Pavoučí Lilie - Den Patronů

Pavoučí Lilie - Den Patronů

Anotace: Po čase další díl, omlouvám se za dlouhé časové úseky mezi jednotlivými díly. Pokusím se to nějak napravit, ale znáte to… :)

Dasa Jilmak nikdy nebyla krásná. Měla nesouměrný obličej, obyčejné hnědé vlasy a nikdy moc nevyrostla. To co jí chybělo ve vzhledu, však vyrovnávala její bystrá mysl a dobrá paměť. Když se vdala za Sala Larimara brala to spíš jako vzájemně výhodné partnerství než cokoli jiného. Když pak domů přivedl tu zlatookou kukačku, zuřila. Nakonec sice souhlasila s tím, že ji adoptují. Ne k ze soucitu, ale protože tím získala další zbraň k prosazení svých cílů. Dasa nebyla zlá. Pouze moc dobře věděla, co je pro ni dobré. Nedalo se tedy říct, že by byla vysloveně starostlivá matka, ale to pro žádné ze svých dětí. Nesmířila se s tím, že vychovává bastarda svého manžela, vztek ovšem směřovala spíž na toho chlípníka než na holčičku. Na to vylívat si vztek na tříleté škvrně byla příliš hrdá. Navíc věděla, že jednou by se jí to mohlo vrátit, protože nikdo nezůstane dítětem napořád.
Jak čas plynul a z ubrečené holčičky se stal nesnesitelný huberťák, zjistila, že si zlatoočko oblíbila a stala se pro ni neteří, kterou nikdy neměla.
V tuto chvíli však měla blízko k tomu, aby svou vysněnou neteř zaškrtila. „Proč u Tyss, nejsi ještě oblečená!“ Dasa byla rudá v obličeji a z očí vrhala blesky, když začala ze své dcery strhávat oblečení, aby jí následně přetáhla přes hlavu ceremoniální šaty.
„Když zaspíš narozeniny bratra, nebo dorazíš do školy hodinu po jejím začátku, to zvládnu, ale když nejsi schopná ani se připravit na něco tak důležitého jako je ceremonie Patronů, to už je moc!“
Dea měla na jazyku přichystanou nějakou kousavou poznámku, ale ta se ztratila pod další vrstvou oblečení, které na ní navlékala matka společně se starou služebnou. Celé téhle podívané se ode dveří smál její starší bratr spolu se svým patronem v podobě velkého supa.
„Vážně netuším proč tak vyvádíte“ řekla, zatímco si zkušeným pohybem zapletla vlasy do dlouhého copu.
„Má pravdu, není proč se rozčilovat. Teda až na tu drobnost, že když přijdeme pozdě, budeš se moct zúčastnit až příští rok?“ odpověděl bratříček
„Jo přesně to“
Za tu poznámku schytala bolestivý pohlavek a Sam káravý pohled.

Na sluneční plošinu dorazili, přes všechno úsilí, které Dea vynaložila, včas. Ne že by přišli doopravdy včas, ale dnešní hrdina dne, měl také zpoždění, ale tomu to nikdo rozhodně vyčítat nebude. Přece jen zkuste synovi velkého slunečního krále říct, ať pohne svým prostorným pozadím, jinak mu ho nakopete. Rozhodně by bylo úžasné vidět pohled toho rozmazleného princátka, ale neznám nikoho tak pitomého, aby to vážně udělal. Takže místo toho se mu všichni pokloní a budou držet jazyk za zuby.
S Hassidem se setkala pouze jednou v životě. Bylo to na svatbě jeho nejstarší sestry s nějakým zahraničním princem. Pamatovala si tučného, nepříjemného kluka co okolo sebe měl spoustu patolízalů a služebnictva. Nikdy s ním nemluvila, ale dokázala si o jeho osobnosti udělat docela dost dobrý obrázek i bez toho.
Uvědomila si, že na ní Sam mluví, ale nerozuměla slovům. „Cože?“
„Ptal jsem se, jestli si někde neviděla tátu, už by tu měl být“
„Támhle je“ řekla a mávla rukou neurčitým směrem do davu.
„Kde? Já ho nevidím.“
„Zrovna teď stojí za tou ženskou, co vypadá jako ropucha.“
„Myslíš tvojí učitelkou tradic?“
„Já si myslela, že ten obličej poznávám“
„Stejně ho pořád nevidím“
„Tak tam zajdi, ať náhodou nejde na druhou stranu…“
Na to zareagoval jen podrážděným zabručením a začal se prodírat davem.
„Když už tam jdeš, kup mi nějaký sladký ořechy“ ještě za ním křikla i když si nebyla jistá, jestli jí slyšel. No co když tak ho tam pošlu znova, dnes je přece můj velký den tak by na mě měl být hodný, aby mě zbytečně neznervózňoval!
„Zlatíčko, kde máš bratra? Doufám, že tě tu nenechal zase samotnou“ ozval se hlas z opačného směru, než jakým poslala Sama.
„Otče!“ Nadšeně vykřikla a vrhla se statnému muži okolo krku a na tváři se jí objevil upřímný úsměv
„Nechal, šel si koupit jídlo“ řekla a nasadila nejnevinnější výraz, jaký za dlouhé roky téměř zdokonalila.
Téměř. Na tváři se mu objevil přísný výraz „Zase si z bratra utahuješ?“
Nikdy nepochopila, jak ji starý generál dokáže vždy prohlédnout bez ohledu na to, jak moc snažila.
Na tváři se jí pro změnu usadil kyselí škleb. „Pořád jsem mu ještě neodpustila ty ropuchy v posteli a to jak mi loni obarvil vlasy na zelenou.“
„Děti, děti co z vás jednou bude“ řekl, ale koutky úst se mu stáhly do náznaku úsměvu, který se jí mohl stejně tak zdát. Voják si svůj výraz pečlivě hlídal.
To už se ale vracel Sam s nasupeným výrazem, a bez ořechů.
V hlavě si začala skládat řeč na svoji obhajobu, když uslyšela zvuk simic. Simice měly hranaté tělo a dlouhý krk, na hedvábné kůži, stažené z břicha pouštních šelem, měly natažené devět tenkých střívek. Celý nástroj byl dlouhý necelý metr, ale jeho ovládnutí trvalo celé dlouhé roky a mistr si mohl říkat pouze ten kdo, se na ni učil celý život. Dea dokázala na simici zahrát sotva tři písně a i tak se mohla považovat za talentovanou.
Jejich táhlý teskný zvuk oznamoval začátek slavnosti a byl to signál pro účastníky, aby se připravili.
Dea sebou trhla. Takže princ už dorazil, jinak by nezačali hrát. Každopádně si musím pospíšit, na mě nikdo čekat nebude.
Otočila se na otce, který jí pravděpodobně chtěl popohnat, nebo udělit pár zaručených rodičovských rad a políbila ho na tvář. Ještě se otočila na Sama a vesele mu zamávala, jeho výraz se změnil z naštvaného na ustaraný, ale stejně se na ni povzbudivě usmál a také jí zamával.
Dívka k nim pak otočila zády a přidala k písni, kterou směli zpívat pouze v den patronů. S úsměvem na rtech vykročila směrem k svatyni a pozorovala, jak se před ní davy rozestupují, aby jí nechali projít.
Tohle bude báječný den. Pomyslela si.
Mýlila se.
Autor Ophelie, 22.09.2010
Přečteno 338x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí