V.A.M.P. - Kapitola 4. - Krvavý drink

Anotace: S příslibem další krve přichází čtvrtý díl upírského sci-fi románu V.A.M.P.

Sbírka: Projekt V.A.M.P.

George hleděl na to, jak slunce klesá z výšin za západní vršky. Zlaté slunce zářilo jako obrovské ohniště oblohy. Hlavou se mu honily myšlenky, které ho poslední dobou trápily. Až uvidí příště nepřítele, nesmí o něm uvažovat jako o člověku s právy, to mu vtloukali do hlavy již v armádě. Přesto to pro něj bylo nyní mnohem těžší. Možná proto, že o tomhle člověku nic nevěděl. Zabíjet masové vrahy a teroristy? Bez problému. Ale zloděje? „Co to sakra dělám? Takhle bych neměl uvažovat. Vždyť mne chtěl zabít, a utrhl hlavu jednomu vědci, sakra.“ řekl sám sobě.

„Pořád mi ještě dlužíš drink, zelenáči.“ ozval se za ním hlas. Byla to Leona. „Zajdem do města?“ zeptal se George. Usmála se. „Není to přímo město, spíš taková ves, deset kiláků odsud. Jen pár set lidí, samí podivíni, tam zapadneme bez problému.“ George se náhle zarazil. „Ví o tom místě Walter?“ Leona odpověděla. „Ví, ale neví, že tam chodíme. Schválně kdo tam bude první.“ S těmito slovy se rozběhla slušnou rychlostí. George dobře věděl, že ačkoli by ji na sto metrů předběhl i pozadu, ve vytrvalostním běhu jsou si rovni, a tak jí nedal náskok a vystartoval hned za ní.

Cedule vítejte ve West-Soronu v sobě měla několik průstřelů. To bylo první co se mu na té vsi nezdálo obvyklé. I Leonu to překvapilo. Navíc nikde nebylo ani živáčka. „Zajímalo by mne co se tu stalo.“ řekl si George. „Pojď.“ řekla zmateným hlasem Leona. „Snad budou jen vevnitř.

Pohled který se jim naskytl nebyl rozhodně tím, co čekali. Mrtvoly válející se po zemi, zdeformované obličeje děsem. „Sakra!“ zaklel George. „Kdo jim to mohl udělat?“ zeptal se. Náhle pocítil zvláštní pocit ohrožení. Otočil se ke dveřím, a spatřil chlápka s brokovnicí, který se chystal vystřelit na Leonu. Veškerou silou George skočil, a srazil Leonu na podlahu. Kulky provištěli těsně nad nimi. Poté vstal a než stihl střelec znovu nabít, vytrhl mu George brokovnici z rukou. „Co to s vámi je, člověče?“ zeptal se ho George.

„Vy nejste jeden z nich?“ zeptal se zmatený člověk. „Jeden z koho?“ zeptal se ještě zmatenější George. „Jeden z těch, co včera a dnes před svítáním přepadli naši ves a všechny povraždili.“ Leona zakývala hlavou. „Ne, jsme zde jen pro dobré pití. Můj přítel mne pozval na panáka, ale bylo tu neobvyklé ticho, tak jsme vešli.“ Muž nedůvěřivě pohlédl na George. „A jak vysvětlíte to, že jste se uhnuli kulkám?“ zeptal se.

„To jsou jen reflexy, můj přítel byl voják.“ řekla klidně Leona. Muž nejdřív chtěl něco namítnout, ale pak řekl: „Řekl bych, že jste byl rychlejší než člověk, ale to je jedno. Vzhledem k tomu, že jsem ještě na živu asi opravdu nejste oni. Musíme se ukrýt, už zapadlo slunce, za chvíli jsou nejspíš tu. Když dnes ráno vyšlo slunce, utekli jako zbabělí psi, takže jim asi na světle nebude moc dobře, ale teď už je téměř tma. Pojďte.“

Vedl je do budovy, která byla podle nápisů Westsoronská střední škola. Byla to menší budova o dvou patrech, a ztěží se tam vešlo šest tříd. Okna byla vyražená, ale to mu asi bylo jedno. Procházeli podél budovy až k ocelovým dveřím s nápisem kotelna, které byly vně budovy, zřejmě aby se lidé museli při cestě do kotelny proběhnout. Zřejmě architekt školníka neměl zrovna dvakrát v lásce. „Tady jsme se včera před nimi po první vlně ukryli.“ „Heslo?“ zeptal se hlas z poza dveří. „Smrt ničitelům.“ odpověděl mu muž.

