Cesta za hvězdami - 1

Anotace: Fantastická klasika pohádkového střihu pro dlouhou chvíli :-)

Pamatuji si, jak jsem se jednoho rána probudila v nemocnici. Okno bylo zamčené, Alexandra na propoceném lůžku jedla snídani a já koukala do zdi.
Mladá sestra se motala kolem a zkusila s námi promluvit. Když se ke mně naklonila, ucítila jsem vykouřenou Marlborku, smísenou s mentolovou chutí bonbonů, kterou pach z úst přebíjela.

Na tom dni nebylo nic zajímavého. Přijel za mnou otec, ale přijala jsem ho velmi chladně. Pořád nepochopil, proč jsem tady, a dal mi kvůli tomu zabrat. Vadilo mi, že si to Alexandra znovu vyslechla, chudinka.
Matka se doma starala o sourozence, nevinila jsem ji. Ani můj přítel se mi neozval. Už od konce dubna. Za to jsem byla konec konců ráda - nesnášela jsem svoji antikoncepci. Jak ho znám, nebo jak jsem si alespoň matně vzpomínala na tu nepatrnou stopu, kterou ve mne zanechal, bylo pro nás oba stejně snadné, obejít se při rozchodu beze slov.

Já jsem skoro nemluvila. Moji jedinou radostí byla kresba. Jelikož jsem tu neměla nic než zamčené okno a zdi a nerada jsem vzpomínala na domov a přátele, kteří mi do očí hnali slzy, stvořila jsem si v hlavě nadpřirozený, tajemný, ale kouzelný svět, kam nemohl nikdo, jen já.
Začla jsem se tou představou na pokoji bavit hned druhý týden a přirostla mi k srdci. Snila jsem o tom, jaké tam mají lidé zázemí, nebo jak se chovají k ženám, a jaké to vlastně je, žít tam, kdesi.
Moje první kresba jedinečného kouzelného světa zobrazila polní cestu, vinoucí se po jedné straně k lesu a po druhé do údolí.

Tam jsem se vydala. Netušila jsem, kolik stupňů tu teplota dosahovala normálně, ale dnes bylo příjemně. Horko mírnil jen šimrající vánek, který hebounce hladil moji mramorovou pokožku. Měla jsem pocit, že vane zprava. Pravděpodobně jsem byla poměrně blízko pobřeží, jelikož jsem si podobné klima pamatovala z dovolené.
Cesta pode mnou byla udupaná a prašná. Drobné kamínky mě bodaly do chodidel, když jsem na ně šlapala, protože jsem se tu, jak jsem si najednou uvědomila, ocitla jen v tom otravném rouchu, co jsme jako pacienti dostali v nemocnici.
Rozhlédla jsem se, ale jinudy jsem se dát nemohla, a v okolí nikdo nebyl, tím pádem mě ani nemohl zahlédnout, proto jsem nepatrnou bolest přemohla a v klidu pokračovala.

Třikrát jsem potom musela měnit směr, dokud mě po malém stoupání nepřekvapil domek, na kterém se trpělivě hřáli ptáci. Byla to stavba ne nepodobná památkám u nás doma, upracovaná z dřeva a kamene, nebo alespoň materiálu se skoro stejným vzhledem a pravděpodobně i vlastnostmi, jaké má kámen.
Zastavila jsem se a skrčila za jeden keř s červenými bobulkami. Nepředpokládala jsem, že v domku žije pan stvůra a stvůrová a naporcují mě pro svoje hladové děti, ale vyhlídka ohromného sedláka s ostrou sekerou také nebyla zrovna radostná.
Všimla jsem si, že se venku na povalené kládě suší na slunci pár otrhaných hadrů a snad i dvoje šaty. Jedny vybledlé a obnošené, nazelenalé, druhé zachovalé, asi nové, terakotové barvy s lemováním kolem pasu.
Upřímně, uklidnilo mě, že tu nebydlí jen muž, ba dokonce několik. Ale nemohla jsem se tomu divit, stavba vzdáleně připomínala stavení, snad i rodinné, pouze působila menším a skromnějším dojmem, stejně jako nedaleké pravidelně obdělávané záhony.

Vylezla jsem zpoza houštin, dost nejistá. A k tomu špinavá na nohou a upocená, protože bylo opravdu teplo. Na druhou stranu jsem v žilách cítila pulsující krev, vzrušenou natolik, jako když podnikáte ten jedinečný krok ve svém životě, po kterém jste toužili už hezkou řadu let.
Tak jsem se cítila, jako malá princezna, která je otcem vysazena na koně, jako dospívající holka a její první polibek, jako nevěsta na svatbě, kterou dlouho plánovala, jako čerstvá matka na porodním sále.

Zvolna jsem vyrazila. Pootevřené dveře mi daly jasně najevo, zdali je někdo uvnitř, nebo ne.
Nejprve jsem zamířila k šatům. Chodidla mi polechtala tráva, příjemnější a hlavně měkčí, než jakou jsem si pamatovala zpřed svého domu. Krom hadrů a oblečení byl venku, blízko jednoho malého okna, i pařez, kde se pravděpodobně štípalo dřevo.

