Kronika Keronie 29. kapitola

Anotace: Kapitola je věnována všem těm, kteří tipují. Děkuji vám. Okolnosti okolo Richardova chování se čím dál více komplikují. Co ho k tomu vede? A jaký skvělý nápad Veronika dostane? Přeji pěkné čtení a omluvte prosím chyby v textu.

Sbírka: Kronika Keronie

Po obědě, na který ani jedna neměla příliš chuť a spíš se v jídle nimraly, uložila Veronika Anabel do své postele. Pořád vypadala duchem mimo a unaveně. Po ujištění, že se Veronika nezlobila a nevadilo jí, že si Anabel na chvíli zdřímne, se služka trochu uklidnila a podařilo se jí po krátké době usnout.
Veronika ale klidná rozhodně nebyla. Pochodovala po pokoji od okna ke dveřím a zase zpátky. Ale kvůli spící Anabel musela našlapovat měkce a tiše a požadovaný efekt uklidnění tak ztrácel na účinnosti.
Raději se posadila zpátky do křesla a nechala svou mysl, aby zpracovala vše, co jí Anabel při obědě dovyprávěla a aby ji sama napověděla, jak tuhle prekérní situaci vyřešit.
Rozhodně neměla šanci změnit nynější situaci. Aspoň v této chvíli. Až bude královnou, bude mít tu moc, ale teď ne. Štvalo ji to, protože nemohla nic dělat. Jen sedět a přihlížet tomu, co se kolem ní dělo. Připadala si bezradná.
Frustrovaně si povzdechla. Opřela se pravou rukou o područku křesla a podepřela si jí bradu. Ukazovákem zamyšleně vyťukávala na líci smyšlenou melodii a očima sledovala ohnivý tanec v krbu.
Vůbec netušila, co má teď dělat. Stejně by ji nikdo neposlouchal. Mohla být třeba i císařovna, ale pokud jí nebude svěřená moc do vlastních rukou, budou za ni rozhodovat jiní. Například Malcolm spolu s Radou starších.
Věděla, že situace zde na Melhoce nebyla ideální, ale až Anabel ji otevřela oči. Ona ty náznaky sice viděla, ale nebyla si je schopna dát dohromady.
Společnost byla v Keronii jasně patriarchální. Ženy byly na okraji společenství a podle všeho neměly na růžích ustláno. Jejich manžel, otec či jiný muž, pod jehož střechou žily, rozhodovali o jejich životě, práci, prostě o všem. Ženy se nemohly v ničem svobodně rozhodnout, nic podnikat, vše bylo podřízeno mužům.
Na Melhoce situace zřejmě nebyla tak tristní jako jinde, ale i to vypovídalo o stavu společnosti, jejíž se má stát královnou.
Kdyby byla muž, nemusela by se obtěžovat s nějakým hledáním té zatracené skříňky. Ale jelikož není a otěže ve společnosti drží opačné pohlaví, tak musí.
Proč si jen myslela, že zde na Melhoce bude situace jiná? Že vzdělaní bratři pod vedením Rady budou mít přece jen větší snahu chovat se k druhému pohlaví lépe? Opět se ukázala její naivita a její optimistické pohlížení na okolní svět.
Znaveně zavřela oči a doufala, že tepající bolest v hlavě, která ji začínala opět trápit, brzo poleví.
Jediným řešením zoufalé situace je nalezení oné skříňky a poražení Gorana. Jenže to se lehce řekne, než udělá. Učení jízdy na koni by mohla považovat za ukončené, věděla jak se Aladar ovládá a další zkušeností získá jen praxí. Problémy nastávaly v šermu. Nečekala, že po první hodině bude vše chápat a umět, ale připadalo jí, že její pokrok byl velmi pomalý. Když nezvládne boj s mečem, Rada starších ji nepustí na výpravu za skříňkou.
Bude to muset vše vydržet a zatnout zuby. Nic jiného jí nezbývalo. Zároveň bude muset být opatrná. Po dalším zážitku s Marcusem a jemu podobnými rozhodně netoužila. To ovšem znamenalo, že přes noc bude zůstávat v pokoji a přes den nikam nebude chodit sama. Což jí bylo proti mysli. Neuměla si představit, že zde bude zavřená jako Pták Ohnivák ve zlaté kleci.
Bylo to tak sice úplně od začátku jejího pobytu zde, ale ona si to plně uvědomila až teď. Byla prakticky vězeň. Měla malou míru volnosti v rozhodování, ale nedělala si iluze, že by ji samotnou pustili projet se na koni do údolí. Jediné, o čem mohla svobodně rozhodnout, bylo, jak stráví den. Malcolm jí sice mohl sdělit, čemu se měla věnovat, ale pochybovala, že by ji přinutil násilím či jinými prostředky ke spolupráci kdyby odmítla.
Tím si byla jistá. Byla sice žena, ale naštěstí pro ni, byla pro ně nesmírně důležitá. Potřebovali ji.
Toto uvědomení si situace a zhodnocení jejích možností jí zabralo skoro hodinu. Z přemýšlení ji vytrhlo až zašustění látek a pohyb na jejím lůžku. Vstala z křesla a přisedla si na okraj postele. Pozorovala pomalu se probouzející komornou a přála si, aby nemusela ve svém mladém věku zažít tolik bolesti.
Když Anabel poprvé otevřela oči, uviděla v nich Veronika nejprve zmatek a poté děs.
„Jen klid, Anabel. Jsi u mě v pokoji. Nemusíš se ničeho bát,“ konejšila ji a s uspokojením sledovala, že se její komorná uklidňuje. Ale do očí se jí nepodívala. Zírala na strop a její tváře se zalily červení.
V rychlosti se posadila a snažila se vstát, ale Veronika ji chytila za rameno a zatlačila ji zpátky.
„Klidně ještě lež, mě to nevadí.“
„To nejde, má paní. To se nesluší,“ znervózněla Anabel a očima neklidně těkala po pokoji.
„Nemusíš se bát. O tom o čem jsme se spolu bavily, nikomu neřeknu.“
Nejistě se na svou paní podívala a jen zakývala hlavou. Poté ji Veronika pustila a ona se ihned z postele vyhrabala pryč. Před odchodem z pokoje se na svou paní stydlivě pousmála a zašeptala: „Děkuj, má paní,“ a byla pryč.
Veronika se vrátila ke krbu, ale do křesla si nesedla. Přistoupila co nejblíže k ohni, neboť doufala, že zažene chlad, který se jí usazoval v nitru. Její vztek a zuřivost nad touto situací nahrazoval smutek.
Z jejích pochmurných myšlenek ji vysvobodilo zaklepání na dveře, které se poté ihned otevřely.
Pro její rozjitřenou mysl a špatnou náladu to byl pomyslný vrchol všeho.
„Doufám, že máš patřičný důvod k tomu, abys vpadl do mého pokoje, aniž bys vyčkal na pozvání, Richarde,“ pronesla mrazivě a nepřátelsky se na něho zadívala.
Viditelně na prahu zaváhal, ale nedal se odradit jejím postojem a vstoupil do místnosti zavíraje za sebou ihned dveře. Neměl se však k tomu, aby jí sdělil, proč přišel, jen se na ni zadumaně díval.
Veronice došla trpělivost. Naštvaně se k němu pomalu přiblížila a dala si ruce v bok.
„Jsi hluchý? Co chceš!“ nebrala si servítky. Nezapomněla na jeho chování poslední dobou a to co předvedl v knihovně a poté na chodbě ji dovolovalo se k němu chovat ne moc přátelsky.
„Nesluší ti, když se mračíš, má paní,“ pronesl klidným tichým hlasem a pousmál se jedním koutkem úst.