Uvnitř bylo asi třicet lidí, z toho asi dvanáct žen a devět dětí. Někteří měli rány typu kousnutí. Leona se sklonila k jedné asi šestnáctileté dívce, a pak si prohlédla šrám. „Georgi, mám jednu teorii.“ řekla náhle, ale ráda bych si ji ověřila. Vytáhla dýku, ale chlapík na ni namířil brokovnicí. „Co jí chcete udělat?“ otázal se připraven k výstřelu. „Ráda bych si prohlédla barvu její krve. Myslím, že vím, co jsou ty věci, co vás napadly, zač.“

„Dobrá, ale jestli se jí něco stane...“ Leona řížla. Z žíly vytekla krev, ale byla nepřirozeně našedlá. „Kurník.“ Zaklel George. „Takže to jsou upíři?“ zeptal se na rovinu. „Sakra, jaký upíři? Tohle je USA, ne nějakej film pro náctiletý smrady!“ otázal se poněkud neobvyklým způsobem chlapík. „Hele člověče, jak se jmenujete?“ zeptala se Leona muže. „Jack, záleží na tom?“ „Tak Jacku, jestli se chcete dožít zítřka, nepleťte se do vládních věcí.“ řekla Leona, a poté pokračovala v konverzaci s Georgem.

„Kde se tu ale ten virus vzal? Myslel jsem, že byl jeho vzorec objeven někde ve Francii.“ zeptal se George. „Zdá se, že ho někdo úmyslně vypustil. Nenapadá mě jiný způsob. Nebude těžké přijít na to, kdo to mohl být, nejprve se ale musíme vrátit na základnu...“ odpověděla Leona.

Ozvalo se nečekané zabušní na dveře. „Jsou tady...“ ozval se Jackův hlas. „Štěstí, že dveře jsou z oceli. To neprorazí. Teď zbývá jen čekat.“ Ozvalo se duté zadunění. Něčím praštili do dveří. Dveře se lehce prohnuly a zabrněly, jinak to ale nemělo žádný vliv.

Sedět až do rána za neustálého bušení nebylo zábavné. Pak náhle bušení utichlo. „Neotvírejte, je to past.“ řekl Jack dětem, které vstávaly. „Ještě není ráno.“ „Georgi.“ ozvala se Leona. „Až vyjde slunce, zaběhneš pro pomoc, já tu budu, kdyby se upíři chtěli vrátit. Řekni Walterovi o antivirotika, a zbraně, je zde sedm nakažených, a tam venku mnoho nevratně nakažených.“

Náhle se ozvalo prásknutí a ve stěně, kus od dveří, se objevila prasklina, která se začala s dalším praskáním zvětšovat, načež se část rozdrolila a dovnitř vstoupil první upír. Jeho oči žhnuly krvavě rudě, prohlížel si svou kořist, a vybíral nejlepší sousto. Za ním stálo ještě několik dalších upírů. Leona si, jako odpověď, ihned sáhla za pas, vytáhla plazmovou zbraň a upíra vypařila. „Nějaký další kandidát na neexistenci?“ zeptala se poměrně krutým způsobem.

Upíři s krvavýma očima odstoupili s vřískotem zpět, a pak zmizeli. Poté se sklonila a odkudsi vytáhla devítku. „Máš dvanáct výstřelů a pak jsi mrtvý. Běž.“ George s vděkem přijal pistoli, a rychlostí zcela nadlidskou se vyřítil ze dveří. Děti za ním nevěřícně zíraly. „Náš osud je v tvých rukách.“ potichu si zašeptala Leona, a svou zbraní zamířila k východu, v očekávání dálších neodbytných stvůr.

Mezitím již George běžel jako o život. Podle skřeků, které se za ním ozývaly, mu došlo, že je zřejmě pronásledován. Maximální rychlost udržel prvních dvacet vteřin, takže než musel zpomalit, byl již venku z městečka. Zastavil a otočil se. Byla ale taková tma, že nemohl nic vidět, nastražil tedy uši. Náhle pocítil tušení, že je někdo za ním.

Otočil se zpět a právě v čas vypálil. Kulka tomu upírovi proletěla hrudníkem, a nezdálo se, že by si ji nějak všímal. Znovu vystřelil, tentokrát to upír schytal do hlavy, což již nebyl schopen přestát.Padl mrtev k zemi, a ještě dvě vteřiny vřískal. George opět nasadil běžeckou rychlost, protože od města se ozvalo několik vřískavých odpovědí. Klel jako o život, a běžel jak jen mohl.

