Eren Midtuin - 2.

Anotace: Další 2 obrazy z románu Eren Midtuin. Přeji příjemné počtení :)

Sbírka: Erent Midtuin

.......................... **Virfel Ryon'dalle** ........................
................................ *Megalor* ........................

Mistr Virfel, muž středních let, seděl ve své komnatě za dubovým stolem a pomalými a opatrnými tahy zdobil iluminacemi jednu z knih, které si objednala jeho paní, královna Orfa Veneal. Ač zdobení knih iluminacemi nebylo jeho hlavním posláním, dělal to rád. Vždy se při tom mohl uvolnit a zapřemýšlet se. Navozovalo to tvůrčí atmosféru a sem tam se mu díky tomu podařilo dostat i nějaký slušný nápad. Naneštěstí ho jeho povolání zaměstnávalo až příliš, tak že na iluminace neměl dost času. Ne tolik, kolik by si sám přál. A tak každá chvíle, kterou si na ně ušetřil, byla více než vítána.
Mistr Virfel Ryon'dalle, první rádce královny Orfy a nejvyšší diplomatický vyslanec Megaloru na jednávání se sousedními zeměmi, byl vskutku hodně zaměstnaný muž. Jako jeden z nejváženějších a nejvěrnějších mužů královny Orfy, moudré a můžeme říci geniální panovnice, byl využíván na plné obrátky. Královna ho doslova ždímala. Ale nic z toho, co Virfel činil, nedělal proti své vůli. Svou královnu miloval a plnil její úkoly s hrdostí a ochotou mu vlastní.
Nyní byl tak zabrán do kresby a přemýšlení, že si ani nevšiml příchodu královnina posla. Ten zlehka, aby mistra nevylekal při tahu, což by mohlo zapříčinit zničení celé kresby, zaťukal na rám dveří a vstoupil.
„Mistře Ryon'dalle, královna vám posílá dopis,“ řekl posel a do křehkých rukou mistra Virfela předal bílou obálku. Mistr ji uchopil mezi tenké prsty a pomocí nože na dopisy ji otevřel.
„Královnin dopis psaný královninou rukou, jaká to čest pro obyčejného muže jako jsem já,“ řekl mistr a očima pozorně přejížděl úhledné kudrlinky královnina rukopisu. Během čtení se zdálo, že jeho tvář lehce zesinala, jako kdyby se mistrovi udělalo nevolno.
Posel si toho též všiml a hned se staral: „Je vám dobře, mistře?“
„Vše je v pořádku. Nic se nestalo. Děkuji ti za předání dopisu, můžeš klidně odejít,“ odpověděl napjatým hlasem.
Očima i svou myslí byl stále u dopisu. Znovu a znovu si ho pročítal řádek po řádku. Mezitím se posel lehce uklonil a odešel. Mistr osaměl.
Protahoval si svou dlouhou černou bradku s kudrlinkou na konci a už chápal, proč královna poslala dopis psaný její vlastní rukou. Docházeli mu souvislosti. Nikdo se neměl o obsahu dopisu dozvědět. Nikdo nevhodný. I ten posel. Pravděpodobně to nebyl jen tak nějaký otrhanec, ale musel to být věrný služebník trůnu, kterému královna bezmezně důvěřuje.
Kdyby se obsah dopisu dostal do nesprávných rukou, mohl by královnin plán zkrachovat dřív, než by vůbec začal. A to se nesmělo stát.
Mistr si dopis ještě párkrát přečetl a když si byl jist, že si ho pamatuje slovo od slova, přidržel ho nad plamenem svíce. Bílý papír chytl plamenem a stoupal z něj světle šedý dým. Brzy zbylo z dopisu jen pár černých kousků, které mistr pro jistotu rozmělnil na prach.
Ihned poté vstal z křesla a začal se balit na cestu. V tu samou chvíli do místnosti vlétl velký černý havran a posadil se mistrovi na rameno.
„Krá, krá,..,“ zakrákal.
„Přesně tak, můj starý příteli, přesně tak. Další nebezpečná mise, další z ambiciozních plánů naší paní. Tak, tak. Hra mocných to je. A my jsme jen figurky na hrací desce. A i přesto se od nás očekává víc, než jedna taková figurka může zvládnout. … Bohužel, nemáme na výběr, příteli, nemáme na výběr,“ posteskl si mistr a s rancem přes rameno a s kufrem v ruce se vydal směrem ke královskému přístavišti.


................ **Oddíl speciálního určení Hector** .......................
.................. *Hranice Gertolu a Raffenu* .......................

Nenápadná vojenská družina se přesunovala přes průsmyky skrz horské pásmo na hranicích mezi královstvím Gertol a Waenorským vévodstvím Raffen. Týden neustálého pochodu byl vyčerpávající, ale kvůli ohromnému počtu zde žijících Kardoků nebylo možné využít létajících korábů. Král Fiongern si nemohl dovolit ztratit kvůli těmto létajícím bestiím ani jeden koráb. Moc dobře věděl, že válka s Waenorem přijde brzy. Bylo jen otázkou času, kdy se expanzivní Waenorská říše chopí možnosti a vrhne všechnu svou děsivou sílu proti obraně Gertolu.
Fiongern nebyl hlupák. Věděl, že Gertol bez pomoci nedokáže tuto válku vyhrát. To prostě není možné. Gertolská flotila i armáda nebyli nic v porovnání s Imperiální armádou Waenoru.
Jak mu před desíti lety říkávala jeho nyní již zesnulá žena: „Waenorské království bude jednoho dne mocným soupeřem Gertolu. Musíme být připraveni, muži můj.“
A měla pravdu. Deset let stačilo malému ostrovnímu království, které si říkalo Waenor, k tomu, aby si podmanilo celý kontinent a dokonce expandovalo dál na východ, až k hranicím Gertolu. Všechna království, která se postavila proti Imperiální armádě, byla vyvrácena a vypleněna a na jejich místě nyní stála a nebo vyrůstala města nového impéria, Waenoru. Před rokem padlo Raffenské království. Ale ne díky úspěchům Waenorské armády, ale kvůli zbabělosti Raffanského krále. Ten přijal podřízeně titul vévoda a korunu Raffanu předal Hartonovi III. Krutému, císaři Waenoru. Ten si největší z démantů Raffanské koruny nechal zasadit do své už tak těžké císařské koruny.
A nyní se v Raffanu shromažďovala flotila a armády impéria. Vše bylo připravené udeřit na Gertol, jen co dá krutý císař povel.
Naštěstí Fiongern nesledoval vzrůst impéria nehybně sedíc na svém trůnu, ale aktivně se podílel na zajištění bezpečnosti své země. Mnoho již udělal, ale mnoho bylo ještě třeba udělat.
Příprav se též účastnil oddíl speciálního určení Hector, elitní tým složený z válečníků a mágů ze všech svobodných zemí světa. Dobrovolníci ochotní bojovat za dobrou věc se nechali najmout králem Fiongernem a vytvořili tak hotovou armádu dobrovolných oddílů. Hector je nejelitnější z nich. Tedy alespoň se to povídá.

