Kruh - kapitola třináctá

Anotace: Tak! A je tady třináctka! Staří známí, Runy, Únik a Raven! Přeji hezké čtení všem oddaným čtenářům (:-)) a předem díky za komentáře!

Sbírka: Kruh

Konečně měla pocit, že ustupují, nebo alespoň že jich ubývá. Každopádně věděla, že pokud bude nadále uvolňovat takové množství síly tak se zhroutí, ale to by v téhle situaci znamenalo jistou smrt. Vlastně se posledních pár chvil držela za jeho zády a sledovala napjaté svaly. Znovu se rozmáchl světlou sekerou, potil se. Zajímalo jí, jak je možné, že na jeho kůži není ani kapka krve, jak jeho, tak zplozenecké a pak si toho všimla. Když jedním, táhlým seknutím rozetnul další podivnou zbroj. Hustá, tmavá krev, která vyšplíchla z rány, se od jeho holé kůže odrazila a pokropila jeden z všudypřítomných trsů trávy. Jak je to jen… zahlédla, jak muž s tím masivním mečem poklekl, z těla mu trčela podivná zbraň. Kolem něj se míhaly dva stíny, které rozhodně nepatřily zplozencům. Skrz noční šero je rozeznávala jen stěží.
„Musím jim pomoct!“ zakřičela na Ravena, který právě zápolil s další vrčící zrůdou, jednou z posledních.
„Hlupačko!“ procedil skrz zaťaté zuby černovlasý muž a udeřil zplozence rukojetí sekery přímo do vrásčitého obličeje.

Držela se okraje lesa, zplozenci si jí nevšímali. Prudce zahnula doprava, až se za ní tmavý plášť se šustěním zavlnil. Když konečně doběhla ke klečícímu muži, který se stále držel za bok a jeho dvěma ochráncům, vyčerpaně vydechla. Trojice k ní stála zády, zjevně si nikdo z nich dosud nevšiml její přítomnosti. Neváhala a přiklekla k raněnému, ten vyděšeně vykřikl, když jí ale neshledal zplozencem, uklidnil se. Na druhův výkřik však okamžitě reagovali jeho dva společníci. Necelé dvě stopy od její tváře na ní mířil šíp, jehož hrot se zlověstně lesknul v měsíčním světle. Navíc se nemohla zbavit pocitu, že velmi blízko jejího zátylku se nachází čepel dýky.
„V pořádku… to, to je, pomoc.“ ztěžka oddychoval muž v plátové zbroji. Luk se okamžitě odklonil a šíp na nic nečekaje, proklál krk nejbližší příšeře. Shodila ze zad svůj baťoh a zuřivě se v něm začala přehrabovat, vytáhla malý váleček z tmavé hmoty a bez varování mu jej strčila před obličej.
„Skousnout!“ rázně přikázala muži s bradkou. Byl to člověk a o dost starší než ona… kdyby podobně rozkázala v jakékoliv jiné situaci, tak by asi následovalo zbičování nebo zmlácení. Teď ale nebyl čas na zdvořilosti. Raněný uposlechl. To co se chystala udělat, bude velmi, velmi bolestivé. Stvořitel žehnej obchodníkům v Lotheringu kteří měli všeho krom jídla víc než dost a to aby si válečník překousl jazyk, opravdu nechtěla. Napřímila se a s naprostou něhou uchopila kopí. Všimla si, jak jí člověk odvážně sleduje, ona se ale na to nemohla dívat, proto zavřela oči. Vší silou škubla, z rány se okamžitě vyvalila krev. Neměla dost odvahy, aby se mu podívala do tváře, raději sledovala otevřenou ránu, což se neukázalo jako nejlepší nápad, okamžitě pocítila tah v krku. Sesunula se na zem, jen stěží zbavila muže břišní části plátů a v magickém gestu sepjala ruce nad ránou, voják mezitím ztratil vědomí. Asi to tak pro něj bylo lepší, hned by si to s ním vyměnila. Znovu zavřela oči a v mysli začala odříkávat kouzelné postupy, které měla už dávno hluboko zakořeněné v paměti. Moc many už jí nezbývalo, pokud to přežene, budou následovat mdloby. Pootevřela jedno oko a zkontrolovala své snažení, následovalo však jen zklamání. Rána se ani trochu neuzavřela, ani krve neubývalo. Zoufale zamručela, střelec se na ní znepokojeně zadíval… až teď si všimla, že je to také elf, její pozorovací schopnosti očividně opravdu teď za moc nestály. Avšak někoho jí připomínal, nesetkali se už někdy?
Horká krev, která jí začala stékat po rukou, zapůsobila jako návrat do reality. Další pokus, další neúspěch. Bezmocně sevřela dlaně v pěst.

