Kronika Keronie 27. kapitola

Anotace: Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Abych vám to vynahradila, tak je kapitola dostatečně dlouhá a plná akce ;-). Zároveň bych jí chtěla věnovat Anne Leyyd za její krásné komentáře. Moc ti děkuji. Přeji pěkné čtení a omluvte prosím chybičky.

Sbírka: Kronika Keronie

Veronika ležela neklidně na posteli a sem tam rozhodila rukama, jakoby něco od sebe odháněla. Hlavou kroutila ze strany na stranu a nohama shodila přikrývku z postele na zem. Přestože v pokoji panovalo chladno, ona se neprobudila.
Okny do pokoje pronikalo jemné stříbřité měsíční světlo a zalévalo svou září celé Verunčino tělo. Ležela uprostřed postele v dlouhé tmavě modré noční košili, jejíž konec se při jejím neklidném spánku povystrčil a odhaloval tak její malá chodila, úzké kotníky a štíhlá lýtka. Dlouhé rukávy měla shrnuté u loktů a výstřih, jehož živůtek byl sešněrován k sobě, se uvolnil a odhaloval tak horní linii ňader. Pokožka v měsíční svitu působila křehce a průsvitně. Vlasy jí v divokém chuchvalci rámovaly obličej.
Z rohu pokoje ji sledovala postava ukrytá ve stínu, jejíž vlasy i tak prosvítaly tmou. Stála tam už nějakou dobu a uvažovala o tom, zda ji má vzbudit či nikoliv. Nakonec se rozhodla ji dál pozorovat a nezasahovat do snu, který se jí zdál.


Byla malé děvčátko a trhala luční kvítí, které rostlo kolem ní. Seděla uprostřed velké louky, jejíž hranici vymezoval porost listnatých stromů a dvě vrby, jež rostly v místech, kde se louky dotýkala řeka. Tráva jí sahala vysoko nad hlavu a motýli spolu s včelami lítali nad ní. Prodírala se trávou a hledala další květiny, které by se hodily na sváteční stůl. Také chtěla udělat radost mamince. Najednou zaslechla hluk, který vydávaly větve stromů, když je někdo hrubě lámal a prodíral se jimi. Opatrně se postavila na špičky prstů, aby se podívala co se to děje a rozhrnula nejbližší stébla trávy. Uviděla velkého černého koně jako uhel, který na svých bedrech nesl pyšně muže, jenž měl na sobě černé lesklé brnění, dlouhý černý plášť a u pasu se mu houpal velký meč. Muž s krutou tváří a světlými vlasy držel provaz, ke kterému byl přivázán klopýtající muž ve špinavém a děravém oblečení. Přestože jeho vzezření působilo uboze, jeho sličná tvář a hrdé držení těla vypovídalo o něčem jiném. Jezdec dojel do středu palouku, kde se ještě před chvíli nacházela i ona dívka, ale jakmile ho spatřila, odplížila se až na samý okraj, silně trhl provazem a muž přivázaný na jeho konci klopýtl a bolestivě dopadl na zem. Prostranstvím se nesl krutý výsměšný smích světlovlasého muže, při němž dívenkou projela vlna strachu. Velkýma široce rozevřenýma očima sledovala, jak jezdec seskočil z koně, přiblížil se k muži na zemi, chytil ho za jeho hnědé vlasy a prudkým trhnutím mu zvrátil hlavu dozadu. Neslyšela, co ten zlý muž říká, ale z úšklebku, co se mu rozlil na tváři při jeho slovech, pocítila děsivý strach z toho, co bude následovat. Nejraději by zavřela oči, nebo rovnou utekla, ale byla jako přikovaná na tom místě, kde se schovávala a nemohla se hnout. Jen bezradně sledovala klečícího muže a toho v brnění, jak bral do ruky velký těžký meč a jedním jeho máchnutím uťal hnědovlasému muži hlavu.


Vykřikla a prudce se na posteli posadila. Srdce jí divoce bušilo a byla zalitá studeným potem. Stále před očima viděla popravu onoho muže.