Zamračila se ještě víc a málem by ho i udeřila, kdyby se na poslední chvíli neovládla. Místo toho zatnula ruce v pěst a otočila se, aby přešla k jednomu z oken, kde doufala, že nalezne trochu klidu. V jeho blízkosti se jí v poslední době klidu nedostávalo.
Příroda za oknem jí poskytla na chvíli rozptýlení. V popoledním slunci mohla shlédnout celé údolí jako na dlani. Řeka se nádherně třpytila a spolu s několika odstíny zelené barvy všemožného rostlinstva vytvářela skvělou kompozici. Zatoužila si tuto scenérii namalovat. Ihned si ale v duchu povzdychla, neboť její malířské umění stálo za starou bačkoru a namalovat tuto krásu by nikdy nezvládla.
Vycítila jeho přítomnost ještě předtím, než promluvil. Neslyšně se přesunul za ní a stál těsně za jejími zády. Byla si jistá, že kdyby se otočila, narazila by do něj.
Její tělo se jako odpověď na jeho počínání napjalo. Založila si ruce pod ňadry a očekávala, co jí řekne.
„Nechtěl jsem tě rozčílit, má paní,“ zašeptal svým sametovým hlasem, „omlouvám se.“
Jeho hlas ji hladil jako letní vánek a zanechával ji nerozhodnou. Netušila, proč na jeho přítomnost a zvlášť na jeho hlas tak reagovala. ,Jako přerostlá puberťačka,‘ povzdechla si v duchu.
„Ale podařilo se ti to,“ odpověděla po chvíli, až si byla jista svým nezadrhujícím se hlasem.
„Co to do vás se Sebastianem v knihovně vjelo? Chovali jste se jako dva žárlivci.“ Otočila se, aby viděla jeho reakci a měla pravdu v tom, že stál blízko ní. Dělilo je jen pár centimetrů a musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do tváře.
Ten na ni zamyšleně shlížel ze své výšky a působil mírně rozpačitě. Sklonil hlavu trochu níž, až mu delší pramínky tmavých vlasů spadaly do obličeje. Se svou odpovědí si dával na čas.
Veronika ho mezitím bedlivě sledovala. Zatoužila shrábnout jeho vlasy pryč z tváře, ale ihned si v duchu vyplísnila. Všimla si strniště rašící mu na tvářích, díky němuž vypadal ještě nebezpečněji. Vybavila si jeho upřený pohled, kterého se jí dostalo před několika hodinami na chodbě. Tehdy se ho opravdu bála. Teď už opět ne. Jakoby na své tváři nosil neustále masku, jen netušila, která byla ta pravá.
Díky svému zamyšlení si nevšimla, že ji bedlivě pozoroval a s něčím ve svém nitru bojoval. Probral ji až dotek jeho prstů na tváři. Přejížděl jimi přes čelo, pravou líci až dospěl k bradě, kde se palcem lehce dotkl spodního rtu v linii od jednoho koutku úst k druhému.
Neodtáhla se. Jen na něho hleděla. Vzpomněla si na podobnou událost, jen v jiný den a s jiným mužem. Předtím cítila vášeň. Teď se jí sice tep zrychlil také, ale nepociťovala stejné záchvěvy touhy, spíš to byli pomyslní motýlci v podbřišku.
Richardova tvář už nevypadala jako z kamene, ani nazlobeně či nenávistně. Jakoby odhodil svou další masku a ona tak mohla spatřit mírně zamyšleného mladého muže, který si nebyl jistý tím, co právě dělal. Jeho oči sledovaly křivku jejích rtů a Veronika očekávala, že ji co nevidět políbí. Ani by se tomu příliš nebránila. I přes jejich nynější rozepři, měla Richarda celkem ráda a už od začátku se jí i líbil.
Její společník místo toho zavřel oči a ona mohla sledovat, jak pomalu nasazoval opět svou kamennou tvář. Když je znovu otevřel, byl jeho pohled prázdný, ani špetku citu v něm nezahládla. Přitom před chvílí jimi doslova překypoval.
Odstoupil od ní několik kroků a bylo vidět, že nabyl svou ztracenou rovnováhu.