„Pomoz mi!“

Její levou ruku pokrylo světlo, chladivá, modrá záře. Světélkující runy z dlaně se rozšířily až na paži, což jí mírně šokovalo. Vítr, který se znenadání zvedl, jí shrnul kápi z obličeje a rozčechral tak plavé vlasy, z nichž jako dva malinké růžky vykukovaly elfí uši. Každá z žil teď pulzovala znovunalezenou energií, které toužila po tom, být uvolněna. Napnula ruce, pod tlakem, jenž hrozil, že její svaly budou roztrhány. Z dlaní vytrysklo modré světlo, které jako obvaz omotalo vojákovo ploché břicho. Záře byla tak oslňující, až přitáhla pohledy střelce i postavy v kápi.
Poslední kapky kouzelné energie dopadly na jeho tělo, kouzlo bylo u konce. Runy se pomalu stahovaly opět do středu dlaně, magické znamení kruhu se ještě několikrát zatočilo, než úplně vyhaslo. Zalapala po dechu, síla jí opustila. Byl to snad nadlidský výkon. Hlava se jí zatočila, i když klečela. Bezvládně se svalila vedle ležícího kavalíra.

Jezero… překrásné, modré, čisté jezero, uprostřed nádherných hor. Břeh byl nedaleko, dokonce viděla jak se na okraji lesa pase stádo kolouchů. Slunce zářilo, cítila na tváři jeho laskavý, hřejivý dotyk. A přesto bylo všechno jako za závojem mlhy, podívala se pod sebe. Právě jí kolem nohou proplavala třpytivá ryba.
„Dokázala jsi to…“
„Díky tobě.“ odpověděla dívka v sněhobílých šatech, ovázaných zlatou stuhou v pase. Se světlými vlasy, které díky slunečním paprskům zářily a očima tak azurovýma, že i nebe jí závidělo.
„Jsem jen prostředkem tvé síly, Amawel.“
Elfka bosou nožkou rozčeřila vodní hladinu, roztáhla ruce a vychutnávala si letní den.
„Jako já jsem tvýma očima.“
Muž, který nabýval, až do teď jen nejasných obrysů nyní byl mladým člověkem s rozcuchanými, bílo-šedými vlasy a stejně zabarvenýma očima. Oblečenou měl jednoduchou bílou suknici, která mu sahala až po kotníky, ovázanou v pase stejnou stuhou jako měla dívka. Část holé, atleticky formované hrudi, mu pokrývaly tajemné runové obrazce, ne nepodobné těm, které ukrývala čarodějčina dlaň.
„Tak takhle ty vypadáš?“. Udělala několik kroků směrem k němu, doteky jejích chodidel za sebou zanechávaly nepatrné kruhy, které se s vlněním rozbíhaly po jinak klidné hladině jezera.
„Takto bych vypadal, kdybych pocházel z tvého světa. Ano, to je moje podoba.“
Na chvíli ji napadlo, jestli by takhle vypadající člověk mohl vůbec existovat… Slitování.
„Bylo to jiné. To spojení…“ zamračila se. „Dal jsi mi víc síly, že?“
„Ano,“ kývl. „Čím déle jsme spojení, tím více síly ti mohu poskytnout.“
„Jak moc…“
„Já sám nevím, Amawel.“ zodpověděl nedokončenou otázku. „Jsi silná bytost.“
Další člověk, který o ní uvažuje jako o „bytosti“ a ne jako o elfce, i když, on vlastně ani nebyl člověk, takže to možná chápala... možná.
„Tohle místo.“ začala znovu dívka, tentokrát se ale neobtěžovala pokládat žádnou otázku, neboť věděla, že je to zcela zbytečné.
„Jsem vytvořil z tvých myšlenek a přání.“
Její pohled byl v tu chvíli naprosto všeříkající. „Když jsme spojení a já mohu nahlédnout skrz tvůj zrak, vidím všechny tvé vzpomínky, myšlenky, pocity…“
Muž se tvářil pořád klidně a pokojně, což jí znervózňovalo.
„Vím, že ho miluješ.“
„To je hloupost.“ odpověděla pobaveně dívka a zvonivě se zasmála, přičemž teatrálně mávla rukou.

