir a odtáhli je stranou. Bránili se, ale nebylo jim to nic platné. Veeno teď stál sám proti vysokému muži, třásl se po celém těle. Cítil puls na spánku, levá ruka se mu potila. Nemohl nic dělat. Muž bleskově přešel do střehu, špička jeho meče se dotýkala Veenova krku. Ten na sucho polkl.
Postraní dveře se s hlasitým prásknutím rozrazily. Vyběhli z nich dva další muži. Jeden měl dlouhé hnědé vlasy. Druhý měl černé vlasy střižené nakrátko. Oba dva třímali v ruce meč. Oděni byli do světlého kabátce, pod ním měli kroužkovou zbroj.
„Zadrž,“ vykřikl dlouhovlasý. „Ta dívka s tebou nikam nepůjde.“
„Golwine, jaké příjemné překvapení.“ Odpověděl muž a znovu se zasmál, pozdravil ho kývnutím hlavy a pohybem levé ruky, špičku meče měl stále přiloženou k Veenovu krku. „Naposledy jsem tě viděl jako malého chlapce.“
„Dnes již nevyvázneš, Melctiene.“
Veeno napjatě čekal, co bude dál. Jeho srdce se v naději rozbušilo ještě víc.
„Odpusť, jestli tě zklamu.“ Obrátil se k Veenovi, „zdá se, že budeš muset chvíli počkat chlapče.“
Sklopil meč a chladným hlasem poručil zbylým dvou mužům: „Podržte ho.“
Muži v maskách ho chytili, jeden mu vzal meč. Melctien pomalu kráčel ke Golwinovi a jeho společníkovi. Ti se rozdělili, každý mu šel vstříc z jedné strany. Ostatní je napjatě sledovali. Melctien klidně stál mezi jeho dvěma soupeři.
Golwin zaútočil první, vedl úder na jeho levé rameno. Melctien papíroval vztyčením meče podél těla. Přenesl váhu na levou nohu, ihned provedl otočku a lehce vykryl druhého útočníka. Plynule přešel do útoků, ruku držel u těla a bodl. Golwin ránu odrazil, Melctien však provedl další otočku, tentokráte vlevo. Mečem odrazil další ránu, levou rukou zároveň zasáhl Golwinovu tvář.
Veeno sledoval jejich souboj. Čepele se míhali vzduchem neuvěřitelně rychle. Stejně tak jejich mistři se pohybovali nadlidskou rychlostí. Melctienův plášť vlál lehce za svým pánem, jakoby nedotčen rychlostí souboje. Veenovi bylo jasné že, jestliže s ním bude muset bojovat, prohraje.
Melctien dotíral na Golwinova spolubojovníka. Lehce ovládal meč pohyby zápěstí a vykrýval jednu ránu za druhou. Jejich meče se střetly ve vzduchu. Melctien udělal nepatrný pohyb a bodl, jeho meč se svezl po druhé čepeli, zanechávaje na protivníkově paži krvavý šrám. Golwin zaútočil, ale ani tentokráte nepronikl Melctienovou obranou.
Melctien se míhal mezi oběma protivníky v šíleném tanci a smál se.
„No tak, Golwine. Myslel jsem, že jsi trénoval lépe. Musíš se více snažit.“
Meče se opět srazily. Melctien nyní zadržoval čepele obou svých protivníků. Spustil čepel, další otočka. Jeho protivníci ho následovali. Špička jeho meče jednomu prosekla hrdlo. Tělo se svezlo na mramorovou podlahu, po které se pomalu rozlévala rudá krev.
Golwin zařval vzteky. Vrhl se na svého nepřítele. Zuřivě na něj dotíral, Melctien však všechny jeho rány odrážel. Pootočil zápěstí, špička meče mířila Golwinovi na srdce. Bodl. Golwin vykřikl bolestí. Na poslední chvíli uhnul, čepel prosekla jeho zbroj a zanechal sečnou ránu na jeho hrudi. Jeho vlastní meč sekl Melctiena pod pravé rameno. Úkrok, otočka, čepele se znovu srazily. Oba muži si vyměnili několik dalších úderů. Zařinčení kovu o kov. Melctien opět bleskově změnil pozici. Jeho čepel se zabodla Golwinovi mezi žebra.
„Ne,“ vykřikla Ifthir.
Veenova naděje zhasla. Chrámem se nesl Melctienův smích. Golwin přerušovaně oddechoval, začal vykašlávat krev. Ifthir se zmítala svému vězniteli. Zbytečně.
„Příliš jednoduché.“ Melctien byl skloněný nad umírajícím Golwinem, na tváři měl široký úsměv. „Doufal jsem, že budeš lepší. Zvláště po tom, co jsem zabil tvého otce.“
Obrátil se k Veenovi s úsměvem na tváři.
„Nyní můžeme nerušeně pokračovat v našem souboji.“
Muži mu vrátili meč a vystrčili ho do uličky. Sevřelo se mu hrdlo. Nohy měl těžké, neměl sílu zvednout svůj meč. S hrůzou v očích hleděl na Melctiena, který k němu pomalu kráčel. Hleděl na jeho bíle zuby a na jeho kruté oči. Věděl, že zemře. Otřásl se při každém jeho kroku, který se nesl tichým chrámem. Udělal pár kroků dozadu, ale narazil na maskované muže. Ti ho vystrčili zpět. Oru i Ifthir se stále snažili vyprostit.
Melctien zastavil dva kroky před ním a posměšně se uklonil. Špičkou meče mu mířil na srdce. Veeno pozvedl svůj meč, ruka se mu třásla, nebyl schopen ji udržet v klidu.
„Zaútoč!“
Vyděšeně sekl. Melctien jeho ránu vykryl bez námahy. Veeno ztratil rovnováhu. Melctien ho udeřil do obličeje. Rána byla neuvěřitelně silná, odhodila ho dozadu.
„Bráško!“
Ležel na zemi, asi metr od Melctiena. Jeho meč ležel vedle.
„Vstávej, chlapče. Bojuj přeci.“
S námahou se postavil na nohy. Sekl kolmo k zemi, meč držel oběma rukama. Rána se zastavila o čepel. Přestože Melctien držel meč jen jednou rukou, byl mnohem silnější. Odrazil meč a podrazil Veenovi nohy. Veeno ležel před ním, oddechujíc a vyděšen. Melctien si s ním pouze hrál. Do očí mu vnikly slzy. Dostal kopanec do hrudníku.
„Jsi jen odporný hmyz, který je třeba rozmáčknout.“
Melctien ho sekl do tváře a odkopl pryč. Veeno se zastavil u muže, který držel Orua. Už nebyl schopný se ani zvednout. Klečel před Melctienem, hleděl do jeho očí. Čekal na poslední úder. Melctien měl na tváři vítězoslavný úsměv. Ifthir i Oru křičeli. Melctien bodl. Jeho meč vnikl přímo do srdce.
„Ne!“ Ifthiřin nářek se odrážel od chrámových stěn
„Bráško!“
Veeno ležel na zemi a s hrůzou hleděl na Orua. Ten se vytrhl a odstrčil Veena na poslední chvíli. Jeho tělo nyní pomalu sjíždělo z úzké čepele.
„Oru!“
Veeno k němu natáhl ruku. Ležel tam u něj, plakal a naříkal. Volal jeho jméno. Oru však neodpověděl. Svět se roztříštil. Nebylo nic, pro co mohl žít. Už se nebál, chtěl zemřít. Přál si to a čekal na smrt s vysvobozením. A věděl, že přijde.
„O jednoho hlupáka méně,“ usmál se Melctien. „A jeden zbývá.“
Šíp zasáhl Melctiena do ramene. Směsice překvapení a zlosti se vydrala z jeho úst. Od vchodu k němu běžel muž s mečem. Dva maskovaní jezdci se na něj vrhli. Během vteřiny byli mrtví.
„Ten styl – to není možné,“ odsekl vyděšeně Melctien. Zuřil, zapomněl na Veena, přistoupil k Ifthir, zbylí dva jezdci se vrhli na neznámého muže. Ifthir se mu pokusila vysmeknout, Melctien jí však držel pevně. Naposledy pohlédl na muže, který teď překročil další dvě mrtvá těla a běžel k němu.
Vykřikl zlostí a zmizel s Ifthir v rudé záři.
Veeno nic z toho nevnímal. Přisunul se k Oruovi. Roztřesenou ruku přimáčkl na jeho ránu. Druhou rukou ho hladil po tváři.
„Proč,“ naříkal. „Proč jsi to udělal, bratříčku? Neumírej, rozumíš.“ Sotva mohl mluvit, po tvářích mu proudem tekly slzy. „Nesmíš umřít. Já – já bez tebe nemohu žít! No tak neumírej, Oru!“
Klečel nad ním a volal jeho jméno. Zaplavil ho pocit zoufalství a beznaděje. Mezi prsty mu protékala krev. Oruova krev. Objal ho, jeho hlavu si opřel o rameno. Jeho slzy dopadaly na Oruovy tváře. Chtěl s ním ještě mluvit, ale nemohl. Z úst mu místo slov vycházel jen nářek. Cítil se prázdny, jakoby zemřel spolu s ním.
„Ne!“
Jeho zoufalé výkřiky se rozléhaly chrámem. Kdosi mu položil ruku na rameno, nevšímal si toho. Známý hlas k němu promlouval, byl hluboký, lehce chraplavý. Nevnímal ho. Chtěl umřít, měl umřít. Ale nemohl. Ten muž ho připravil o vše.
„Veeno, vstávej. No tak chlapče. Musíme pryč.“ Odtrhl ho od mrtvého těla.
„Nechte mě být,“ vytrhl se mu a klopýtal zpět k tělu.
„Není čas, je mrtvý.“
„Ne! Není mrtví,“ křičel nepříčetně Veeno, „nemůže být mrtví, slyšíte? On nesmí zemřít!“
„Už mu nepomůžeš. Kněží se o něj postarají. Teď už pojď, prosím tě.“
Veeno se stále ani nehnul.
„Buď tu můžeš sedět a umřít nebo můžeš jít se mnou a pomstít ho,“ přesvědčoval ho muž. Došla mu trpělivost, popadl ho za ruku. Veeno se již nebránil, bylo mu jedno, co se stane. Muž mu podal jeho meč.
Veeno pocítil při pohledu na něj vlnu vzteku. Byla to jeho vina, mohl za to ten meč. Stejně tak jeho otec, který mu ho zanechal. Nenáviděl ho více než kdy dřív.
„Nechci ho,“ vykřikl a odhodil ho.
Klesl opět na kolena. Byla to všechno vina jeho otce. To on je opustil, jeho a jeho matku. To kvůli němu se vydal na cesty, když matka zemřela. To on je přivedl až sem. On mohl za setkání s Ifthir. On mohl za všechno. Veeno ho vinil ze všeho. Nenáviděl ho. Chtěl ho zabít. Lehce se dotknul Orua, jakoby doufal, že jen spí a že on ho probudí.
„Hlupáku,“ okřikl ho muž, postraním vchodem vběhlo dovnitř několik kněží. Chrámovou lodí se nesly jejich výkřiky. Muž zaklel, popadl Veena i jeho věci a meč a vyběhl ven na ulici. Brzy zmizeli v uličkách Casenienu.