Veronice to bylo celkem líto. Byl jí příjemnější, když byl rozpačitý než odtažitý jako teď. Jeho pohled studil jako mráz. Kdyby nebyla celá zkoprnělá, jistě by si zimomřivě přetřela paže.
Tak mu jen oplácela jeho upřený pohled. V jednu chvíli měla pocit, že chtěl něco říct, ale něco v něm mu bránilo promluvit. Jeho pohled ještě ztvrdl, jeho smyslná ústa se stáhla do tenké linky a celé tělo se napjalo. Jakoby se k něčemu nezvratnému rozhodl a přijal svůj úděl, ať byl jakýkoliv. Bylo jí jasné, že kontrolu nad emocemi přebrala jeho racionální zodpovědná část osobnosti. Měla zároveň pocit, jakoby se jí Richard tímto chováním ještě více odcizil a uzavřel se do sebe. Jakoby si kolem sebe vytvořil ochranný krunýř před nechtěnými city a emocemi, které v něm snad mohla vyvolávat.
Vůbec se jí nelíbilo, co viděla. Připadal ji teď tak odtažitý, jako úplný cizinec, skoro jako robot bez emocí.
„Dnešní hodina se ruší, má paní,“ toporně se jí uklonil a ve spěchu opustil pokoj.
Veronika nic nechápala. Vůbec ji neodpověděl na otázku, choval se k ní pak jak k cizince a jeho prázdný pohled jí naháněl hrůzu. Byla by možná radši, kdyby se na ni hněval, protože by dával najevo aspoň nějaké emoce. Teď měla pocit, že se dívala na prázdnou schránku. Absolutně netušila, co to mohlo zapříčinit.
Povzdechla si a zakroutila nad tím bezradně hlavou. Zřejmě jí nebylo souzeno pochopit jeho chování. Ještě před týdnem se k ní choval příjemně, povídal si s ní, vždy jí odpověděl, když se ho na něco zeptala. Ale poté, co jí začal dávat lekce v šermu, se jeho chování změnilo. Nejen že už nebyl tak sdílný a otevřený, ale byl často zamlklý, a kdyby jí nemusel vysvětlovat různé šermířské postoje, nemluvil by s ní asi vůbec. Přitom ještě včera ji navrhl piknik na louce a choval se celkem normálně, až jí to samotnou překvapovalo. A dnes to byl úplný opak. Uvažovala, co mohlo stát za touto změnou. Musela si přiznat, že ho vlastně vůbec neznala, ale lidé se neměnili jen tak pro nic za nic. Něco se stalo a ona přijde na to co. Předpokládala, že to mělo nějakou souvislost s ní. Jen doufala, že na to přijde brzo. V tak napjaté atmosféře nemohla dlouho fungovat.
Bezradně pokrčila rameny. Teď to stejně nevyřeší.
Rozhlédla se po pokoji a zrak jí padl na svitky ležící na stolku vedle krbu, kde je při příchodu Anabel ve spěchu odložila. Vzpomněla si na Morcanta Velese a jeho dílo Zvěsti a zkazky z doby dávno minulé a na tváři se jí objevil malý úsměv. Nepotřebovala ani Richarda či Sebastiana k tomu, aby zjistila, kdo ten člověk byl. Stačilo, když najde Vrchního mága Artura, ten ji jistě vyhoví a bude si s ní o onom autorovi povídat.
Plna energie, která překvapovala i jí samotnou, se vydala ke dveřím a dále pak do útrob skalního bludiště nalézt Mága, doufajíc, že se jí nic během cesty nestane. Její vzrůstající vzrušení z toho, že možná už za chvíli zjistí, kdo byl ten tajemný autor, zakrylo fakt, že jen před necelou půl hodinou si slíbila, že na Melhoce už nikam sama nepůjde. Jakmile byla v nitru skály obavy o svůj života a bezpečnost pustila z hlavy a soustředila se jen na to, aby nalezla odpovědi na své otázky.