Saskie - pozemští andělé (díl 2.)

Saskie - pozemští andělé (díl 2.)

Anotace: Být teenagerem a k tomu všemu ještě řešit nadpřirozeno? To by bylo na každou šestnáctiletou slečnu dost.

Sbírka: Saskie - pozemští andělé

2.
No dobře.
Pro příště vím, že skákat ze dvou metrů v bílých kalhotech a pantoflích, není zrovna nejlepší nápad.
Dopadnu na všechny čtyři a nohy si pěkně zmažu od hlíny. Rozběhnu se po trávníku. Není tu nikde žádnej plot, což mi jen nahrává. Přeběhnu silnici a zabočím do uličky vpravo. Na noze ucítím puchýř. Nedonutí mě zastavit. Cejtim, že už jsem blízko. Uslyším ránu rozbíjejícího se skla. Přidám, až doběhnu na roh ulice. Oslní mě zářící světlo, pak něco rupne a rozhostí se tma, kterou lehce narušuje záře pouliční lampy. Už je po všem. Uvnitř mé hlavy se rozhostí naprostý ticho. Ale jak to?
,,Potřebujete něco slečno?“ Vyruší mě z dumání pán s odpadky.
,,Né. Nic.“ Ujistím ho. Zavrtí nade mnou hlavou a zaleze zpátky do domu.
Uslyším odbývání zvonů. To bych se asi měla vrátit zpátky, že. Ale kde je někdo?
Abych vám to vysvětlila přesněji. Teď nebo vlastně před chvílí tu někdo nebo něco mělo bejt. Něco nepozemského, nadpřirozeného prostě něco, co normálnímu člověku neleze do hlavy, jasný? Nebo by stačil i obyčejný člověk v ohrožení života.
Ne, nejsem cvok. Prostě je to moje poslání. Patřím k pár šílencům, co vždycky, když to vycítí, tak letí očistit svět od všeho zlého. V podstatě se mezi sebou moc neznáme. Jediný, co nás spojuje jsou takový prazvláštní přívěsky. Teda to si aspoň myslím. Ve skutečnosti jsem se potkala jen jednou v životě s někým, jako jsem já. Ten přívěsek mám asi od šesti let, co mi ho darovala jedna naše potrhlá sousedka. Prostě mi ho pověsila na krk. Nemůžu říct, že by se právě tím okamžikem celý můj život změnil. Až za pár let se ve mně začali projevovat zvláštní schopnosti. Což je jedna z výhod, proč být tím, čím jsem. Jednou se ke mně po stole přikutálela tužka, podruhé zas zhasnul plamínek bez sfouknutí. Ale nijak mě to neznepokojovalo. To se přece stává ne? Myslela jsme si. Hele, já jsme nedokázala levitovat s paní učitelkou u tabule ani nic podobného, jo? Prostě se jen občas něco přihodilo. Nikomu jsem o tom neříkala ani to nijak neřešila. Až ve třinácti, kdy jsem poprvé uslyšela hlas a jistý pocit, který vás donutí vyběhnout třeba z vany a utíkat zachránit nebo se zbavit nějaké zbloudilé duše, jsem se dozvěděla, jak to se mnou vlastně je. Na místě činu už byl jeden z nás pozemských andělů, strážců nebo jaksi to vlastně říkáme a ten mi všechno vysvětlil. Chápejte, koukal jsem na něj, jakoby ani nepocházel ze Země, jenomže všechno do sebe tak zapadalo. Řek mi, že mám prostě za úkol chránit určitý lidi, že jsem v minulým životě musela udělat něco úžasného, že mi dovolili vrátit se zpět s tímto darem. A taky že ovládám jisté nadpozemské schopnosti, který bych, ale v žádném případě neměla zneužívat. Jo jasný. Ještě teď jsem z toho celá nadšená.
,,Mňau,“ozve se od popelnic. Vyleze černá kočka a hodí na mě upřímnej pohled. Asi bych už tu neměla oxidovat.