Vyděšeně lapala po dechu a zmateně se rozhlížela po potemnělé místnosti. Začínala se třást zimou, a proto se snažila najít přikrývku. Ležela na zemi, kam ji ve spánku shodila. Vylezla z postele a zachumlala se do ní.
Až poté si uvědomila měsíční světlo, které ji stále zalévalo svou září. Jako omámená přistoupila k oknu a sledovala noční oblohu, kde si jako pán veškerého nebe trůnil Měsíc. V Keronii jí připadal mnohem větší. Bylo vidět i pár hvězd, které měly dostatek sil, aby byly spatřeny v jeho záři. Už jako malá měla ráda pohledy na noční oblohu a na velký zářivý kotouč. Opřela se čelem o chladnou okenní tabulku a zavřela oči.
Snažila si vybavit, co se jí to vlastně zdálo. Pamatovala si, že byla malá holka, co viděla, jak nějaký muž usekl hlavu tomu druhému. Připadalo jí na tom místě něco povědomého. Jakoby ho už znala.
Soustředěním až krčila čelo ve snaze přijít na to, co jí to připomínalo.
,Jistě! Ty dvě vrby.‘
„Vrby…,“ zašeptala do nočního ticha.
Prudce otevřela oči.
Byla to ona louka, na kterou ji vzal Richard.
Najednou byla úplně probuzená. Myšlenky ji divoce vířily v hlavě a skládaly obraz toho, co to ve skutečnosti znamenalo. Musela si ale něco ověřit v knihovně a nemohla počkat do rána.
Otočila se, a aniž by stačila udělat byť jen jeden krok, narazila na překážku z masa a krve. Výkřik, který se jí dral z hrdal, udusila dlaň přitisknutá na její rty. Stačila se jen zhluboka nadechnout a ucítit známou kořeněnou vůni.
Vyděšeně koulela očima na postavu, která ji jednou ruku držela na rtech a druhou ji objímala v pase.
V měsíčním svitu poznala pana Neznámého. Ihned se jí vybavily ostatní zážitky, které s ním zažila a pro ni z nepochopitelných důvodů jí začalo být srdce ještě rychleji, ne strachem ale vzrušením.
Přestala sebou zmítat a snažit se osvobodit, protože věděla, že by si způsobila leda tak modřiny od jeho pevného sevření.
Ve světle, které na něj z venčí dopadalo, si ho mohla konečně pořádně prohlédnout. Jeho světlé vlasy získaly díky měsíčním paprskům stříbřitý nádech, jeho oči byly jako čisté stříbro a jeho rty byly stále přísně sevřené, jakoby on věděl něco co ona ne.
Jak mu tak zpříma koukala do očí, její vzrušení ji pomalu přecházelo, místo něj ho vystřídal pomalu se plížící strach. Jakoby poznal, co se jí honilo hlavou a na tváři se mu usadil výsměšný úsměv. Vypadal jako divoká šelma těsně před útokem na nic netušící oběť. Připadala si jako malý králíček před obrovským lvem.
Zachvěla se, ale zima za to nemohla. Byl to strach, který se jí postupně rozléval po celém těle. Srdce jí začalo opět splašeně bušit a dech se jí zadrhával v hrdle.
Jeho oči sklouzly na její mírně pootevřená ústa, když z nich sundal svou dlaň. Volnou rukou ji chytil v zátylku za vlasy a mírným tahem jí zaklonil hlavu.
Věděla, co se chystá udělat. Neměla šanci tomu uniknout.
Sklonil se k ní a políbil ji na rty. Nebyl to žádný prudký vpád, bylo to jemné a něžné, takové, jaké by od tohoto člověka nikdy nečekala a proto jí to vždy překvapilo.
Svými rty jemně dobýval ty její. Jeho něžné dotyky pomalu rozpouštěly ten strach, co se v ní před chvíli usadil. Nepokoušel se proniknout dovnitř, jen stále kroužil po rtech. Když ji políbil koutek úst, její rty se zachvěly. Snažila se nespolupracovat, ale její vůle byla slabší než její tělo. Cítila narůstající vášeň a měla v úmyslu mu polibky oplatit. Ale než dostala šanci, odtáhl se od ní.