Trvalo mu dost dlouho než dorazil k základně. Venku čekal Ian. „Sakra kde jsi byl? Celá základna po tobě a Leoně pátrá.“ zeptal se. „Na sklenku...“ řekl George, neschopen mluvy. „Aha... Až se to Walter dozví tak nám to zatrhne, pako.“ „To není důležité. Leona... Upíři...“ Ian se zarazil. „Kdo je to tam? Leono?“ zakřičel kamsi za George.

George se otočil. Postava stála asi dvacet metrů za ním. Byla příliš velká tma, takže byly vidět jen obrysy, tohle ale Leona nebyla, to mu došlo na první pohled. Pokusil se zvednout pistoli a zamířit, ale upír ve vteřině překonal dvacet metrů a zbraň letěla do tmy. George se pokusil monstrum praštit, ale bylo to rychlejší. Hodilo ho to snad pět metrů dozadu.

Ian se ihned na stvůru vrhl, ale ta ním hodila možná ještě působivěji než Georgem. Její oči zazářili červeným svitem a rozběhla se k Georgovi. Předcházející rána s ním otřásla, a tak mu to nemyslelo. Něco se mu na ní ale nezdálo...

„Počkat...“ řekl si potichu. „Ty zářící body jsou tři.“ Nestvůra, sklánějící se nad kořistí, zařvala triumfárním řevem. Pak mu to došlo. Laserový zaměřovač. „Zařvi si.“ řekl George a usmál se. „Je to naposledy.“ V následující vteřině se ozval ohlušující zvuk střelby, a monstrum padlo k zemi s dírou v hlavě.

Chvíli ještě ležel na zemi, a pak nad sebou spatřil Fredovu tvář. „Neválej se, radši mi řekni, co se stalo.“ řekl a podal Georgovi ruku. „Tihle... upíři nedávno napadli vaši oblíbenou lihovou stanici West Soronu. Podle jejich agresivity a barvy očí to asi nebude ta upravená verze viru, pokud to nejou albíni na kokainu.“

„Promiň, ale na vtipkování není čas. O´mourne, máš zbraň?“ George přikývl. „Devítku.“ Ian zavrtěl hlavou. „Ptal se na zbraň, ne na flusátka. Bůh ví, proč Leona nosí tyhle krámy sebou, ale zbraně to nejsou.“ Ian mu hodil devítku zpět. „Vezmeme si pořádné opravdové zbraně a TST.“ „Co je to TST?“ zeptal se George. „Později, Georgi, později.“ Odvětil Fred.

Poté co se vyzbrojili ve zbrojnici, nasedli do obrněného transportéru, kde se Ian ujmul řízení. George se opět zeptal co je to TST. „TST je tenhle obrněný transportét. Ten název vymyslel Ian.“ řekl Georgovi Fred. „Znamená to Totálně Šnečí Transportér. Ten název neber vážně, pro něj je šnečí vše co tě nedopraví z místa na místo během vteřiny. TST jede až dvěstě za hodinu.“

Ve West Soronu byli nepoměrně rychleji ve srovnání s pěší rychlostí. Bylo tu opravdu hodně ticho. Ian se usmál. „Georgi, zůstaneš tady, tohle chce profesionální zásah. Navíc někdo musí bránit naši jedinopu únikovou cestu.“ George tento výrok naštval, kdyby to Fred nevyřešil. „Já jsem Sniper, Iane, na otevřený boj nejsem. Navíc umím ovládat obrané režimy TST. Zůstávám zde. Ale vemte si vysílačky, kdyby byl potřeba rychlý únik.“

To ticho, jenž je obklopovalo bylo až nepřirozené. Pomalu kráčeli tmou. George si vzal oblíbenou M 116, z které teď vystřelil do vzduchu. „Jen poďte svině.“ zakřičel. Nic se ale nestalo. To neznělo dobře. George a Ian se pomalu blížili ke škole. Když se dostali ke skulině, spatřili něco děsivého. Georgovi okamžitě došlo o co se jedná. „Co tu sakra dělá další chiméra?“ řekl si.

V místnosti stál odporný tygro-ještěr, který pomalu absorboval jednoho z civilistů. Zbývalo jich tam asi šest. Po upírech nebyla ani stopa. „Co to, sakra, je?“ zeptal se zděšený Ian. „To je pekelný lidský výtvor, stroj na zabíjení a špionáž, téměř nesmrtelná stvůra, nic víc, nic míň.“ řekl George.

„Kde sakra jste?“ ozval se za nimi hlas. Byla to Leona. Kus od ní se strachem krčilo u sebe několik dětí. Mezitím se netvor vydal k dalším civilistům. „Střílejte, sakra!“ zakřičela, ale to už se spustila střelba z M116ky a hypersamopalu. Bylo to ale zbytečné. „Seberte ty civily, něco zkusím.“ zakřičel Ian. George se rozběhl, sebral toho nejblíže monstru a odnesl ho pryč.

To se ale bestii příliš nelíbilo, a obrátila se k Ianovi, načež se, na rozdíl od první chiméry s kterou se George setkal, bezmála okamžitě proměnila v šíleného hybrida, na němž George poznával jen ještěří pancíř. Odporná stvůra s dvěma nohama, a dvěma rukama s pařáty, se rozběhla. Bylo to jako když se valí tank, měla už bez mála dvě tuny, tolik toho absorbovala.

Ian pokračoval v štřelbě, přestože bylo jasné, že stvůře střelba příliš nevadí. „Leono? Proč nepoužiješ tu plazmu?“ zakřičel, když jen o vlas unikl spáru zrůdy, jak se kolem něj prohnala, přičemž proběhla ven ze školy. „Už došla, vyplýtvala jsem ji na upíry, ku*va!“ zaklela Leona. George si náhle vzpoměl na Freda, popadl vysílačku, a zakřičel do ní: „Jsme u školy, přijeď sem s TSTčkem.“

Civilisté už byly venku z budovy. Ian se zasmál. „To nebude třeba, věř mi.“ řekl Georgovi. Stvůra, které se konečně zastavila, jelikož s touto hmotností měla nesutečnou setrvačnost se obrátila, a rozběhla se proti Ianovi. Ten až do posledního možného okamžiku stál, načež se kotoulem dostal do strany. Nestvůra vběhla zpátky do kotelny, odkud se předtím vyřítila na Iana.

Za ní tam okamžitě vletěly dva granáty, které Ian odněkud během kotoulu vytáhl a odjistil. Zřejmě to ale nebyly obyčejné granáty, neboť se celá místnost v následujícím okamžiku rozletěla na suť, a prolétla vzduchem, a pak se impozantně zřítil zbytek budovy, neboť kotelna zřejmě byla součástí základů budovy.

A pak se ze suti vynořil spár. Ian nevěřícně hleděl, a čelist mu spadla. Nikdo ani nepostřehl nedaleké vrčení motoru. Stvůra se zvedala z trosek. A její obrovské oči pohlédly na Iana. A pak do ní z boku narazilo TST.

Stvůru to povalilo. Nebylo divu, TST samo mělo více než dvě tuny. A mezitím se z TST začaly soukat zbraně, zatímco pomalu couvalo. Něco co vypadalo jako obrovský raketomet, pak dvě protitanková děla. Stvůra se zvedla ale to už na ni zbraňové systémy zamířily. A pak Fred vystřelil. Rakety zasáhly tělo a trhaly ho na kusy. Děla odtrhla stvůře paže, i se spáry.

Ale překvapivě stvůře končetiny okamžitě dorostly a rány se zacelily. Fred to ovšem zřejmě odmítl vzdát a pokračoval v palbě. George si všiml, že se stvůra zmenšuje. „Fyzika... zákon zachování hmoty, aha.“ řekl si potichu. Salva za salvou trhala stvůru. A pak se stalo něco, čemu nemohl uvěřit. Stvůra se proměnila v obrovského orla, a odletěla do dálav, vyhybajíc se dalším salvám.

„Kur**!“ zaklel si Ian. „To si ze mě děláte srandu. Ta svině nám prchla?“ Leona odvětila celkem trpce: „Alespoň jsme zachránili většinu civilistů.“ George se zeptal: „Co se vlastně stalo?“ „To vám i Walterovi řeknu na základně, abych to nemusela pořád opakovat.“ řekla a nedůvěřivě se rozhlédla. Na okamžik se jí zdálo, že zahlédla stín nějaké postavy na střeše, ale během mžiku zmizel. Leona se nejdřív chtěla zastavit, ale pak jí došlo, že ještě celá hodina před svítáním, tudíž je nesmysl, že něco mohla vidět. „Asi jsem paranoidní.“ pomyslela si.