,,Kdes byla včera večer?“Zahledí se na mě upřímně Judita.
,,Včera? Jen jsem si musela někam zaběhnout.“ Odpovím ji a raději rychle popadnu krajíc chleba a zmizim. Ještě by se mě mohla na něco vyptávat a to fakt nemám za potřebí.
Víte co se mi na týhle škole ani trochu nelíbí? Vyučování tu začíná už druhej den. Fajn, já vim, že už jsme na střední, ale stejnak. A navíc je naše třídní chemikářka!A já chemii upřímně nenávidím.
Ve třídě na mě zamává Cilka. Ta blondýnka ze včerejška.
,,Ahoj. Můžu přisednout?“ Zeptám se radši.
,,Jasný. Na koho myslíš, že to mávám?“ Ušklíbne se.
Usadím se a rozhlídnu se po třídě. Vypadá to na převahu děvčat. To bude vcelku zajímavý, za základky jsem zvyklá na opak. Vlčková, naše třídní vypadá, na pěknou babiznu. Hned nám rozdá písemky, aby zjistila, na jaký úrovni jsme. Pěkně to povořu. Aspoň myslim.

,,Co jdeš dělat?“Přidá se ke mně na večír Cilka.
,,Na volejbal.“
,,Aha. To je škoda. No nic. Tak čauky,“ zamává mi a zapadne do školní knihovny. Fakt do školní knihovny. Což bych na jejim místě nedělala, protože tam je Judita a ta jí určitě bude vnucovat nějakou literaturu. Už odpoledne to na mě zkoušela. Ta holka je prostě blázen do učení.
,,Tady se bude trénovat volejbal?“Šťouchnu do jedný slečny, když vlezu do ohromný tělocvičny.
,,Jo.“Přikejvne a začne se rozpinkávat s kamarádkou.
,,Pííííísk.“Vryje se mi do uší pronikavý hvizd píšťalky.
,,Tak panstvo. Nástup.“Zavelí trenér. Hlouček lidí se začne rovnat do jedný řady. Pokusim se je napodobit a přidám se k nim.
,,Skvěle,“pochválí nás učitel.,,Tak dneska si nováčky rozdělím do družstev podle..“ztichne a podívá se na mě.,,Kde máš cvičební úbor?“
,,Já jsem zapomněla.“Jo jsem fakt mimo, když si myslim, že volejbal odehraju v pantoflích.
,,Doufám, že se do příště polepšíš. Ale dneska tě bohužel nemůžu nechat hrát.“Ukáže na mě a pak si nás začne rozdělovat do družstev. Teda kromě mě. Vypadnu z tělocvičny, ještě než odpíská první zápas. Na chodbách je ticho, asi je právě večeře. Zahnu za roh a najednou před sebou spatřim něco, co by tu normálně nemělo co dělat. Asi metr a půl nad zemí se vznáší něco zářivého a kulatého. Zarazim se. Takovej obejkt jsem ještě nikdy neviděla. Je mi jasný, že bych se toho měla zbavit dřív, než se tu někdo objeví. Ale krucinál jak? Víte, nejsem nějakej expert na tyhle ty divný zářivý věci. Přistoupím k tomu blíž, abych si to řádně prohlídla. Potom ucítím v zádech jakoby náraz a skácím se na zem.
,,Sas?“zatřese se mnou Cilka. ,,Je ti dobře?“
Pomalu se posadím. ,,Co tu děláš?“
,,Šla jsem se podívat, jak hraješ a našla jsem tě tu ležet. Nechceš na ošetřovnu? Co se stalo?“
,,Uklouzla jsem a asi se praštila do hlavy.“Zalžu a rozhlídnu se kolem sebe. Ta „věc“ už tu není.
,,Takže seš v pořádku?“ Ujišťuje se Ceci.
,,Jo, je to oki.“ Usměju se na ní a společně se vydáme do jídelny.
,,To se moc nevyznamenali.“Poznamená kámoška na stravu podobnou rozmixovaným zbytkům ze včerejška. ,,Kam si sednem?“
Vyhledám očima dvě volný místa.
