Literromán - 2. kapitola

Anotace: Jakožto další v pořadí přidávám můj kousek a doufám, že se na to bude dobře navazovat. ;) Štafetu přebírám od Tempaire, která spáchala 1. kapitolu, a předávám jí Deep inside, takže další díl čekejte od ní. :)

2. Oční kontakt

Muž spěšně sebral lahve lektvaru a schoval si je pod plášť. Lehkou úklonou se rozloučil s Goralem, nasadil si široký klobouk s ozdobným rudým pérem a vyšel na ulici. Svého mrňavého obchodního partnera už nezahlédl. Moc dobře věděl, jak rychlí a hlavně kluzcí jsou lidé z ulice. Byli jako stíny, plazící se po zdech. Brali slušným a hlavně majetným lidem klid. Bohatý pán by si s nimi dokázal poradit, kdyby dostal možnost. Bylo přece tolik způsobů, jak se někoho zbavit. Stačilo by vydat zákaz pohybu každému, kdo neplatí daně. Vyhnat všechny ty žebráky a pokoutné zlodějíčky za hranice města. Močál dokázal být svým okouzlujícím bubláním přímo ideálním místem pro další život. Alespoň pro tu část života, ve které neuděláte neopatrný krok stranou.
Muž se propletl několika rozblácenými miniaturními uličkami, kterými byl Goldrat pověstný, a jen s hodně velkou nechutí vystoupil na otevřené prostranství před hlavní bránou hradu a pokynul strážným. Šel pomalu, aby o sebe láhve s lektvarem Dlouhé noci nezacinkaly a neprobudily ve strážných touhu po zabavení veškerých tekutin, včetně těch tělních. Král vydal jasné příkazy. Veškeré jídlo i pití musí projít kontrolou ochutnavačů a musí – a to bez výjimky – proklouznout rukama vrchní kuchařky.
S úlevou překonal prašné nádvoří a pod ochranou klenutého podloubí se rázným krokem propracoval ke schodišti. Ještě několik schodů a bude možnost na odhalení téměř nulová. Nečekal, že to půjde tak hladce. Nestačil vystoupit ani na první stupeň, když se za ním ozvalo jedno z těch důležitých odkašlání, která tak ráda věstí problémy.
„Á... Lacam.“
„Vidím, že jste se vrátil.“
„Znáte to, není nad ranní procházku.“ zahlaholil muž a otočil se čelem ke schodišti.
„Zvláštní… vždycky jsem vás považoval spíš za… noční typ.“ pokrčil rameny Lacam a s důležitostí králova komorníka si srovnal lemy hedvábných rukavic.
„Noční typ?“
„Jistě… ale však víte, netopýři, mlha, občas plamínek ve tmě, křik, pláč, osobní přítel v podobě smrtelně jedovatého hada…“
„Ach tak.“ nakrčil muž nos, jako by se přeměřoval pohledem s obzvlášť velkým exemplářem kravince.“ I noční typ musí někdy ven.“ zamumlal. „Chtěl jste mi něco?“
„Já ani tak ne, ale král si vás přál vidět asi tak před dvěma hodinami.“
„Ovšem, hned jsem u něj, jen se převléknu a nakrmím… no… osobního přítele, jak jste řekl.“
„Je v zahradě.“
„Cože?! Liasis utekl?!“
„Prosím?“ komorník zvedl obočí v naprosto výmluvné grimase. Kdyby jeho obličejové svaly uměly mluvit, řvaly by ze všech sil: „Ty idiote!“
„Říkal jste přece, že je v zahradě.“
„Jeho milost. Král. Vzpomínáte si na něj?“
„Aha, jistě… ovšem… král je v zahradě. Hned za ním přijdu.“ Zamumlal muž a sledoval, jak komorník s dalším výmluvným výrazem mizí. „Blbečku…“ zamumlal muž a rychle zdolal kamenné schodiště.
Jeho osobní království vypadalo přesně tak, jak by se očekávalo od hodně světloplachého stvoření. Každý kdo sem vstoupil, se nemohl zbavit myšlenek na bublající močály a na kluzkou změť chapadel. Bylo to jedno z těch vzácných míst, která žijí vlastním nezávislým životem. Místnost – predátor. Nemělo to nic společného s nábytkem. Ostatně… moc ho tu nebylo. Podél jediné rovné stěny stála stará almara, s dveřmi zdobenými intarzií a malými kovovými klikami. Hned vedle skříně stála postel s proleženým slamníkem, páchnoucím jako uvařené ponožky a s dekou, kterou si podle všeho myši začaly pravidelně plést s kouskem sýra před slušnou řádkou let. Uprostřed místnosti, pokud se půlkruhová místnost vůbec dokáže tvářit, že nějaký prostředek má, trůnil těžký dubový stůl. Několik zásuvek bylo zavřených, ale ostatní vyplazovaly do místnosti změť starých svitků, zlomených husích brků a plesnivějících kusů různých poživatin. Od špinavé podlahy se ke stropu vzpínaly komínky knih různě sešlého vzezření. Vypadalo to, že na některých jejich majitel s trvající oblibou svačil. Ale to všechno pořád ještě nemělo nic společného s tísnivou atmosférou. Bylo v tom něco víc, něco, co dokonale vystihuje představu většiny myslících tvorů, pokud přemýšlí o děsu. Bylo to, jako by vám za krk dopadla ledová kapka a začala se oproti fyzikálním zákonům s poťouchlou zlomyslností drápat po páteři nahoru, i přesto, že správně měla svou pouť zakončit, jakmile sklouzla k zadku.
Celé to tajemství bylo v okně. V jediném okně, které by za normálních okolností dokázalo nevelkou místnost celkem obstojně osvětlit. Kdyby k tomu dostalo možnost. Kruhový otvor byl coby okno pohřben ve chvíli, kdy do něj vsadili skleněnou mozaiku. S barevných sklíček někdo opravdu pečlivě seskládal obraz muže s chundelatým obočím, chuchvalci šedivých vlasů trčícími po stranách jinak holé hlavy a s očima, které shlížely na svět s optimismem někoho, kdo se zrovna zmítá v křeči a zvrací. Byly bezbarvé. Absolutně. Tedy… jistá barva tu byla. Směs všech dohromady, asi jako když dítě smíchá celou paletu a pak se zkrabaceným obličejem řekne jedno z těch dětsky důkladných: "FUJ." Fuj bylo přesně to slovo, které tu tvář vystihovalo. Jedno velké fuj byla tenká přímka nosu, která se skoro zastavovala o horní ret, který byl oproti spodnímu ve slušné množstevní nevýhodě. Vlastně spíš nebyl. O to víc ale byla brada. Špičatá a zašedlá strništěm se zvedala z jinak ploché tváře a trčela vpřed. Muž nebyl nijak vysoký, ani silný. Byl to jeden z těch malých zavalitých chlapíků, kteří prostě jen doplňují svět výrazných mužů s jasnými rysy a s ranařskou postavou. Muž byl zahalen v šedém plášti, který se kolem něj vlnil jako hedvábná mlha. To všechno by ještě nebyla zas až taková hrůza, i když bezbarvé oči dokázaly leckomu nahnat strach. To hlavní se nacházelo pod mužovýma nohama. Jedna vedle druhé zíraly k nebi oční bulvy, a sbíhaly se v obrovskou hromadu.
„Ahoj Liasi.“ obrátil se příchozí k hadovi a jemně mu ťuknul prstem do hlavy. „Stýskalo se ti?“
„A tobě, Ballare?!“ ozval se drsný hlas a muž leknutím nadskočil.
„Můj pane?“ ozval se, když se trochu vzpamatoval a s hodně velkým sebezapřením upřel pohled na vykládané okno, které teď plálo a světélkovalo pod náporem kouzel. Sklíčka mozaiky se slila v celistvý obraz muže, stojícího na hoře očí a křivícího tvář v pobavení.
„Jak pokračuje náš plán?“
„Snažíme se vyhovět vašim rozkazům, můj pane. Král si se mnou přeje mluvit, což znamená, že se něco stalo, takže o trianglu už nejspíš ví a podle všeho k němu dorazila i ta výhružná zpráva.“
„Já vím, celé to vyznělo trochu lacině, ale bylo nutné, aby pochopil, že se triangl neztratil jen tak. Musí mu být jasné, že se nedostal k nějakému idiotskému zlodějíčkovi. Pro naše plány je nutné, aby měl král alespoň trochu strach.“
„Jistě pane.“ uklonil se mírně Ballar.
„A jak jsi pořídil ty s lektvarem?“
„Všechno šlo hladce. Dvě láhve lektvaru Dlouhé noci, jak jste si přál. Jen... smím vědět, k čemu jsou potřeba, můj pane?“
„Ale jistě, jakožto můj zvěd v králově blízkosti máš jistá privilegia. Nuže, až bude naprosto všechno připravené, bude nám scházet poslední věc, a tou je králův protivník. Potřebujeme získat na svou stranu někoho, proti komu král nebude chtít za žádnou cenu bojovat. Někoho, kdo je pro krále nejdůležitější.“
„Snad nechcete do čela armády Maurdířů a těch močálových zrůd postavit královnu?!“
„Nestačím žasnout nad tvou genialitou.“ pousmál Ballarův pán a s předstíraným nadšením zatleskal.“ A teď do práce, než díky lektvaru svedu královnu a přetáhnu jí na naší stranu, musíme toho ještě připravit víc než dost.“
„To vím.“
„Jdi ke králi, hlavně ať nemá podezření. Až to s ním vyřídíš, je čas navštívit Maurdíře. Ta banda vyvrženců by neměla proti útoku na království nic namítat. Ostatně právě kvůli králi živoří.“
„Jsou mezi nimi i děti, pane.“
„Právě ty se v boji budou hodit nejvíc. Nikdo bez zaváhání nezabije dítě. A teď už jdi, nemůžeme přece nechat krále čekat, když má takové starosti s ochranným trianglem.“ Zazubil se muž a dovolil oknu, aby se znovu poskládalo v hrůzostrašnou mozaiku.