Zmámeně na něho hleděla a snažila se vzchopit. ,Tohle přece nejsem já,‘ říkala si v duchu. ,Vždyť ho neznám. Jak mě mohlo jen napadnout, že mu ten polibek oplatím?‘ Bědovala dál.
Pan Neznámý pustil její vlasy a špičkami prstů ji pohladil po linii tváře, až jí zastrčil za ucho uvolněný pramínek vlasů. Jeho tvář už nevypadala tak přísně a ona se snažila uklidnit své splašené srdce a přinutit rozum, aby začal opět spolupracovat.
„Kdo jsi?“ byla schopná se zeptat na první věc, která ji napadla.
Ten jen pozvedl jedno obočí, ale k odpovědi se neměl.
„Vím, že jsi jeden z bratří. Jinak bys nemohl být zde.“
Ani se nepohnul, jen na ni zíral a čekal, co dál řekne.
„Nepamatuju se, že bych tě viděla na slavnostní hostině, ale bylo tam hodně lidí, mohla jsem tě přehlédnout.“ Na chvíli se zamyslela. „Vždy jsem tě viděla pouze ve stájích a v noci v mém pokoji. Nikdy jsem tě jinde nepotkala. Proč?“
„Třeba proto, má paní, že jsem nechtěl být viděn,“ odpověděl potichu.
Jeho hlas slyšela naposled ve stáji, když ji hledal Marcus. Tehdy byl rozkazovačný a výsměšný. Dnes byl tichý a klidný.
„Proč za mnou chodíš v noci do pokoje? Proč mě líbáš? Kdo další ví o té tajné chodbě?“ zahltila ho svými otázkami.
Veronice se zdálo, že se mu v očích objevily jiskřičky veselí, ale nebyla si jistá, neboť v záři Měsíce se celý jakoby třpytil.
„Tajnou chodbu vybudovali zároveň při stavbě celé Melhoky. Jsem si jist, že Rada starších i Mágové o ní ví. Mezi bratry se traduje legenda, že někde na Melhoce se nějaká tajná chodba nachází, ale nikdo z nich zřejmě netuší, v kterém pokoji.“
„A dál?“ vyzvídala, neboť se odmlčel, aniž by odpověděl na ostatní otázky.
Opět se jí zadíval na ústa a palcem přejel po jejím spodním rtu. Cítil zachvění, které jí projelo, a pousmál se.
Toto jednoduché gesto, jí opět zvýšilo krevní tlak.
Sklonil se k ní a zašeptal do ucha: „Musím odpovídat, má paní?“, které poté slaboučce políbil. Pokračoval dál po linii čelisti, až došel ke rtům.
Sváděla vnitřní boj. Jeho polibky jí byly velmi příjemné, ale zároveň toužila dovědět se pravdu. Jakmile jí chtěl políbit na rty, uhnula hlavou a zapřela se dlaněmi do jeho hrudníku. Sice to nemělo ten požadovaný efekt, ale aspoň ho to zarazilo.
„Přestaň prosím,“ byla schopná zašeptat.
Opřel si o její čelo to své a chvíli tak zůstal. Veronika doufala, že už nebude pokračovat. Sice její tělo chtělo něco jiného, ale její mysl a vůle opět přebraly vedení. Byla tedy schopná znovu rozumně uvažovat.
Odtáhl se od ní a zároveň ji i pustil ze svého objetí. Ustoupila od něj a zády narazila na okno, které ji nepříjemně chladilo. Ale vše bylo lepší, než být moc blízko něho.
Dívala se mu do očí a mlčky žádala odpověď.
Odvrátil se od ní, když odpovídal. Sledoval raději noční oblohu.
„Nemohu ti sdělit, proč jsem zde. Jen ti mohu říct, že je to součástí mého úkolu.“
Více se od něj nedověděla, ale přesto začala uvažovat o tom, co to mělo znamenat. V duchu si přehrávala vše, co se za svůj pobyt zde naučila. Všechny své rozhovory s Malcolmem, Arturem, Richardem a Sebastianem. Postupně jí začínalo docházet, o co se tu asi vlastně jednalo.
„Máš mě za úkol chránit v noci, že ano?“ podívala se na něj a viděla, jak před jejím pohledem uhnul a opět se zadíval na Měsíc.
„Richard a Sebastian mě chrání přes den, ty přes noc!“ řekla zvyšujícím se hlasem a zabodla do jeho hrudi ukazováček.
„To si myslíte, že se o sebe nedokážu sama postarat? Že jsem nějaké dítě, které je třeba ve dne v noci hlídat?!“ stále zvyšovala hlas a dál zabodávala prst do jeho hrudi.
„Tak abys věděl, jsem dospělá rozumná žena, která ví, co dělá. Nepotřebuju kolem sebe žádné prince v nablýskané zbroji, co se ode mě nehnou ani na krok!“
„Když jsi teda tak dospělá a rozumná, tak mi pověz, co bys dělala v té stáji, kdybych tam nebyl a našel by tě Marcus? Hm? Tak pověz!“ zvýšil pro změnu hlas on a zabodl do ní své stříbřité oči, které jakoby samy od sebe zajiskřily.
„Co by mi asi tak udělal? Mě? Budoucí královně?“ nedala se zastrašit jeho pohledem.
„Možná jsi budoucí královna, ale jsi také žena! Marcus by nebral ohledy na to, jestli ho chceš či nikoliv, prostě by si tě vzal i násilím. Tohle bys chtěla?“ chytil ji za ramena a zatřásl s ní.
Ona na něj vyjeveně hleděla a docházela jí slova.
„A-a-a… co ostatní bratři?“ Zakoktala se při představě toho, co by se ji opravdu mohlo stát.
„Najde se jich zde pár, co se k ženám nechovají příliš pěkně. Nepřála by sis je potkat.“ Už s ní netřásl, ale dál ji držel za paže.
Povedlo se mu v ní vzbudit strach. Myslela si, že ji na Melhoce už nemůže nic hrozit, ale opět se přesvědčila o opaku.
Poraženecky svěsila hlavu a povzdychla si.
„Ví o tom Richard? O Marcusovi?“
„Ne, jen Rada starších.“
Úlevně vydechla. Obávala se toho, co by mu asi Richard provedl.
„A ví o tobě?“ řekla zvědavě a zvedla hlavu, aby se na něj podívala.
„Ne a taky to tak zůstane, ano?“ zavrčel a opět jí silně stiskl paže.
„Dobře.“ Byla zaskočena tou silnou negativní reakcí, kterou tato neškodná otázka u něho vyvolala.
Pustil její ramena, otočil se a vydal se k ústí tajné chodby. Ještě než zmizel za gobelínem, otočil se na ni a promluvil: „Měla by ses vyspat a rozhodně ti nedoporučuji procházet se sama v noci po Melhoce, rozumíš?“ nečekaje na její odpověď odešel.
Ještě několik sekund sledovala těžký gobelín, poté s povzdechem usedla na kraj postele a jala se přemýšlet. Rozhodně neměla myšlenky na to, aby šla spát. Stejně by neusnula.
,Proč se vždy zapomenu zeptat, jak se jmenuje? Pokaždé mě dokáže úplně rozhodit.‘
Zabalila se pevněji do přikrývky, neboť ji bylo čím dál tím chladněji.
,Musím se dostat do knihovny, ještě dnes v noci. Ale co když někoho potkám? Co pak?‘ Uvažovala v duchu a předešlý požadavek jejího nočního návštěvníka nebrala v potaz. ,Knihovna je stejným směrem jako kuchyň, mohla bych se vymluvit na žízeň nebo že jsem dostala hlad,‘ napadla ji spásná myšlenka.
Pousmála se. Žádný muž ji nebude omezovat. V zacházení s mečem se zlepšila, kdyby ji někdo napadl, uměla by se chvíli bánit a svým křikem by jistě pak někoho přivolala.
Vyskočila rozhodně na nohy a shodila ze sebe přikrývku. Přešla k židli, kde měla položené včerejší oblečení a v rychlosti se oblékla. Nezapomněla si k pasu připnout meč a přehodit přes ramena její dlouhý tmavomodrý plášť.
Takto zahalená se vydala ke dveřím a opatrně odsunula závoru, kterou tam každý den před spánkem dávala.
Měla štěstí, že dveře byly v pantech dobře naolejované a ani jednou nezaskřípaly. Opatrně vykoukla na chodbu a kromě pár loučí, které osvětlovaly jen malý prostor kolem sebe, nikoho nezahlédla. Zavřela za sebou tiše dveře a vydala se do nitra skály.
Světlo jí poskytovaly jen louče, které byly rozmístěny na zdech, ale v dost velkém rozestupu od sebe takže byla nucena procházet místy, kde byla úplná tma. Měla štěstí, že do knihovny chodívala každý den a byla tak schopná najít cestu i ve tmě. Našlapovala tiše a snažila se nedělat moc hluku. Pokaždé, když procházela kolem nějakých dveří, zadržovala dech a na rozcestích nejistě nakukovala do dalších chodeb.
Konečně se blížila ke dveřím, které vedly do knihovny. Už jí zbývalo projít jen kolem jedné boční chodby a bude tam. Opatrně do ní nakoukla a opět nic nezahlédla. Nesvítila v ní totiž žádná louče. Potichu jako myška se proplížila kolem jejího ústí a když už byla skoro u dveří, zaslechla za sebou šramot.
Prudce se otočila a uviděla velký tmavý stín, který se k ní blížil. Poslední louče, která byla na chodbě, mu svítila do zad, takže neuměla říct kdo to je.
Srdce měla strachy až v krku a svůj tep slyšela v uších.
Než stačila cokoliv udělat, byť i jen pomyslet na útěk, stín se přiblížil až k ní a zahnal ji tak do kouta. Zastavil se metr od ní, tvář měl schovanou ve stínu, a díky své výšce Veroniku úplně zastínil a do míst kde stáli tak neproniklo nic ze slabé záře louče.
Cítila pach potu a vína. Zvedal se jí z té kombinace žaludek. Bylo jí jasné, že narazila na jednoho z bratří a ještě než stačila promluvit, uchopil ji ten muž bolestivě za ramena, přitáhl si ji blíž k sobě a promluvil.
„Copak to tu máme?“ jazyk se mu lepil na patro a před jeho dechem musela odvrátit hlavu.
„Ztratila ses, holubičko? Nechtěla by si pohrát?“ pustil její paže, aby se vzápětí jeho velké chtivé ruce dotkly jejího pasu a posouvaly se na její hýždě.
Snažila se vykroutit a bušila mu svými pěsti do hrudi, ale nemělo to žádný efekt.
„Co je zas tohle?!“ při svém ochmatávání narazil na její meč.
Veronika úplně ztuhla. ,Jak jsem mohla být tak pitomá a zapomenout na něj?‘ Nadávala si v duchu. ,Jak se k němu teď dostanu?‘
Začala ho hladit po hrudi a jednou rukou ho pohladila po tváři a zašeptala: „Co kdybychom šli někam jinam? Kde budeme mít víc soukromí?“ doufala, že to znělo aspoň trochu svůdně. Podobnou scénu viděla kdysi v nějakém seriálu a doufala, že jí taktéž pomůže, jako hlavní hrdince.
Muž přestal uvažovat nad tím, co to našel u jejího pasu a vidinou toho, že si dnes v noci užije, ji chytil za ruku a začal táhnout do oné boční chodby, co byla nejblíže knihovně.