,,Když jsme tady teprve druhej den, tak by mohli vařit něco pořádného ne?“ Nabere Cilka kaši na lžíci. Zajedu očima k vedlejšímu stolu. Sedí tam parta týpků, co nevypadá zrovna na slušňáky. Střetnu se s očima jednoho z nich.
,,To jsou prej největší flákači a huliči týhle školy,“poznamená Ceci na směr mého pohledu. Ihned se vzpamatuju a vrátim pohled zpátky.
,,Jak to víš?“
,,Judita mi to říkala. Stihla si snad zjistit o týhle škole všechno.“ Usměje se.
,,No jo. Hele já to jídlo nehodlám riskovat.“ Položim lžíci. Cilka se ke mně přidá a společně vrátíme tácy.
,,Tak dobrou.“Rozloučim se s ní na chodbě a zalezu k sobě do pokoje.
,,Doufám, že se dneska nikam nechystáš.“Přivítá mě Judita.
,,Ehm,“nedokážu ze sebe vydat tu správnou odpověď.
,,Takže jo?“ Zvedne obočí.
,,Nevim.“ Přiznám po pravdě.
,,Ty seš dobrá.“ Zaklapne knihu. ,,No nic, já se chystám spát. A jen tak mimochodem, včera na mě celou noc táhlo od toho votevřenýho okna.“ Zamračí se.
,,Promiň.“Řádně se jí omluvim a dojdu si dát sprchu. Když se vrátím, vypadá to, že Judit už usnula. Vykouknu ven z okna. Můj zrak přiláká světlo. Jo přesně to světlo, co jsem dneska viděla na chodbě. Nedá mi to, otevřu okýnko a jako včera skočim ven. Doběhnu až k němu a pak se mi stane to samý, co před tim. Ucejtim náraz. Akorát s tim rozdílem, že teď neomdlim. Dopadnu prudce na zem a nehty se mi zaryjí do hlíny. Přede mnou se zjeví postava. Evidentně klučičí. Cejtim v hlavě hroznej nátlak. Osoba se ke mně přibližuje, když už je tak blízko, že můžu rozeznat rysy jeho obličeje, nátlak povolí. Vypadá docela vyjeveně a zaskočeně. Teda, jen tak mimochodem, já taky.
Všimnu si, že se světlo pohnulo. Rychle se postavim na nohy. Nevim, co se stane, ale najednou je to pryč. Prostě fuč.
,,Co jseš zač?“ Řeknu. Fakt super Sas. Lepší věta tě napadnout nemohla.
,,Co jsem zač já? Spíš ty ne?“
Co mu na tohle vodpovědět? Jestli jsem se o tom ještě nezmínila, tak tohle je jeden z těch údajných flákačů.
,,Já jsem Marek. Ale absolutně nechápu, co tu pohledáváš teď v noci.“
,,A co tu děláš ty?“
,,Neřeš. To bys stejnak nepochopila.“Ušklíbne se a otočí k odchodu. Dojdu ho a vyhrknu na něj.
,,Jak nepochopila? Vždyťˇani nevíš, kdo jsem!“Vyčtu mu do tváře.
,,Hele, to že chodíš na gympl, ještě nic neznamená. Já nepochybuju o tvý inteligenci jasný? A teď padej radši do pokoje, než budeš mít problém, že porušuješ školní řád.“ Ten kluk mě vytáčí a to fest.
,,Kdo si myslíš, že jseš?“ Křiknu na něj.
,,Co blbneš? Ještě někoho vzbudíš.“ Utiší mě. ,,Jsou věci o kterejch nemáš ani ponětí.“
Naprosto mě dopálí. Mám chuť mu jednu vrazit.
,,To že nehulím ani podobně, neznamená, že se nade mnou můžeš povyšovat.“ Moje věta ho rozchechtá.
,,Hulení? Vážně? Říkám, to bys nepochopila.“Usměje se. No dobře, tak o čem to sakra mluví?
Autor Princesse, 24.02.2011
Přečteno 347x
Tipy 3
Poslední tipující: Lavinie, Duše zmítaná bouří reality
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Začíná to slibně :) jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí :))

24.02.2011 17:07:00 | Duše zmítaná bouří reality

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí