Midraen: Cesta osudu - Do jámy lvové

Anotace: Osmnáctá kapitola, po ní již následuje poslední kapitola a epilog. Takže se konečně blížím ke konci :)

Sbírka: Midraen: Cesta osudu

Přečkat těch několik dní na lodi, zatímco pluli vstříc Baelu, bylo pro Veena utrpením. Loď se líně pohybovala proti proudu řeky a všichni cestující s tím byli spokojeni, tedy kromě Veena. Od doby co zjistili, kde mají Melctiena hledat, byl dychtivý po pomstě a záchraně Ifthir. Doufal, že budou v Arianolu co nejdříve. Pomalé tempo plavby mu však kazilo jeho plány. Ani šerm s Melianem mu neukracoval čekání tak, jak by si představoval.
„Aaaa, já se tu unudím. Copak neexistuje nějaká jiná, rychlejší cesta do Baelu? Nebo alespoň způsob jak donutit jet tuhle bárku rychleji.“ Stěžoval si při jejich dalším souboji.
„Zase si stěžuješ. Téměř celou plavbu musím poslouchat to tvoje naříkání.“
„Jen ztrácíme čas. Myslel jsem, že budeme u cíle co nejrychleji. Místo toho se ploužíme po téhle proklaté řece již více jak týden. Už mě to přestává bavit. Ovládat tak magii, to bych nás tam ihned přenesl.“
Na Melianovi byly znát známky únavy. Veenova věčná nespokojenost ho pomalu přiváděla k šílenství. Odrazil jeho ránu, udělal piruetu a udeřil Veena do ledvin.
„Raději se soustřeď na boj a ne na hloupé řeči.“
Veeno vstal a vrhl se na svého učitele. Pokoušel se na něm vybít veškerý svůj vztek, výsledkem však bylo jen to, že bojoval hůře než obvykle. Melian tak využíval všech mezer v jeho obraně a tvrdě je trestal, alespoň se mu tak mohl pomstít za jeho věčné remcání. Po dalším vyhraném souboji Melian zanechal Veena s rozraženým rtem ležet na palubě a odebral se k zábradlí, kde si dopřál několik doušků vody z měchu.
„Proč jste přestal?“
„Protože to nemá smysl. Dokud se neuklidníš a nepřestaneš vyvádět, je zbytečné, abychom cvičili. Budeme pokračovat až na břehu.“
Veeno zklamaně odešel do podpalubí. Přestože slunko teprve začalo nabírat rudý nádech, uložil se ke spánku. Doufal, že si tím ukrátí dlouhé čekání.
Ležel v houpací síti, myšlenky upíral k Ifthir. Doufal, že dorazí včas, aby jí zachránili. Nic nedělání zde na palubě ho ubíjelo. Navíc plýtvali časem, který Ifthir zbýval, ať už jí chtěl Melctien ublížit nebo ne. Spánek ho zastihl překvapivě brzy.
Ocitl se u jezera, kde tehdy nocovali a kde Ifthir slíbil, že jí bude ochraňovat. Stál na břehu a hleděl na hladinu. Byla dokonale rovná, nefoukal zde žádný vítr, který by jí rozčeřil. Vypadala jako ohromné černé zrcadlo. Veenův obraz na hladině po chvilce rozčeřila drobná vlnka, následovaly jí pak další, připlouvaly v pravidelných intervalech. Zaslechl téměř neznatelné zavzlykání. Zapátral ve tmě na protějším břehu a nastražil uši. Skutečně slyšel něčí pláč. Stále se pokoušel prohlédnout tmu na druhé straně. Snažil se zjistit, odkud pláč přichází, ale nikoho nespatřil. Hlas však patřil někomu, koho znal. Rozhlédl se napravo a nalevo, jezero však bylo mnohem větší, než když tu tehdy nocovali, nebylo možné jej obejít.
S nadějí v hlase se vrhl do vody a zakřičel: „Ifthir.“ Voda byla studená, to mu však nevadilo. Zastavil se po pás ve vodě a stále volal.
„Ifthir. Ifthir, kde jsi?“ Pátral po náznaku pohybu na druhé straně. Žádný neviděl. Pláč však ustal.

Ifthir měla zvláštní sen. Ocitla se na břehu jezera, kde jí tehdy dal Veeno svůj slib. Byla zde však sama, v okolí nikdo jiný nebyl. Obloha plná hvězd se jí rozprostírala nad hlavou. Její náhrdelník se třpytil, jak odrážel světlo měsíce. Klekla si na břehu a smutně hleděla na dokonale rovnou hladinu zrcadlící nebe nad hlavou. Známé místo jí vracelo vzpomínky na jejich cestu. Přála si vidět Veena, nikdo tu však nebyl. Jezero i celé údolí bylo tiché a nehybné, rovnou hladinu roztříštila její slza, kruhy se rozeběhly daleko, až na druhý břeh. Dokonce ani ve snu nebyla svobodná. Slzy, jedna za druhou, dopadaly na černou hladinu. V dálce se ozval hlas.
„Ifthir. Ifthir, kde jsi?“
„Veeno,“ pouze tiše vzdechla, překvapená, že slyšela jeho hlas. „Veeno, jsi to ty?“
Volání k ní přicházelo z druhé strany jezera, ale ať se snažila sebevíc, Veena nikde neviděla.
„Ifthir, jsi v pořádku? Kde jsi, nikde tě nevidím.“
Její naděje zhasla stejně rychle, jako vzplála. Ať již byl Veeno kdekoliv, nemohl jí ve skutečnosti slyšet, a už vůbec jí nemohl pomoci. Dala se znovu do pláče. Přesto dále hovořila, vděčná, že může slyšet jeho hlas. Mluvila však spíše pro sebe, chtěla se vyplakat a vyzpovídat, alespoň ve snu mohla.
„Veeno, já… Já již dále nemohou. Již nemám sílu Melctienovi vzdorovat.“ Další a další kruhy se rozbíhali po jezeře. „On vyhraje. Prosím, Veeno. Pomoz mi, já už to nevydržím. Den za dnem ztrácím naději a on je tak blíže svému vítězství. Chci být pryč, kdekoliv jen daleko od všech. Chci být s tebou.“ Nadechla se a hřbetem ruky si otřela slzy z tváří. „Nemohu bojovat, už prostě nemohu,“ její poslední slova zanikla v pláči.

Veeno stál ve vodě jako přimražený, hleděl na prázdný břeh na druhé straně se sevřeným žaludkem. Slova, která slyšel, ho hluboce ranila.
„Ifthir, nevzdávej se. Slyšíš!“ Křičel z plných plic. Doufal, že ho uslyší. „Já tě zachráním, pomohu ti. Již to nebude dlouho a přijdu pro tebe. Dal jsem ti svůj slib, vzpomínáš. Nepřipustím, aby se ti něco stalo. Nemohu ztratit i tebe.“ Odpovědí mu byl jen pláč. Hlava mu klesla. „Nemohu,“ řekl si sám pro sebe. Stál sám v nehybné hladině jezera, ruce sevřené v pěst, odhodlán za každou cenu zachránit Ifthir a pomstít svého brášku. Brodil se vodou a chystal se přeplavat jezero, čím více se však vzdaloval od břehu, tím hustější tma ho obklopovala. Zmizel měsíc a po chvilce i hvězdy. Brzy neviděl již nic, vnímal chlad, který k němu stoupal z vody a v dálce slyšel pláč Ifthir. Plaval, ale neměl síly. Klesal pod hladinu a nemohl popadnout dech.
„Ifthir!“
Již dále nemohl, chladné hlubiny beznaděje ho sevřely a klesal stále níž a níž. Zápasil s tím, ale nebylo mu to nic platné.
Potom procitl.
Vylekaně ležel v síti a přemýšlel o tom, co teď prožil. Někde uvnitř věděl, že to nebyl jen obyčejný sen, nebo si to alespoň přál. Vyběhl z podpalubí, na palubě se po setmění pohybovalo jen několik námořníků. Meliana nikde nezahlédl, byl celý rozčílený. Oslovil nejbližšího muže, po chvilce dohadování ho muž poslal do kapitánovy kajuty.
Melian seděl za stolem spolu s kapitánem a dalšími dvěma muži a hráli karty. Před nimi byla pěkná hromádka peněz. Když Veeno vtrhl bez zaklepání do kajuty, z kapitánových úst se vydralo klení hodné námořníka. Melian vypadal, jako by mu uletěly včely.
„Co,“ zeptal se otráveně.
„Musíme co nejrychleji pryč,“ vychrlil ze sebe Veeno. „Už jí nezbývá příliš času.“ Melian z něj nespouštěl oči. „Ona prohrává, slyšíte! Musíme vyrazit.“
„Co se stalo? Jak si tím můžeš být tak jistý?“
„Mluvil jsem s ní.“
„V tom případě na tom není tak špatně, ne?“
„Teď není čas na žerty!“ okřikl ho zoufale Veeno.
„Kde si s ní mluvil?“
Veeno věděl, že bude vypadat jako hlupák, ale na ničem mu již nezáleželo. Museli si pospíšit.
„Ve snu.“
Kajutou se otřásl burácivý smích kapitána a těch dvou neznámých mužů. Kapitán div nespadl ze židle. Melian si Veena pozorně prohlížel, nesmál se ani trochu.
„Kapitáne, kdy budeme v Baelu?“
Kapitán mu se slzami v očích odpověděl: „Tak za dva dny, pane.“
„Tohle bude vaše,“ ukázal na hromádku stříbrných mincí na stole, „když okamžitě přirazíte ke břehu, abychom mohli vystoupit.“
„Nejni tu kde přistát, loď uvízne na mělčině. Kromě toho, ty peníze eště nejsou zdaleka vaše. A pak,“ dodal, „co vás, u bohů, přimělo věřit tomu klukoj?“
„Rád, riskuji,“ odpověděl mu a vyložil karty. Všichni muži na ně překvapeně hleděli. Melian měl nejvyšší možný list. „Tak co kapitáne, dohodneme se?“ Kapitán váhal, Melian proto sáhl k pasu a přihodil na stůl plný měšec. „Přidám ještě tohle.“
„U ďasa, ať mě sežere Vantra, jestli tohle nejni dobrej kšeft.“ Podal Melianovi ruku. „Připravte se k opuštění lodi, pane.“ Na nic dalšího nečekal, vyšel na palubu a začal udílet rozkazy, Melian s Veenem šli pro jejich věci a koně. Za několik okamžiků otřásl lodí mohutný náraz. Několik námořníků se svalilo na palubu, Veeno se musel chytnout trámu, aby nespadl. Cestující se vyplašeně belhali na palubu. Kapitán jim oznámil, že zcela nečekaně narazili na mělčinu a tak se jejich cesta poněkud protáhne. Tou dobou byli koně ve vodě i se svými jezdci a pomalu se brodili ke břehu. Za zády nechávali povyk nespokojených cestujících.
„Není škoda všech těch peněz?“
„Vyhraji je někde jinde. O to se teď nestarej.“
Veeno byl vděčný, že mu věřil. Jeli ještě dlouho podél břehu Indei, než se nakonec utábořili a odpočinuli si těch několik málo hodin do svítání. Nakonec vyrazili ještě před ním. Veeno nemohl ani dospat. Uháněli dále na západ, již nemířili do Baelu, neboť by to byla zbytečná zajížďka. Jejich cílem byl Rialenor - vstupní brána pohoří Feias. Štvali koně, jak jen mohli. Nyní se projevil původ Veenova koně. Nebyl zvyklý běžet takovým tempem velmi dlouho. Na rozdíl od Melianova koně, který byl téměř vždy svěží, pomalu začínal ztrácet dech. Museli tedy zpomalit, aby byl vůbec schopný cesty a nestrhali ho dříve, než dojedou do města.
V dálce před sebou viděli šedý obrys hor. Pohoří Feias se táhlo ze severu na jih, kde se pomalu stáčelo na západ. Jeho velikost a délka stěžovaly přístup do oblasti za horami. A tak byl pro tamní obyvatele obchod hlavním zdrojem obživy. Přes pohoří vedlo jen několik bezpečných cest, mnoho z nich bylo navíc průchozích jen v letních měsících. Uprostřed hor bylo vklíněno kupecké město Arianol. Leželo na celoročně průchozí stezce v kotlině mezi třemi horami. Vedly z něj cesty téměř do všech koutů pohoří. Mimo to byl Arianol proslaven těžbou drahých kamenů. Prosperující město tak bylo oázou pro obchodníky, kteří putovali přes srdce hor.