Veronika klopýtala za ním, jak spěchal. Z chodby sem dopadal jen nepatrný svit jediné louče, a čím pokračovali dál, nastávala stále větší a větší tma, až skoro nic neviděla. Uvažovala, jak rychle se z deště dostala pod okap. ,Co si teď počnu?‘
Muž najednou prudce zabrzdil a ona narazila setrvačností do jeho zad. Pak uslyšela známý hlas a její malá dušička se zachvěla radostí. ,Přece jen se z toho dostanu,‘ zadoufala.
„Co to schováváš za zády, Marcusi?“
Marcus? Vůbec jeho hlas nepoznala.
„Uhni mi z cesty!“ zavrčel Marcus a ohnal se po něm pravačkou, ale Verunčinu ruku nepustil. Cítila, že tam bude mít zítra pořádnou modřinu a doufala, že bude taky jediná.
„Ale, ale, ale. Ty se chceš prát? Se mnou?“ popichoval ho hlas. Přes Marcusova záda na něj neviděla, ale podle tónu hlasu poznala, že se právě vyzývavě šklebil.
„Na to teď nemám čas!“ odsekl a znovu se po něm ohnal, ale neodhadl sílu, kterou do toho vložil a levačkou, kterou stále držel Verunčinu ruku, prudce zamával. Aby udržel rovnováhu, pustil její ruku a ona tak doslova odlétla na protější stěnu, kde se hlavou udeřila o zeď a bezvládně sjela na zem.
Marcus si neuvědomoval, co se dělo za jeho zády, ale jeho protivník ano. Nedal mu možnost cokoliv podniknout a jednou dobře mířenou ranou do obličeje Marcuse omráčil. Nechal ho ležet na zemi a přispěchal k Veronice.
Byla stále v bezvědomí. Uchopil ji do náruče a rychlým krokem směřoval do jejího pokoje. Použil málo používané a skoro neosvětlené chodby a nakonec do pokoje vstoupil tajnou chodbou. Bylo důležité, aby je nikdo neviděl spolu.
Položil ji na postel a přešel ke krbu, kde rozdělal oheň. Pak se vrátil k Veronice a usedl na kraj postele a začal jí ohmatávat hlavu a zkoumat zranění. Našel místečko vzadu na hlavě, kde bylo trochu zaschlé krve a rýsující se boule.
Mohl si oddychnout. Obával se, že to bude horší.
Ze džbánu na komodě odlil do mísy trochu vody a vzal kousek čistého plátna a jal se ošetřit jí ránu.
Když ránu zbavil veškeré krve a odložil mísu na zem, zadíval se jí do tváře. Už nějakou dobu byla při vědomí a pozorovala ho, byl si toho dobře vědom.
Dívala se mu do očí a zašeptala: „Děkuji.“
„Jak se cítíš? Udělal ti něco dalšího?“ mluvil na ni pomalým klidným hlasem, jakoby se vůbec nezlobil na to, že porušila jeho nařízení. Veronika se cítila o to hůř, než kdyby na ni křičel.
„Budu v pohodě,“ nevydržela dívat se mu do očí a raději je sklopila.
Chystal se zvednout a odejít, ale Verunčina ruka ho pevně chytila za předloktí a byl nucen si sednout zpátky.
„Neodcházej, prosím. Já-já… nechci zůstat sama,“ zašeptala. „Zůstaň tu prosím, dokud neusnu.“
„Dobrá,“ řekl, jakoby to byl úplně normální požadavek a nedal na sobě znát jakékoliv překvapení či nechuť. Byla mu za to vděčná.
Posunula se doprostřed postele, aby mu udělala místo. Ten se pohodlně posadil a opřel se o kupu polštářů. Přitiskla se k němu a pravou rukou ho objala. Oba je přikryl přikrývkou a začal ji uklidňujícím způsobem hladit po vlasech.
Myslela si, že nedokáže usnout, ale už během pár minut spala a vůbec netušila, co se honilo hlavou jejímu společníkovi. Ten přemýšlel nad nejpomalejšími a nejbolestivějšími způsoby smrti, které se mohou přihodit. Taková otrava jídlem byla nenápadná a bolestivá. Chmurně se pousmál. Marcus by si měl dát pozor na to, co bude v následujících dnech jíst.