„Amawel!“ zakřičel a odstrčil dvě klečící postavy, aby se k ní dostal. Chytil dívku kolem ramen a jemně s ní zatřásl. „Amawel! Co je ti! Amawel!“
„Myslím, že jen omdlela.“ ozval se elf, který stále držel v rukou luk, klečící vedle svého společníka. Po ráně nezůstala sebemenší stopa, ani jizvička. Jemně jí pohladil po tváři, měl o ní takový strach. I když jinak velmi světlé vlasy byly zašpiněné, stejně jako její tvář, byla pořád krásná, jako když jí poprvé uviděl. Vlastně ho napadlo, že se teď situace docela komicky obrátila. Až teď od ní odtrhl oči a rozhlédl se, kromě elfa tu byla i poměrně mladá dívka s hnědými vlasy staženými do ohonu. Ve tváři měla poměrně přísný výraz, kterému mírně šikmé oči spolu se snědou pletí dodávaly cizokrajný, až přímo exotický vzhled. Nemohl si nevšimnout jejího šedého pláště, který pod sebou ukrýval zbroj z draze vyhlížející kůže stejné barvy.
„Já… jsem Christianne.“ Vykoktal, při pohledu na elfa, jenž si právě přehazoval svou zbraň přes rameno.
„Rion…“ odvětil s úsměvem lukostřelec.
„Tohle je Gabrielle…“ poukázal prstem na ženu, která jim nevěnovala takřka žádnou pozornost a soustředila se pouze na dva bezvědomé.
„Myslím si, že vám můžeme poděkovat za záchranu.“
„To ona!“ napůl zoufale a napůl obdivně se zadíval na dívku.

Poděkoval větvi, že mu tak dobře posloužila a nechal jí znovu spočinout v trávě. Pomalým a jistým krokem procházel kolem zplozeneckých mrtvol. Tahle nesmyslná bitva byla dobrou zkouškou jeho schopností. Avšak mnohem jednodušší by bylo se jí vyhnout, než zbytečně ztrácet čas… Tady v pustině se ty zrůdy vyskytovaly pořád a celkem často, tedy v menších skupinách. Zvláštní byl jen ten emisar. Překvapilo ho, že si s ním poradila tak rychle, popravdě to asi bylo jenom díky tomu, že zrovna nedával pozor. Byla hloupá, ale rozhodně na tom nebyla tak špatně, jako rozmazlenec. Na druhou stranu nemohl říct, že by na něj to světelné představení neudělalo dojem. Když dorazil ke shromážděné pětici, unaveně se opřel o strom a sledoval je. Muž ve zbroji s odkrytým břichem vypadal jako válečník, který už prošel mnoha bitvami, jeho dva společníci vypadali na první pohled podobně. I když ta žena v plášti byla mladá, její bojové schopnosti a zacházení se zbraněmi byly neuvěřitelné. Rychlost, kterou vyvinula při odstraňování nestvůr, byla impozantní.
„Vrátí se… dřív nebo později se ty zrůdy vrátí.“ řekl znuděně a otočil se k odchodu, nečekaje na ostatní.

„A tohle je Raven…“ zašeptal jízlivě mladík.