Byla jednou jedna dívka ... II

Anotace: Můj příběh pokračuje

Kdybych věřila na dobré znamení, tak bych se radovala. Ráno, kdy jsem se vydala vstříc svému novému životu, bylo po dlouhé zimě prvním příslibem jara. Na obzoru vysvitlo slunce a vůz drkotal po rozpouštějícím se sněhu. Byla jsem zvyklá na nepohodlí a tak mi cesta nijak zvlášť nevadila. Po tak dlouhé době, kdy jsem žila v klášteře, to byla vítaná změna. Dívala jsem se po okolí a vyhřívala se ve vycházejícím slunci. Cesta měla trvat několik dnů.Vozka byl starší pán a kromě pozdravu na mě nepromluvil. Vyhovovalo mi to, měla jsem čas, srovnat si myšlenky.

Nevěděla jsem, co se mám očekávat. Přišel mi zdvořilý dopis, že by pro mě mohlo být výhodné provdat se za pana Filipa z rodiny Oraziu z Modrých hor. Dále zde stály takové formality, jako že panovník svazek schvaluje, považuje ho za rozumný, že to pomůže mé rodině. Pochopila jsem to dobře, někdo jako já si nemůže vybírat. Ještě bych mohla zůstat v klášteře do skonání věků nebo doufat, že se jednou s někým seznámím, kdo bude stát o zchudlou šlechtičnu jako já. Takže jsem toto brala jako příležitost. Navíc jsem měla pocit, že to dlužím zbytku mé rodiny, přece jen jako manželka šlechtice, jim budu užitečnější. Co mě děsilo bylo, že vše bylo podepsáno panem Ignácem, hlavou rodiny, vše bylo velmi zdvořilé, ale neosobní. Pan Filip, zřejmě o žádný sňatek ani nevěstu nestál, možná strávím zbytek života jako přítěž muže, kterého nezajímám.

V klášterní knihovně byla mapa země. Nastudovala jsem si, kde přesně Modré hory leží. Bylo to hraniční pásmo, takže to znamenalo, že rodina bude vlivná, protože jenom těmto rodinám, svěřil panovník ochranu hraničních hor. Přinášelo to jak výhody, co se týče těžby, tak závazky k ochraně země.

První noc jsme spali v příjemném hostinci. To že mi rodina neposkytla ozbrojený doprovod, nejspíš znamenalo, že pro ně nejsem nijak zvlášť důležitá, ale mě to nevadilo. Po dvou letech jsem měla na jednu noc soukromí sama pro sebe. Dlouho jsem nemohla usnout a přemýšlela jsem o tom co mě čeká. S muži jsem neměla téměř žádné zkušenosti. V šestnácti letech jsem se teprve rozhlížela. Svůj první polibek jsem dostala na jarní slavnosti, ale víc nic. Sestra mi někdy něco naznačila nebo vyprávěla o Marcelovi, kterého si měla vzít, ale vždy jen velmi mlhavě. Přemýšlela jsem, jestli o mě Filip bude stát jako o ženu.
Probudilo mě klepání na dveře. Okny prosvítalo slunce, čas vydat se na cestu. Chvatně jsem se umyla a oblékla. Rychlá snídaně a už jsme jeli. Den uběhl klidně. Večer jsme zastavili na nevelkém statku, kde jsme přespali. Vypadalo, že vozka je dobře informován, jak má po cestě postupovat. Já byla jen náklad.

Druhý den kolem poledne se na obzoru objevily hory. Už jsem se nedivila, proč se jim říká modré. Vrcholky hor, byly holé, kamenné a slunce jim dávalo namodralý nádech. Vozka toho celou cestu moc nenamluvil, ale s horami na obzoru, povolilo i jeho mlčení. Vyprávěl mi o zdejším kraji. Večer prý budeme nocovat již na území rodiny Oraziu.

Dům, ke kterému jsme dorazili, vypadal honosně. Zeptala jsem se vozky, co je to za hostinec. Jen se zasmál a prohlásil, že dnes spíme v domě rodiny Oraziu. Vyděsilo mě to. Nebyla jsem připravená, dnes ještě ne. Zastavili jsme před domem. Uvítal nás sluha v oblečený do nenápadné uniformy v modré barvě. Byla jsem nervózní, vše působilo tak honosně a já tak ošuntěle. Odvedl mě do salonu, kde jsem měla počkat na paní. Na stěně viselo zrcadlo a já se snažila rychle upravit. Moje sestra byla krásná, ona zářila, já vedle ní spíš tak poblikávala. Ona slunce, já měsíc. Jediné co jsme měli společného byla záplava vlnitých vlasů, které si s oblibou dělaly co chtěli, ale barvou se lišily. Sestra měla jiskřivou hnědou barvu, moje vlasy byly plavé jako obilí připravené ke sklizni. Já byla drobná, sestru nešlo přehlednou, ne že by byla hřmotná, ale dobře urostlá. Já měla modré oči, ona výrazné zelené. Jednoduše řečeno já dědila z otcovy strany, sestra z matčiny. Nikdy jsem na ní nežárlila a ona se ke mně nikdy nechovala jako k té druhé. Jenže teď je z ní kvůli mně troska, takže mi nezbývá nic jiného, než se snažit, abych své rodině pomohla jak můžu.

Dveře se otevřely a vešla do nich vysoká štíhlá žena. Představila se jako Filoména, Filipova babička. Posadili jsme se, služebná nám donesla čaj a malé občerstvení. Filoména mě přivítala na rodinném panství. Vysvětlila mi, že zbytek rodiny je v horách, kde se zabývá prací. Toto je jedno z jejich zimních sídel, kde přečkávají zimy, které jsou výš v horách velmi kruté. Svatba se prý bude konat za čtyři týdny. Bude tak dost času na přípravy i na to, abych se rozkoukala. Už jsem měla na jazyku, kdy uvidím Filipa, ale včas jsem se zarazila. Nechtěla jsem vypadat nedočkavě. Umínila jsem si, že se spíš pokusím zjistit více informací nepřímo, jakoby mimochodem. Nakonec mě Filoména propustila s tím, že si mám jít odpočinout do svého pokoje, kam mě zavede služebná a pak přijít na večeři.

Pokoj mě vyloženě nadchnul, byl to přepych, na který jsem ani z domova nebyla zvyklá. Měkká postel, nadýchané pokrývky, hustý koberec a nábytek z dřeva, které mi nebylo známé. Také večeře byla výborná, podávala se v malém salónku, který jak mi Filoména řekla, se využívá, když je zde jen méně lidí. Vše bylo precizně a vkusně vybavené. Vzpomínal jsem si na matku, jak by se jí zde líbilo.

Měla jsem několik dní jen pro sebe. Pravda, odpoledne jsem svačila s Filoménou, která mě zasvěcovala do podrobností svatby a některých informací ohledně rodiny. Filip byl synem jejího syna Ignáce a manželky Barbary. Ona sama měla ještě další tři syny, z nichž každý měl děti. Pak tady byly ještě další a další příbuzní, ale ať jsem dělala co jsem mohla, jen stěží jsem si to všechno mohla zapamatovat. Ukázala mi také na mapě, kde všude je jejich panství a další sídla. Pochopila jsem, že správu panství mají na starosti její synové, ostatní příbuzenstvo pak plní úkoly, které mezi ně rozdělují. Hlavou rodiny byl Ignác.

V polovině týdne, jsem se vydali na nákupy do města. Filoména usoudila, že potřebuji do vybavit svůj šatník, který se prakticky skládal ze dvou šatů, které už měli něco za sebou. Nevěděla jsem jak se zachovat. Filoména naštěstí vytušila můj vnitřní boj, a ujistila mě, že vše financuje můj nastávající manžel, který složil dostatečnou hotovost jak pro mě, tak na chystající se svatbu. Nakonec jsem se rozhodla, že si pořídím vše, abych mohla reprezentovat. I když jsem se snažila tvářit skromně, náramně jsem si to užila. Moje rodina nebyla chudá, ale nikdy jsem si nemohla dovolit ušít víc, než jedny šaty. Vybrala jsem látky v tmavě zelené a modré barvě, ze kterých mi švadlena slíbila ušít jednoduché šaty, které se však hodí k reprezentaci mého budoucího manžela. Pak došlo na svatební šaty. Byla jsem trochu bezradná, ale nakonec jsem zvolila bílý mušelín, který se doplní bílou jednoduchou krajkou. Pořídila jsem si také několik párů bor a řadu nejrůznějších doplňků. Filoména trvala na tom, že bych si měla pořídit i teplou pelerínu, protože je pravděpodobné, že až se vypravím s Filipem do hor, bude tam ještě chladno.

Večer jsem padla vyčerpaná do postele. Dny plynuly jeden za druhým. Když jsem nejela do města na zkoušku šatů či obstarávat různé pochůzky, trávila jsem čas s Filoménou a pomáhala s organizací svatby a domácnosti. Všimla jsem si, že i přesto, že je z bohaté rodiny, věnuje se chodu domácnosti víc, než by musela. Vždy pozdě odpoledne jsem se pak uchýlila do knihovny, kde jsem studovala zdejší svazky a mapy. Byla to nekonečná studna znalostí s knihami v nejrůznějších jazycích a z nejrůznějších oborů.

Asi po čtrnácti dnech mě Filoména nechala zavolat na dvůr. Stála tam společně s podkoním, který držel grošáka, nebo spíš grošačku jak jsem později zjistila. Lena, jak jsem koně pojmenovala, byla pro mě. V horách je potřeba umět se pohybovat i jinak než jen na voze. Byla jsem nervózní, ale nadšená zároveň. U nás jezdili na koni jen bratři, na nás už nezbylo.Na koni jsem seděla jen párkrát a tak bylo co dohánět. Ale asi po týdnu jsem už mohla sama obstojně jezdit na vyhlídky. Byla to teď moje nejmilejší zábava, skoro mi uniklo, že už za pár dní má být svatba. Většina hostů se měla dostavit dva až tři dny předem, takže se chystali pokoje a velký sál.

Jaro už se začínalo naplno projevovat i tady v podhůří. Měla jsem toho shonu dost a rozhodla jsem se pro vyjížďku. Jela jsem stezkou jako vždy a pozorovala přírodu. Najednou se cosi pohnulo ve křoví. Lena se splašila. Pak už nic nevím.