Reve se pomalu prokousával k vědomí. Hlava ho bolela, jako by mu do ní někdo nasypal střepy a důkladně zatřásl. Uvědomoval si, že by ta bolest sama o sobě nebyla tak hrozná, kdyby jí někdo nerozdmýchával vysokým hláskem a neustálým drmolením věty: „Prober se.“ Reve byl ochotný udělat cokoli, jen aby ten hlas zmizel, a tak poslechl.
„Chvíli to vypadalo, že jsi mrtvý.“ zapískal mu hlásek u ucha jako neodbytný komár a na okamžik se odmlčel. „Nejsi doufám jedna z těch oživlých mrtvol, co se poslední dobou všude potulují?“
„Cítim se tak, ale ke vší smůle jsem pořád trochu moc živej.“ zavrčel Revean a vyškrábal se do sedu. Pod přívalem pochopení si rychle začal ohmatávat hrudník, ale v žádné z kapes váček s penězi nenahmatal.
„Já se na to vyse-!“ vyhrknul a ignoroval, jak jeho samozvaná společnost nakrčila nos. „Maurdíři mě zabijou!“
„Tys jim něco provedl?“ zeptal se znovu pisklavý komár a trochu s ním zacloumal, když se neměl k odpovědi.
“Měl jsem jim něco přinést.“ zamumlal Reve neurčitě a pohlédl na dívku, která ještě pořád klečela u něj. Dlouhé černé vlasy se jí plazily po zádech a z obrovských černých očí na něj shlíželo koncentrované množství zvědavosti. Podle všeho patřila ke kočovným kejklířům, kteří v rámci oslav předváděli své kousky na náměstí.
„Musím jít.“ oznámil jí Reve a vstal. Děvče ho popadlo za ruku a strhlo ho zpátky na zem. V hlavě se mu zatřepotaly světýlka ohňostroje.
„Ty jdeš k Maurdířům?“ Zeptala se dívka a pevně mu sevřela zápěstí.
„Jo, jdu, copak ty nemusíš bejt někde jinde?“
„Baba!“ vypískla dívka a rychle se vyšvihla na nohy. „Kudy se dostanu k náměstí?!“

Kryté vozy projely městskou bránou a začaly pomalu postupovat přes planinu k okraji lesa. Když poslední vůz vjížděl pod ochranu stromů, odhrnul závan větru jeho plachtoví a odhalil tvář spící stařeny.

Reve počkal, až záda jeho společnice zmizí za zatáčkou, a pak jí následoval. Nechtěl jít s ní, i když měli společnou cestu. Její hlásek se mu zavrtal pod kůži a nutil ho myslet na ní jako na protivnou přítěž. Propletl se několika prašnými uličkami, které ho vyplivly v rohu dlážděného náměstí. Bylo skoro prázdné. Sem tam postávaly hloučky mužů s těžkými zlatými hodinkami a vyšívanými vestami a důležitými hlasy mezi sebou politikařily. Stánkaři i kejklíři byli pryč. Jediné, co po nich zbylo, byla opuštěná tmavovlasá dívka, plačící uprostřed náměstí.
Reve se chvíli rozmýšlel, ale nakonec se s povzdechem vydal k ní.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a trochu jí drbnul do ramene, aby ho vnímala.
„Oni... oni odjeli.“
„Já vím.“
„Nechali mě tu.“
„Takhle tu končí většina dětí.“ Pokrčil Revean rameny a trochu ostýchavě jí objal.
„Baba by počkala. Baba na mě vždycky počkala.“ popotáhla dívka a zatřepala hlavou, aby vyhnala z očí slzy. „Ten Lesní muž!“ vyhrkla najednou a dost nešetrně od sebe Revea odstrčila. „Za to může on!“
„Lesní muž? O čem to mluvíš?!“
„Podíval se na babičku! Zkřížili pohledy! Proto mě tu zapomněla! Za to může on!!“ zakřičela dívka a znovu k sobě Revea přitáhla, aby mu mohla začít vzlykat do umouněné košile. Zatímco jí neohrabaně poplácával po zádech, přemýšlel nad nečekaně nabytou informací. Lesní lidé se procházeli městem, územím Maurdířů. Na tohle přece všichni v Díře dávno čekali. Jedna malá záminka přece bohatě stačí. Lesní lidé se prochází po Goldratu, jako by jim to tu patřilo a svými čachry znepříjemňují lidem život a nutí je, aby opouštěli své děti! Revean se nad rychlostí vlastní fantasie pousmál. Bylo to tak jednoduché, obalit bezvýznamnou zprávu spoustou dalších slov a udělat z ní extrémně výživné sousto pro hladové Maurdíře. Jenže, co když mu neuvěří?! Ta dívka musela jít s ním.
„Jak se jmenuješ?“ zkusil položit stejnou otázku podruhé, když přestala konečně vzlykat a jen se třásla tichým pláčem.
„Kora.“ fňukla dívka tichounce a trochu od Revea odstoupila.
„Fajn, já jsem Revean, ale stačí, když mi budeš říkat Reve.“ Mrknul na ní přátelsky. „A teď pojď, postarám se o tebe.“

„Chtěl jste mě vidět, výsosti?“ ozval se Ballar a sledoval, jak se král odvrací od obrovské dogy, která mu seděla u nohy.
„Vida, můj rádce se našel.“ zahlaholil král a pokynul Ballarovi, aby přišel blíž. „Projdeme se, příteli.“
„O čem jste chtěl se mnou mluvit, výsosti?“
„Jde o velmi závažnou věc. Vlastně jsem se s něčím podobným nikdy nesetkal.“
„Ale o co jde?“ Ballar to sice moc dobře věděl, ale to mu nebránilo v předvádění hodně nedočkavého výrazu.
„Někdo ukradl triangl.“
„Cože?!“ vyhrkl Ballar a sám sebe v duchu poplácal po rameni za excelentní herecký výstup. „A co ochrana města?! Vždyť bez něj jsme absolutně nechránění. Převálcuje nás každý, kdo to z dlouhé chvíle zkusí!“
„To je pravda, jenže pořád ještě nevíš vše.“
„Ono je toho snad víc?“ zeptal se rádce s dokonale předstíranou hrůzou.
„Je. Ráno mi jeden z vojáků… vlastně jediný živý z vojáků, kteří se snažili zloděje pronásledovat, doručil zprávu.“
„Chcete říct, že si ten někdo počkal na dvanáct vycvičených a hodně důkladně ozbrojených chlapů, aby vám mohl poslat dopis?!“
„Přesně tak.“
„A ta zpráva?“
„Kolik králů potřebuje jedna země?“
„To se ptáte mě, výsosti.“
„Tak zněla zpráva, Ballare.“
„A nic víc?“
„Ještě miniaturním písmem: Být tebou, nikdy nezavírám oči.“