„Už mám chodila plná puchýřů, zatraceně. Sviňská práce je tohleto,“ klel jak pominutý Zatloukač, sapér jednotky.
„Toť buď jéště rád, mlíčáku mladéj, já je měl jédnou vúplně všude,“ zasmál se Drakoun a přehodil si sekeru z ruky do ruky. Jeho vousatý trpasličí obličej vypadal při smíchu přímo ďábelsky. To bylo způsobeno desítkami jizev a šrámů, které mu hyzdili jeho pidi tvář.
„A nejhórší bylo, že sem si nemóhl tejden kecnout na řiťku,“ dodal ještě a poplácal se po své pláty chráněné zadnici.
„Že by dračí oheň?“ nadhodil s křivým úsměvem další ze členů oddílu, Spár, který kráčel na konci oddílu a maskoval stopy.
„Přesně tak, mladéj, zatracenej dračákův plameňák. Ten haďoun šupinatéj si myslil, že jsem nějakej kus žvancé, bo có. Když mě pak zkóuknula matróna, sékla sebó o zem a už nevstala, sviňa“ zavzpomínal Drakoun a znovu se zasmál. Co se humoru týče, byl na tom z celé družiny nejlépe.
„Blížíme se k cíli, Komandante,“ ozval se zepředu Orlí oko, druhý stopař, který se debaty s trpaslíkem neúčastni. On celkově málokdy mluvil s ostatními. Většinou jen odpovídal, když se ho někdo na něco zeptal. Někdy ani to ne.
„Výtečně,“ spokojeně odpověděl Komandant, což byla přezdívka i hodnost v jednom. Jeho pravé jméno neznal nikdo z oddílu. Pravděpodobně žádné ani neměl. A pokud ano, znali ho jen jeho nejbližší příbuzní. Kamkoliv přišel, kdekoliv se nechal najmout, vždy mu říkali Komandant.
„Najdi nám místo k založení tábora, Orlí oko. Všichni si už potřebujeme trochu oddechnout a nabrat nové síly,“ dodal ještě.
Družina zrovna opouštěla další roklinu a vstupovala do jednoho z horských údolí, kde prý podle zvěstí lovců z nížin, kteří sem chodí lovit, žijí bestie a dokonce prý i draci. Kardoků se zde bát nemuseli. Jejich hnízda bývají v jeskyních na vrcholcích hor a k těm to odtud ze dna horského údolí bylo ještě stále hodně daleko.
Orlí oko se mezitím vzdálil a brzy byla vidět jen jeho mrštná postava přeskakující balvany a zalézající do houštiny zdejšího smrkového lesa.
„Snad najde nějakou jeskyni. Dal bych si něco teplého,“ ozval se Kladivoun, „Tergg sice žehná svalům a zbraním, ale teplé žrádlo pro své ovečky neshání.“
„Bohové být zlý. Sekera lepší než sto bohů,“ řekl Hora, barbarský válečník z dalekého severu, a do rukou uchopil svou mohutnou obou-ruční dvoubřitou sekeru. Jediní Hora a Og dokázali vládnout takovou mocnou zbraní. Kdokoliv jiný měl problémy takovou zbraň vůbec udržet, natož s ní sekat po nepříteli. Hora se chvástal, že tam u nich na severu takovouhle sekerou máchají chlapci od desíti let a každý s ní prý musí srazit medvěda, jinak se nikdy nestane válečníkem.
„Nechť ti Tergg odpustí tvou hrubost a i přes tvou neochotu uvěřit, nechť požehná tvé sekeře, synu,“ pomodlil se za barbara Kladivoun a se spjatýma rukama odříkal v jakémsi neznámém jazyce několik slov směrem k obloze.
„Křičet máš, aby tě bůžek slyšel. Co když nahluchlý je,“ zasmál se Šavle.
„Bog, bog, haghaghag,“ zasmál se hrubým drsným jazykem krollů Og.
Ale to se už z křoví vynořil Orlí oko.
„Komandante, je tu jeskyně hned na úpatí. Zdá se být opuštěná už delší dobu. Dříve v ní žila medvědí rodina. Nejspíš je však ulovilo něco většího. Člověk zde nebyl už hodně dlouho, pokud někdy vůbec,“ popsal situaci Komandantovi a ten si ho pozorně vyslechl.
„Dobrá, jeskyně bude vhodná. Spár a ty zajistěte a prozkoumejte okolí. Nechci se nechat překvapit nakvašenou bestií, která nás bude mít za narušitele jejího výsostného teritoria.“
Komandant rozdal rozkazy a společně s ostatními se vydali k jeskyni, kde hodlali přespat.

Tábor byl hotov během několika minut. Plameny mírného ohně ozařovali stěny jeskyně a vytvářeli pohyblivé stíny připomínající dračí jazyky.
Drakoun začal bručet nějakou trpasličí baladu, nejspíš ódu na některého svého předchůdce drakobijce. Těžko říci, jelikož mu nikdo s přísedících nerozuměl. Jazyk trpaslíků je příliš hrubý a drsný. Mluví jím jen trpaslíci a tak je pro většinu lidí zbytečné se ho učit. Ale trpaslíci na svůj jazyk, na své dědictví, nezapomínají, i když všichni už mluví řečí lidí. Stále považují dwarfštinu za jazyk pravých válečníků, drakobijců a lovců bestií.
Komandant usedl ke vchodu do jeskyně a ostřížím zrakem sledoval okolní krajinu. Vrcholky jehličnanů se kymácely ve větru a po nebi pluly mraky ve světle měsíce a hvězd. Kamenná tvář válečníka bez jakýchkoliv zřejmých emocí vypadala jako socha. Mnoho bitev měl již za sebou a doufal, že ještě mnoho jich na něj čeká. Byl dobrým šermířem a dokázal nepřítele sekat dostatečně dlouho, než zvítězil. Teď však hrozí válka, ve které by vyhrát nemusel. Mohla by to být ta poslední? Matka všech válek? Nevěděl.
Na kraji lesa zpozoroval postavu. Byl to spár a hned za ním vyběhl z houštin Orlí oko. Společně se sprintem blížili k jeskyni a už z dálky signalizovali jasný signál. Do zbraně !
„Všichni do zbraně, hoši moji, něco se děje !“ zavelel komandant a sám si upevnil opasek s mečem. Ostatní následovali jeho příkladu a začali se urychleně chystat. Přitom si však neodpustili pár slov.
„Mašírujó, jako by za řiťí dračáka měli,“ zavtipkoval trpaslík, který byl ihned připraven a postavil se vedle Komandanta.
„Ghur, Ghar,“ zachechtal se kroll, který kromě své obří sekery neměl nic, co by si musel chystat. Společně s trpaslíkem se tiše smáli a sledovali stopaře na jejich cestě k jeskyni.
Udýchaní hraničáři doběhli a Orlí oko, vytrvalejší z nich, ihned spustil.
„Komandante, nejspíš máme problém.“
„Zatraceně kurevsky velký problém,“ dodal Spár.
„Pokračujte,“ vyzval je Komandant.
„Viděli jsme ty zasrané Kardoky. Tisíce zkurveně velkejch Kardoků. A supy. Spousty děsivejch supů. Míří na sever, zatraceně. Na sever,“ vysvětlil situaci Spár a Orlí oko si na potvrzení jeho slov odflusl.
Komandant jen dál zíral nad vrcholky stromů a v mysli si promítal fakta. Všechno do sebe zapadalo. Ano, bylo to jisté. I na ostatních členech družiny se postupně objevoval výraz překvapení. Jen kroll a barbar tupě zírali a nechápali zhola nic. Ale nemluvili. Všichni čekali na Komandantova slova.
„Musíme vyrazit na sever, okamžitě,“ konstatoval Komandant.
„To nemůžeme stihnout. Budou jich desítky tisíc. Smetou Gertol jako nic,“ namítl Rain, který býval králův gardista, nyní sloužil u Hectora.
„Nemůžeme, ale musíme se o to pokusit,“ odpověděl vážně Blesk, postarší mág který toho také normálně moc nenamluvil. Při vhodné příležitosti se však slova chopil.
„Souhlasím. Je to naše svatá povinnost a tu dodržíme. Máme svou čest,“ rázně rozehnal pochyby Komandant a jako první vyrazil poklusem zpět k roklině, kterou sem přišli. Ostatní ho s minimálními rozestupy následovali. Nikdo už nepromluvil ani slovo.