Jakmile jsem si na oděv mohla sáhnout, zpozorovala jsem vlevo od sebe koutkem oka postavu, kterak na mě strnule hledí. Jako by se rozhodovala, má-li se na mě vrhnout, zaplout znovu do domu nebo volat o pomoc.
Ohlédla jsem se na ni. Byla to žena. Přesný věk jsem si netroufala tipnout ani v hlavě, možná pod padesát. Na sobě měla jednoduché volné šatstvo, hodně nevýrazné, a v oblé tváři překvapený výraz.
"Ahoj," řekla jsem opatrně a hlas se mi v polovině slova skoro zlomil.
Změřila si mě pohledem, což mě pochopitelně znervóznilo.
"Rozumíte mi?" zeptala jsem se. Poodstoupila jsem přitom od šatů, abych ji uklidnila.
"Ano."
Měla hrubý, zřetelný hlas, po kterém touží operní pěvkyně.
"Zabloudila jste?" dodala.
"Ano," využila jsem hbitě nabídnuté možnosti, "Ano, zabloudila."
Po tom jakoby jí spadl kámen ze srdce. Prošla jen kousek kolem mě a posbírala do rukou, plných mozolů, všechny suché hadry.
"Ani se vám nedivím," podívala se mi na špinavé nohy, "Pojďte dovnitř, napijte se tu a opláchněte."

Možná to byla hloupost, ale svolila jsem. Uvnitř byl chládek. V rohu se na kamnech vařil oběd a nádherně voněl. Nepoznala jsem to koření, pravděpodobně jsem ani nemohla.
Místnost vypadala zachovale, dbalo se tu na čistotu. A překvapilo mě, s jak málo místem se dalo vystačit. Patrně kvůli tomu působila světnice tak zakrámovaná. Nahoru potom vedlo jedno uzounké schodiště, do druhého patra.
"Žijete tu sama?"
"Ovšemže ne," smála se, "Muž je na cestě a máme tři děvčata."
"Tři?" upoutala moji pozornost.
"Mnoho to není, ale naše nejstarší se bude brzo vdávat."

Poznala jsem, jakou má radost, a usmála jsem se. Zároveň jsem přemýšlela, kolik je asi dceři let. Možná už jsem tu měla i já věk na vdávání.
Žena naposledy zamíchala hrnec a potom ho s pomocí hadrů položila na stůl. Pokynula mi, abych se posadila a já tak s úlevou učinila.
"Jak se jmenujete?"
"Hvězda," odpověděla jsem bez váhání, aniž bych pochopila proč.
Žena se zarazila a podívala se mi laskavě do očí, "To je neobvyklé jméno."
"Velmi."
Zamlouvalo se mi, že jsem tu mohla být kdokoli. Nikdo ve mně nic neviděl, nikdo mě neznal.
"Odkud jdete?" ptala se dál.
Nenapadlo mě nic jiného než "ze severu". Žena se s tím naštěstí spokojila.
"Ptám se i kvůli tomu oblečení, víte," řekla.
"Aha," pochopila jsem a vstala od stolu, přičemž jsem si shlédla dolů na prsa, břicho a nakonec i nohy, "Všichni nemocní to u nás doma nosí."
Žena starostlivě přimhouřila oči, "Jste nemocná?"
"Už ne, nebojte se."

Slovo dalo slovo a zanedlouho jsme si spolu notovali. Jmenovala se Veer. Připomínalo mi to nizozemská jména, protože se vyslovovalo s F namísto V. Ale ani jsem netušila, zdali je to jméno pro tuto oblast typické, či nikoli.
Veer byla moc příjemná. Na její povaze se jasně odráželo, že je trojnásobnou matkou. O sobě jsem ji skoro nic neřekla, ale moje chování a pravděpodobně i slepé odhodlání a nepřipravenost, s jakou jsem se chystala znovu vyrazit na cestu, v ní vzbudily mateřské city, a tak si tvrdohlavě usmyslela, že tu dnes přenocuji.

Nabídkou jsem vzala za vděk. Opláchla jsem se a dostala něco na převlečení. Neřekla bych, že to přímo páchlo, ale rozhodně to ani nevonělo po kopretinách. I tak jsem si vychutnala pocit, když jsem ze sebe stahovala dlouhou nemocniční košili.
Hodila jsem ji na židli už v druhém patře, v ložnici, kde údajně spaly dcery. Byla překrásná, alespoň pro mě, která jsem v podobné chatě nevyrůstala. Nad postelemi byla střecha zkosena a zpevněna mohutnými trámy, které měly pramálo společného s upracovanými a uhlazenými polínky, jaké se prodávaly dnes, myslím tím ve skutečnosti. Podlaha chladila, prkna vrzala a na hrbolaté zdi křivě visely obrazy s rámem silným i několik centimetrů.

Do postele jsem ale nevlezla a vrátila se dolů jako nová. Do místnosti už pronikalo okny rudé světlo zapadajícího slunce. Veer tu romantiku pozorovala zvenku, stála několik kroků ode dveří a já se k ní připojila.
"Jste si jistá, že vás nebudu rušit? Ani mě neznáte," přiznala jsem nahlas, když jsme vedle sebe stáli a hleděli na obzor, "Ani nemáte ponětí, proč tu vlastně jsem, že ano?"
"A vy ano?" vypálila zpět a zarazila mi ta slova přímo do srdce.

Zamrkala jsem a opět zírala do zdi v nemocnici. Zoufale jsem hledala odpověď na svůj vlastní dotaz.
"Jo. Jo, myslím, že jo," ujistila jsem se.
Alexandra se na svém lůžku převalila, čehož jsem si všimla a okamžitě se oklepala.
"Promiň, jenom jsem se zamyslela," vysvětlila jsem ji a pomalu položila hlavu na polštář.