Midraen: Cesta osudu - Ptáček v kleci

Anotace: Sedmnáctá kapitola knihy.

Sbírka: Midraen: Cesta osudu

Ifthir stála ve dveřích na balkón, na sobě měla rudé hedvábné šaty. Krk jí obepínal těsný zlatý náhrdelník s vyrytými runami, na první pohled připomínal obojek. Nosila ho od prvního okamžiku, kdy jí sem Melctien přinesl. Neměla na výběr, náhrdelník uměl sundat pouze její věznitel. Bránil jí v používání magie, aby nemohla utéct jako posledně. Vedle ní seděl ve zlaté kleci drobný pestrobarevný pták, měl dlouhý ocas a drobný chochol na hlavičce. Pták jí sledoval svýma, korálky připomínajícíma, očima. Vydal tklivou melodii. V tomto vězení byl jejím jediným společníkem.
Nacházela se v přepychové místnosti obložené drahým dřevem. Nábytek tvořila veliká postel s nebesy, skříň na věci, toaleta, velký kulatý stůl se židlemi a pak několik meších stolečků. Zhruba v polovině místnosti stála zlatá mříž, která bránila Ifthir v útěku. Stejná mříž byla připevněna také ve dveřích na balkón. V krbu, který se nacházel na druhé straně mříže, hořelo několik dubových polen. Mimo ní byla v místnosti ještě postarší žena, která jí měla na Melctienův příkaz hlídat. Většinu času však seděla a vyšívala, neboť Ifthir se s ní odmítala bavit.
Smutně hleděla přes zlaté mříže na vrcholky hor. Její komnata se nacházela v nejvyšším patře Aldanova sídla. Jednou rukou se přidržovala mříže. Myslela na Orua a Veena. Když jí sem tehdy Melctien přinesl, plakala několik dní. Nechtěla si připustit, že by byl Oru mrtvý. Zkoušela se Melctienovi bránit, ale nic nepomáhalo. Dokonce odmítala zpočátku jíst, ale jak zjistila, odpor byl marný. Melctien jí donutil jíst násilím, nakonec to vzdala a jedla již dobrovolně.
Byla tu zavřená téměř dva měsíce, pomalu jí opouštěla naděje. Myslela na Veena, chyběl jí a hrozně se jí stýskalo. Doufala, že alespoň on je v pořádku. Oči měla rudé od pláče.
Chodbou se nesla ozvěna kroků. Ifthir se vyplašeně ohlédla ke dveřím, které Melctien s přibouchnutím zavřel. Na tváři měl samolibí úsměv, přešel k malému stolečku před mříží, na kterém se nacházela mísa s ovocem, a utrhl si kuličku hroznu. Ovoce zde bylo připraveno pro Ifthir, která si pro něj mohla sáhnout mezerou mezi mřížemi.
„Tak jak se nám daří, má drahá.“ Pečlivě si hrozen, který převaloval mezi prsty, prohlížel, než si ho vložil do úst. „Měla byste ochutnat to hroznové víno, je opravdu vynikající. Rozhodně by byla škoda ho tu nechat shnít.“
Ifthir neodpovídala, tiskla se k mříži na balkón a se směsicí strachu a nenávisti ho sledovala.
„Stále mne ignorujete? Jak dlouho myslíte, že vám to vydrží? Již se vám nepodaří znovu utéct a nikdo vás tu nezachrání. Raději byste se měla smířit se svým osudem.“
Melctien dále otrhával jednu kuličku hroznu za druhou.
„Jste zrůda.“
Ruka s hroznem se zastavila v půli cesty.
„Zrůda? Nejsem o nic menší zrůda než váš drahý pan otec!“ vztekle zahodil hrozen a převrhl mísu s ovocem. „Měla byste se naučit více si vážit mé pohostinnosti, má drahá. Protože tu budete ještě velmi dlouho. Záleží jen na vás, jestli tu dobu strávíte v této komnatě nebo v řetězech někde ve sklepení.“
„Nikdy neposloužím vaším plánům,“ řekla odhodlaně. Melctien se hlasitě zasmál.
„Bohužel pro vás, nemáte na vybranou.“ Opět mluvil svým klidným sebejistým hlasem. „Je to jen otázka času, nakonec budete spolupracovat. Ať již dobrovolně, či nikoliv.“
Otočil se k odchodu a než zavřel dveře, poručil ženě, aby uklidila ten nepořádek.
Ifthir se svalila na postel a plakala, slzy jí padaly proudem na polštář.
„Veeno,“ zoufale volala jeho jméno, „kde jsi?“ Doufala, že jí zachrání. Dal jí přeci svůj slib. Ptáček ve zlaté kleci zpíval smutnou melodii. Její srdce zalil žal a zoufalství. Pomalu ztrácela sílu vzdorovat.