Do Rialenoru dorazili za devět dnů. Bylo to malé město rozprostírající se po obou stranách úzkého údolí. Do údolí také ústily dva průsmyky, které představovaly bezpečnou cestu na druhou stranu hor. Přestože pohořím protékalo ohromné množství zlata a peněz, samotný Rialenor nebyl příliš bohatý. Většina karavan a kupců se tu pouze zastavila a nabrala síly na další pochod, buď na sever do Casenienu nebo dále na jih po řece Indee. Melian zastavil několik set metrů před městem a obrátil se k Veenovi.
„Teď musíme být opatrní, Melctien tu bude mít jistě své lidi. Nejraději bych se tomu místu vyhnul, ale není to možné, takže pojedeme skrz. Doplníme jen nějaké zásoby a hned vyrazíme dál. Nocovat budeme až dále v horách.“
Veeno netrpělivé přikývl.
U ústí do údolí byla obdělávaná políčka navzájem oddělená nízkou kamennou zídkou. Rialenor samotný byl stupňovitě rozestavěn po obou stranách údolí. Velké a drahé hostince tak vytlačily menší podniky a řemeslníky do vyšších a zastrčených pater. Ubytování na hlavní ulici si mohli dovolit jen ti nejbohatší. Veeno si raději přes hlavu přetáhl kápi, aby mu nebylo vidět do obličeje. Cestou míjeli mnoho vozů jedoucích oběma směry. Veeno uvažoval, čím jiným se zdejší lidé živí, polnosti před městem totiž nebyly nijak velké. Obzvláště zima musela být těžká, když horské průsmyky zavál hluboký sníh.
Zamířili k jednomu hostinci na hlavní ulici, Melian sesedl z koně a vešel dovnitř. Veeno mezitím odvedl koně dozadu ke stájím, aby nebyl moc na očích, přesně jak se domluvili. Nervózně přešlapoval u koní, meč nepouštěl z ruky. Zdálo se mu, že čeká celou věčnost. Melian konečně vyšel zadními dveřmi, s několika balíčky masa. Několik jich uložil do brašen u sedla a zbytek podal Veenovi, aby učinil totéž. Na nic dalšího nečekali a opustili město.
„Myslíte, že nás někdo poznal?“
„Nevím, je to možné. Raději budeme ve střehu. Utáboříme se někde stranou od cesty a necháme koně odpočinout. Zítra bychom měli být na dohled od Arianolu.“
Tu noc toho Veeno mnoho nenaspal, netrpělivě se převaloval sem a tam a věčně se budil. Melian spal na druhé straně malého ohně, meč měl položeny na dosah ruky. Veenovi se o Ifthir znovu nezdálo, doufal tedy, že je v pořádku. Když k ránu konečně usnul, probudil ho o několik málo hodin později Melian.
„Je čas, vyrážíme.“
Sotva začalo svítat a mezi vysokými vrcholky hor pronikalo jen málo slunečních paprsků. Jindy by Veeno nadával a stěžoval si. Teď na to však neměl ani pomyšlení, pouze přikývl a urychleně si sbalil.
Jeli po cestě vprostřed údolí, obklopené hustým jehličnatým lesem. Stromy byly vysoké a velmi staré, kmeny a větve u země byly porostlé mechy a lišejníky. Vzduch byl nasáklí vůní lesa a tlejícího dřeva. Údolí se postupně zvedalo a zužovalo, táhlo se až daleko dozádu. Jedna z obchodních cest do něj ústila zhruba v polovině, druhá se nacházela na samém konci. Veeno doufal, že se již nic nepokazí a že je Ifthir stále v pořádku. Byli tak blízko cíle.
Blížili se k první odbočce, která spirálovitě stoupala po svahu až k hraně údolí. Vedle ní padal s mohutným hřměním vodopád do malého jezera. Odtud voda pokračovala ven z údolí, protékala nedaleko Rialenoru. Voda v řece byla křišťálově průzračná a ledová, jak se Veeno ráno přesvědčil, když se v ní chtěl osvěžit. Oba jezdci zvolna klusali po cestě. K odbočce u vodopádu jim chybělo zhruba pět set metrů, když se na jeho vrcholku objevila skupina jezdců. Na nic nečekali a tryskem se hnali po cestě dolů. Melian zaklel a pobídl koně k trysku, Veeno udělal totéž.
„Do háje. Pospěš si Veeno, jestli nás chytí, je s námi konec,“ křičel Melian, když míjeli odbočku. Jezdci byli jen několik desítek metrů za nimi.
„Copak se jich nemůžeme nějak zbavit?“
„Čekáš snad zázrak?“
Oba dva se snažili z koní dostat maximum. Pozvolna se opět začal projevovat rozdíl mezi Melianovým a Veenovým koněm. Melian si získával pomalu náskok, Veeno místo toho ztrácel.
Do háje, pomyslel si Melian a zpomalil. Vytáhl svůj luk a nabil. Jeho kůň se dál držel cesty a uháněl vpřed. Černí jezdci se pomalu přibližovali. Bylo jich dvanáct. Melian zamířil a uvolnil šíp. Ten vylétl a zasáhl koně vedoucího jezdce, který se okamžitě skácel na zem. Strhl přitom další dva jezdce. Zbytek ho úspěšně objel nebo přeskočil.
Veeno projel kolem Meliana.
„Nezastavuj se,“ křičel na něj Melian. Padlý kůň jezdce nepatrně zdržel, ale ti svou ztrátu pomalu doháněli.
Projeli zatáčkou a zahlédli před sebou konec údolí. Cesta teď stoupala mnohem více. Od kopyt koní odlétávalo kamení a kousky země. Veenův hnědák ztrácel dech, kopec mu bral poslední zbytky sil.
„Přidej,“ volal Melian, který se držel za ním. Vystřelil další šíp, tentokráte zasáhl jezdce. Ten zmizel pod kopyty koní. Přesto se jezdci neustále přibližovali.
Byli již téměř na konci údolí, les pomalu řídnul. Cesta z údolí vedla podél jednoho vrcholu a brzy mizela za ním. Ať se Veeno snažil sebe víc, jeho kůň stále zpomaloval a vzdálenost mezi nimi a jezdci se neustále zmenšovala. Melian již vzdal střelbu a soustředil se na jízdu. Věděl, že Veenův kůň nezvládne stoupání na samém konci údolí. Snažil se rychle něco vymyslet.
Z okolních lesů se ozvalo táhle zařvání nějakého zvířete, koně jezdců zneklidnili a mírně zpomalili. Melian se rozhlédl po okolí, jejich náskok se nepatrně zvýšil. Veenův hnědák se z posledních sil škrábal do kopce. Z cesty odlétaly drobné kamínky. Melian se držel těsně za ním a stále pátral pohledem mezi okolními stromy. Jezdci za nimi se opět blížili.
„Přidej Veeno!“
„Kůň už to nezvládne, nedokážeme jim ujet.“
„Prostě jeď.“
Náhle to Melian spatřil, něco bílého neuvěřitelnou rychlostí kličkovalo mezi prastarými stromy. Černí jezdci byli téměř u nich. Z lesa dlouhým skokem vyskočila kočce podobná šelma. Její drápy se zaryly do prvního jezdce, svou vahou pak srazila z koně ještě jednoho. Jejich koně se začali plašit. Stejně tak Veenův hnědák zneklidněl, jeho pán se otočil, aby zjistil co se děje. Zahlédl elmeraie, kterak se smrtící elegancí likviduje jejich pronásledovatele. Několik dalších jezdců se neudrželo v sedle splašených koní a popadalo na zem.
Melian ho nutil jet stále vpřed. Zbraně jezdců, jakoby neměly na bílou šelmu žádný účinek. Jejich výkřiky je doprovázely až na vrchol údolí, kdy utichl i poslední z nich. Zpomalili, Veeno jel lehkým klusem. Na nic jiného jeho hnědák neměl síly. Melian se držel za ním.
„Myslíte, že jsme již v bezpečí?“
„To nevím. Doufej však, že Melctien ještě o našem příjezdu neví. Jinak nás čekají mnohem větší potíže.“
Cesta vedla mezi horami a neustále mírně stoupala, na krajích bylo několik zničených vozů a vybělených kostí. Nad hlavou jim kroužil párek orlů. Některé karavany byly přepadeny teprve nedávno. Kolem poledne míjeli vůz svržený ze stráně. Na kraji cesty leželo tělo vysokého muže. Jeho kozí bradka byla slepena zaschlou krví. Veeno na něj smutně hleděl.
„Nejspíše lapkové nebo snaha zničit konkurenci,“ poznamenal Melian.
„Jak mohou být lidé tak krutí?“
„Lidé se vraždí již od svého příchodu na Midraen. Je to jejich přirozenost,“ opověděl mu Melian.
Veeno mu neodpověděl a hleděl na mrtvého obchodníka. Pomalu ho míjeli a nechávali za svými zády. Veeno přemýšlel o tom, co Melian řekl. Chtěl věřit, že lidé nejsou takoví, že on není takový. Přesto, čím déle byl s Melianem, tím více o sobě začínal pochybovat. Příliš často se setkával se smrtí a s krutostí ostatních. Bál se, že bude stejný jako dospělí, že bude také lhostejný k ostatním.
Copak jsem jako oni?
Dávno nevěděl, kým vlastně je. Nikdy nechtěl nikoho zabít, přesto byly jeho ruce poskvrněné krví několika lidí, ač těch, kteří mu sami chtěli ublížit. Vyčítal si to. Do konce života si to pravděpodobně bude vyčítat.
Slunce dávno překročilo polovinu své nebeské pouti a začalo se schovávat za vrcholky hor. Dlouhé stíny, které hory vrhaly, zahalovaly údolí a střídaly se s červeným povlakem, tvořeným paprsky světla procházejícími mezi vrcholky. Cesta se opět zanořovala do hustého lesa a jeho přítmí Melian s Veenem opustili až při západu slunce. Ocitli se na kraji téměř dokonale kruhového údolí. Po jeho okrajích bylo ve skalách vyhloubeno několik dolů na drahé kameny. V samotném středu, kde se křížila trojíce cest spojujících celé pohoří Feias, leželo město Arianol. Hlavní město pohoří a obchodní centrum s drahými kameny. Centrum města se čtvercovým náměstím bylo přeplněno domy měšťanů a řemeslníků. Za nimi na jižní hranici města pak stály malinké domky chudých pastevců a havířů. V kontrastu s nimi pak v severní části stály sídla zdejšího panstva a nejbohatších obchodníků – honosné vily, zámečky a nad tím vším se vyvyšoval veliký palác zdejšího vládce.
„Jsme tady,“ řekl Melian a podíval se na Veena. „Melctien bude zřejmě v tom největším paláci. Stejně tak ta dívka. Ubytujeme se v nějakém hostinci a pokusíme se připravit nějaký plán.“
„Teď chcete do hostince? Vždyť jsme tak blízko a navíc nás mohou chytit.“
„Zbrklost nám nepomůže, i ta nejmenší chybička nás může stát život. A pokud o nás již Melctien ví, tak nemáme vůbec žádnou šanci. Musíme zjistit, jaká je situace. Říká se, že pod svícnem je největší tma.“ Melian se nadechl: „Tak zjistíme, co je na tom pravdy.“
Vjeli pomalu do města a našli si pokoj stranou hlavnímu ruchu. Melian poslal Veena na pokoj a nakázal mu, aby tam zůstal.
„Co? Chci vám taky pomoct. Tohle mi přece nemůžete udělat.“
„Je to příliš nebezpečné. Prostě tu seď a nevystrkuj hlavu. Jakmile zjistím, co se dá, vrátím se.“
„Ale…“
„Alespoň tentokrát mi zkus věřit. Jestli teď něco pokazíš, odskáče si to ta dívka.“
Zdálo se, že takový argument na Veena zabral. Sedl si tedy poraženě na postel vedle svých věci a podíval se na Meliana.
„Slibte mi, že se vrátíte co nejdříve. Už nemohou čekat.“
„Dobrá, slibuji,“ s těmi slovy se otočil a zmizel za dveřmi.
Veeno hleděl do zdi a snažil se potlačit svou nervozitu. Ifthir byla ve stejném městě a přece tak daleko. Vytáhl svůj tenkai a procvičoval si některé pohyby. Brzy toho však nechal, protože se nemohl pořádně soustředit. Znovu se tedy posadil na postel a přehrabal své věci v naději, že by tam mohl najít něco, čím by se zabavil. Jeho ruka nahmátla jakýsi předmět zabalený v plátně. Veeno neváhal a vytáhl ho. Hleděl na Oruův balíček, který s sebou vláčel už od Casenienu. Tehdy ho toužil rozbalit, ale neměl k tomu příležitost, později na něj úplně zapomněl.
Jeho ruka samovolně povolila provázek. Ani nepřemýšlel, co dělá. Téměř, jako by věřil, že v balíčku bude schovaný samotný Oru. Když rozdělal plátno, několik drobností se vysypalo na zem. Každý normální člověk by to označil pouze za hromádku harampádí. Avšak pro Orua, který nikdy neměl žádný jiný majetek, to všechno byly upomínky na ty hezčí okamžiky jeho života. Veeno odložil balíček a opatrně sebral rozsypané předměty. Byl mezi nimi zvířecí tesák, který nalezly při svých cestách. Dále malý oblázek, který si Oru vzal v květinovém údolí - jak tamní obyvatelé nazývali jejich kraj. Byla to oblast s nevelkými kopci a překrásnými lesy. Stráně tam byly rozkvetlé od jara až do podzimu, mezi nimi pak vesele šuměla řeka, která se klikatila mezi kopci a stékala přes desítky a desítky drobných vodopádu po celém údolí. Tehdy tam Veeno s Oruem strávili téměř celé léto. Ani jednomu se z toho kraje nechtělo, i lidé tu byli hodní a příjemní. Za výpomoc na polích jim většinou dali kus jídla, přesto nechtěli nikdy bydlet v domě. Vždy přebývali na stráni nad řekou. Právě z té řeky si Oru vylovil oblázek, na který se Veeno právě díval. Když odcházeli, Oru si přál se tam jednou vrátit.
Dlouho hleděl do rozevřené dlaně a vzpomínal, co všechno s Oruem na svých cestách prožil. Nakonec se rozhodl, že až tohle všechno skončí, vrátí se do toho údolí a u řeky pohřbí Oruovi věci. Neměl jeho tělo, a vždy si vyčítal, že ho nemohl pohřbít. Věděl, že v květinovém údolí by byl Oru rád. Alespoň takhle se s ním mohl řádně rozloučit. Opatrně položil oblázek zpět k ostatním věcem a sebral se země minci a plochý bílý kámen s otvorem uprostřed, kde byl protažený kožený řemínek, takže se dal kámen zavěsit na krk. Mince byla jejich jediným, poctivě nabytým majetkem, který měli. Veena ani ve snu nenapadlo, že jí Oru stále má. Jednou sháněli jídlo u jedné samoty, ale když zjistili, že jí obývá stará žena, nepřišlo jim správné jí okrást o to málo, co měla. Místo toho jí pomohli a přečkali u ní noc. Minci jim dala právě při odchodu. Jako poděkování za jejich laskavost a pomoc. Veeno ji tehdy přijímal jen velmi nerad, neboť žena byla velmi chudá a jistě neměla peněz nazbyt. Daroval ji tedy Oruovi, aby si za ní něco koupil.
„Hlupák,“ usmál se a z tváře mu odkápla slza. „Místo toho, aby si koupil něco dobrého, tak jí tahal stále s sebou.“ Byl z toho celý nějak na měkko, když viděl všechny ty věci a vzpomínal na jejich cesty. Ačkoliv si oba často přáli mít skutečnou rodinu a domov, čas, který strávil s Oruem by za nic na světě nevyměnil.
Bílý kámen, který držel v druhé ruce, ukořistil Oru v Maenolu, velikém městě na severozápadě. Tam se také s Veenem poznali. Tehdy s ním odmítal cestovat, protože se nechtěl starat o další hladový krk. Sám měl často problémy získat něco k snědku. S tím však Oru problémy neměl, nakonec si na toho upovídaného chlapce zvykl. Nikdy by Veena nenapadlo, že to všechno takhle dopadne. Chvíli si s kamenem hrál, nakonec se rozhodl, že si ho ponechá. Aby měl alespoň nějakou památku na svého brášku. Ostatní věci opět pečlivě zabalil do balíčku a celý ho ukryl zpět do brašny. Po zbytek dne polehával na posteli, myšlenkami zatoulaný hluboko ve vzpomínkách. Prsty si mechanicky pohrával s jeho novým přívěskem. Ani mu nedošlo, kolik je hodin, když se večer Melian vrátil.